V zemích a prostorách Hibiho fantasie

Hibi

V zemích a prostorách Hibiho fantasie

Ze světů fantasie

RUN

Bylo kalné ráno nevýraznýho a nevýznamnýho dne. Lidi se probouzeli, snídali, nasedali do svých kraksen a rozjížděli se do práce. Popeláři právě končili svuj džob a noční kluby začaly zavírat. Semafory blikaly furt stejně; nad řekou a v celym jejim okolí se válela mlha, slunce se už skoro ani nenamáhalo vyjít, stejně si ho nikdo nevšímal.

Vopilej somrák se potácel ulicí podél řeky, v pravý ruce flašku, v levý vyhaslýho špačka doutníku - kdoví kde ho sebral. Kolem se vobčas mihnul vosamělej bourák ňákýho kravaťáka a potulný kočky se vochomejtaly po celý tý ponurý čtvrti. V dálce se vobjevila streetcar, kličkovala mezi šedivejma barákama a její světlomety se marně snažily proniknout skrz mlhu. Proti ní se vobjevila druhá, vod kol jí vyletělo pár jisker, když vybírala zatáčku. Vobě zastavily skoro vedle sebe; vozvalo se zachrchlání dvou sad repráků, votevřely se dveře a ven se vyvalily první várky runnerů. Převažovaly Stříbrný vlasy, jak jinak. Všichni se shromáždili před branou, zatim eště apatický ze spánku. Měli přes hoďku a půl, to se člověk dost načeká. Vobjevily se světýlka cigaret, mezi známejma kolovalo něco pro zahřátí. Vobčas další streetcar vyvrhla další dávku runnerů; dav narůstal. Jak se blížila hodina H, lidi začali bejt nervní. Někdo začal na někoho řvát, další se přidal a strhlo se pár rvaček o místo. Stříbrný vlasy byly v klidu, na ty si přece nikdo netroufne. Vobjevila se i první krev - ňákej divnej zjev stál nad kanálem a plival zuby, pak se zdejchnul. Na několika digitálkách píplo sedm, i z pár přenosnejch rádií to lidi slyšeli, všichni byli napjatý - už to začne...

Vozvalo se zabzučení, mechanismy zaúpěly; brána se pomalu otevřela a dav vtrhnul dovnitř, i Stříbrný vlasy se snažily držet tempo. Začal další velkej run po Holešovický tržnici...

ZVUK V LEDU

"Mistře, to mi nemůžete udělat," prohlásil obtloustlý plešatící mužík ke svému vysokému kolegovi v dobře padnoucím obleku. "Nemohu tomu uvěřit." Mužík pokračoval, rozhazujíc rukama; jeho posluchač mu s rukama spjatýma za zády a sevřenými rty bedlivě naslouchal. Oba muži kráčeli k malé panelové laboratoři.

"Mistře, je tomu sedm let, co Littlematthew objevil svoje echodrúzy. Dva a půl roku trvalo, než je dal do nějakého použitelného stavu a teprve pět let jsou Littlematthewovy echodrúzy k dispozici pro komerční využití. Byl jsem jedním z prvních syntetizérů LEDu, kdo se do toho pustil, i když nás měli všichni za blázny. Chápejte Mistře, dělám už v tomhle oboru přes pět a půl roku. Mám doktorát z chemie, takže vím, co syntetizace LEDu obnáší. Trochu jsem taky experimentoval, to snad každý v tomhle fochu, ale troufám si neskromně říct, že mezi svými konkurenty mám nejlepší výsledky. Pět a půl roku praxe.

Na tomhle jednom konkrétním ledu jsem dělal tři roky. Chápete to? Tři roky, den co den, jsem chodil do laborky, pozoroval syntézu, dvakrát denně scanoval krystaly, aby neunikl žádný defekt; sledoval jsem krystal po mikrometrech, jak rostl. Dvakrát jsem v průběhu procesu měnil technologii, jak postupovala její inovace. Udělal jsem při tom několik samostatných vzorků, na kterých jsem zkoušel chemické varianty. Za samu tu vedlejší práci bych získal pěknejch pár babek, ale nemoh sem ji pustit ven, protože ostatní syntetizéři by mohli využít v nich obsaženejch postupů a odhalit způsob, jakým na tom kousku pro vás pracuju."

