IKARIE.net - Texty

ZTRACENÝ CHRÁM

Jakub Vrabec

(úryvek)

Thaleus se rozhlédl. Z jihu se k chrámu hnalo snad dvacet směšných postaviček, jejich běh tak trochu připomínal pajdání kůzlat na zadních nohách. Jenže dvě stopy dlouhé meče s nepříjemně vyhlížejícím zubatým ostřím a malé kosočtverečné štíty držely s nepříjemnou sebedůvěrou.

"Elfové nikde," řekl, neklidně se rozhlížeje.

"Tak je přinutíme, aby se ukázali," pokrčila Mideia rameny.

"Jseš stejně paličatá, jako Pereus," utrhl se na ni Thaleus. "Vy dva byste si báječně rozuměli."

Mideia mu neodpověděla. její tvář dostala nepřítomný, vzdálený výraz a pohled se jí lehce rozostřil, jako kdyby sledovala nějaké fascinující divadlo, odehrávající se před jejím vnitřním zrakem.

"Snaží se ukrývat," zavrčela za okamžik. "Snaží se mě přimět, abych odstranila blokádu a zaútočila přímo." Nepěkně se ušklíbla: "Tuhle hru můžou hrát i dva."

Z tváře se jí opět ztratil výraz, tentokrát však Thaleus poznal, že se soustředí daleko usilovněji. Pak promluvila dutým, dunivým a hromovým hlasem, který už Thaleus jednou slyšel. Přesně tak mluvil kostlivec, snažící se jemu a Pereovi zabránit ve vstupu do chrámu. Jako stádo volů, řítící se hlubokým kaňonem, poznamenal tehdy Pereus - Thaleovi se to zdálo dávno, i když ve skutečnosti to nebylo ani čtyřiadvacet hodin - se značnou dávkou cynismu. Thaleus však pochopil, jaká síla se v tom hlase skrývá, a zaplnila ho téměř posvátná bázeň. Zdálo se mu, že to promluvila samotná Pearilinie.

"Přišel jsi nezván, odešel nepoznán.

Přísahu jsi složil, nikdy ji nesplnil.

Demithere, Demithere!

Tvá paní tě volá!

Přijď a služ jí, jak jsi přísahal!"

Země se pohnula. Thaleus nevěřícně zíral, jak se před mekavě hulákajícími satyry rozvlnila kamenná pláň a začala pukat jako tabulka skla. Kusy hlíny a kamení se vzedmuly a jako pomalá vlna všeničící lávy se začaly sunout z místa, odkud všechen pohyb vycházel. Vznikl tak malý kráter, zprvu tak nepatrný, že se dal zaměnit s obyčejnou králičí dírou. Neustále však rostl, jak se země odsouvala stranou. Nakonec se zvětšil dost na to, aby jím pohodlně prošel velký člověk.

A přesně to se také dělo. Z otvoru se začala zvedat podivná postava lidských tvarů. A přece to nemohl být živý člověk. I na vzdálenost jedné stadie Thaleus jasně viděl, že je lehce průzračná. Vypadala hmotně a přízračně zároveň.

"Spektra," zamumlala užasle pobledlá Dalen. V hrůze se obrátila k Mideie, stojící osaměle mezi sloupořadím chrámu. Ruce měla vztažené k postavě, kterou právě vyvolala, ve tváři výraz nesmiřitelného vzdoru a slzy.

Konečně byla spektra celá venku. Pokud to mohl Thaleus posoudit, měla podobu sedm stop vysokého muže, ozbrojeného dlouhým mečem podobným jeho vlastnímu, který třímala v jedné ruce. V druhé držela dýku. Nebylo jí vidět do tváře a Thaleus za to byl vděčný.

Satyři se na okamžik zarazili. Monstrum vyrostlé ze země jim stálo v cestě k chrámu. To bylo jediné, na co dokázaly jejich maličké mozečky přijít. Neměli dost velkou fantazii a chápavost na to, aby je napadlo, že toto může být nepřítel nad jejich síly. Sice se dokázali bát a měli i jakýsi pud sebezáchovy, ten se však ozýval jen ve velmi nahnutých chvílích. Nyní žádné větší nebezpečí nehrozilo, a tak klidně postupovali dál.

Náhle se spektra bleskurychle pohnula. Její meč zasvištěl vzduchem a odťal hlavy dvěma nejbližším satyrům najednou. Zároveň vrazila dýku do jiného. Satyři zaútočili, vrhli se kupředu jako vlna, ničící vše, co se jí postaví do cesty. Ale jejich zbraně, zdálo se, nedokázaly jejich protivníkovi nijak ublížit. Thaleus konečně pochopil dvojakou podstatu tohoto hrozivého stvoření. Spektra byla dost hmotná na to, aby dokázala svým mečem zraňovat, ovšem jejím přízračným tělem většina odvetných ran prošla, aniž by jí nějak ublížily. Účinnost tohoto uspořádání se projevila velmi rychle a během dvou tří minut se na zemi válelo deset zohavených těl mrtvých satyrů, zatímco spektra se zdála být dosud plně při síle. V mekotu zbylých bojovníků se ozval nový prvek - zoufalství.

Náhle jejich pozornost upoutal řev. Thaleus vzhlédl a spatřil, jak se průsvitné tělo spektry vlní a ztrácí viditelné obrysy, jako by se monstrum rozplývalo. Satyři zajásali, znovu se vrhli do útoku a jejich zbraně tentokrát skutečně zasahovaly svůj cíl. Mihotání spektry se neustále zvětšovalo, a pak najednou s hrůzným výkřikem zmizela. Zůstala po ní jenom díra v zemi a těla mrtvých satyrů.

Thaleus vrhl pohled na Mideiu. Stála pořád na jednom místě, jako by se vůbec nepohnula. Ve tváři měla vítězoslavný výraz.

"Mám vás," zašeptala chraptivě. Její pohled se opět rozostřil a vzduch okolo ní se zavlnil, Thaleus pocítil cosi jako ozvěnu vzdáleného úderu nesmírné síly a razance. Dalen se zapotácela. Odkudsi ze skal se ozvalo zaječení.

Povídka je zveřejněna s písemným souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona. Dílo, které bodovalo v soutěži O cenu Jima Dollara.