Černá Arabella

Jana Rečková

Někde tam nahoře svítí slunce

někde tam nahoře svítí slunce

někde tam nahoře svítí slunce ó Bože, proč můj život plyne v tmách

Vyrazil jsem okamžitě po Erwinově telefonátu. Z Lyenny do Gelavru je to skoro tři sta kilometrů, a zdaleka ne všechny po dálnici. Gelavru je přece jen v kopcích a silnice mívají potmě tendenci vyhodit neopatrného jezdce ze sedla. Abych radši dojel za světla. Teda, nejsem takový hrdina, abych si dovolil vypadnout z práce jen tak, nebo oznámit šéfovi, ode dneška mám dovolenou. Rozhodně ne po zážitku osmi měsíců bez zaměstnání. Náhodou se ale právě v tom podhorském městečku konalo školení podnikových psychologů s manažery - co si budem vykládat, šlo o to, jak proti lidem, stále lépe a účinněji ... Nedalo se to odmítnout. Ne po tom, co mi šéf zařídil rekvalifikaci a řidičák a bydlení. Říká se tomu dát někomu důvěru, aspoň myslím.

Podnikový felčar skřípal zuby a zaměstnanci se třásli. Všichni věděli, který z nás dvou na zdravotním středisku má lékařský diplom, a kdo je tady z protekce. „Kdyby propukla epidemie chřipky nebo černýho moru, zavoláte mě zpátky," vymínil jsem si. Se šéfem to trošku cuklo. Za ten rok si na mě ještě úplně nezvykl, ale naštěstí mu někdo nakecal, že suchý humor je zrovna v módě.

Takže jsem obešel svou bazarovou škodovku, spočítal šrouby na kolech, aby mi zas některé za jízdy neupadlo, tiše zadoufal, že má dost oleje a ostatních kapalin, že světla svítí a blinkry blikají. O moc víc jsem se svými znalostmi udělat nemohl. Navzdory technické ignoranci řídím docela dobře, ale toho dne jsem se na jízdu nedokázal soustředit. Pořád jsem musel myslet na Karla Gelbina. Viděl jsem ho před sebou tak, jak vypadal na posledním srazu. Elegantní, bohatý, úspěšný, velký gynekolog z malého města. Tehdy mě vyděsilo jeho pořadí hodnot a řekl jsem mu to. Nenaštval se. „Na psychiatra jsi teda dost naivní!" zasmál se.

Měl pravdu. Pochopitelně jsem dopadl špatně, a dokonce jsem z toho ani nezmoudřel; jenom teď lépe chápu rozsah a hloubku pojmu zrada a znám hlodání křivdy za bezesných nocí ve vězení. Karla nikdy nezavřeli, přestože jistě podváděl, přinejmenším berňák... Karla Gelbina včera zastřelili. V ordinaci. Jeho sestra a sekretářka v jedné osobě nic neslyšela. Četla si nějaký leták a nechala tu pacientku odejít. Z Erwinova hlasu v telefonu jsem poznal, že mu víc vrtá hlavou leták než ukradená kartička zdravotního pojištění. Mně zas leželo v hlavě, proč mě tam chce. Byli jsme kámoši, to ano. Na gymplu v Gelavru nerozlučná trojka - Erwin, Karel a já. Nikdy by mě nenapadlo, že se Erwin dá k policii, ale dařilo se mu, teď už byl kapitánem a beztak v Gelavru fungoval jako šerif, skutečný strážce Spravedlnosti. Věděl o tom mém průšvihu před čtyřmi lety, a věděl taky, jak to bylo doopravdy, kromě mě a Růženky jediný. No, Růženka je už dávno v Americe. Zdalipak si někdy vzpomene, jaké to je, když něčí hlava roztříští přední sklo, pak se kola přehoupnou přes něco měkkého...

Hm. Policie mívá vlastní psychiatry, kteří promptně dodají portrét duše příslušného zločince. K čemu Erwin potřebuje psychiatra bez licence? Proč já, ksakru? Cesta neubíhala. Jako bych jezdil v kruhu, stejně jako moje myšlenky. Ke všemu se dalo do deště. Stěrače moc nestíraly. Blbý gumy, měl jsem je už dávno vyměnit. Skoro nic jsem neviděl. V kopcích déšť zhoustl, silnice se proměnila v silničku a všechno dohromady bylo absolutně nemožné a pitomé, pitomé jako Karlova smrt ve čtyřiceti.