Za plynulého vodopádu slov došli přes dvůr až k laboratoři; tlouštík vytáhl z kapsy IDkartu, projel ji detekční štěrbinou a na číselníku vyťukal krátký kód. Ozvalo se krátké pufnutí z přechodové komory a dveře do laboratoře se otevřely. Mužík vstoupil dovnitř a jeho mlčenlivý zákazník za ním. Dveře se opět zavřely a oba chvíli v přechodové komoře čekali, zatímco vzduch se ochlazoval. Mužík zatím opět za hukotu vzduchových filtrů spustil: "Tvrdnem tady jako Y, ale neni to sakra bezúčelný. Filtry musej eliminovat veškerý faktory, který by mohly negativně ovlivnit syntézu krystalů. Víte, led se syntetizuje vlastně sám. Jenom do atmosféry vypouštíme patřičný látky, a ty se samy chytaj na krystal. Jakýkoliv jiný příměsi mužou rozhodit celej proces a zkazit tak výslednej efekt. Nedivte se, že se pak budete cejtit trochu vysušenej. Nemůžem vevnitř zůstat moc dlouho, ta chemie tam by nám fakt neudělala dobře."

Ozvalo se krátké pípnutí a otevřely se druhé dveře, vedoucí do samotné syntetizační laboratoře. Celou místností se vznášel lehký narůžovělý opar. Mužík dovedl Mistra ke stolku, na němž spočívaly tři nádherně do růžova zabarvené krystaly, trčící z kovového podkladu. Opravdu vypadaly jako led, a na dotyk by tak i byly cítit, kdyby bylo možno se jich dotknout, aniž je člověk svým dotekem zničil; led by však nikdy nedokázal vytvořit tak nádhernou strukturu a lesklý povrch.

Oba muži se chvíli beze slova kochali pohledem na bezchybné geometrické tvary.

Pak mužík znovu promluvil, a za jeho sytým barytonem se táhla tichá ozvěna, snad připomínající tichounký zpěv velryb a šum vzdáleného vodopádu; šimrala v kostech, lechtala na pokožce mezi vlasy a rozechvívala bubínky tím nenapodobitelným způsobem, který sám vynálezce popsal jako "totéž co vidí oči, když se tetelí vzduch".

"Mistře, tenhle krystal se tady tvoří tři roky. Tři roky. Poslední půlrok jsem ho piloval a dolaďoval speciálně podle Vašeho nástroje. Znám Vaši hudbu tam a zpátky; patřím k jejím velkým obdivovatelům a dokážu ji pro krystaly vyjádřit v chemickejch rovnicích složitějších než Vaše partitury. Od dob rakouských klasiků neznám lepší hudbu. Pravda je, že Mozart ani Beethoven neměli echohousle.

Jo, Mistře, tohle je majstrštyk, nejlepší v zatímních dějinách ledu; je ten jediný, který může s Vaší hudbou soupeřit a doplňovat ji. S tímhle kouskem zvládnete takovou echohudbu, že vostatní jen padnou na zadek, Mistře. Proč chcete najednou od projektu odstoupit?"

Hudebník pomalu zvedl levou ruku a jako by to nebylo již na první pohled dosti zřejmé, dodal: "Prasklá struna mi uřízla tři prsty. Nemohu již dále hrát."

(A krystaly k jeho slovům dodaly svou vlastní ozvěnu, znějící jako povzdech.)

MOC BAREV

Už od chvíle, kdy se otevřely hermetické dveře přechodové komory našeho invazního člunu, jsem cítil, že vyrovnávací segment mého percompu má co dělat, aby mi dokázal zprostředkovat informace z okolí v mně srozumitelné a přijatelné formě. Avšak to, co se teď naskytlo mým očím, překonalo i moje nejhlubší očekávání.~ Pochopte, nijak si na naši civilizaci nestěžuju. Máme techniku na poměrně vysoké úrovni, nejmodernější stroje zajišťují každému co možná největší úlevu při práci a co možná největší komfort po ní. No, naše planeta je vlastně skoro jeden velkej stroj.

A člověk si v tom stroji žije jako v bavlnce. Která má ovšem barvu šedi a chromu.~ Když jsem se dal k IP, invazní pěchotě, připravovali mně na ledacos; perfektní synchronizace a ovládání percompu a full-skafandru mi mělo zajistit přežití téměř v jakýchkoliv podmínkách. A z vlastní zkušenosti tří invazních operací na různé planety můžu říct, že vskutku zajistilo. Jen právě na téhle čtvrté ne. ~ Tohle nám říkal seržant při poslední instruktáži:

"Vzduch je pro vás dejchatelnej, ale čekaj na vás různý další nebezpečí, takže radši zustanete ve full-skafandrech. Pamatujte - různý další nebezpečí. Střílejte po všem, co je neobvyklé a vymyká se vašim běžným zkušenostem, ponějadž nikdy, nikdy nevíte, co vás muže překvapit. Znovu vopakuju - různý další nebezpečí. Je třeba je zničit, i kdyby při tom měl zahynout někdo z vás.

