IKARIE.net - Texty

HAMLET, LOVEC Z DÁNSKA

Jaroslava Marhánková

Dělá se mi špatně. Div, že nesouloží nad jeho hrobem. Nejsem slepej a jestli existuje spravedlnost, tak už brzo budou hnít v hrobech, jako teď můj otec. Projevy soustrasti si nechte na svůj pohřeb. Až zemřou, já se budu smát, neboť tahle žena už není mou matkou a muž, co ji tak vehementně drží za zadek, přestal být mým strýcem od té doby, co si ji vzal. Stejně by se jejich smrtí nic nevyřešilo. Vsadil bych svou nejlepší (lépe řečeno jedinou) loď na to, že by souložili i v hrobě. Začal se mi zvedat žaludek. Se sňatkem si vážně pospíšili. Ještě ani nevychladlo otcovo tělo a oni se už peleší v jeho posteli. Ale k čertu s nimi. Kdyby jim v žilách nekolovala krev stejně rudá jako ta má, zabil bych je oba na místě. V puse se mi hromadily sliny. Rychle jsem je vyplivl. Matka mi začala nesmyslně kázat o posvátnosti pohřebiště. Vnímal jsem ji pouze jako neživou skvrnu v rozmazaném obrazu krajiny. Hyzdila ji. Strýc mlčel. Dobře věděl, že by ho jediné slovo mohlo stát život. Měl pravdu. V duchu jsem litoval, že mi čest nedovoluje použít fázer bezdůvodně.

Můj otec je mrtvý. Ne, že bych ho měl nějak zvlášť rád, ale nosil stejné jméno jako já a to stačí na to, abych alespoň formálně želel jeho smrti. Má jen štěstí, že se neviděl umírat. Smrt bez boje není hodna lovce, opravdového lovce z rodu Dánských. Musel jsem se smát nad tím, jaký by byl můj život bez něj. Naučil mě zabíjet a stopovat lidi jako štvanou zvěř, Kdyby mě býval nenaučil přežít, hnil bych teď nejspíš v kanálech s ostatníma krysama. Možná by to bylo lepší. Krysy jsou mi stejně ze všech zvířat ve vesmíru nejmilejší. Alespoň neškemraj o život, když jim držíš hlaveň u nosu.

Probral jsem se brzo ráno. Snad až příliš brzo na můj vkus. V hlavě mi hučely sirény a na jazyku jsem ještě pořád cítil hořkou pachuť levné skotské. Asi jsem se včera opil. Vedle mně ležely tři prázdné láhve a na stole se válela černá podprsenka. Tenhle kus hadru evidentně není můj, blesklo mi hlavou. Čí je, mě nezajímalo. Někdo zvonil dole u dveří. Podíval jsem se na monitor a přímo do kamery se mi šklebil můj strýc a ten skunk Polonius. Automaticky jsem jim poslal Raider. Bylo to zatraceně hloupé a já ještě dlouho potom litoval, že mé smysly mě v tu chvíli opustily. Bylo už pozdě. Za necelých pět sekund bral někdo za kliku...

"Synu?" nepamatuju se, že by mi tak někdy řekl můj VLASTNÍ otec. Ozvat se by bylo dost pod mou úroveň a tak mě Klaudius musel hledal dál. Nyní se však vzdal verbálních projevů. . . Bohužel mě našel.

"Hamlete, je na čase promluvit si o majetku tvého otce. Toto je můj pobočník a právní zástupce Polonius. Jsem si jist, že ho velmi dobře znáš." Znáš? Tomu hadovi jsem už dvakrát držel fázer u hlavy. Teď bych mu s radostí udělal do mozku díru.

"Si piš, že znám!" doširoka jsem se usmál. Na Polonia to mělo odstrašující efekt. Couvnul o pár kroků dozadu a dělal, že mě nevidí.

"Majetek tvého otce..."

"Jaký majetek máš vlastně na mysli. Já znám svého otce pouze jako chudáka," skočil jsem mu do řeči

"To se pleteš Hamlete, tvůj otec byl velmi movitý člověk!" Polonius mi neslušně skočil do řeči. Když to dělám sám, tak mi to nepřijde, ale z hlediska pozorovatele musím říct, že mě to pěkně točí.