Ta holka šla po mé straně silnice, a jak byla zmoklá, zešedla, splynula s pozadím navlhlého lesa. Mohl jsem ji přejet; zahlédl jsem ji na poslední chvíli. Zastavil jsem. Klepaly se mi ruce a měl jsem vztek, ale když se došourala blíž, přešla mě chuť nadávat. Stála tam celá zplihlá a třásla se.

„Co se tady couráš v dešti?" zavolal jsem na ni.

„Rozpadlo se mi auto." Popotáhla. „Nestopuju," dodala věcně. „Dojdu pěšky."

„Kam?"

„Gelavru. Mám tam známou. Dva roky jsem se za ní nedostala, a teď..."

„Je to patnáct kilometrů," upozornil jsem ji.

Pokrčila rameny. „Už vás někdy znásilnili?"

„Málem... Nasedněte, sakra." Vlastně byla dospělá. Jistě přes osmnáct, když měla řidičák...

Prohlédla si mě. Usoudila, že nejsem nebezpečný. (To jsou ty okamžiky, kdy bych nejradši vraždil. Vsadím se, že každej by si připadal líp jako zločinec než bačkora!) A nasedla.

„Marek Winkl," představil jsem se.

„Ara," broukla.

„Ara? Zvláštní jméno."

„Nojo." Otráveně si měřila zmoklý les za oknem. „Zkrátila jsem si to. Bella přece znamená krásná."

„Arabella?" Chudák děvče. Šílenci rodiče...

„Musíte po mně pořád všecko opakovat?" vyjela. Na to jsem neměl odpověď. Konverzace uvízla. Jeli jsme, až jsme dojeli do Gelavru. Zeptal jsem se, jestli ví, kde ta její známá bydlí, a co bude dělat, jestli se odstěhovala. Zamumlala něco o hotelu. Řekl jsem jí, co bych v první řadě udělal já. Zatvářila se znechuceně.

„Nojo. Musíte mít pokaždý pravdu?"

„Nemusím."

Zčistajasna se zasmála. Bylo to, jako když se paprsek slunce prodere prachem na půdě, plné krámů. „Ještě půl hodinky se mnou, a naroste vám svatozář. Jsem nemožná."

* * *

Jeli jsme do hotelu Gerbera, kde se konala ta naše psychologicko-manažerská akce. Zatímco moje auto dělalo ostudu na podzemním parkovišti a já si nesl věci do pokoje (recepční ve mně rentgenovým okem odhalila švorcáka), Ara s mojí kartou na klíně listovala v telefonním seznamu. Když jsem sešel zpátky do haly, telefonovala, a dost zuřivě; celá z toho zčervenala. Počkal jsem, až položí sluchátko. „Tak co?"

Škubla sebou. „Jo, dobrý. Dík za kartu a vůbec..."

„To nic. Jak se jmenuje ta vaše známá? Kdysi jsem tu bydlel, třeba ji znám taky."

Zaškaredila se, ale pak zamumlala: „Paula Hortová."

Mně to nic neříkalo, zato moje třetí oko, záhadný smysl pro dění za zády, něco zaznamenalo. Zděšení. Otočil jsem se. Recepční bledla a oči měla navrch hlavy jako žába. „Co je?" zeptal jsem se.

„Paula Hortová... Je mrtvá. Uhořela," špitla recepční. Její nadřazenost se vytratila. Zůstal strach.

Ara se nenápadně sunula ke dveřím. Chytil jsem ji za ruku. „Jak uhořela?"

Ara mlčela. Recepční se nadechla. „Upálili ji. Ženské ji upálily." Dívala se na Aru. Vsadil bych se, že byly obě u toho. Co to jen mohlo být za lidovou veselici? Co byla zač, ta Paula Hortová?

„Ty nemáš kam jít, Aro," řekl jsem.

Pokrčila rameny. Vypadala dost zoufale.

„Zůstaneš tady." A už zas jí tykám. Nevadí. Zaslouží si to. „Máte volný pokoj?" obrátil jsem se na recepční.

Ušklíbla se. „S tím vaším sjezdem? To určitě!"

„Takže prosím přistýlku. Platí se předem?"

„Jste manželé?"

