Cesta do Kundy a zase zpátky

5-15. 7. 2006

<< index

Před pár dny jsem ukončil projížďku stopem po Pobaltí. Prostě mě takhle jednoho krásného dne napadlo, že následující dva týdny nemám co dělat , tak bych se mohl někam podívat. No a protože jsem se už pár let chtěl podívat do Litvy, Lotyšska a Estonska, za pár dní jsem vyjel. Jel jsem přes Polsko stále na severovýchod až do města Kunda, které jsem si vybral pro jeho sympatické jméno. A pak zase zpátky. Pro lepší představu jsem ujel vzdálenost asi jako na Sicílii a zpět.

Bohužel mi během koupání jedna Estonka ukradla z báglu foťák, takže tu tentokrát mám pouze dvě noční fotky z Varšavy a pár naskenovaných pohledů :(. Příhody z cest jsou stručně popsány v legendě pod mapou. Historka, jak jsem přišel o foťák, je úplně vespod.

Varšavský Palác kultury. Podobná obluda je i v Rize a v Praze.

	cesta stopem do Kundy
	cesta stopem z Kundy
	cesta veřejnou dopravou

1)	Start. Nejprve jsem byl dopoledne na návštěvě u prarodičů, odkud mě po obědě naši dovezli na hraniční přechod Sudice.
2)	Do Częnstochowe jsem se dostal až na sedmý stop. Naštěstí mě tam u Mekáče vzali dva kluci až do centra Warszawy.
3)	Noční prohlídka Warszawy. Centru města dominuje Palác kultury v soc-realistickém stylu, který je obklopen mrakodrapy. Je to důsledek konce druhé světové války, kdy bylo historické centrum města téměř srovnáno se zemí. Spal jsem v Hostelu Oki-Doki, který můžu vřele doporučit. Dobří lidi, dobré ceny, poloha v centru.
4)	Z Warszawy mě odvezl ichtyolog Jacek svým příšerně rozdrbaným trabantem. Než mě vysadil, stavil se do jedno krámku prodat své dvě rybičky.
5)	Můj první nocleh v kamionu, na polsko-litevských hranicích. V Białystoku jsem stopnul tir Poláka Daniela, který jel až do Moskvy. Vzal mě tranzitem přes celou Litvu až do Lotyšska.
6)	Až sem mě Daniel dovezl. Naráz jsem se ocitl uprostřed Pobaltí bez znalostí jakýchkoliv reálií.
7)	Přestože jsem chtěl jet do Rigy, vpostatě náhodou jsem dojel do Jurmaly. Nakonec jsem vůbec nelitoval, protože Jurmala je hlavní rekreační oblast Lotyšska. Úplně unavený jsem postavil svůj stan do kempu a šel se cachtat do moře a válet na krásnou písečnou pláž. Večer jsem se pak po dlouhé době konečně pořádně najedl.
8)	Prohlídka Rigy následující den. Riga je starobylé město severského stylu, ve kterém je spousta parků. Celkově město působí jako příjemné místo k životu. Hluboký dojem ve mě zanechala pravoslavná katedrála s impozantní vnitřní výzdobou a atmosférou. Večer jsem si dal v Jurmale samozřejmě zase koupání a fotografickou studii západu Slunce nad mořem. O tu jsem bohužel hned následující den přišel.
9)	Z Pärnu se mi nepovedlo odjet stopem. Ani po čtyřech hodinách mě nikdo nevzal. Bylo to proto, že jsem stopoval na špatném místě, ale to jsem zjistil až druhý den. Při cestě z neúspěšného stopu jsem se seznámil s jednou místní holkou, která mi pak během koupání vykradla batoh. Přišel jsem o foťák a 40 euro (viz. příběh Kterak Zelený o foťák přišel). To mě tak rozladilo, že jsem druhý den pokračoval do Tallinu busem.
10)	Tallin je pouze 50 km od Helsinek, takže je na něm silně znát skandinávský vliv. Historické jádro Tallinu je krásně zachovaná městská rezervace plná turistů. V přístavu byly zatím největší lodě, jaké jsem kdy v životě viděl.
11)	Město Kunda jsem se vybral jako cíl své cesty až v den, kdy jsem vyjížděl. Samozřejmě podle jeho názvu. Kdo by se nechtěl zase jednou podívat do Kundy, že? Město je to opravdu hnusné. Tvoří ho cementárna, kolem které jsou postavené rozpadající se paneláky sovětského typu. Když jsem do města přijel, ptal jsem se řidiče autobusu, kterým směrem je centrum města. On pouze pokrčil rameny a pronesl památnou větu: "Zděs nět centra. Éto Kunda." Nakonec jsem se obytoval v jediném místním hotelu, který mě příjemné překvapil. Jednoduchý, ale prostorný a čistý. Dostal jsem nejlepší pokoj s číslem 13, který byl na opačné straně domu než cementárna. Po ubytování jsem se šel samozřejmě vykoupat do moře. Trochu smrdělo naftou, ale byl nad ním nádherný západ Slunce.
12)	Jezero Peipus jsem bohužel neviděl. Cesta vedoucí po jeho pobřezí byla zavřená a objížďka vedla vnitrozemím.
13)	Tartu je univerzitní město, kterí se hodně podobá našemu Brnu. Když jsem jím projížděl, navštívil jsem pouze místní Mekáč. Později mě to dost mrzelo.
14)	Opět návštěva Jurmaly. Narazil jsem tam na jeden zajímavý fenomén, kdy se v moři najedou utopilo asi sto tisíc berušek. Jak se může stát, že se takové obrovské množství nezávislých tvorů najednou ve stejný den zabije?
15)	Úplnou náhodou jsem u benzinky narazil na českého tiráka Honzu. Říkal, že veze do Vilniusu pneumatiky a druhý den se pak vrací do Česka. Slovo dalo slovo a přisedl jsem si.
16)	Spali jsme na parkovišti u Vilniusu. Ráno jsme pak složili gumy a vydali se na cestu nazpátek. Takže jsem sice ve Vilniusu byl, ale viděl jsem z něho akorát sklady na jeho okraji. A ještě jednu věc - ruský záchod pro zaměstanace. Kadibudku se šlapacím záchodem v kopřivách kus od areálu firmy.
17)	Během cesty do Česka nastala změna plánu, kvůli které musel Honza zůstat v Polsku o den déle. Po dvou dnech jsem se s ním tedy rozloučil a zkusil své štěstí při samostatné cestě domů. Nechtěl jsem čekat celý den někde ve skladech u Warszawy.
18)	Na výpadovku u Katowic jsem přijel těsně před setměním. Po asi hodině marného snažené mi bylo jasné, že nikoho na Těšín už dnes nestopnu. Rozhodl jsem se tedy pro cestu vlakem. Na katowickém nádraží jsem strávil asi dvě hodiny. Představte si nádraží Ostrava-Vítkovice, zvětšete ho třikrát, přidejte opilce, stánky s levným šmejdem, nefunkční informační tabule a nesrozumitelný rozhlas a máte pravé polské hardcore nádraží.
19)	V Komárově do našeho autobusu jedoucího z Háje do Opavy přistoupil Kaspi, který vypadal úplně mimo. V Opavě jsem ho pak doprovodil domů. Říkal, že ho v hospodě zmlátila parta skinů. Prý ho srazili na zem a pak už si jenom kryl obličej. Byl v šoku a měl otřes mozku. Jinak se až na pár oděrek, nakopnutou holeň a roztržené oblečení zdál být celý. Domů jsem dorazil o půl šesté ráno.