"Jo, jediný jeho bohatství byla držka plná řečí a ta věc v kalhotách, kterou ty určitě nemáš." Teprve teď jsem si všimnul, jak se k sobě lepí. Bylo to vážně strašně nechutný.

"Přestaň, Hamlete, my mluvíme vážně!" okřikl mě strýc. Měl štěstí, že jsem mu jednu nevrazil. Tohle vážně nemám rád.

"Je mi jedno co můj otec měl nebo ne. Nacpi si to všechno třeba do chřtánu. Mně se to netýká. Stačí mi jeho zbraně - fázer PSP-16, dýka systému Fairbairn - Sykes a právník. Ostatní si můžeš nechat."

"Díky, přesně tohle jsme potřebovali vědět!" Polonius se začal usmívat.

"Zmizte!" zařval jsem tónem šílence. Poslechli mě. Strýc se na mě naposledy podíval a tiše řekl: "Pozdravuje tě tvá matka."

"Matka?" nechal jsem to slovo volně vypustit z pusy. Oba jsme moc dobře věděli, co to znamená.

Odešli. Byl jsem rád, že jsem opět sám. Čekal jsem Ofelii a při tom, co jsem s ní chtěl dělat, jsem nepotřeboval žádné svědky, natož jejího vlastního otce.

***

Ofélie se právě chystala zazvonit u předních dveří. Dělala to tak každý den a snad právě tato stereotypnost ji nutila sehnout se pokaždé před tímto domem a upravit si švy na punčochách. Pokaždé si urovnala vlasy a zkontrolovala spodní prádlo. Hamlet měl rád černé a ona plnila každé jeho přání ještě předtím než jej vyřknul. Bylo to až hloupé, jak lpěla na své zevnějšku a šatech, stejně šlo všechno dolů, hned jakmile vstoupila do dveří. Polonius s Klaudiem právě vycházeli z Raideru. Oba byli evidentně v dobré náladě a nešetřili lichotkami jeden na druhého. Jakmile ji Polonius spatřil, okamžitě mu zamrzl úsměv na rtech.

"Už nejmíň stokrát jsem ti říkal, že se s ním nebudeš stýkat!" obořil se na ni.

"Nejsem už malá a dávno neposlouchám tvoje rady." Vzpomínky se jí opět vracely. Čůrky krve stékající z jejího nosu a strach z toho, že přijde další rána a ona skončí opět v bratrově náručí, zakrvácená a zpocená. Bil ji víc než bylo potřeba. Tolikrát pila sladkou krev, že si zvykla na přívaly bolesti a začala mít otce ráda i s jeho chybami. Nedávalo to smysl, ale ona ho milovala. Milovala ho tak, jak jen dcera může milovat svého otce. Teď ale neměla strach, že ji uhodí. Byl tu přece Hamlet a ten nedovolí, aby ji někdo ublížil.

"Jsi pořád moje dcera a já si nepřeju, aby ses pelešila s tím mizerou!"

Neodpověděla. Nechtěla se hádat. . . Alespoň dnes ne.

"Měla bys dneska přijít domů!" pokračoval Polonius, "bratr by se s tebou chtěl rozloučit. Zítra odjíždí na Astun hledat rtuť a přesně neví, kdy se vrátí."

"Přijdu," odpověděla. Měla bratra moc ráda.

Polonius se otočil a směřoval ke své lodi. Věděl, že přemlouvat ji, aby nechala Hamleta být, je zbytečné.

***

Ofélie byla slaboch. Byl jsem si toho dobře vědom a snad jsem ji za to měl i rád. Nepotřeboval jsem ji k tomu, abych přežil, ale byla příjemným rozptýlením, které je stále při ruce. Jako dneska. Přišla přesně ve stejnou minutu, tak jako každý den. Přišla v černém krajkovém prádle, přesně jak to mám rád a byla povolná k čemukoliv, co jsem si přál. Dneska jsem byl opravdu šťasten, že ji mám.