„Ukažte mi předpis, který to vyžaduje!" Mluvil jsem potichu. S důrazem. Když na to přijde, docela to umím. Někdy (jenom někdy) to zabralo i na násilníky. Ale stejně to není fér.

Zakoktala se. „Můžete... Můžete jít nahoru. Někoho tam pošlu."

Táhl jsem Aru k výtahu. Nebránila se. Jen na mě upírala strnulý pohled. V pokoji jsem ji nasměroval do koupelny. „Zahřej se ve vaně. Podám ti něco suchýho." V její hadrové tašce muselo být všechno naskrz promočené...

„A potom?" Stála ve dveřích, na tváři svůj tradiční otrávený výraz.

„Jídlo, ne? Mám chleba se salámem. Jíš to?"

Věnovala mi úsměv, druhý v pořadí, další paprsek na zaprášené půdě.

* * *

Zavolal jsem Erwinovi domů.

„No konečně!" vyhrkl. „Kde jsi?"

„Hotel Gerbera." Chtěl jsem ho upozornit, že nejsem sám, jenomže on už práskl telefonem. Za chvíli ho tu máme. Nojo. Tak mu prostě představím Aru.

Načasovali si to perfektně. Ara vylezla z koupelny v mojí flanelové košili (a slušelo jí to!), Erwin vstoupil do dveří. Nejdřív mě objal. To už je takový jeho zvyk. Příšerný, při jeho svalech. Pak teprve zahlédl dívku. Zamračil se.

„Erwine, to je Ara. Šla v lijáku pěšky do Gelavru... A zjistila, že jí upálili kámošku."

Erwin protáhl obličej. Zdálo se mi, že trochu pobledl. Ara dělala, že to není o ní. „Máš ten chleba?" zeptala se. Podal jsem jí svou svačinu. S nespokojeným výrazem prostudovala ubrousek, ale pak se pustila do jídla.

„Není divná?" ozval se Erwin.

„Mně není divný skoro nic."

„Nojo. Profesionál... Co vykládala o Paule Hortový?"

Ara vyzývavě žvýkala a koukala na něj jako dementní sirotek z postýlky v děcáku.

„Nic moc. Netušil jsem, že jde o místní atrakci."

Ara se zakuckala a zlobně máchla rukama.

„Kdybys tak nehltala, už jsi mohla začít nadávat," řekl jsem jí.

Spolkla sousto, ukousla si další.

„Stalo se to v době, kdy jsi byl..." Erwin se zarazil.

„Zavřenej," dokončil jsem. „Nestyď se."

„Doktorka Hortová vedla šílenou kampaň proti hormonální antikoncepci. Považovala ji za spiknutí mužů proti ženám. Ty tabletky údajně mají ženy zbavit veškerých tvůrčích schopností, nových nápadů, originality... Mají z nich udělat výkonné, popřípadě dokonce inteligentní, ale netvůrčí stroje..."

„Schopnost vynalézat a tvořit má být napříště vyhrazena pouze pánům tvorstva, a ženy k nim budou vzhlížet v němém obdivu, plnit jejich příkazy a podrobovat se jejich duševní nadvládě," zarecitovala Ara plynně.

Obrátili jsme se k ní jako na povel. „A hele," řekl Erwin.

„No co, měla pravdu! Četla jsem všecko, co napsala." Ara odložila nedojedený krajíc. „Ženské umějí číst, jestli vám to náhodou uniklo, pánové."

„Čím to, že mi unikla Paula Hortová? Že by to její tažení trvalo jen půl roku?" Zavrtěl jsem hlavou. Škoda, že si vybrala zrovna tu blbou dobu. Rád bych si ji poslechl.

„O moc déle to nebylo," řekl Erwin. „Ty jsi holt antikoncepci nepředepisoval., Marku."

„Spíš zakazoval. Moje pacientky po tom mívaly deprese."

Ara překvapeně zamrkala. Už zas jsem jí přečuhoval ze škatulky, kam si mě zařadila.

„Měl jsi jezdit s ní," pravil vážně Erwin. „Byla úplně sama. Všichni byli proti ní."

„Všichni doktoři?"

„Co já vím... Hlavně lidi. Ženský." Vzdychl. „Tyhle věci se vždycky stanou v rodným městě. Nějak se moc rozjela, vynadala jim do slepic, nevolnic a..."

