Elwing

Jaroslav A. Polák

Sebejistě kráčela lesem, jako už tolikrát. Její citlivé ruce se dotýkaly mladičkých stromků i prastarých lesních velikánů. Vdechovala vůni Hvozdu, naslouchala jeho zvukům.

Slepé oči prázdně hleděly do věčné tmy, jež ji obklopovala už od narození.

"Je čas se vrátit, Elwing, noc přijde již brzy," oslovila ji Stará moudrá borovice, jež byla její přítelkyní.

Poslechla a šla domů. S její hustými černými vlasy si hrál podzimní vítr.

"Jestli budu muset zase vyčesávat větvičky, Větře, nebudu ti týden obětovat," pokárala rozverného boha, ale on jejího varování nedbal a dál se proháněl mezi stromy.

Doma zatopila v krbu, ohřála si ruce a připravila si skromnou večeři. Pak ještě položila několik drobných kvítků na mohylu, v níž byli pohřbeni její rodiče, obětovala bohům živlů a lesa, zkontrolovala ochranné kameny a amulety, rozmístěné po stěnách malého dřevěného stavení, a šla spát.

"Přicházím, Elwing, jsem za každým stromem, mezi kameny a kroužím nad hvězdami. Jsem za tebou. Přicházím Elwing... abych tě zardousil na tvém vlastním lůžku. Ani les ani kouzla tě neochrání, slepá..." šeptal Hlas.

"Zmiz, démone!" přikázala Hlasu Elwing.

"Když zapraská větvička v lese, jak víš, že to nejsem já? Nevíš nic, jsi slepá!"

Probudila se, srdce jí bušilo a nohy ji nechtěly nést. Kolik už nocí se takto probouzela smáčená potem? Ale věděla, že ve dne jí Hlas ublížit nemůže, i když ji sleduje. A v noci ji chránil dům a kouzla kamenů a talismanů, které zdědila po rodičích. Přesto se však pokaždé dostal do dívčiných snů a mučil ji připomínáním své blízkosti.

"Jednou tě dostanu, démone," zašeptala unaveně, lehla si a brzy opět usnula.

Ráno ji přivítal, jako pokaždé, zpěv lesa. Vydechla si úlevou. Před sebou měla celý den a noc byla daleko.

Bezstarostně bloumala hvozdem, který ji s láskou obdarovával svými plody. A když za ní zapraskala větvička, zavolala do věčné tmy: "Kdo jsi?"

Někdy jí odvětil skotačící zajíc, jindy zase liška pátrající po kořisti. Ale někdy... jen ticho.

V takových chvílích běžela po paměti ke své přítelkyni, objala její zvrásněnou kůru a plakala.

"Neboj se, Elwing, neměj strach maličká... je den."

"Musím ho vidět. Jak mám Hlas porazit, když jej nevidím?" naříkala.

"Nebuď hloupá, tvá slepota je tou nejmocnější zbraní," kárala ji borovice.

"Já vím, já vím," povzdechla si Elwing.

Nejistota. Strach.

"Já vím..."

Ticho.

Dny, noci... a sny.

Tolik dní a měsíců a let. Neměnila se. Nic se neměnilo.

"Zabil jsem tvé rodiče a zardousím i tebe..."

"Nedokážeš to... udělal bys to, kdybys mohl."

"Třeba si s tebou jen tak hraji, slepá. Času mám dost. Vždy jsem měl."

Tolik dní a měsíců a let naslouchala písním stromů, zpěvu beze slov, melodii, již slyší jen přátelé hvozdu. Nebyla však šťastná, neboť toužila po pomstě, která naplňuje srdce jen zlobou. A zloba, jak známo, štěstí nepřináší.

"Dej mi zrak," prosila na kolenou Starou moudrou borovici.

"Nemohu, nesmím, ztratila bych tě," odpovídala její přítelkyně.

A pak, jedné letní noci, otevřela dveře svého pradávného domu a vyšla ven.

"Vrať se!" křičel polekaně její přítel Vítr.

"Vrať se!" volaly stromy.

"Vrať se!" zahoukala sova.

Elwing však nedbala jejich varování a kráčela hvozdem. Za sebou slyšela kroky. Cítila, věděla, že je to On.

"Proč to děláš, maličká," zaplakala borovice, "chráníme tě, avšak každým okamžikem kvůli tobě umírá semenáček."

"Dej mi zrak," řekla a snažila se potlačit rozechvění v hlase.

"Vrať se, Elwing. Nechceme tě ztratit."

"Neodejdu, dokud mi nesplníš mé přání."

"Celý les tak můžeš zahubit!"

"Ne, pokud prohlédnu, porazím Hlas a pomstím smrt rodičů."

"Nezdoláš jej, je mocnější. Je odjinud!"

"Tak tedy zahynu, ale nad sebou zvítězím."

Dlouho mlčela Stará moudrá borovice. Vnímala dotek chvějícího se těla přitisknutého k voňavé kůře. Cítila pot perlící na dívčině čele, jež se dotýkalo mohutného kmene.

"Tak se otoč," pravila řečí stromů.

Elwing spatřila nejasné obrysy kůry ve světle úplňku. Rychle zavřela oči a obklopila ji tolik známá tma. Váhala. Dlouho. Vzpomínala na krásné okamžiky, které ve hvozdu prožila, na své přátele, jež milovala. Na moudré duby i rozverné zajíce a srnky. A na lišky, vlky a na nikdy nespatřené hřejivé slunce. Na Starou moudrou borovici a Vítr a...

Vítr plakal. Naříkal, jak jen on to umí. I borovice prolévala neviditelné slzy, celý Hvozd se chvěl zármutkem.

"Vezmi si zpět můj zrak, přítelkyně. A odpusť mi, můžeš-li," zašeptala Elwing a setřela si slzy.

"Odpouštím ti, maličká. Odpouštíme ti, všichni."

Otevřela oči do všepohlcující tmy. Otočila se a utíkala do bezpečí svého domu.

Démon hlasitě zaklel marným vztekem a odešel z lesa. Navždy.

Zvítězila.

© 1998 Zbraně Avalonu

** Amber Stories ver. 1.1 **