Jo, a přepněte si zbraně na ionopulzy, ty by měly eliminovat veškerý potíže, co by vám na týhle planetě mohly hrozit." Kabinou invazního člunu se ozvala dvacítka tichých kliknutí, jak sme přepíbali pulspušky...~ Nikde sem neviděl nic nebezpečnýho, a přece muj percomp dřel, že se z něj div nekouřilo. Vzduch pro nás neměl bejt jedovatej, takže mi teoreticky nic nebránilo v tom, co sem chtěl udělat. A taky jsem to udělal - zvednul sem hledí přilby svýho full-skafandru. Musel sem zamrkat, jak mě vzápětí do očí udeřila pestrá směsice barev v mém okolí. ~ Jak už sem řek', náš svět je chrom a šeď, hluše osvětlený jednotvárným světlem iluminátorů. Dokonce i ty náznaky barev sou u nás buď došeda nebo metalízově třpytivé. A to hlavně dík holovizi, která má ten samej šedostříbrnej odstín. No, a když žijete ve spleti perfektně úsporných a esteticky dokonalých geometrických tvarů, nic, naprosto nic vás nemůže připravit na takový nápor choatické organické barvitosti.~ Do mozku se mi najednou nahrnulo tolik informací o barvách a jejich odstínech, že se mi až zatočila hlava. Nad sebou jsem měl oblohu, volnou oblohu; tak modrou, že jen pojmout tu jednoduchost a zároveň dokonalost, tu jednotu a zároveň tisícibarevnou paletu modři od zenitu k horizontu, bylo téměř nad moje chápání.

Po značně redukovanym holoobrazu, který mi do hledí zprostředkovával můj percomp, jsem vůbec nebyl připravenej na tu nespočetnou různorodost a mnohočetnost místního porostu. trávy? U nohou se mi vlnilo moře tak různě zelené, že sám můj pojem "zelená" se roztříštil na myriády malých kousíčků.

Místo všudypřítomnýho mdlýho světla iluminátorů zde svítila jediná hvězda, přímo, a hra jejího světla a stínů vlnících se na zemi mě mátla snad ze všeho nejvíc. ~ Všechny moje předchozí výsadky mě vedly na pustý planety, většinou holý skály s dostatkem nerostnejch surovin. V těch nehostinnejch světech většinou dominovaly jeden dva vopravdu nebezpečný druhy místního života, kterejch bylo potřeba zbavit místo přistání a udržet ho pár hodin čistý do příletu větších přepravních člunů s těžní technikou a autodefenzivníma systémama.

Ne tak tady. Jó, sondy si nedokázaly poradit s průzkumem terénu - bylo to na ně moc složitý; takže poslali živý průzkumníky - nás. Proto taky ta seržova nejistota, co nás tady dole vlastně čeká.~ Cítil jsem se báječně. Jako prázdná nádoba, kterou po staletích znova naplnili lahodným mokem. Jako zvíře, který po letech za mřížema zase pustili na svobodu. Jako čerstvě narozený ptáče, který poprvý vychutnává let nad krajinou bez obzoru.

Hltal jsem očima tu rozmanitost barev a tvarů, tu zmatečnost a zároveň vnitřní krásu organickýho původu. Vzduch chutnal sladce a byl plnej, plnej zvuků - šumění, cvrkání a zpěvu života. Hleděl jsem na . v mysli se mi vynořovaly pojmy, který jako bych nepoužíval celý eony . les, na kejvající se stromy, na neustále se měnící a třepotající zeleň jejich listů a různorodou hněď jejich kmenů. Po. louce. jsem viděl kvítka barev, který se zcela vymykaly mým schopnostem popisu - tmavý i světlý, snad trochu žlutý a modrý a červený a . fialový?

Cítil jsem se šťastný. Cítil jsem, jak mě ta rozjásanost barev plní až po okraj a přetéká. Nemohl jsem to v sobě dále držet - rozesmál jsem se na plné kolo. Poskočil jsem si a otočil se kolem dokola a klekl jsem si na zem a čichl si ke květinám a k . hlíně . a utrhl jsem kus trávy a vyhodil ho do vzduchu a stále jsem se smál a cítil se šťastný a pak jsem se znova postavil a.

