cuptane

Čupťané u Zeleného stolu

Jan Oščádal

Troutovi nezbylo, než v Západní Virgínii přestoupit do náklaďáku GALAXIE; jeho Midland City leželo na řece Ohio, zatímco jiná města téhož jména ležela na jiných řekách nebo vedle nich, prostě všude tam, kde se obyčejní, prostřední lidé rozhodli, že není nad

zlatou střední cestu. Jedno bylo k mání v Jižní Dakotě, další na plástvi pevniny omývané vodami Michiganského a Hurónského jezera, kde se tyčila i jiná krásná města, jejichž jména voněla dálkami, třeba Pontiac či menší Cadillac, ale také Ithaca a Albion.

Ithaka se původně jmenoval ostrov světoběžníka Odyssea, krále cestovních kanceláří.

"Albion" byl keltský název pro Anglii; Keltové hodně cestovali, prochodili křížem krážem prakticky celý Starý svět jenom s pomocí bedekru, ale Jižní Dakotu považovali za veskrze nezajímavou - až na město Deedwood, v němž natáhl bačkory Divoký Bill Hickok, což Trout nevěděl, protože kovbojky nečetl. Jenže na pětašedesátiletého spisovatele vědeckofantastických příběhů, který se nejraději přemisťoval pomocí létajících talířů, byla stejně všechna tato místa stopem příliš daleko.

12. listopadu 1972, krátce po poledni, právě když GALAXIE zastavila před motorestem Zelený stůl a řidič pozval švorcového stopaře na jedno pivko, stál vlevo vedle barového pultu zaprášený hrací automat a vpravo, o několik schodů výš, biliárový stůl: čtyři děvčata v krátkých sukýnkách si tam zrovna mastila tága. V souhrnu lokál představoval celý Troutův život.

"Vidím Londýn, vidím Paříž," řekl Trout, který sice neviděl na karamboly, ale kdykoli se kterákoli z dívek chystala ke šťouchu zády k němu, zahlédl její spodní kalhotky, byl však v téže chvíli napomenut hrozivě vyhlížejícím barmanem: "Jestlis přišel na čumendu, dědku, tak sklapni a bleskově vypadni."

Trout se zasmušil a ponořil nos do piva. Tyhle změny hodnot, k nimž došlo v průběhu jediné generace, ho šokovaly. "Aby to špatně nedopadlo," zabručel a začal vymýšlet příběh, v němž by se barmanovi pomstil. Dopadlo to takhle:

Obyvatelé prastaré planety Čupta, zelené jako kulečníkový stůl, si vypěstovali jeden vůči druhému natolik silnou averzi, že se museli rozmnožovat prostřednictvím chobotnatců. Samčí i samičí buňky se do sloního zažívacího traktu dostávaly společně s potravou a vodou. V žaludku, velkém jako pytel cementu, byla vajíčka oplodněna, načež se vydala na cestu jedenáct metrů dlouhým tenkým střevem. Kasta vládců dorůstala v apendixu, zbytek se musel po způsobu tasemnic uchytit kde se dalo. Nejhůře se vedlo zárodkům na konci tlustého střeva - a z nich se rekrutovali především barmani. Teprve když občan dosáhl potřebného stupně ontogeneze, pustil se střevní výstelky a při nejbližší příležitosti vyhupl ven. V praxi to vypadalo tak, že na začátku každého cyklu rozvěšovaly čuptské ženy své zralé vaječníky jako šňůry korálků na větve baobabů, kdežto muži vzali pruty a šli šlehat vodu do pstružích potoků. Na konci cyklu bylo možno spatřit obrovské elefantí samotáře, kterak za sebou trousí celá sídliště, zatímco zpod ocasů stád povstávaly nové státy. Jenže nakonec toho už měl jeden slon dost, protože Čupťané se chovali jako všichni ostatní primáti, to znamená jako kdyby jim to tam všecko patřilo, a rozhodl se založit vlastní civilizaci. I odvedl praotec Elephas Imperator stáda na místo, kde rostl skočec obecný - zdánlivě nevinná rostlinka z čeledi pryšcovitých, pokud jste neznali její latinský název: Ricinus communist. A bylo to.

"Aby to nedopadlo špatně s námi se všemi," řekl Trout, jenž přidáním jediného "t" přidal povídce další dimenzi, dopil pivo a raději odešel.