Ležela mi v náručí, celá udýchaná a zpocená. Tělo se ji chvělo a tichounce předla jako spokojená kočka. Kdyby to tak viděl její otec. Nenáviděl mě asi stejně jako já jeho, jen s tím rozdílem, že on byl zbabělec, zatímco já bych mu s radostí udělal díru do břicha a díval se na krev valící se z jeho útrob. Byla to příjemná představa. Chvílemi jsem si říkal, že Ofélie nemůže byt z jeho krve. Bylo by to pro ni jenom dobře. Někdo zvonil u dveří. Kouknul jsem se na monitor. Byl to můj parťák Horácio. Poslal jsem mu Raider a vrátil se zpátky do pokoje. "Obleč se a už běž!" křiknul jsem na ni. Nikdy ji nevadilo, když jsem na ni byl hrubý. Snad právě to ji ke mně přitahovalo. Během pár sekund byla oblečená a připravená odejít. Nečekal jsem až uvidím její záda ve dveřích, věděl jsem, že nezůstává, není-li vítaná.

Horácio byl můj nejlepší přítel už od mala. Od té doby, co jsme si v simulátorech zkoušeli vojenské bojové akce, uplynula už spousta času. Teď už jsme si zabíjet jen nezkoušeli - byl to náš džob. Naučil jsem ho všechno, co jsem znal. Jak člověka přinutit, aby mluvil, jak ho co nejrychleji nebo nejpomaleji zabít. Naučil se milovat krev a smrt tak jako já. Byl to opravdu skvělý žák.

"Hamlete, chtěl bych se tě na něco zeptat," ve tváři byl celý bledý a řeč se mu zadrhávala.

"Mluv, Horácio. Dneska snesu všechno."

"Týká se to tvého otce. Nejsem první, kdo slyšel zprávu o tom, že jeho smrt nebyla dílem náhody."

"To si piš, že nebyla. Zasloužil si zemřít."

"Tak jsem to nemyslel, brácho... Spíš, že ho někdo zabil."

Tohle bylo jako rána do hlavy.

"Kdo?"

Jak ani proč mě nezajímalo.

"Říká se, že tvůj strýc... "

"Pak pude do hrobu za ním," v ruce se mi okamžitě objevil fázer.

"Počkej. Nevím to jistě. Je-li všechno tohle lež, ztratíš svou čest!"

Měl pravdu. Neoprávněnou vraždou vlastní krve bych ztratil to nejcennější, co mám.

"A kdo to podle tebe ví jistě?"

"Jen tvůj strýc, ale ten ti to dobrovolně cpát nebude. A. . . tvůj otec."

Měl jsem sto chutí ho praštit.

"Děláš si snad ze mně srandu? To, že to ví můj otec, je mi na nic. Ten si teď někde spokojeně hnije v hrobě."

"Dokážu ho přimět, aby promluvil!"

Celé mi to připadalo jako špatnej vtip.

"Jestli mi Horácio lžeš, nebudu brát zřetel na naše přátelství a na místě tě zabiju."

"Dokážu ti pomocí jeho zornic přehrát posledních pár minut jeho života."

Musel mluvit pravdu, protože dobře věděl, že bych byl schopnej ho s klidnou tváří zabít.

"Udělej to!" odpověděl jsem a Horácio beze slova odešel.

Zůstal jsem opět sám. Měl jsem nad čím přemýšlet. Předtím mě vlastně ani nezajímalo, jak můj otec zemřel. Byl mrtvý a to bylo vše, co jsem potřeboval vědět. Ale to se teď všechno změnilo! Bylo mou povinností pomstít jeho smrt. Horácio byl jeden z mála, kterému jsem opravdu věřil. Když řekl, že to dokáže, tak to musí být pravda.

Za dva dny jsem dostal zásilku. Byla od něj. Teprve teď mi došlo, že musel mého otce vykopat z jeho hrobu. Pohled na mrtvolu v značném stupni rozkladu mě opravdu nelákal, ale účel světí prostředky, a tak ať se Horácio klidně hrabe v nebožtíkovi, mně to nevadí. Držel jsem v ruce smrt mého otce. Možná zemřel jako ubožák! Jediný způsob jak to mohu zjistit je, že si to přehraju. Disk okamžitě zajel do přístroje a na holografické tabuli se mi objevila zahrada. Dobře jsem to místo znal.