. zaslechl jsem svištění ionopulzů. V posledním záchvěvu štěstí a krásy a hrůzy a života se mi v hlavě vynořila slova ze seržantovy instruktáže: ".nikdy nevíte, co vás muže překvapit. Znovu vopakuju - různý další nebezpečí. Je třeba je zničit, i kdyby při tom měl zahynout někdo z vás."

UCHOPENÍ

věnováno všem hráčům her na hrdiny Už to tu bylo zase. Poznala to - dřív než to sama ucítila - při pohledu na Kryama, vcházejícího do dveří hostince. Hraničář Kryam byl málokdy veselý, ale teď jeho čelo brázdily chmury a měl skleslá ramena. Už to samo o sobě znamenalo dost.

Její pocit se však utvrdil, když ještě nezavřenými dveřmi vklouzla dovnitř malá buclatá hobití postavička jejího přítele Kudrnožky. Ani ten, ač jindy bodrý, ji nezdravil s úsměvem na rtech. A do třetice, dřív by než stačila říct "od poklopu ku poklopu kyklop kuli kulí" se dveře otevřely dotřetice, aby jimi prošel Milivoj, potulný mág a třetí z jejich party.

Stačila na něj jen mávnout rukou a už to pocítila také. Povzdechla si, utřela si ruce do zástěry a sundávajíc ji, zamířila do svého pokojíku v podkroví. Cestou se stavila v kuchyni, složenou zástěru pohodila matce do koše na prádlo a zavolala: "Otče.? Otče, už je to tady zas. Promiň, ale mám ten pocit, že se nějakou dobu neuvidíme. Ať ti v šenku pomůže Jarmila Skýtalovic. Mějte se tu pěkně, vrátím se, jak jen to bude možné." Z páry nad hrnci se ozval otcův hlas: "Dej na sebe pozor, dcerunko; a brzy se mi vrať. Šťastnou cestu!"

Znovu si povzdechla. Kdyby jen měla možnost dávat si na sebe pozor.

Říkala tomu Uchopení. Stávalo se to jednou za čas. Náhle ji přepadl pocit, že přestává být sama sebou. Někdo se zmocnil její mysli, vedl její kroky, řídil její pohyby a mluvil jejími ústy; její samotné já bylo zatlačeno kamsi do koutku její hlavy a odsouzeno do role nezaujatého pozorovatele. To vše si jakž takž uvědomovala, když si z truhly pod postelí vyndávala svou šupinovou zbroj; k opasku si připjala velký tesák a váček s pár drobnostmi na cestu; na velký řemen přes záda si hodila pochvu s mečem.

Měla za sebou sken-berrský výcvik; a že se jí hodil. Každé Uchopení ji totiž vedlo do temných kobek, kasemat či jeskyň; nebo do opuštěných hradů či do hlubokých lesů; každopádně ale vždy do náruče nebezpečí a všelijakých nestvůr, s nimiž bojovala na život a na smrt. Naštěstí s sebou mívala partu svých známých, s nimiž se seznámila zde, v otcově hostinci, kde pracovala coby šenkýřka a vyhazovačka. Vzpomněla si na těch pár zlaťáků, co za to od otce dostávala, a hned se jí vybavila příjemnější stránka Uchopení - občas se z takovýchto náročných výprav vracela bohatší o nějakou tu menší sumičku či drobný šperk.

Ovšem, sotvakdy to stávalo za ty nekonečné dny v sedle, za tu špínu a pot, za tu námahu, za ty šrámy a zranění, za ten strach a hrůzu, které při tom prožívala; neboť to všechno bývalo součástí Uchopení.

Sešla dolů do šenku, a viděla, že v hlavách jejích přátel se honí ty samé myšlenky. Všichni tři chmurně hleděli do svých korbelů, když k nim přisedla. "Taky vás to vzalo?" zeptala se stísněným hlasem. Jen nešťastně pokývali hlavami, v nichž jako by jim rezonoval neznámý hlas:

"SEŠLI JSTE SE TAK V HOSTINCI U SUPÍHO PAŘÁTU, A JAK ŠEL VEČER, MNOHA ŽEJDLÍKŮM JSTE SE JIŽ PODÍVALI NA DNO; KDYŽ TU DO HOSTINCE VEŠEL PODIVNÝ ČLOVĚK."

