Dilema

Jan Vojtěch Binder

Co se děje?!

- podle našich informací je všechno O.K.

jenom snad ... - puls 120, teplota 37.6 -

před startem bylo všechno v limitech,

... Martine, jestli se na to necítíš tak ..."

Otírám pot s čela. Dívám se nikam. Je klid - přetížení je pryč, hluk motorů také. Ruší pouze - "..si vypnul motory? Co se ksakru" - a je ABSOLUTNÍ ticho.

Kontrolka komunikačního systému zlověstně zčervenala. To mi George neodpustí, ale já bych mu asi nedokázal vysvětlit že.., ani vlastně nevím co a proč.

Chtěl bych teď být někde na louce, dívat se do mraků nebo jít na koncert. KONCERT! - disk mizí v přehrávači. To bylo potíží ho prosadit do jinak přísně účelné konstrukce ALBERTA. Odpínám pásy, uvolňuji kombinézu - teď ještě sklenku Něčeho - zapínám gravitátor, vstávám. Sahám po kelímku, ještě z chladícího boxu orosená láhev a na chvíli se natáhnout. Dobré víno a Mozart mě přece dostali už i z větších krizí.

S Georgem se znám už z university. Byli jsme jedni z prvních studentů nového oboru 'Teorie časoprostoru'. Už tehdy nám profesor Chipman říkal:'Vy dva jednou snad uděláte díru do prostoru!' Tehdy to myslel jinak, ale po deseti letech, co nás vyrazil s těmito slovy od zkoušky a nastoupil jako odborný konzultant pro relativisticko-klasickou fyziku do SPACERUNEXu, jsme se jeho výroku mnohokrát zasmáli. Vlastně neúcta ke klasikům tohoto vědního oboru mě dovedla až sem. Že já se raděj neučil. Dnes jsem mohl mít rodinu, teplé místo v Akademii, stálý plat a pracovní dobu a hlavně KLID.

Jenže jednomu to nedá. Věčně se mi v hlavě honilo - 'Co když to není pravda?; co když bych se na věc díval takhle?; co když..' - asi to nemohlo se mnou dopadnout jinak. Neposedné dítko musí dostat za vyučenou - 'tak chlapče nebreč tu nad sebou!' - George říkal: 'Chtěl bych být na tvém místě, ale chápej, mám ženu a dva kluky. Ale neboj se, všechno je all right, podle rovnic pro návrat z nadprostoru se určitě vrátíš. Všechny životně důležité systémy jsou zdvojené, motory jsou testované v téměř čtyřdenním trvalém provozu, použitá elektronika vydrží i ...' - ale on tu není i když je všechno tak SUPER.

Má asi pravdu ALBERT je stejně jeho, jako moje dítě, ale on má ještě ty opravdové děti. Kvůli mě se snad ani nikdo trápit nebude. Vždycky jsem byl spíš samotář a tak jsem teď tady já a 'SÁM'. Nikdy mě to slovo nevadilo, nyní mi z něj naskakuje husí kůže. Chtěl bych tady mít svoji maminku, jí jediné jsem se nestyděl přiznat, když jsem měl z něčeho strach.

STRACH, ale já přece nemám strach, já se NESMÍM bát. "Já se ničeho NEBOJÍM!" - kelímek praskl. Klid, klid, nekřič, stejně tě nikdo neslyší - usrkávám z torza kelímku zbytek vína, pouštím přehrávač naplno, abych svůj záchvat něčím přehlušil. Víno zmizelo ve mě, pozůstatky kelímku v odpadovém kontejneru. Cítím v ústech směsici Burgundského a potu, který mi stéká v krůpějích po obličeji. Otírám čelo a snažím se soustředit.

Šestnáct let práce bez sobot a nedělí, bez dovolené, tisíce probdělých nocí, přece teď před cílem nemůžu všechno vzdát? Před CÍLEM? Je to cíl, a nebo konec? V rovnice, podle kterých bych se měl vracet, jsem ještě před startem bezmezně věřil, obhajoval jsem celou naši teorii snad stokrát a prosadil ji i do učebnic, ale nyní bych ji celou vyměnil za kousek pozemského, čeho vlastně?