Byl to zahradní dům mého otce. Už dlouho jsem tam nebyl, nic mě tam netáhlo. Viděl jsem přicházet strýce. Smál se... Bože, jak já nesnáším ten jeho pitomej úsměv! Začalo mi bušit srdce. Teď stál přímo naproti mě. Díval se mi do očí. Můj otec musel být chudák, je-li tohle poslední tvář, kterou viděl. Strýc sebou škubl a pak otcův pohled na ruku, kde z mělké ranky stékala čůrka krve. A tma. Tehdy spatřil smrt, ke které mu daroval strýc lístek bez zpátečné. Tak přeci je to pravda. Otrávil ho, a tím zpečetil svůj osud. Připrav se na smrt, Klaudie. . .

Zase jsem se probral ještě opilý. Vedle mn ležela nějaká bruneta. Byla to Ofélie - aspoň myslím. Když jsem se vrátil z koupelny, už tam nebyla. Musela to být ona, nikdo jiný, koho znám, se neumí tak rychle oblékat.

Udělal jsem si kafe a prohlídl si ranní poštu. Na počítači jsem měl vzkaz od Horácia. Týkal se nové zakázky. Měl jsem vystopovat a přivézt nazpět uprchlého trestance. Byl tam taky jeho přesný popis způsobu chování, kterým se vyznačuje. Pěknej prevít, pomyslel jsem si. Bylo to pro mě jistým druhem odreagování a navíc za toho chlapa bylo dost peněz. Pomsta musela počkat - alespoň prozatím. Oblékl jsem se a připravil zbraň. Loď jsem měl jako vždycky připravenou v hangáru za domem. Najít Reynalda, jak se ten chlápek jmenoval, byla práce pro začátečníka. Ten blázen za sebou zanechával stop jako much. Poslední vedla k nějakýmu striptýzovýmu baru.

Ten podnik byl pěknej pajzl. Hned u dveří mě vítala nějaká holka se silikonovým poprsím a vevnitř se to jen hemžilo spodinou. Reynald sem výborně zapad. Najednou jsem na něj dostal pořádnej vztek. Vlasně jsme měl vztek na Klaudia, ale v tu chvíli mi bylo jedno, koho zmlátím. Vytáhl jsme toho hajzla od baru a vyhodil ho na chodník. Byl pěkně vyděšenej, ale to jen stupňovalo mou agresivitu. Praštil jsem ho do tváře, až se mu z nosu začal valit příval krve. Nejspíš byl zlomený. Pokusil se mě napadnout, ale tenhle výpad začátečníka ho stál zlomenou ruku. Obličej mu pod krví ani nebyl vidět. Částečně mě to uspokojovalo. Kopal jsem do něj, než se přestal hýbat. Byl mrtvý a bylo mi to jedno.

Nebyl jem schopnej normálně uvažovat. Venku se zatím shromáždil dav lidí. Řval jsem jako blázen. Ostatní s lačností hladových vlků pozorovali krev na mých rukou a šílenost s jako jsem řval jedinou větu, které jsem byl schopen: "Já tě zabiju, Klaudie! Přísahám, že tě zabiju!"

Když jsem se konečně uklidnil, vytáhl jsem z lodi pytel na mrtvoly. Doufám, že zaplatí i za nebožtíka. Doma jsem vyndal MEDIVAC a částečně mu ošetřil rány. Zpravil jsem mu nos a laser částečně upravil i jeho rozšlehaný vnitřnosti. Chtěl jsem, aby mi věřili, že to byla jen náhoda, ale s takovým množstvím svědků nemám šanci.

***

Polonius vyjel vznášedlem do 890. patra, kde už na něj čekal Klaudius. Byl ještě v županu a měl celkově změněnou tvář. Jeho host ho však bezpečně poznal.

"To bylo prozíravé a navíc je to velmi slušivé," pochválil jeho výtvor Polonius.

"Díky. Udělal jsem to jako preventivní opatření. Byl jsem již včera informován o tom nemilém incidentu."