povídka s názvem na konci

Tři léta vědci vyvíjeli tenhle kousek, který teď držel v ruce. Tenká plastiková IDkarta s jednoduchým čipem. Tedy na první pohled. Tedy na první pohled každého běžného IDentifikátoru. Jím nerozluštitelná mikrostruktura čipu však obsahovala virus, elektro-magnetický transmiter, který měl ve chvíli načítání čipu do IDentifikátoru vypustit několik málo přesně určených elektrických impulsů, jež měly zcela desorientovat a rozložit DATAsíť, do níž byla IDkarta vložena. V tomto konkrétním případě se jednalo o DATAsíť jedné menší laboratoře, jejíž nezničení by mohlo mít trochu větší důsledky pro obyvatele jedné menší planety v jednom trochu větším panstellárním státu jedné menší galaxie.

Virová IDkarta však nebyla jediným kouzelným kouskem, který mu měl zaručit jeho úspěch; po pravdě řečeno, druhým takovým malých zázrakem byl on sám - mikrofilmové rukavice s aplikovanými papilárními liniemi jednoho z vědců, kompletně přestavěná struktura oční duhovky k obrazu téhož a v neposlední řadě též v hrdle umístěným malým modulátorem k detailní dokonalosti upravovaný hlas. Když v posledním, nejdůležitějším okamžiku své mise vzpomínal na ty týdny přípravy, na ty psychoanalytické rozpravy, na ty kosterní nápravy a imunologické úpravy, na ty terénní průpravy a cvičné výpravy, na ty kilogramy výbavy a na ty supertajné přepravy, bylo mu špatně.

Silou vůle se přinutil, aby se mu přestala třást ruka. Musel být klidný - běžný uživatel laboratoře při běžném přístupu v běžný den a běžnou hodinu, běžná, pro IDentifikátor rutinní práce. Vložil IDkartu do štěrbiny přístroje a přiložil ruku na jeho touch-down; do oka mu zasvítil červený paprsek. V tu chvíli se mu zastavilo srdce - klíčový okamžik.

Jeho naděje se zhroutily, když IDentifikátor začal na svůj malý display chrlit jednu zprávu za druhou:

IDENTIFICATION NOT ACCEPTED

INFORMATION REJECTED

TRANSMISSION STOPPED

OPERATION CANCELLED

PERMISSION DENIED

EXCEPTION BANNED

(POSITION SAVED)

MISSION FAILED

Bohu blíž

1. 4. 1999 Byl to můj první výjezd u letenský záchranky. Když jsem se vsoukal do kabiny, už tam dávno seděl saniťák Vízek, co mu tady říkaj Mrož. Ani se na mě nekouk a už jsme jeli. Teprve když zabočil nahoru po Belkrédce, povidá mi:

"Je to starej Hamáček. Ten vám dá zabrat. Doufám, že máte dost přehled, protože u něj nikdy nevíte, co si na vás uchystá."

"Máte už s ním nějaký zkušenosti?"

"Japaby ne! S Hamáčkem jsme skoro jedna ruka. Už jsme sehraný."

"Prosím?"

"Víte, Hamáček je už tři roky náš tradiční zákazník. On je taková zvláštní postavička..."

"Sebevrah?"

"Ne, naopak. Hamáček je hluboce věřící člověk. Akorát takovym dost zvláštním způsobem. Víte, on věří, že Bohu je nejblíž, když mu tak říkajíc klepe na nebeskou bránu. Chce zažít klinickou smrt, podle toho, co o tom čet. Proto on vždycky chce spáchat sebevraždu tak akorát, aby mu nevyšla.

Pamatuju si, když to udělal poprvé. Pustil do sebe elektřinu, takže upadnul do bezvědomí a pak byl nějakou dobu úplně paralyzovanej. Zároveň ale vyhodil pojistky a když se sousedi sháněli, proč je najednou celej barák bez elektriky, tak jedna sousedka, co měla od jeho bytu klíče, když zjistila, že na zvonek nereaguje, i když má bejt doma, tak si otevřela a našla ho tam ležet na zemi. Tak zavolala sem, a já jsem tam vyjel eště se starým Vaňousem. Von jak tam Hamáček ležel, tak měl akorát před očima na zdi hodiny, a sledoval jak dlouho nám to trvá. A vod tý doby to má vždycky přesně vyměřený, abysme ho vždycky stihli zachránit.