„Sexuálních objektů," doplnila Ara.

„Byl to lynč," řekl chmurně Erwin.

„Nikde žádnej policajt," řekla Ara. Ztratila zájem o jídlo. „Schovali se."

„Hovno!" vyletěl Erwin. Sakra, toho chlapa to žralo! „V lese u přehrady měli sraz skini! Všichni moji lidi byli tam!"

„Taky musí mít vždycky pravdu," prohodila Ara. Usadila se v křesle, nohu přes nohu. Bylo to hezké. Erwin zrudl.

„Tys tam byla," konstatoval jsem. „Kolik ti bylo? Patnáct?"

„Třiadvacet," ušklíbla se. „Paule dvaatřicet. A víc už jí nebude. A vymejvání mozků úspěšně pokračuje..."

„A někdo nám vraždí gynekology," dodal Erwin. „Nejste to náhodou vy, děvenko?"

Pohodila hlavou. Vlasy jí usychaly a dělaly se z nich kudrlinky. „Kdybych měla odvahu... A revolver nebo něco... Radši kulomet. Bednu handgranátů..." V očích se jí zablesklo.

Skoro se mi začala líbit. Od Růženky se ženám vyhýbám. Faleš a zrada, zrada a lež, o tom cinkají jejich náušnice, náramky a řetízky, o tom ševelí umělé řasy a nehty z drogerie vám to nakonec vyryjí do kůže. Jako cejch... Ara byla jiná.

Erwin se ošil. „Marku. Musím s tebou mluvit mezi čtyřma očima."

Ara se zvedla a zamířila ke dveřím. V jejím držení těla bylo napětí. Zavolal jsem na ni. Ukázal jsem na koupelnu. „Vydržíš tam ještě chvíli?"

Kývla. Zabouchla za sebou. Beztak bude poslouchat. „Co ode mě čekáš, Erwine? Lámu si tím hlavu celou cestu. Povídej!"

A kapitán Erwin Klewer povídal... Bylo krásné ráno a Karel měl na osmou první pacientku. Podle sestry to byla zmalovaná třicítka, zrzavá, nacpaná do kožené sukně z bazaru, špulila pusu a kroutila se, no štětka. A dala jí ke čtení leták, než vešla dovnitř. Nepobyla tam dlouho. Normálně by se jí sestra při odchodu zeptala, kdy má mít kontrolu nebo tak něco, jenže ten leták byl hrozně zajímavý. Oživoval myšlenky Pauly Hortové, za jejíž vraždu nebyl nikdo odsouzen... „Tvoje kámoška z něj citovala," šeptl Erwin s pohledem upřeným na dveře koupelny.

„Věří tomu. Erwine, ona ale šla tím lesem do Gelavru, ne pryč z města!"

„A ty? Taky tomu věříš?"

„Nevím. Žádnej lék není pro tělo indiferentní. Já bych to nebral."

„Ale v televizi říkají..."

„V televizi lžou už ze zvyku. Vem si ty reklamy! Samý voloviny."

Zavrtěl se. „Víš, Karel té dámě psal recept. Na nějaký tyhle hormonální tabletky. Možná jí přitom vykládal, že brzy už budou volně v prodeji, jako v Americe a jiných vyspělejších zemích... Znáš to."

„A ona ho střelila.Trefila dobře?"

„Mezi oči. Nejspíš hodně zblízka. Měla tlumič. A klidně odešla. Zatímco ta husa za dveřmi si četla o zotročení žen."

„Máte otisky?"

Kývl. „Je to... záhada. Nejsou registrovaný. Víš, tohle je už pátá vražda gynekologa v ordinaci za poslední rok. Teda v demaerenským kraji. Vždycky je tam ten leták. Stejný otisky, ale ženská pokaždý jiná. Dáma na úrovni, v kostýmku a kloboučku... Domácí putička v opraný zástěře, vyzáblá štěkna s modrou trvalou... Nesouhlasí věk ani postava!"

„Dobrá herečka."

„Blbost."

Napadlo mě ještě něco, ale trošinku za roh. Tak bytelnou schizofrenii jsem ještě nepotkal. Kdo ví, jestli vůbec může existovat... Každý ji měl za jinou osobu! Možná se i ona považovala za jinou osobu... „Gynekologové nemají strach?"