Snažil se tvářit klidně, ale hlas se mu třásl víc než bylo obvyklé. Polonius si toho okamžitě všimnul.

"Nemyslím si, že by nás to mohlo bezprostředně ohrozit," snažil se marně uklidnit.

"No tebe to určitě neohrozí. Tvoje jméno neřval na ulici spolu s přáním smrti!" jeho hlas nabral na síle, "sakra, Hamlet je profesionál. Ten určitě nebude čekat až zhebnu sám!"

Měl pravdu.

"Jsem ochoten vám ve všem vyhovět a pomoci!"

Byla to spíš jen fráze, vypuštěná z úst, aby zaplnila trapnou mezeru v konverzaci, avšak Klaudius na toto prohlášení čekal už od chvíle, kdy vešel do dveří.

"Pak zabij Hamleta a já ti budu do smrti zavázán!"

"Ale já... To snad nemohu..." Polonius zbledl a pomalu vykoktával slova. Bylo pozdě vzít všechno zpátky.

"Já se tě neptal, jestli můžeš. Je to můj rozkaz a tvůj život, jak ty dobře víš, patří pouze mně!" byl si toho dobře vědom. Bylo jasné, že se Klaudius už rozhodl a vzpouzet se jeho přáním bylo zbytečné.

"Pak tedy splním vaše přání." už se mu nedíval do očí jako předtím. Měl strach - a věru oprávněný. Klaudius vyndal ze stolu pouzdro s fázerem. Byla to dobrá zbraň, taková, co nezanechává stopy ani krev. Podal ji Poloniovi.

Ten si ji opatrně připevnil k opasku a pak odešel. Dnes neměl náladu konverzovat.

***

Včera jsem se asi trochu unáhlil. Zabít jsem ho přece jen nemusel. Nebojte se, to není svědomí, co hlodá mojí mysl - toho parchanta škoda nebude. Měl jsem spíš vztek, že mě teď čeká pokuta za neoprávněné zabití. Na můj vkus jsem byl až příliš střízlivej a to vůbec neprospívá mému zdraví. Musel jsem si nalít, abych se nezbláznil. Střízlivost je mnohem horší než opice. Někdo zvonil u dveří.

Odšoural jsem se k monitoru. Oči mi ještě stoprocentně nesloužily , ale ten ksicht bych poznal i potmě. Byl to Polonius. Zapnul jsem mikrofon. Toho hada bych si už do bytu nikdy bezdůvodně nepustil.

"Co chceš?"

"Promluvit si."

"S tebou nemá o čem."

"Mám pro tebe vzkaz od matky. "

Tohle byla rána pod pás.

"Mluv!"

"Jedině mezi čtyřma očima..."

Sakra. Tak to asi bude muset jít nahoru.

"Dobře," poslal jsem mu Raider a připravil si fázer. Opatrnost mi radila nevěřit nikomu, natož potencionálnímu nepříteli. Pomalu vešel do dveří. Bledý jako stěna. Šel z něj strach.

"Co chceš?" křiknul jsem na něj.

"Tvou smrt!" v ruce se mu objevil fázer.

Pozdě. Byl jsem rychlejší.

Nehybné tělo se sesunulo k zemi a po podlaze se řinula krev jako svíjející se had. Nebylo nutné zjišťovat, jestli je mrtvý. Mohl jsem si zblízka prohlédnout jeho oběd a víc vnitřností se válelo vedle něj než uvnitř. V duchu jsem litoval, že jsem ho nestřelil do hlavy. Ta krev pude z koberce špatně dolů. Zavolal jsem Horáciovi, aby se postaral o formality a odklidil mrtvolu. Neměl jsem čas.

Čekala mě ještě "práce" na Sophii a na tuhle planetu se jede sakra dlouho.

***

Klaudius netrpělivě přešlapoval po pokoji. Jeho žena zatím sledovala na monitoru zprávu od Rady o Poloniově úmrtí.

"Co si prosím tě čekal, že se stane? Poslal si ho na smrt!"

"Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš!" okřikl ji.

"Chtěl jsi zabít mého syna. To mi nepřipadá vůbec nesrozumitelné!"

"Chtěl jsem to především udělat já jemu, dřív než to udělá on mě!"

