|
||
Angličani slaví konec druhé světové války už 7. května, protože tehdy rezignoval Berlín; Praha až o den později. Tento rok padlo toto datum na pondělí - vznikl tak dlouhý víkend, kterého by byla škoda nevyužít. Jelikož jsem ještě letos neviděl oceán, volba byla jasná - na jih k moři. Chtěl jsem jet na Ostrov Wight, který je jižně od Londýna, kousek od Portsmouthu. Má lenost ale tenhle plán změnila. Když jsem se tři dny před odjezdem konečně dokopal k tomu, abych si zabukoval ubytování, zjistil jsem, že už není kde bukovat. Všechny vhodné hotely/hostely už byly plné. A do hotelů pro anglické důchodce se mi fakt nechce lézt. Rozšířil jsem tedy hledání i na jihozápadní Anglii a našel si volné místo v YHA hostelu v Boswingeru na pobřeží jihovýchodního Cornwallu. Na mapě mi to přišlo jako pěkné místo, tak jsem objednal a zaplatil. Později se ukázalo, že mě intuice nezklamala. Na cestu jsem vyrazil v sobotu v 7:30 ráno. Po čtyřech hodinách sezení v Pendolinu jsem dorazil do St Austell. Po příchodu na místní autobusové nádraží tvořené třema zastávkama jsem se čekajících autobusáků zeptal, jak dál. Chvíli jim trvalo, než zjistili, kam vlastně chcu, protože jsem samozřejmě netrefil správnou výslovnost ani jedné vesnice. Nakonec jsme se ale nějak domluvili a oni mi ukázali na malý zelený autobus, který má prý za chvíli jet. Po nástupu bylo opět nezbytné několikrát zopakovat, kam to vlastně chcu, ale za chvíli jsme už všichni v pořádku vyrazili. No, všichni. Kromě mě a řidiče seděli v buse ještě dva školáci a jeden osmdesátiletý děda. Tehdy jsem zjistil, že do nějakého turistického ráje opravdu nejedu. A později ještě, jakou jsem měl haluz, protože bus jede v sobotu čtyřikrát a v neděli dvaktrát denně. Po pár desítkách minut mi bus zastavil na jedné křižovatce a řidič řekl, že mám jít doprava a pak asi míli furt rovně. Tak jsem šel. 
Hostel je jeden z asi dvaceti domků, které Boswinger tvoří. Po příchodu na recepci jsem zjistil, že v celém hostelu není živé duše. Všechny hlavné dveře byly otevřené, všechny společné místnosti prázdné, recepce zavřená. Prošmejdil jsem celý hostel a během následujícího čekání sežral zbytky jídla na cestu. Nakonce jsem se rozhodl, že čekat nemá smysl a že najlepší bude čas nějak smysluplně využít. Kolem půl druhé jsem tedy i se všema svýma věcma vyrazil na procházku po pobřeží. Atlantik mě samozřejmě úplně uchvátil. Voda modrozelená a šumící, vítr vlhký a s vůní jódu, pláž šedožlutá a až na pár lidí a psů prázdná. V tu chvíli jsem zjistil, že jsem udělal jednu zásadní chybu - zapomněl jsem si vzít plavky. Nicméně poté, co jsem do vody vlezl po kolena, jsem zjistil, že ta chyba až tak zásadní nebyla. Musel bych si totiž ještě přibalit neoprén, abych běham plavání nezmodral zimou. Ani ostatním lidem se do vody moc nechtělo. Jednoznačně nejvíc si pláže užívala partička psů, která na ní dělala doslova psí kusy. 
Po seznámení s vlnama jsem se vydal k Dodman Cross, žulovému kříži vztyčenému na nejvyšším útesu v okolí. Pobřeží celkem je v okolí asi sto metrů nad mořskou hladinou, takže pochod je sice zajímavý, ale pořád se jde buď do kopce nebo z kopce. Od kříže jsem pokračoval dolů do Gorran Haven. Cesta vedla pro Čecha neobvyklým, pro Angličana normálním prostředím - dobytčíma pastvinama. V Gorran Haven jsem si koupil rozbředlé fish & chips a běham jejich pojídání sledoval přístav pode mnou a racky nade mnou. Jeden z nich sletěl na zeď těsně přede mě a předvedl mi skoro cirkusové představení. Po vyhození zbytků, které se nedaly jíst, jsem po asfaltce vyrazil zpět do hostelu zjistit, jestli je stále ještě prázdný. Naštěstí už nebyl, tak jsem se ubytoval, vybalil a vyrazil na další procházku. Ta vedla tentokrát na opačnou stranu, na Caerhays Castle. Opět pěšina po pobřeží a opět výběhy. Tentokrát jsem kromě kravského procházel i výběhem pro Shetlandské poníky. Cesta mě opět přivedla na malou pláž, kde jsem si chvíli užíval moře a vrátil se zpět do hostelu. Po návratu jsem navázal přátelství s jednou místní kočkou. Ta se mi za čtvrthodinové drbání odměnila tím, že mi během něj poslintala bundu odshora dolů. Po zalehnutí do postele jsem to deseti minut upadnul do kómatu. V neděli jsem vyrazil na výlet do městečka Mevagissey. Projížděl jsem jím předtím busem a přišlo mi jako zajímavý cíl cesty. Ta vedla přes už navštívené Gorran Haven, ale tentokrát jsem k němu šel přes ovčí pastviny. Z Gorran Haven jsem se vydal kolem pobřeží na sever. Jednu chvíli mi docela zatrnulo, protože jsem se znenadání ocitl nad asi stometrovou strží končící zpěněným příbojem. Ale přežil jsem ve zdraví. 
Mevagissey má malebné křivolaké uličky a roztomilý přístav obklopený domkama ve stráni. To z něj dělá magnet na twits, jak angličané říkají turistům, kteří přijedou někam autem, aby si tam udělali pár fotek, vypili kafe a nakoupili suvenýry. Bylo jich tam jak potkanů. Chvíli jsem se tam taky potloukal a pak jsem se chtěl vrátit zpět busem. Zjistil jsem ale, že mi posledni spoj už ujel (bylo půl čtvrté), tak jsem musel jít pěšky. Po krátkém odpočinku ve své posteli jsem vyrazil na poslední výlet znova se podívat na pláž u Caerhays Castle. Chtěl jsem jít ještě dál, ale začlo mrholit, tak jsem to zabalil. Pondělní cesta zpět proběhla nezajímavě. Míli pěšky na autobus, ve kterém dva školáky ze soboty vystřídala nějaká mladá slečna. S dědou, se kterým jsem jel v sobotu tam, jsem jel i zpět. Většinu následné cesty vlakem jsem naštěstí prospal. Domů jsem přijel kolem sedmé večer. Během soboty a neděle jsem prochodil v podstatě celou Farnost svatého Gorana. Byla to opravdu příjemná změna oproti přecpanému a smrdutému Londýnu. Vždyť na první vycházce kolem Dodman Cross jsem potkal víc krav než lidí. Kromě nich jsem pak potkal ještě kočky, psy, ovce, poníky, osla, zajíce, srnku, slepýše, spostu racků a bažantů a spousty kytek, jejichž jména fakt neznám... V Londýně můžu potkat tak akorát holuby, kočky, lišky, šedé veverky a potkany, v lepším případě živé. Upřímně řečeno, výlet předčil mé očekávání. |