Jako tenkrát před půldruha rokem. Podřezal si žíly. Měl telefon u vany a eště nám hezky rovnou řek, kterou krevní skupinu si s sebou máme vzít a že klíč je pod rohožkou. Pak, když už ležel v nemocnici, jsem za ním byl, aby mi to vysvětlil - dlouho mi to vrtalo hlavou, anžto se nám nestává často, aby nám volaly přímo oběti neštěstí a dopodrobna nám vysvětlily, jak maj bejt zachráněný. A on mi pak vykládal, jak byl nějaký nirváně, v nebeským předpokoji a prej že mluvil se svatým Petrem.

Ne že bych mu to věřil - v takovým stavu může člověk s utkvělou myšlenkou vidět lecjaký halušky. Ale faktem je, že to má hrozně promakaný. Víte, on je študovanej biolog, takže přesně ví, co si může dovolit a kam až může zajít. Jako tenkrát, když se předávkoval lékama. Podívejte se - mně ta cesta k němu trvá kolem sedmi a půl minuty. Když jsme tam za ním dojeli, vedle postele na nočním stolku měl seznam všech těch sajrajtů, co do sebe napěchoval. Samozřejmě jsme mu vypumpovali žaludek a tak, ale i Vaňous obdivně hvízdnul, jak to ten Hamáček měl vymakaný - přesně znal indikace a kontraindikace všech těch laskomin a jejich vzájemnou kombinací dosáhnul toho, že i když jsme ho měli do osmi minut podchycenýho, neprobral se z kómatu tři dny.

Víte, už se nám tohle stalo určitým druhem přátelství. On na mne spoléhá, počítá se mnou, že budu ten, kdo ho po tom božským kontaktu zase vrátí na zem. Ale jednou, jednou to sakra nestihnu. Někde bude zácpa nebo se nám někdo nasere před čumák. A rázem bude Hamáček Bohu blíž a dýl, než by mu bylo milý..."

Chronos

1. 4. 1999, nedokončeno Pocítili to skoro všichni. Majestátní přítomnost, čistou a jiskřivou, všeobjímající a všudypřítomnou. Senzibilové a léčitelé pátrali, falešní proroci a sektáři třeštili, moderní věda byla bezradná. Nikdo nedokázal ten pocit uspokojivě vysvětlit. Bylo to jako návrat ztraceného syna, jako doušek vody po mnohaletém žíznění, jako očistný jarní deštík. Všechny zachvátil pocit jakési nevýslovné tiché radosti, vnitřního očištění, uspokojivé přítomnosti. Na Zemi krátce zavládla pohoda a přátelství. Závažná jednání nabrala uspokojivý směr, konflikty se začaly urovnávat, zločinnost poklesla.

Netrvalo to ale dlouho. Ti citlivější začínali zaznamenávat plíživý pocit ztráty a prázdnoty a během dvou týdnů se radostná přítomnost vytratila úplně.

Život plynul dál, tak jako předtím.

Říkal jsem si to už mnohokrát. Jak by bylo krásné, kdyby ošklivé okamžiky mohl člověk zkrátit a ty pěkné si naopak vychutnávat co nejdéle. Vždycky jsem si to přál, umět takhle manipulovat s časem. Nikdy jsem netoužil podívat se do středověku nebo do budoucnosti, nečetl jsem sci-fi a nebažil po stroji času, nezajímalo mě to. Jen ty okamžiky kdybych mohl zkracovat a natahovat, aby se život stal méně nudným, to by mi úplně stačilo.

A hrome, zase jsem takhle jednou stál na přechodu - bylo to v době té podivní cizí Přítomnosti - a čekal, až skončí ten neutuchající proud aut, když se mi to povedlo. Pětiminutový interval jsem zkrátil asi na deset tepů srdce. Nevím, k sakru, jak se mi to povedlo, prostě jsem na to myslel a nadával a najednou jsem to cítil, bylo jako když zrychleně přetáčíte kazetu na diktafonu a je normálně puštěnej zvuk. Bylo to úžasný.

"Pane, hejno chronopstruhů objevilo další čistý tok. Zdá se, že tahle civilizace ještě nepřekročila etapu lineárního vnímání času. Monitoring hejna dodává čerstvé zprávy, pane. V průběhu několika tisíců let jen minimální výskyt chronoaktivních jedinců, chronovizitivních více. Předpokládaný bod transchronního procitnutí civilizace neznám. V dávných vývojových etapách objeveny náznaky zvýšené citlivosti na tok času, částečné průhledy do některých chronostruktur - zejména cyklických. Pane, vyhlásit pstruží rezervaci a započít s odchytem chronoaktivních jedinců?"

Zajímám někoho?