"Žádá-li můj syn tvoji smrt, pak hledej vhodné místo pro hrob!" trochu se pousmála. Ne víc, než bylo nutné.

"Zmlkni, ničemu nerozumíš!"

***

Ráno mi Horácio přinesl peníze za vykonanou práci. Ani se nezmínil o Poloniově smrti. Bylo to dobře. Nechtěl jsem o tom vůbec mluvit. Ofélii asi nepotěší, že jsem ji zabil vlastního otce.

Vlastně měla přijít každou chvíli. Opozdila se, což u ni nebylo obvyklé. Konečně se na monitoru objevila její tvář. Poznal jsem ji i přes černý závoj, který podle tradice nosila na důkaz smutku. Bezmyšlenkovitě ctila tradice. Smutek za mrtvé je na nic.

Pomalým krokem vešla do místnosti. Bylo to snad poprvé, co jsem si ji pořádně prohlédl oblečenou. Byla krásná.

"Jdeš pozdě." Byla to jediná fráze, která mě napadla.

"Proč spěchat?" Chytrá odpověď. Nikdy jsem si s ní moc nepovídal a dneska jsem na to obzvlášť neměl chuť. Pomalu jsem se dotkl její tváře.

S ucuknutím vykřikla: "Nešahej na mě! Už nikdy se mě nedotýkej, ty vrahu. Máš na rukou krev mého otce!"

Neřekl jsem, že jsem si ruce potom důkladně umyl. Mohlo by ji to přece jenom ranit...

"Nech těch scén! Dobře víš, že jsem to musel udělat."

"Zabil jsi mého otce! Muže, kterého jsem milovala víc než svůj život."

"Kdybych to neudělal, už bych tu nestál."

"Věř mi, že by tě nikdo nepostrádal!"

Tohle neměla říkat. Udeřil jsem ji do tváře a zařval: "Zmiz už nikdy tě nechci vidět, rozumíš? Táhni, odkud jsi přišla!"

Pomalu si odhrnula vlasy z tváře a zvedla hlavu. Usmívala se. Naháněla mi tím strach.

"Neboj se. Mne už nikdy neuvidíš. Snad ve snech, které tě budou budit každou noc. Proklínám tě, Hamlete!"

Rozběhla se a vyskočila proskleným oknem. Nestačil jsem ji zastavit. Padala pomalu všech 327 pater. Padala tiše, bez jediného výkřiku, naprosto smířená se svou smrtí. Její tělo jsem dole neviděl. Jen hlouček lidí srocený, aby mohl pozorovat smrt v její nejkrásnější podobě.

Bylo to moc vysoko. Byl jsem rád, že jsem ji neviděl dole. Zaplavenou krví a s pahýly kostí vyčnívajícími z těla, které ještě donedávna bylo člověkem. Mohl jsem si ji alespoň pamatovat takovou, jaká byla. Mladá, krásná, povolná s černým krajkovým prádlem na hebké kůži. Budu muset nechat zasklít okno.

***

Leartesovi pulsovala krev ve spáncích. Během pár dní ztratil své nejbližší - svého otce i sestru. Krev jich obou lpěla na rukou jediného muže, na rukou Hamleta. Nenáviděl ho. Stal se pro něj ztělesněním všeho zla.

Ďáblem, který přišel, aby obrátil celý jeho svět vzhůru nohama. Prahnul po jeho smrti. Dnes odpoledne dostal vzkaz od Hamletova strýce, aby ho milostivě navštívil v jeho domě. Nebyla to zrovna pravá chvíle pro seznamování se, ale Leartes dobře znal vztah Klaudia s jeho synovcem, a tak s radostí přijal jeho nabídku. Doufal, že mu pomůže navždy pohřbít Hamletovo tělo, aby už nikdy nemohl nikomu ublížit.

Podle dohody se měl dostavit v pět odpoledne. Byl tu přesně, Klaudius už na něj čekal. Pomalu usrkával whisky a s kamenným pohledem sledoval příchod svého hosta.

"Dovol mi, abych vyslovil upřímnou soustrast nad tvým otce. Byl to opravdu skvělý muž. "

"Díky." Leartes vážil každé slovo a opatrně čekal na vyslovení důvodu Klaudiova náhlého zájmu o něj.

