Velikonoce ve Starém Yorku

Velikonoční svátky jsem v UK o jeden den delší než v Česku. Velký pátek je zde také státním svátkem. Říkal jsem si, že je potřeba ty čtyři dny nějak pořádně využít, nejlépe výletem někam daleko od Londýna.

Jako ideální místo, kam jet, mi přišel York. Je to hodně pěkné město s historií dlouhou přes dva tisíce let a největším železničním muzeem v UK. Navíc v něm bydlí Chosé, který byl mým spolubydličem v hostelu, než sehnal práci v Yorku. A není to zas až tak daleko, aby se tam v rozumném čase nedalo dojet busem (což je asi 2,5-krát levnější, ale i pomalejší než cesta vlakem). Plánoval jsem i výlet parním vlakem přes místní národní park do Whitby. Je to malé městečko na východním pobřeží, ve kterém mimo jiné Bram Stoker napsal svého Drákulu.

Po příjezdu do Yorku jsem během vysedání z busu oslovil jednu spolucestující, která měla stejnou cestu jako já a docela mě zaujala. Ale abych se přiznal, oslovil jsem ji hlavně ze zvědavosti a proto, protože jsem nechtěl trávit dovolenou sám. V tu dobu jsem opravdu netušil, co tím prostým oslovením spouštím.

Zeptal jsem se, jestli přijela stejně jako já do Yorku na dovolenou. Řekla, že jo, a časem jsme zjistili, že máme zabukované bydlení ve stejném hostelu a dokonce v pokojích naproti sobě. Jmenuje se Rozanne a přijela se podívat do Yorku, protože tam vyrůstal její otec, který nyní žije s její rodinou v Perthu, v západní Austrálii. Strávili jsme spolu přibližně dva dny (ona se vracela do Londýna už v neděli odpoledne, já až v pondělí ráno). Úplně změnila celou mou dovolenou. Z plánovaného solitérního procházení městem bylo najednou chození ve dvou. Výlet do Whitby jsem úplně zrušil, místo něj jsme šli do vlakového muzea.

Během těch pár desítek společně strávených hodin jsem zjistil, že se ve společnosti Rozeanne cítím opravdu dobře. Dokonce natolik, že bych v ní chtěl zůstat napořád. Upřímně řečeno jsem tak intenzivní pocit během tak krátké známosti ještě v životě nezažil. Angličan by řekl, že jsem zjistil, že Rozanne je má soulmate. Dostali jsme se na stejnou vlnu asi deset minut od naší první věty. Při příchodu ho hostelu, kam jsme došli asi po půl hodině, jsme působili už jako sehraný pár. Ke konci prvního dne jsme si občas rozuměli i beze slov.

Bohužel mě Rozanne vrátila tvrdě zpět do reality. Když jsem jí o svých pocitech v sobotu řekl, sdělila mi, že má už půlroční známost s jedním Němcem žijícím v Dubaji. A že tohle je její poslední výlet po Anglii než se za ním koncem měsíce odstěhuje. Byla to pro mě opravdu rána a zbytek dne pochopitelně nestál za nic. Spát jsem šel před setměním, abych utlumil bolest...

V neděli v poledne jsme si dali sbohem. Naštěstí jsem asi za dvě minuty potkal úplnou náhodou na ulici Josého ještě společně s Pablem, jeho přítelem a také mým bývalým spolubydličem. Klábosení u piva o politice a ženských pomohlo oddálit a utlumit mou mentální kocovinu.

S Rozanne jsme se rozloučili jako dva lidé, kteří spolu náhodou strávili výtečnou dovolenou, která by za příznivějších okolností pravděpodobně nebyla zároveň dovolenou poslední. Bohužel realita je jiná. Vím, že už se v tomhle životě nikdy neuvidíme. Sedím doma a snažím se nějak dostat z téhle podivné nálady. Uklízení, praní, sprchování, vaření nepomáhá vůbec. Psaní pomáhá trochu, ale taky žádná sláva.

Já vím, chce to čas. Na zklidnění rozbouřených hormonů a setřídění rozházených myšlenek. Byl bych opravdu kvůli Rozanne ochoten opustit všechno a všechny ostatní? Žít s ní by znamenalo natrvalo se usadit na severu UK se vším, co to obnáší. Asi jo, stála za to. Škoda...

30. dubna

Zítra Rozanne odlétá z UK. Od Yorku jsme se neviděli a je nekonečně nepravděpodobné, že se jestě někdy uvidíme. Ano, bolelo to hodně. A pořád ještě bolí. Nicméně jsem hrozně rád, že jsem si to prožil. Nebudu si tu na webu vylívat srdce ani tu nebudu exhibovat s pokusem o sebeanalýzu. Prostě mě tohle náhodné setkání posunulo hodně dopředu. Spustilo ve mě něco, co jsme do té doby nepoznal. A to je dobře.

Nikdy na tebe nezapomenu, Rozanne.