Kterak Zelený o foťák přišel

V Tallinu žila byla jedna mladá cikánka Sarina, která jednoho krásného dne přijela na jih Estonska do Pärnu navštívit své rodiče a svého sedmiletého syna Kaspera. Jak už to u některých lidí bývá, přijela také za obchodem. Přijela pro zboží z Polska a Litvy, které měla prodat trhovcům doma v Tallinu. Bohužel peníze, kterýma měla zboží zaplatit, po svém příjezdu do města prohrála v herně. Sice tvrdila, že jí v herně vykradli kabelku, ale moc tomu nevěřím. Každopádně peníze byly pryč a to znamenalo těžký průser. Dokonce tak těžký, že udělala přesně to, co udělá mladá holka bez vzdělání, když potřebuje rychle sehnat hodně peněz. Šla na výpadovku lovit nějaké zákazníky. Bohužel byla cikánka s nulkama prsama a řidiči byli zpruzení z vedra, tak si nevydělala vůbec nic.

Zde přicházím na scénu já, když se po čtyřech hodinách vracím z neúspěšného stopování, zpocený a polomrtvý vedrem. Sarina je první člověk, kterého po cestě do města potkávám. Ptám se jí, kde můžu směnit peníze na estonské koruny a koupit něco na jídlo. Sarina říká, že u cesty stojí bezvýsledně už dvě hodiny, tak to balí a jde mě doprovodit do místní herny, kde měním eura na estonské koruny a oba se zbavujeme nejhoršího nánosu prachu. Říkám Sarině, že bych šel rád na pláž a zaplavat si, protože jsem úplně zničený horkem. Ona je na tom stejně, takže jdeme spolu. Během cesty na pláž jdeme koupit nějaké jídlo, protože máme oba strašný hlad. Za jídlo platím já, protože Sarina mi ukazuje prázdnou peněženku a vypráví mi část svého příběhu. Cestou na pláž pak říká zbytek. Říká také, že můžu přespat ve stanu u její rodiny na dvoře, a že zítra jede se zbožím do Tallinu, takže máme společnou cestu.

Chodíme se koupat střídavě, protože, podle jejích slov, věci nemůžeme nechat bez dozoru. Mám sice špatný pocit z toho, že nechávám věci během plavání bez dozoru, ale přesvědčuju sám sebe, že když se k ní chovám v pohodě, bude se stejně chovat i ona ke mě. Souvislosti mi bohuže docházejí až později. První runda koupání je v pohodě, dokonce mi během ní představí i svého syna, se kterým měla na pláži sraz. Když vylezu z vody podruhé, najednou změní chování a říká mi, že musí rychle něco zařídit, ať chvíli počkám u svých věcí. Po deseti minutách čekání zjišťuju, že nemám foťák. Docvakne mi, co se stalo, ale vím, že v neznámém městě ji už nemám šanci najít. Během následující inventury přijdu ještě na 40 euro vybraných z peněženky. Důkladně mi probrala věci. Na druhou stranu mi ale vzala jenom to, bez čeho se můžu obejít. Doklady, kreditky, peníze v jiných měnách a dokonce i mobil zůstaly na svém místě.

Vím, že mě okradla, protože sama byla v těžkém průseru. Na druhou stranu si ale za ten průser mohla sama. Peníze vem čert, ale foťáku a fotek z Polska a Lotyšska je opravdu škoda. A okradení člověka nasere vyždycky. Doufám, že časem vymizí trpká příchuť a historka se stane humornou.