„Ty informace jsou zatím tajný."

Zíral jsem na Erwina, kámoše Erwina, a přemítal, komu z nás přeskočilo. „Ty potřebuješ psychiatra pro sebe," vyhrkl jsem. „Nebo by tě měli zavřít! Vás všechny, celou policii demaerenskýho kraje! Kdyby chudák Karel o tý ženský věděl, dal by si pozor!"

„Jak by si sakra mohl dát pozor na ženský! Byl gynekolog, vole!"

„Ti čtyři před ním taky psali recepty na antikoncepci?"

„Nojo," odpověděl ukřivděným tónem. „To přece dělají pořád, ne?"

A možná se ani nezeptají, paní, netrpíte depresemi? Migrenou? Záněty žil? Atakdál. Až ten šlendrián někoho naštve.

Erwin položil na stolek složku. „Přečti si, co o pachatelce napsali tvoji kolegové."

„Bývalí," zdůraznil jsem. „Nechci. Budou to bláboly."

„Napiš mi něco chytřejšího."

„Nemám dost informací."

„Dostaneš je. Stav se zítra večer u mě doma. Bydlím tam co dřív."

„Pro Evu jsem kriminálník. Vrah za volantem."

„Řekl jsem jí, jak to bylo. Kdo tehdy řídil... Když Růža odjela."

„Tak mě má za vola."

„No, a nejsi?" Erwin se ušklíbl, plácl mě po zádech a vypadl.

* * *

„Co ty si o tom myslíš, Aro?" zeptal jsem se normálním, nezvýšeným hlasem. Ovšemže mě slyšela. Vyšla ven a tiše za sebou zavřela. Nalil jsem jí kolu z ledničky.

„Dík." Zhluboka se napila. „Jak víš, že jsem poslouchala?"

„Poznám to."

„Určitě to je ta samá žena," řekla Ara vážně. „Paula Hortová. Mstí se těm, kdo ji zabili."

„Lynčovaly ji rozzuřený ženský!"

„Mluvím o příčině, ne o následku." Podívala se skrz sklínku do světla. „Brala jsem to svinstvo dva roky. Myslela jsem, že jsem tak tupá, protože už jsem dospělá. Že to zkrátka k ženské dospělosti patří. V hlavě mi už nezněly melodie a básničky... Dřív jsem toho bývala tak plná! Přetékalo to ze mě. Rýmy, tóny, příběhy... Pak přišel Honza a nechtěli jsme dítě, bylo nám teprve dvacet..." Postavila sklenici, schovala obličej v dlaních. „Dva roky! On byl spokojený, já byla skoro mrtvá. Potom jsem si náhodou přečetla na nároží plakát. A poslechla si přednášku Pauly Hortové."

„A přestala jsi to brát."

„Jasně. Všechno se vrátilo. Moje písně a slova. Moje pohádky na dobrou noc."

„A jsi sama."

„Jasně. To je daň. Muži nedokážou s někým žít a nezničit ho. Podívej se na přírodu!"

Nemyslel jsem si, že přírodu zničili výhradně muži, ale nechal jsem si to pro sebe. Ara pokračovala: „Co Paulu zabili, jsem doopravdy sama."

Takže mi lhala skoro ve všem. Věděla, že Paula nežije. Komu asi telefonovala? Odkud asi šla? Umí střílet z pistole? „Poslyš, Paula Hortová přece měla nějaký materiály. Statistiku a tak. Prostě podklady k těm přednáškám... Kam to všechno přišlo?"

„Uhořelo s ní."

Kdosi klepal. Pokojská a mladík v hotelové uniformě vlekli lehátko - přistýlku. A bylo po rozhovoru. Zrovna v nejlepším. Když ti dva vypadli, vymámil jsem z Ary slib, že mi to místo ukáže. Snědl jsem zbytek svačiny. Moc mi toho nenechala. No co, stejně chci shodit. Než jsem se umyl, Ara ležela na přistýlce a spala, nebo to předstírala. Nebudil jsem ji.

* * *

Ráno jsem musel na přednášky, a tak jsem ji zase nechal spát. Lepší by bylo dívat se, jak se převaluje a uhýbá sluníčku, ale povinnost volala, dokonce doslova - zabubláním telefonu a studeným hlasem v něm. Celé dopoledne nás učili, jak se stát dokonalými udavači. Nic jiného jsem ani nečekal; manažeři jsou křiví sluhové křivých pánů a preferují stejně pokřivené poskoky, ale nějak mě to napoprvé vzalo a v poledne jsem místo do jídelny zamířil k baru.

