ZTRACENÉ DUŠE

Ivan Surýnek a Michal Moravec

Píše se rok 1863. Je to období vzniků, tajemství, významných osobností, vynálezů, obrovských tužeb i obav, nadějí a zoufalství. Zde jsme se narodili my dva; tedy já.(úryvek z deníku Rowena McDonalda)

Jedné chladné noci ve Skotsku roku 1863...

Ucítil bolest. Stoupala mu po pravé noze až do mozku. Odtamtud vyjel povel k ústům a on vyjekl: "Au, zatracenej kořen!" Sehnul se a třel si nohu. Narovnal se a odplivl si. Měl těžkou hlavu svými myšlenkami. Myslel na krásnou dívku, kterou spatřil, když skákala z vrcholu Cowingtonské rokle. Myslel na vyděšené oči v její bledé tváři. Ale nejvíce se děsil vzpomínky na to, že pád ji nejenže nezabil, ale ani nezranil; byla upír! Skákala jen proto, aby se vysmála smrti do obličeje, aby se necítila tak věčná, aby ukojila zvědavost, jak chutná smrt, a aby dokázala, že pohrdá zákony života. Byla nikdy neumírající bytost, zatracená bohem, hltající krev. Jenomže ona nebyla takový upír, o kterých čítával. Neměla tesáky ani špičaté uši či krvavé oči. Den, kříž, kůl, česnek, svěcená voda a podobné pomůcky byly proti ní k ničemu. Nezdála se mu zlá, ale krev potřebovala. Jeho přítel, Angličan Ted Brown, se s ní jen náhodou seznámil před několika týdny. Zvedal se mu žaludek při pomyšlení na krví uleptané rty líbající jeho přítele.

Rowen přidal do kroku. Musel přijít včas. Zrovna dnes jsou Ted a ta upírka Valerie spolu. To má od upírky čekat, že se do Teda zamiluje? "Ani náhodou," zněla mu odpověď v uších.

Proběhl louží a ani si nevšiml bahna, které mu zkrápělo šaty. Přeběhl kopec posetý stromy a konečně zřel dům zesnulých pana a paní Brownových. "Zatracenej Angličan, proč sem vlastně lezl! Ve Skotsku ho stejně nikdo rád nevidí! A teď ho mám ještě vytahovat z čelistí upíra!" ulevil si nahlas Rowen, když ležel na vodou prosáklé půdě, potom, co se skutálel s vrchu, přes který utíkal. Rychle vstal, ani se neočistil a běžel dál.

Valerie se ústy přibližovala k Tedově šíji. Líbala ho po krku, až se přiblížila k tepně. Ted ji sevřel pevněji v náručí. Otevřela ústa. Náhle se rozrazily dveře. Ledový závan vzduchu zhasil svíce. Do místnosti se vřítil Rowen. "Ne!" vykřikl a odtrhl Valerii od Teda. Ten oslepen tmou tápal po pokoji a hledal zápalky. Mezitím Rowen zakopávaje o nábytek dotáhl Valerii do vedlejší místnosti. Zabouchl za sebou dveře a zamkl. Zapálil svíci. Malé blikající světélko chabě osvětlilo místnost. "Tak dost!" vzkřikl k vyjevené Valerii. "Vezmi si radši mě!" Dívce zasvítily kočičí oči úžasem. "Tak se nacucej, sakra!" řval na ni a zavřel oči. Náhle mu šílená, ostrá bolest projela celým tělem. Cítil tlak, který mu z těla vysával život. "Blázne!" vřískala Valerie a rozstřikovala kapky krve smíšené se slinami z úst.

Klesl na kolena a pomalu padal obličejem na chladné dlaždice. Krev mu tekla všude. Hučelo mu v uších a on se cítil lehkým. Slyšel tlukot svého srdce. Bim, bam, bim, jako zvon v kostelní věži dozníval jeho hlas. Jeho horká krev se roztékala po dlaždicích a vyplňovala mezery mezi nimi. Hukot v uších ustal a srdce se zastavilo; vykrvácel.

Valerie rozbila židlí okno, otřela si ústa a začala křičet. Ted konečně zapálil svíci a došoural se k zamčeným dveřím. Slyšel křik. Snažil se vyrazit dveře. Vrážel do nich v zoufalém rytmu, začínalo ho bolet rameno. Panty konečně povolily. Dveře se skácely na podlahu. Zakryl si svíci, aby mu ji vichr nezhasil. To, co uviděl, mu vyrazilo dech. Rowen ležel uprostřed místnosti a podlaha kolem něj byla celá zaplavená krví. Valerie se krčila v rohu a stále křičela. Okno bylo roztříštěné, židle povalená na podlaze. "Co se tu děje!" vzkřikl. Valerie přestala křičet a roztřeseným hlasem řekla: "Vlk ho pronásledoval až sem, zamkli jsme se tady, ale vlk proskočil oknem a..." začala vzlykat. Ted se svalil vedle Rowena a plakal.