Ne, ne, asi bych neuměl být jenom poslušným papouškem zaprášených knih dogmaticky uznávaných kapacit z generací našich pradědů. Když jsem násilím pronikl na kongres fyziků celého Systému s dálkovým ovládáním od holovize v ruce, pod pohrůžkou, že celý sál je podminovaný, abych mohl naší teorii veřejně přednést po dvouletém marném snažení o její otištění alespoň v jednom z odborných časopisů, to jsem měl tehdy pořádný strach. Po potlesku, který jsem tehdy sklidil, jsem ani nevnímal želízka na zápěstích a i před soudem jsem se cítil, jako vítěz.

Po mém propuštění už následoval jeden čestný doktorát za druhým, nabídky předních univerzit ze všech možných obydlených planet. Ale já je všechny odmítl a prosadil založení SPACERUNEXu, který měl prakticky zrealizovat naše plány. Do té doby stál George spíše v pozadí, ale pak prokázal své organizační a diplomatické schopnosti. To jeho zásluhou jsem dostali velkorysou subvenci od Rady na náš nikterak laciný Projekt.

On dokázal zajistit vývoj a výrobu všech dílů našeho ALBERTA. On skoupil z celého Systému ty nejlepší mozky do našich laboratoří. Hned na začátku jsme si slíbili, že v našem projektu nebude jako první startovat pes, jako v dějinách kosmonautiky, ani žádný sebedokonalejší robot, ale že při tom bude někdo z nás. ALBERT byl proto již od začátku konstruován pro lidskou posádku, ale protože Rada by nepřipustila nikdy přítomnost člověka při prvním zkušebním letu, museli jsme všechno držet do poslední chvilky v tajnosti. Zabudování biosystémů do ALBERTA jsme zdůvodňovali nutností jejich otestování při nadsvětelných rychlostech.

Má přítomnost na palubě by samozřejmě neušla detektorům na Stanici a tak pro tento let byl nahlášen jako zkouška startovacích motorů, které mají sloužit ke zrychlení do hranic SuperRychlosti. Použití tachyonového motoru bylo z letu vyloučeno. Před startem jsem měl podobné pocity jako tehdy před Scienci Hall s dálkovým ovládáním v ruce. Teď je to jiné. Tehdy jsem riskoval neúspěch a vězení, kterému jsem stejně neušel, ale dnes mohu přijít i o víc, o život. Nebo se do smrti budu potloukat mezi hyperprostory a hledat ten svůj, kde jsem doma. Nebo se při vstupu do nadprostoru proměním v nějakou nám neznámou existenci hmoty. Nebo! Nebo? - Dost! Jenom já, já, já!!! - ale ALBERT to jsou roky dřiny i druhých. Oni čekají teď tam 'Dole' a s očima na monitorech zkoumají tisíce údajů marně přemýšlí co se tady děje a mají strach že nám to nevyšlo, že to JÁ nedokážu. Vypnul jsem přehrávač. Otírám pot z čela.

Usedám do křesla.

Zapínám kombinézu, pásy a ..

"Co se tam stalo?; Údaje v normálu. Georgi zkus to ještě!"

"Dobrá. Martine! - Martine! Tady George! Ozvi se! Co se pro Boha děje? Martine, slyšíš?!"

Jdem na to. Chlapče do toho!

"Tady ALBERT, všechno v pořádku. Jdu na to." "No sláva! - cos tam vyváděl?!"

"Modlil jsem se. Promiň, ale to ti povím, až se vrátím!" - Vrátím? Rád bych tomu věřil. No nic zapínám všechny systémy ALBERTA. Dosahují pohotovostních hodnot. Zapínám motory. Odblokovávám pojistku automatického přechodu na tachyonový pohon. "Jdu na to! Dejte chladit šampaňské!" Tah motorů mě vtiskl do křesla. Myslí mě proletělo, jak mě to učila babička, 'a odpusť nám naše viny, jako i my ...