"Víš synu, my máme něco společného. Oba nenávidíme jediného muže - Hamleta."

Okamžitě nastražil uši. To jméno v něm vyvolávalo přívaly vzteku při každém jeho vyslovení.

"To jméno již nikdy nevyslovuj v mé přítomnosti!" začal jeho hlas nabírat na hlasitosti.

"Snad si nemyslíš, že když zapomeneš, jak se jmenuje vrah tvého otce a sestry, oba opět vstanou z hrobů?"

"Nedělej ze mne hlupáka!"

"Nezavolal jsem tě, abych tě urážel. Chci ti pomoci ho zabít."

"Já nepotřebuji pomoc."

"Ale jdi. Chceš-li ho zabít důstojně, jak káže čest, pak musíš bojovat dýkou a věř, že já neznám lepšího bojovníka než je Hamlet. Pár jeho výpadů stačí, aby ti prořízl hrdlo!"

Měl pravdu. Leartes dobře věděl, že proti němu má jen pramalou šanci.

"Dobře, uznávám, že máš pravdu, ale pozval-li's mě sem pouze proto, abys mi mohl říct, že brzo zemřu, pak táhni k čertu!" zlostně se otočil a chystal se k odchodu.

"Ne, pomohu ti ho zabít tak, abys nemusel dokazovat svůj bojový um a přece tvá čest zůstala neposkvrněná."

Leartes se zastavil a podíval se mu do očí. Značně ho tím znervóznil.

"Jak?"

"Napustím čepel tvé dýky jedem. Postačí malá ranka, aby Hamlet padnul mrtev. Smrt se nedostaví okamžitě, ale jed bude postupně ochabovat jeho smysly, až ho nakonec celého ochromí a ty ho s klidem v duší budeš moct probodnout!"

Byl to dobrý plán. Lepší než by čekal od Hamletova strýce.

"Skvělá lest, to musím uznat. Ale co když se mi ho nepodaří zranit? "

"I s tím jsem počítal. Připravím druhý jed, který vsypu do poháru pro vítěze. Tak pojistím tvůj klidný odpočinek v temnotách."

"Dobře, ujednáno. Třetí den po Oféliině pohřbu se uvidíme na Hamletově popravě."

***

Dneska je Oféliin pohřeb. Tradiční posezení s rodinou a přáteli nad hrobem zesnulé. Nesnáším ty projevy soustrasti a potoky slz z očí truchlících. Proč ji raději nespálí? Alespoň by červy nemohly lézt po těle, kterého jsem se dotýkal tak rád!

Necítil jsem smutek. Spíš prázdnotu. Zaplňovala volné chvíle mého života. Vím, že na ni zapomenu, ale zatím je pro mně krásnou vzpomínkou... Jen zatím. Horácio chtěl jít na pohřeb se mnou. Měl ji docela rád. Vlastně neznám nikoho, kdo by ji rád neměl. Nechtěl jsem se setkat s její rodinou, lépe řečeno s jejím bratrem. Přece jen jsem zabil jeho otce a to nikomu na popularitě nepřidá. Půjdeme tam až po setmění.

Nasedli jsme do mojí lodi, byla mnohem rychlejší než Horáciova. Jeden kousek z poslední série s fotonovým kanónem, van Breughelovými senzory a samočinným zaměřovačem. Čtyřiatřicet rychlostí nám zabezpečovalo rychlou cestu na Kiopu. Chtěli ji pohřbít na její rodné planetě, co nejdále ode mně. Nedivil jsem se jim.

Určitě mě nijak zvlášť rádi neměli. Nikdy mi nevadilo, že je přistěhovalec. Byla ve všech směrech jako opravdový člověk. Byla určitě víc lidštější než já.

Loď tiše usedla na povrch planety. Horácio vyndal z tašky umělou kytku, já nic neměl. Mrtvole je jedno, co jí kladeš na hrob.

Zamířili jsme rovnou k hřbitovu. Okolo hrobky ještě postávalo pár truchlících. Horácio je nechtěl rušit v rozjímání,