„Máme zákaz podávat během dne účastníkům kurzu alkoholické nápoje," oznámila mi hezká, zmalovaná blondýnka za pultem.

Odepnul jsem si růžovou kartičku se jménem. „Nevypadám na účastníka školení," řekl jsem přesvědčivě. „Možná vypadám na bezdomovce. Na sabotéra. Špióna. Kominíka. Na vraha zahradníka..."

Začala se usmívat. Nebyla blbá, ta úleva! V duchu jsem zajásal. Navrhla mi pivo. Vysvětlil jsem jí, že jediné pivo, které stojí za to pít, pochází z Plzně. To neměli. Vzdychla a skoro se olízla. Řekl jsem jí, že taky jediný fernet hodný toho jména je z Plzně, a chvíli jsem jí o něm povídal. Měla na mě čas. Hosté vesměs obědvali. Vzdychla, olízla se a nalila dvě velké vodky. Sobě a mně. Odhadl jsem ji na Rusko. Tu vodku. Barmanka pochvalně kývla. Chtěl jsem zaplatit, ale dala si prst na rty a nalila znovu. „A běžte si něco sníst. Stejně nevím, proč od vás ta dívenka tak zdrhala..."

Ztuhl jsem. Znělo to moc divně. Pravděpodobnost, že Ara uteče, byla dost vysoká, kdepak, mě vyplašilo něco jiného. Ale co? Bezděčně jsem se otočil ke schodům.

„Ta nekrade, poznám to," řekla barmanka.

Vlastně mě nenapadlo, že by mi Ara mohla něco ukrást. Možná trochu klidu, to jo... „Potřebuju náhradní průvodkyni po Gelavru." Podíval jsem se na ni.

Nic proti tomu neměla. „Končím v osm. Mám zrovna denní."

* * *

Přednášky končily v šest. Do osmi jsem stihl večeři, sprchu, letmou vzpomínku na zmoklou dívku u silnice (něco mi na tom nehrálo, ale nedalo se to zachytit, šla přece do Gelavru, no ne?), a taky na Erwina a jestli se k němu dostanu ještě dnes. Že bych se barmance líbil? Sobě jsem se nelíbil vůbec, ale ženy na tohle mívají jiné názory. Ostatně, čas ukáže, o co jí šlo... Vyrazil jsem do baru. Začínalo tam být plno. Opřel jsem se o stěnu obloženou dřevem a koukal, jak se moje nová známá otáčí za pultem. Někdo se dotkl mého lokte. Dívka jako vystřižená z Playboye (nebo možná něčeho levnějšího) mi podávala vysokou štamprli. „To vám posílá Bella." A odkráčela. S tak dlouhýma nohama si musela připadat jako na chůdách. Ale třeba už si zvykla. Takže Bella! To znamená krásná. Usmívala se na mě. Ve sklínce byl fernet. Ten pravý.

Vzduch na okamžik zprůzračněl, než se zakalí soumrakem. Ten zvláštní jev se dá pozorovat i ve vězení. I v paneláku uprostřed jiných paneláků, kde si sousedé nevraživě civí do oken a talířů. Vězení jako vězení. Nebo jako slepičí dvorek... „Kam jdeme?" zeptal jsem se Belly.

„Na to místo. Chcete ho přece vidět."

Nemluvil jsem s ní o tom! Kruci. Měla půlku jejího jména. A půlku paměti? Přeběhl mi mráz po zádech, ale opravdu jsem chtěl vidět to místo. Nebylo daleko. Pláň, kde se za nocí prohánějí duše hříšných řečníků, kteří se kdy odvážili postavit na kupu polámaných panelů, zbytků jakési plánované a nerealizované stavby. Zlé místo. Typoval bych, že stavbě zabránili poltergeisti nebo někdo takový podobný. Tak tady stála Paula Hortová, lékařka, která se pokusila zabránit dokonalému a nepozorovanému zotročení žen. Nedopustit svět, plný spokojených nevolnic. Slepic, šťastných na svém dvorečku... Její duch tu nebyl. Ne, o něm bych určitě věděl. Poletovala by tu bolest. Mnohem víc bolesti.