Rowen cítil povznášející úlevu. Stoupal k nebesům. Nic mu nevadilo v cestě: strop, střecha, větve stromů. Vznášel se ve spirále výš a výš. Točil se jako kolotoč na pouti. Osvítilo ho jasné světlo vycházející z bílých oblaků. Náhle se mu přitížilo, nebe se zatáhlo a pohaslo. Na obloze se objevily hvězdy. Miliony plamínků, které se začaly zvětšovat v plameny a ohně. Vzduch ho začal dusit. Horko kolem něho bylo nesnesitelné. Vtom jako by ten žár polila voda, ohně začaly pohasínat. Kouř mu vlezl do plic, pálil, celé jeho tělo bylo náhle prázdné, jako by v něm nic nebylo. Dým kolem něho se rozplynul. Stál uprostřed zříceniny. Vál zde ledový vichr a on cítil, jak mu prostupuje tělem. Obklopila ho spousta matných postav. Měly tváře smutných žen i mužů. Těla však neměly. Místo nich byly zahalené v záhybech svých rozměrných plášťů. Šeptavý hlas, zesílený ozvěnou, k němu promluvil: "Teď jsi jeden z nás, Rowene McDonalde! My jsme zavrženci nebe i pekla a dokud budou upíři chodit po světě, nenajdeme odpočinku. Naše pláště jsou jediná jejich zhouba; tvůj též, Rowene!"

O deset let později...

Zacílil. Prst na spoušti mu ztěžkl. Nikdy předtím necítil tu tíži, než se kohoutek zmáčkne nadoraz. Ozvala se rána. Zalehlo mu v uších. "Přímý zásah, pane!" vzkřikl lovčí. Tedovi zbrázdil tváře úsměv. "Další z těch vlčích bestií je zprovozena ze světa!" třásl mu rukou lovčí. "Ano, už dvanáctý, už dvanáctý vrah ovcí a přátel!" usmíval se Ted. Zaslechl dusot kopyt. Valerie štvala koně tryskem přímo k němu. Zastavila koně přímo vedle něj. Kůň mu kopyty vmetl do tváře spršku bahna. "Tak dost, to by stačilo!" okřikla Teda Valerie. "Neděláš ni jiného, než že lítáš po lesích a masakruješ vlky!" Ted jí na to neřekl nic, místo toho pobídl koně a vyrazil hlouběji do lesa. Valerie se zamračila. "Už mě nudíš a mám žízeň!" řekla si pro sebe a zamířila směrem k domovu.

O dalších dvacet let později...

Ted seděl v houpacím křesle u krbu. Přemýšlel, kolik let už nebyl na lovu, kolik stříbrných vlasů mu přibylo na hlavě, kolik dlouhých večerů už vysedával v tomhle křesle. A Valerie? Stále mladá a krásná. Po těch letech, co prožila, musela přece zestárnout, ale ona je stále stejná. Tato otázka mu vrtala hlavou už několik let, ale teď už mu to bylo jedno. Čas zde nic neznamená.

Přemýšlení protrhl smích. "Zase laškuje s nějakým klukem ze sousedství," pomyslel si.

Valerie rozrazila dveře. Vítr si pohrával s jejími havraními vlasy. "Ahoj, miláčku, co tak zachmuřeně?"

Ted mlčel. Valerie zabouchla dveře, přišla ke koupelně. "Zamčeno?" ohlédla se po Tedovi. "Už je to dávno, co se tam stalo to neštěstí. Odemkneš mi?" zeptala se. "Ne!" zněla strohá odpověď. Valerie vzala hřeben ze stolku a před zrcadlem si rozčesávala vlasy. Ted poslouchal praskání jejích vlasů a šustění hřebene. Bylo mu špatně; snad měl hlad či ne, ale najednou se mu udělalo špatně.

Po tak dlouhé době konečně na vysočině. V záhybech jeho pláště už našla konec svého věčného života spousta upírů. Rowen se zhluboka nadechl. Ucítil vůni whisky a slyšel zvuk dud, hučení potoků a šumění lesů. Skotsko. Jeho domov. Místo, kde jméno McDonald přehlušilo i řev vodopádu. Neznamenalo jen někoho, kdo farmu měl. Znovu se nadechl, i když to znělo spíš jako povzdech větru. "Teď se budu mstít!" zakřičel Rowen do větru, ale nikdo ho neslyšel. "Když zničím ji, konečně se všichni dočkáme klidu!"

Došel ke dveřím; poslouchal, co se uvnitř děje. Uvnitř bylo hrobové ticho. Přešel k oknu. Uviděl Teda a Valerii v jednom pokoji. Prošel zdí přímo k nim. Stanul před Valerií. Všiml si, že Tedovy oči zírají skrze něj. Valerie zvedla hlavu směrem k němu a oči se jí rozšířily úžasem, když ho spatřila. Rowenův plášť se začal rozpínat kolem ní. Nesouhlasně zavrtěla hlavou a pohlédla na Teda. Rowen znejistěl. To si neuvědomil, mohlo by to Tedovi zlomit srdce. Musel se rozhodnout. Znal moc dobře zákony ztracených duší. Jakmile jen jednou zklame, bude zatracen už navždy, zůstane úplně sám. Myšlenky se mu hnaly hlavou a zoufalství se blížilo k okraji své číše. Pak zavál vítr a Rowen se změnil v plášť a odletěl otevřeným oknem pryč. "Jsi větší hlupák, než jsem myslela!" křikla za ním Valerie. Ted zvedl hlavu: "Cože?"

Rowen stál na okraji Cowingtonské rokle. "Tak tady to začalo," bručel si pro sebe. "Měl jsem od ní tenkrát utéct, anebo alespoň zůstat tu noc doma!" řval na celou rokli. Ozvěna ta slova roznášela po všech světových stranách. Stál tam a zíral do dálky. Najednou ucítil závan větru. Zamrazilo ho v zádech. Už tu nebyl sám.

Vedle něho stál Ted.

Povídka je zveřejněna s písemným souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona. Dílo, které bodovalo v soutěži O cenu Jima Dollara.