Taky máte někdy takový ten nepříjemný pocit, že nejednáte zcela ze své vůle, že jste v rukou někoho "nahoře", že konáte na něčí "vyšší" příkaz? No vidíte, tak tohle já cítím pořád.

Nejsem paranoik. Prostě dělám věci, které bych normálně nedělal, jenom proto, že mně k tomu někdo nutí, někdo, kdo mě cele ovládá, komu nemám možnost se vzepřít.

Tedy, ta cizí mysl si občas na chvilku odskočí, takže mám trochu času pro sebe; ale stejně nikdy nemám šanci se vymanit z jejích pout, jako marioneta, závislá na provázku loutkáře.

Říkám tomu "ten nahoře". Není to Bůh, protože dělá blbosti. Ale je to někdo, komu ty blbosti stejně nemůžu rozmluvit; prostě je musím vykonat. Smýká se mnou sem a tam, nenechá mi žít si podle svého. A vůbec ho nezajímá, co z toho mám já.

Nevím, čím to je. Zdá se, že můj svět končí za horizontem mého zraku. Co nevidím, neexistuje. Ne, nejsem filosof. Prostě tomu tak je.

Dnes je nebe modré. Je dobré vědět, že máte nad hlavou nebe. Nebývá tomu tak vždycky. "Ten nahoře" občas zapomíná.

Jednou, když se "ten nahoře" nedíval, odbočil jsem do jedné vedlejší uličky. Za rohem nebylo nic. Ne, že by jen končila zástavba nebo tak něco; nebylo tam nic, prázdná, šedivá, amorfní nicota. Lautr nic.

Šla proti mně dívka. Byla úplně obyčejná a jindy bych si jí vůbec nevšiml. Ale tentokrát mě k tomu ta vůle nahoře přinutila. A v tu chvíli mezi námi přeskočila jiskra.

Zkoušel jsem se s tím vyrovnat. Zkusil jsem psychiatra; ale než jsem k němu stačil vůbec dojít, už mne "ten nahoře" hnal do jižní Itálie. Zkoušel jsem modlitby; a zjistil jsem, že naše "komunikace" je zřejmě jednostranná. Zkoušel jsem sebevraždu, ale ukázalo se, že to byl jeho záměr - a ani to mi nemělo vyjít.

Vyřešil jsem to čirou náhodou. "Ten nahoře" mě v jedné sentimentální chvilce nechal hrabat se ve svých sešitech z gymnázia. Tam jsem to našel. Bylo to v sešitu z Teorie literatury. Srovnával jsem svoje dávné poznámky (byly tak kusé a schematické, že stejně byly asi jen drobnou poznámkou v mém životopisu) se svými současnými zkušenostmi. Nakonec mi to konečně došlo -

"Tohle vám mám otisknout?" zeptal se nakladatel. "Takovou sbírku blbostí, frází a klišé?! No třeba tady, podívejte - »Nebe dnes bylo modré.« Koho to zajímá? Zcela bez souvislosti k ději, s minimální funkcí pro čtenáře, plesknutí do vody.

Nebo tady: »Byla to úplně obyčejná dívka a jindy by si jí vůbec nevšiml.« Když byla tak obyčejná a jindy by si jí nevšiml, proč tentokrát najednou ano? ». a v tu chvíli mezi nimi přeskočila jiskra.« Vždyť tohle je jak z toho nejdruhořadějšího Valentýna!

To po mně prostě nechtějte. Přepracujte to, zbavte to všech těch zbytečností a detailismů a pak přijďte; třeba se s tím bude dát něco dělat."

- jsem vypravěč v ichformě.

EPITAF

"Pane, třetí zásobní nádrž je prázdná."

"Prázdná? Jako vypotřebovaná?"

"Do posledního energonu, pane."

"Dobrá."

"Mám ji odpálit, pane?"

"Co s ní?"

"Ano, pane."

Okolní temnota, nepřítomnost jiných objektů a naprostá absence jakéhokoliv zvuku dávaly veškerému pohybu obrovského vesmírného plavidla jakýsi snový nádech; nejprve se od vyhořelého zásobníku odpojily přečerpávací hadice a jejich hadovité vlnění, jak se zatahovaly do trupu, připomínalo chapadla sépiovce, odtahujícího se od nedobytné kořisti. Pak se začala odlupovat a stahovat ochranná fólie, jako by se z lesklého květu vylupoval uzrálý plod. Jak se přerušila dodávka energie, nádrž zmrtvěla - zhasla postranní výstražná světla, splaskly vnější klimatizační obvody, zešedl povrch.

