Když nastaly deště

Jan Lipšanský

Nevíme dodnes, odkud ten člověk přišel. Ale ve světě se absolutně nevyznal. Chodil totiž bez deštníku. No, každý má právo na vlastní názor. My v Asidilii bez paraplete nejdeme ani na záchod.

Asi to byl jeden z těch podivných tvorů, co jim říkají turisté. Pořád si něco fotil, filmoval na videokameru, ptal se po historických památkách, hradu nebo zámku či nějaké zřícenině, radoval se z příjemného podnebí, lesů, klidu.

Bydlel u staré Bo Seerové. Četl knihy, prostě pošuk. Taky filozofoval. Jednou takhle přišel do hospody a že chce pivo. Pokusil se s náma dát do řeči.

"Dobrý den. Jak se daří?"

"Jak by?" říkám. "Pořád stejně. Hlavně že neprší."

Podíval se z okna.

"Abych pravdu řekl, venku už jsou dost dlouho pěkná vedra, trochu sprchnout by neškodilo."

Po téhle větě celá hospoda ztichla, až to i našemu Všeználkovi začalo být podezřelé.

"Proč by ne? Co je na dešti špatného? Sami přece jen potřebujete závlahu pro svá políčka, vodu do rezervoárů, pramenů... Nebo snad ne?" dodal ironicky.

Jak vidíte, absolutní blázen. Přestali jsme si ho všímat, on si něco zapsal do svého notesu a pro sebe se usmíval. Nejspíš si o nás myslel, že jsme pěkní naivkové a troubové.

A tak den co den bral videokameru, lozil po okolních kopcích, zhluboka se nadechoval, točil naše děti, jak si hrají na ulici.

Jednou za mnou přišla Eileen, sousedovic asi pětiletá holčička s pláčem na krajíčku.

"Co se děje?" ptám se vylekaně.

"Ten... ten pán. Říkal takové věci..." fňukala.

"Jaký věci? Nějaký prasárny?" dodal jsem rozhořčeně a chystal si vidle, že tomu ouchcapkovi udělám pár děr v těle navíc.

"Jo," maličko přikývla. "Ptal se, proč si neděláme bábovičky a jestli jsem si někdy hrála s blátem a jestli znám hru na rybníčky a lodičky."

"No tohle!" naštvalo mne to. "Tohle že ti řek', mizera jeden? Jdu ho srovnat!"

A popadl jsem vidle. Na hlavní ulici našeho městečka jsem potkal pár dalších sousedů, jejichž děti vyprávěly podobnou historku. Tak jsme došli před hospodu, kde se cizinec ubytoval.

"Vydej nám ho!" křičeli jsme na Freda, majitele. Ten stál blahosklonně na zápraží, ruce založené.

"Běžte domů. Zítra ten chlápek odjíždí a my přece nechceme, aby se o nás mluvilo špatně. Nebo snad jo?" podíval se vychytrale do davu.

"Kdybys věděl, co říkal našim děckám!"

"Já to vím, Ferdík taky přiběh' zrovna před chvílí domů. Podívejte, pokusím se to tomu maníkovi vysvětlit, ale nač si přidělávat starosti? Víte, jak jsme museli bojovat, aby nám vůbec přidělili statut turistického městečka?"

Už to vypadalo, že se všichni rozejdou. Ale já načechral svoje vidle a prohlásil:

"Jasně! A co když každej ten turista bude mít podobný řeči? Co pak vyroste z našich dětí? Nezodpovědný frackové! Nebudou mít úctu před ničím a pak na to doplatěj! Nevím jak vy," otočil jsem se k zástupu, "ale já jdu na něj!"

A s těmi slovy jsem se chtěl vrhnout ke dveřím hostince.

Jenže v té chvíli zahřmělo.

Do nás všech jak když střelí, rozutekli jsme se v bezbřehé panice a jen jsem stihl zahlédnout, jak na prahu hostince bojuje majitel s turistou. Když bylo po všem, všechno nám to Fred pobaveně vyprávěl. Samozřejmě jsme mu museli zaplatit pár rund.

"V životě to nepochopím. Jen zahřmělo, hnal se ten chlápek ven. 'Cítíte,' říkal, 'ten svěží vzdoušek?' Úplnej pošuk. Varoval jsem ho. 'Neblbněte, milej pane. Je to nebezpečný.' Ale on ne. Vyběh ven a radoval se jak malý dítě. 'Konečně, po všem tom dusnu! Jak můžete tak nenávidět déšť?'"

Fred se napil a my už se dopředu usmívali, protože nám bylo jasné, co přijde. Přece bez deštníku se nedá chodit v dešti, to ví každé malé dítě!

"Zapadl jsem dovnitř a koukám na toho pomatence z okna. Zachránit ho už nešlo. A najednou začalo pršet! Ten blázen ještě chvíli vypadal, že se raduje. Ale pak ho udivilo, že mu slízávaj vlasy, ale pořád ještě nepochopil. Teprve, když se mu začala rozpouštět hlava, jako by chtěl vyběhnout k hospodě. Ale už bylo pozdě. Roztekl se celej, nic po něm nezbylo."

Škodolibě jsme se zasmáli a objednali Fredovi ještě jednou z jeho zásob. Nevěřil nám, tak mu to patřilo. Jeho věci jsme si před odchodem domů rozebrali.

Protože ještě pršelo, vzal si každý svůj ocelový deštník a pak jsme vyběhli do noci, k ženám a dětem. I zítra se musí do práce. Pořád pršelo a jen jsem doufal, že mé železné boty ještě nějaký ten den vydrží, když je všude tolik kaluží.

Když my u nás v Asidilii máme hrozně kyselý deště!

** Amber Stories ver. 1.1 **