Pláň zarůstala travou, až na černou spálenou plochu těsně u panelů. Ohlédl jsem se po Belle. Zmizela.

Tma obvykle padá jenom v básních, ale tentokrát na mě opravdu spadla a docela mě vyděsila. Městské osvětlení bylo vzdálenější než mrkací hvězdičky na nebi. Někde za mnou zahučel motor auta. Zvuk se blížil. Tak takhle to je? Obyčejná zrada a obyčejná vražda? Co asi udělám, uteču, budu prchat a marně kličkovat, nebo si na smrt počkám? Čekal jsem. Černý vůz ve tmě zastavil. Žádné reflektory. Střelec musel mít nějaké ty infrabrýle, protože mě neminul.

Když jsem se probral, logicky jsem usoudil, že jsem mrtev a že to není zas tak zlé. Mrzelo mě, že jsem se Belle nelíbil, že to byl od ní jenom trik. Potom mi podepřela hlavu a dala mi napít. Na chvíli jsem v ní zahlédl Aru, a potom zase celou Arabellu. A ještě někoho. Možná nějakou nóbl dámu, nebo puťku z domácnosti. Bylo toho v ní víc. Potom mi došlo, že žiju. „Uspávací náboj?" zasípal jsem.

Kývla. „Pij!"

Připadalo mi, že se vznáším. „Droga v čaji?" pokračoval jsem.

Usmála se. Úsměv se zamlžil, zmizela mi v oparu. Neměl jsem ponětí, kde jsem, ale věděl jsem, kdo jsem. Než se do mě opřelo něco ošklivého. Bylo to hrozně mocné a ubohé zároveň. Bojovalo to o moje vědomí a vůli. Strašně jsem tu bytost litoval, ale nedal jsem se bez boje. Musela se mi aspoň zčásti ukázat, aby nade mnou zvítězila. Ovládla mě, ale byl jsem na okamžik jí a poznal jsem ji.

Ráno (ve správném pokoji a správném hotelu) bylo zlé, ale zvládl jsem to svou speciální kombinací léků proti kocovině. (Neprozradím. Možná ji jednou prodám.) Šel jsem normálně na školení. Kolem jedenácté jsem se zvedl ze své pohodlné židle v páté řadě a zamířil na WC. Prolezl jsem okénkem na dvůr, nasedl do připraveného auta (postarší ford) a vyjel na hlavní cestu.

Doktorka Camilla Posterová měla ordinaci blízko centra a pan Edmund Reiss se k ní předem objednal na konzultaci. Pojišťovací kartičku jsem našel v kufříku na sedadle spolujezdce. Bylo tam ještě něco, ale toho jsem si zatím nevšímal. Lékařka byla zvyklá probírat s manželi pacientek problémy jejich manželského soužití. Hrála soustředěnou pozornost, ale myslela na něco jiného. To poznal ten, kým jsem býval dřív. Osobnosti, která mě teď ovládala, na tom nezáleželo. Doktorka Camilla Posterová zvedla hlavu. „Nejlepší řešení pro vaši ženu je hormonální antikoncepce," řekla. Moje ruka vytáhla z kufříku pistoli s tlumičem a vystřelila.

Sám sebou jsem se stal uprostřed lesa. Nebylo to podle plánu. Měl jsem ještě zajet autem do houští, otřít pistoli, volant a řadicí páku, vrátit se do hotelu do přednáškového sálu a zapomenout. Místo toho jsem otočil vůz a jel zpátky do Gelavru, za Erwinem.

Erwin na mě zíral a nechtělo se mu věřit. „Tys je zabil všechny?" zeptal se tupě.

„Ne. Nezabil jsem v podstatě ani tuhletu... Camillu. Byl to posthypnotický příkaz. Nadrogovali mě, aby to šlo líp... Jsem úplně nevinný, kamaráde. Je mi fuk, jestli mě zavřeš, ale nejdřív mi pomoz. Musím to zarazit. Musím najít Paulu Hortovou. Máš tušení, kde se skrývá?"

Zakroutil hlavou. „Mám tušení, že se neskrývá, Marku. A mám strach. Je mrtvá!"

„Jak se to vezme."

