IKARIE.net - Texty

DŮM

Jaroslav Vyvadil

V našem domě žije spousta starých lidí a proto by vůbec nebylo divné, že týden co týden někdo z nich zemře. Jenže je tu jedna potíž - neumírají jen staří lidé, ale i ti na vrcholu fyzických sil. Asi dělám něco špatně. Snažím se sice, aby všechno vypadalo co nejpřirozeněji, přesto se bojím, že si toho všeho někdo dříve nebo později všimne. Třeba ten mladík ze třetího patra - je tak senzibilní.

Myslím, že se na mne Astaroth zlobí. Nedivím se jí, ačkoli za mnou její služebníci, sukubové a někdy i inkuby, přicházejí noc co noc, stále ještě jsem panna. Tedy - z fyzického hlediska. Ve snách jsem už zhřešila tolikrát, že už i mně samotné připadá ten jediný důkaz pannenství zcela nepatřičný. Asi nejsem dost silná. Myslela jsem si, že se vše napraví, až dosáhnu čtrnácti let, ale zřejmě jsem si od Molochova čísla slibovala příliš. Třeba si prostě špatně vykládám znamení a není pro mne určující kanaánský Moloch ale hebrejská Lilith. Rybí vnitřnosti často lžou nebo alespoň co nejvíce zamlžují skutečnost. Nezbývá mi nic jiného než počkat. Snad si ještě Astaroth udobřím, snad počká ještě těch pár dní než mi bude patnáct a nezruší naši nejdůležitější smlouvu.

Mám pocit že má učitelka touží po krvavém rituálu udobření. Dnes musí stačit moje vlastní krev, nemám čas shánět nějaké zvíře. Obvykle jezdím až na kraj města, až tam, kde začínají pole a číhám na kuřata nebo housata, která se tam po celý rok batolí - poblíž je něco jako soukromý velkochov. Je to zvláštní, většina žáků krvavé magie začíná nejdříve s vlastní krví a až potom, při pokročilejších rituálech používají i krev zvířecí. U mne to celé proběhlo naprosto naopak. Když jsem poprvé musela použít vlastní krev - tehdy byla Astaroth zvlášť neoblomná a hrozila, že si místo toho divného pána z přízemí vezme mého tatínka - trvalo mi to více jak tři hodiny. Příliš, příliš dlouho jsem brousila nůž a když jsem konečně přiložila ostří k levému malíku, už se mi nedostávalo sil. Nedokázala jsem to. Astaroth se zlobila, nemá ráda slabé, pelargónie za oknem seschly a scvrkly se jako zasažené prudkým mrazem. Pak jsem se pokusila přivodit si krvácení z nosu, ale krev ne a ne vytrysknout. Jen jsem si udělala opuchlinu. Hledala jsem nějakou odřeninu, nebo alespoň puchýř, který bych si mohla rozedřít. Nakonec, už téměř zoufalá, jsem vzala do ruky sklenici a prudce jsem s ní udeřila o stůl. Konečně vytryskla krev, ta krásně rudá krev.

Teď už jsem si zvykla, nedělá mi žádné potíže říznout se do předloktí. Mamince namluvím, že jsme na pozemkách zase pleli tisové roští. Nevím, zda volím správně, ale dnes použiji dvanáctý enochiánský klíč. Zmýlím-li se, trest mne nemine. Pokusím se ho říci enochiánsky, i když vím, že má výslovnost je ještě strašně nedokonalá. Snad proto se mi spousta kouzel nedaří tak, jak bych si přála.

Nonuci dasonuf Babaje od cahisa ob hubaio tobobipe: alalare ataraahe od ef! Darix fafenu mianu ar Enayo ovof! Soba dooainu aai i VONUPEHE. Zodacare, gohusa, od Zodameranu. Odo cicale Qaa! Zodoreje, lape zodiredo Noco Mada, hoathahe Saitan! Ó vy, kteří prodléváte na Jihu a jste lucernami žalu, opásejte se brněním a zbrojí a navštivte nás! Přiveďte legie pekelné armády, aby mohl být zvětšován Pán Propasti, jméno jehož mezi vámi zní Hněv! Dejte se proto na pochod, a zjevte se! Odkryjte tajemství svého stvoření! Buďte ke mně přátelští, neboť já jsem stejný, pravý uctívač nejvyššího a nevýslovného Krále Pekel!

Sotva jsem stačila skrýt magické předměty a zakrýt kabalistické znaky pokrývající podlahu kobercem, přišel tatínek. Celou dobu, co jsem s ním mluvila jsem byla strašně nervózní, znaky se mají zasypat práškem z rohoviny a ten pak opatrně obtisknout na vybělenou látku. A já nic z toho nestihla, tatínkův klíč dnes zarachotil v zámku příliš časně. Snad se nestane nic horšího, než že se zase někde v domě propadne strop.

Tatínek byl neoblomný, musím v neděli na mši - promiň, ó Astaroth. Docela se tam těším, už dlouho jsem se nepokochala pohledem na stádo, kde si jeden s druhým v bratrské jednotě podávají ruce a v zoufalém zajetí svých bezmocných bohů kráčí do Valhaly na poslední ekumenický koncil. Doufám, že tentokrát uvidím havrany noci rozlétnout se do všech stran, aby přivolali Lokiho, který pak podpálí Valhalu žhnoucím trojzubcem Inferna. Pak konečně spása člověka nebude záviset na odříkání a zapírání sebe sama. Vejde ve známost, že svět těla, svět žijících má být nejlepší přípravou k věčným rozkoším. A navíc - už mi dochází svíčka a tak si snad v kostele opatřím nějakou novou.

Zdá se, že Astaroth je spokojena. Je sice tvrdá a nesmlouvavá, přesto se upřímně raduji, že mou učitelkou je právě ona. Většina dětí má za své průvodce a ochránce pouhé ďáblíky či skřety, právě ty, po kterých má paní zhnuseně šlape jako po záplavě sarančat. Zaslechla jsem dokonce, že někteří spolužáci nemají žádného učitele! Nechápu, jak to, že nemají o mnoho horší vysvědčení než já. I když - na neporozumění jsem si již zvykla, jsem stále příliš mladá.

Za chvíli půjdu spát. Zuby jsem si už vyčistila, dala jsem dobrou noc rodičům. Ještě než usnu musím vyřešit poslední otázku. Zítra si Astaroth žádá sedmou oběť. To číslo mne uklidňuje. Ještě tři duše změní majitele a o všechno bude postaráno, má největší touha se splní. Starost mi dělá něco jiného. Ten mladík je mi docela sympatický. Jenže - nikdo jiný to být nemůže. Opravdu nemám jinou možnost, do zítra nikoho jiného neseženu. Prostě udělal chybu, neměla jsem ho najít jak leží dole ve sklepě v bedně s jablky. Byl jakoby bez sebe, páchl z něj alkohol. Ustřihnout pramínek vlasů bylo dílo okamžiku. Ne, nesmím si připouštět výčitky. Jsem silná a vím, co chci. Pro silné neexistuje jiné volby než využívat slabých. Jsem silná a vím, že se ti nemusím ospravedlňovat. Přesto - promiň, Pavle, já na tu strojárnu opravdu chci!

Povídka je zveřejněna s písemným souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona. Dílo, které bodovalo v soutěži O cenu Jima Dollara.