chytri

Když jste tak chytří

Jaroslav Mostecký

Příjemné teplo, zářící z pažby pulsátoru se mi přelilo do těla a ochromilo mne v půli pohybu. Zrovna jsem si chtěl připít s ochraptělým chlapíkem od mariňáků, když mi ten druhej žoužela narval hlaveň za ucho.

„Čemu se směješ, hajzle?" zablekotal a musel se opřít volnou rukou o stůl, aby se mi nesložil k nohám.

Střelil jsem očima po chlapíkovi v pruhovaným tričku, co mi celej večer dělal společnost. Čekal jsem, že se zdejchne nebo se pokusí plácnout pár slov, aby toho cvoka uklidnil, ale ani sebou netrhl. Jen se naklonil přes desku stolu a ťukl svojí plechovkou piva do té mé.

„Tak na zdraví, brácho, zachraptěl s lehkým kovovým přízvukem. Měl wolframový posilovače na hlasivkách, už z toho koukalo, že to není žádnej obyčejnej kmán. Nejmíň seržant.

Mlčky jsem zavrtěl hlavou. Jen tolik, co mi hlaveň dovolovala. „Jenom aby vydrželo," zasykl jsem a v duchu se modlil, aby to nevyznělo moc provokativně.

„Vydrží," přikývl mariňák s výrazem lapiducha, kterýho jedna ustřelená hlava nemůže vzrušit. Najednou zvedl oči k chlápkovi, kterej mne držel v šachu a dobrácky je přimhouřili: „Viď Jimmy? Že mu nic neuděláš?"

Cítil jsem, jak se hlaveň za mým uchem zachvěla. Taky to mohlo být ve chvíli, kdy začínal ukazovák tisknout spoušť. Pulsátor mi roztaví palici dřív, než stačím zamrkat...

Zavřel jsem oči a zkusil počítat. Blesklo mi hlavou, že jestli dojdu až k padesátce, nechá mne žít... Restaurant na čtvrté transferní stanici definitivně ztichl. Seržanta od mariňáků to pořád nijak nebralo. Rozhlédl se po výčepu a pak mávl rukou. „Bez starosti, on nevystřelí..."

Konečně nějaká informace. Rozhodně mi však nestačila. „Jseš si jistej?"

Sebevědomě kývl a obrátil se na útočníka. „Skloň tu zbraň dolů, Jimmy. On se ti nesmál..."

Chlápek sebou trhl, ale poslechl. „Měl jsem ten dojem, seržante..."

Mariňák rozhodně zavrtěl hlavou: „To se ti jenom zdálo, Jimmy. On vůbec neví, že jsi někdy byl na Gargantui..."

Ožil jsem, zvlášť když pulsátor už zase mířil skrz pouzdro dolů k zemi. „Gargantua? Planeta obřích ještěrů? Vy jste tam vážně byl a přežil to?"

„Řehtá se mi," zaječel Jimmy znovu a zbraň se vrátila na místo, který už znala.

Teď už mariňák vstal. Položil ruku na pulsátor v Jimmyho rukách a zlehka mu jej stlačil k zemi. „Nech toho, do prdele! Zabásnou tě a zejtra tě internujou někam, kde si to vodneseš i jinak, než jen posmíváním..." Nešetrně jej odstrčil, vykroutil mu zbraň a zase se posadil. „Můžem," pokynul mi, jako by se nic nestalo.

Měl jsem propocený i spodní prádlo. Ulehčeně jsem se rozvalil v křesílku a pozoroval Jimmyho, vrávorajícího po výčepu.

„Tak co jsem měl dělat, vy parchanti?" najednou se rozkřikl a protočil se na patě. Nikdo si jej nevšímal. Nejspíš ho už znali. „Co byste dělali vy na mým místě? No, jen řekněte! Nechali byste se sežrat, že jo? Obludama, pětkrát většíma, než ty největší potvory, co kdy žily na Zemi, jo? Hovno! Udělal byste to, co já! Pět dní jsem se schovával na stromech, ale pak už to nešlo. A když jsem našel mršinu toho netvora..."

Usrkl jsem z plechovky a obrátil se na seržanta: „Vážně tam byl?"

Přikývl: „Přežil sedm dní, než jsem ho vytáhli..."

„No tak, co byste dělali vy?" znovu se ozval Jimmyho opilý hlas. „Kam byste se schovali vy? No kam, když jste tak chytří...?

„Takhle se vzteká už druhej rok," ucedil seržant. „Od tý doby, co se tady prolátlo, kde se poslední dva dny na Gargantui schovával..."

„Někde u té mršiny, jak říkal?"

Mariňák přikývl. „Kdyby se zbůhdarma nerozčiloval a nevztekal, jednou by se na to zapomnělo, ale takhle ne..."

„Kde byl celou tu dobu?" začal jsem být zvědavý.

Jako by mne vůbec neposlouchal. „S takovou se na to nikdy nezapomene," mlel dál svou. „Co na tom, že přežil, přijdou další takoví, ale jemu už tu přezdívku Tasemnice nikdo neodpáře..."