Řekl mi to. Prozradil mi, kde bydlí Elen Hortová, Paulina matka. A nechal mě jít. Do hotelu jsem dorazil kolem čtvrté. Kdosi z organizátorů mi vynadal. Nezajímalo mě to. Bella stála za barem a byla bledá jako mrtvola. Stylové. Máme co do činění s mrtvolami. Přinejmenším s jednou.

Paní Hortová žila v ošklivé vile za městem. Od posledních domů Gelavru to členité obydlí s polorozpadlými dřevěnými verandami a balkónky oddělovala travnatá pláň. Bezděčně jsem hledal panely a černou, spálenou skvrnu. Spáleninu, která se nehojí. Nic takového. Tráva byla zelená.

Paní Hortová nás pozvala dál. Bellu znala. Určitě znala i Aru. A mě. Neusmívala se. Na vlídnost jí nezbývalo sil.

„Už jsem tady byl," řekl jsem.

„Proč myslíte?" hlesla bezbarvě.

„Pamatuju si vůně."

„Tady nic nevoní," namítla Bella roztřeseným hlasem.

„Dřevo, které se kazí. Spálenina, která se nehojí," řekl jsem. „Vůně a pachy jsou spouštěče paměti. Člověk zapomene tváře, domy, cesty. Ale dejte mu čichnout něčího potu, prachu u silnice, přidržte mu u nosu starou záclonu... Vzpomene si. Strážcem paměti je čich."

Elen Hortová si zakryla tvář. „Běžte pryč, prosím vás!"

Nahoře nad schody se ozval zvuk, na který jsem čekal. Kolečka invalidního vozíku. Zvedl jsem hlavu. „Tentokrát mě nedostanete, vážená kolegyně!"

„Já vím," zachraptěl přiškrcený hlas. „Pojďte... sem."

Schody mi skřípaly pod nohama jako panty na víku rakve. Paula Hortová seděla na vozíku. Fialová a černá troska z mrtvého masa a jizev, zpevněná obvazy, s milosrdně tmavými brýlemi.

„Bolí to," řekl jsem. „Nikdy to nepřestane..."

„Jak to víte?" zachrčela.

„Byl jsem vámi. Chtěl jsem to. Jinak bych neposlechl."

„Takových... bylo! Zapomněli. Na mě. Na moje... příkazy."

„Já nezapomněl. Smím vás zabít, Paulo? Už je čas."

Neprůhledné brýle si mě pozorně prohlížely. „Snad... jste ten pravý muž. Možná... je čas. Ale... lze tohle vůbec zabít? Mám nějakou... moc. Mě nezachránil Bůh. Víš to, Marku?"

Přikývl jsem. „Věříš na stříbrné kulky, Paulo?" Vytáhl jsem pistoli. Tu její. Vražednou zbraň ve všech Erwinových případech. „Já jo."

„Já taky."

Paulina matka pod schody začala tlumeně kvílet. Paula si zčernalým pařátem sňala brýle. Viděl jsem v těch očích, jak její vůle zapasí s cizí mocí. Tamto. vědělo, čím Erwin nabil pistoli, než mi ji vrátil. Mohlo mě to zabít, ale Paula nepovolila. Vystřílel jsem všechny náboje a vrátil se dolů. „Přijde sem někdo od policie, paní Hortová," řekl jsem té naříkající ženě. „Je úplně jedno, co mu povíte. Nebude se vyptávat." Obrátil jsem se k Belle. Byla tak bledá, že i pod šminkami a parukou prosvítala Ara. „Jdeme, Arabello. Odjedeme daleko odtud."

„Já ale nejsem..."

„Ale jsi. Jsi Arabella. Vysvětlím ti to, až ze sebe umyješ ty šminky. A voňavky. Nebo až spolu zmokneme." Když jsem ji vzal za ruku, vypadala skoro šťastně. Doufal jsem, že si ze svých vražd nic nepamatuje.

Promluvila až v půlce cesty do Plzně (tam jsem se narodil, a kromě Erwina to nikdo neví). „V tom městě, kam mě vezeš, bude brzo nedostatek gynekologů."

Na první křižovatce jsem to vzal doprava. K horám. V duchu jsem si představil chaloupku na samotě nebo maringotku, sebe jako dřevorubce, a taky její - naše děti. Jestli budu nešikovný, bude jich hodně.