Malinkatej cajdáček

Jan Lipšanský

"Dobrý den," pozdravil režisér a dostal nakládačku.

Chytrý čtenář zajisté pochopil. Ano, nacházíme se pár let po letošním roce, bez ohledu na to, jaký letopočet se zrovna píše. Násilí se podařilo konečně uzákonit jako mravný očistný prostředek, což potěšilo nejen mnoho rasistických organizací, ale také soukromé televizní stanice.

Zákon zněl jednoduše a jasně: za každé slušné pozdravení nakládačka. Za dobrý skutek mučírna. Za záchranu lidského života smrt.

"Hele, režisérskej. Nechcem nic moc. Takovej malinkajtej cajdáček, trochu sexu, trochu mlácení, trošičku krve, utrženejch hlav a tak, jasný?"

"Rozumím," pípl nešťastný režisér a pomyslel si, že zapsání se do Asociace režisérů asi nepatřilo k jeho nejšťastnějším nápadům. "A jaká je hlavní náplň filmu? Jako vyznění, víte?"

"No, to je teď vedlejší."

"Ale..."

"Neprotestujte. Buďte rád, že máte práci. Víte, kolik z vás je na dlažbě? Co třeba ten, Vítek se menuje. No? Chcete skončit jako on?"

Režisér neznal žádného Vítka, ale raději zavrtěl hlavou.

Klient si ho nedůvěřivě prohlížel.

"Váš hlavní problém, jako rejžů, je v tom, že porád ste moc slušný. To se přece dneska dávno nenosí. Konečně, neznáte zákony?"

Klient si baziliščíma očima měřil režiséra a pásl se na jeho nervozitě. Sledoval, jak si drtí palce v dlaních, jak si upravuje brejličky a jeho mírně vyšinuté sadomasochistické duši to dělalo poměrně dobře.

"Fajn. Takže si ujasněme to hlavní. Ještě jednou opakuju: sex, klidně i pedofilní, to se dnes začíná zase nosit, to víte, gájové už nikoho moc nezajímaj. Nějaká řežba -- useklý hlavy, prsty, rozpáráný břicha..." Klient se dostával do extáze a oči obracel ve snách v sloup, či spíše v strop.

"Střeva aby lezly ven, můžete třebas někomu nechat useknout nos," posadil se zprudka, ohromen svým super nápadem, "to tu ještě fakt nebylo! Taková rozšmelcovaná hlava, to sem viděl asi tak stokrát, to už dneska nikoho nerajcuje!"

Klient opět zíral v hlučném obdivu v nejhořejší část místnosti a nechával si zdát různé perverznosti, které na své liberálnější zákony teprve čekaly.

"Chápete mě, že?" ujistil se.

Režisér sice němě zíral, ale na prstech jedné ruky si spočítal, co by pro něho znamenalo odmítnutí. Nebyl si však jist, zda sežene tolik kečupu, případně bojovníků kamikadze.

"Už to vidím před sebou," rozhodil klient rukou. "Velký plátno, samozřejmě to pošleme nejdřív do kin, než to půjde do televize, úvodní záběr -- široká pláň plná mrtvol, kouře, krve... Ach, to bude krása! Také máte rád červenou barvu?"

Režisér pohnul hlavou sotva o tři milimetry, ale i tak vyjadřoval jakýs takýs souhlas. Klient ho plácl po zádech.

"Vidím, že si budeme rozumět!"

"A... nezlobte se, jak dlouhý by ten film měl být. Jestli půjde o historickou fresku, tak bychom mohli udělat tříhodinový film, jestli to má být sociální drama..."

Klient vyňal doutník z úst a překvapeně zamrkal na režiséra. Potřásl hlavou, jako by se probral z těžké noční můry, pak se podíval na režisérovu vizitku.

"Jste režisér, že jo?"

"No, ano."

"Filmový režisér, ne?"

"Chm, ano."

"Tak pak nechápu, jak můžete mít tak blbý kecy!"

"Já... nerozumím... chcete přece, abych režíroval film?"

Klient zavrtěl hlavou, vstal z křesílka a zlobně začal chodit po místnosti.

"Tihle parazitové společnosti. Každej furt mluví vo nějakým filmu. Tříhodinovým! Prosím vás," zaútočil na režiséra. "Kdo by se na to dneska chodil koukat?! Do prdele práce, tříhodinovej film! To snad šlo kdysi..."

Klient se pomalu uklidňoval, když viděl nechápavý a psovsky oddaný obličejíček režiséra.

"Hele, něčím se mi líbíte. Z vás by časem mohlo něco být. Ale budeme vás muset trochu vycepovat!"

Režisér, na židli se krčící stále víc, jemně kývl.

"Tak jo," posadil se opět klient a pak vytáhl asi tři stránky strojopisu.

"Pracovali na tom čtyři nejlepší současní scenáristé, tak to nezvorejte!"

Režisér zvědavě uchopil listy papíru a začetl se. Konečně pochopil. Usmál se a brzy s klientem podepsal smlouvu.

Proč by ne? Vždyť šlo jenom o půlminutovou reklamu na dámské vložky.

** Amber Stories ver. 1.1 **