Hlubokou černí krátce zazářily postranní trysky lodi, aby vyrovnaly reakční sílu vystřelené nádrže. Dráha jí samé a její mateřské lodi se začala rozcházet - loď dál mířila ke svému cíli, zanechávajíc odpojenou nádrž jejímu vlastnímu osudu.

Nikdo neví - a není ani nikdo, koho by to snad zajímalo -, jak dlouho letěl vypotřebovaný kulovitý zásobník tuhého paliva prostorem. Druhdy elegantní povrch "nádrže" byl zbrázděn zásahy menších částeček a zanesen hvězdným prachem. Bez cíle se dál pohybovala, hnána jen vlastní setrvačností, po dráze bez minulosti a bez budoucnosti. Plynula prostorem, jen jedna v mnohosti vesmírného smetí, přes svůj pětikilometrový průměr v porovnání s okolními tělesy sama jen zanedbatelné velikosti.

Její cesta však nemohla trvat věčně, a ani netrvala. Dostala se do gravitačního pole jedné menší hvězdy, a její dráha se začala neodvolatelně zakřivovat. Jak putovala její sluneční soustavou, blížila se k jedné ze satelitů hvězdy - k planetě zářící jasnou modří vzdušné atmosféry.

Snad osud, který v dobrém rozmaru váže k sobě milence, rozhodl se i tentokrát dát průchod oboustranné přitažlivosti. Nádrž pronikající do atmosféry se z radosti nad vzájemným dotykem samým třením rozzářila a nadšeným hukotem dávala najevo svou přítomnost a své sklony.

Několik mohutných ještěrů překvapeně zvedlo hlavu.

Havran

Vráně a Dvěma havranům Mohutný havran kroužil pod ocelovou oblohou. Jeho nejasný stín se pomalým, vláčným pohybem plazil po sněhu; trhaně přeskakoval zasněžené balvany, vinul se po poli, mizel, když temnější mrak zakryl chabé zimní slunce. Občas jakoby mateřsky pohladil zhroucené tělo, které malátně pohozené spočívalo na chladivé bílé podušce. Pod zády bezvládně ležícího mladíka se do sněhu rozpíjela rudá skvrna; právě ta barva, tak nepatřičná ve splínové šedi zimního odpoledne, přilákala havranovu pozornost.

Havran přistál na zmučeném těle. Upírajíc podezřívavý pohled do mladíkova obličeje rámovaného černými vlasy, složil a uhladil si křídla. Opatrně - jakoby se snažil vycítit i tu nejmenší stopičku pohybu či dechu - se vydal po těle vzhůru, k obličeji, kde na něj čekala největší pochoutka - oči.

Náhle - rychleji, než by si i troufal očekávat - se kolem jeho krku sevřela ruka. Havran sebou začal škubat, bil kolem sebe křídly, škrábal, ale ruka - přestože to zraněnému muselo působit neskutečné bolesti - svírala jeho krk pevně. Bojoval marně. Když už se mu nedostávalo dechu, vyhrkl: "Ušetřři mně!" Snad překvapen hlasem z havraního hrdla, uvolnil mladík poněkud sevření. Hned jej ale znovu pevně obnovil - "Radši se napiju tvý krve . a . přežiju pár dalších chvil, . než abych si nechal ujít takovou kořist!" vypravil ze sebe mladík přerývavě. S viditelnou námahou zvedl i druhou ruku, aby ptákovi zlomil vaz. Havran ale začal znovu bít křídly, poskakoval a skuhravě vykřikoval: "Zachrráníme tě! Zachrráníme tě! V hnízdě! Zachrráníme tě, když mně jenom necháš žít!" Těžko říct, zda mladík jeho nabídku přijal, nebo zda jenom jeho bolest zvítězila, ale stisk na havranově krku se uvolnil...

Pokud by se někomu vůbec zachtělo vystrčit z chalupy nos do toho sychravého a nevlídného počasí, spatřil by podivuhodný obraz: tucet havranů, kteří pod mocnými údery svých křídel unášejí vstříc dálce tělo bezvládného muže.

Byli to právě havrani, kdo zahřívali jeho prochladlé tělo svým teplem; byli to právě oni, kdo mu čistili rány a přikládali na ně hojivé lístky, kdo mu ze svých zobáků dávali pít vodu z roztátého sněhu a nosili mu jídlo - hmyz, žížaly, bobule. A byl to právě on, kdo jim za dlouhých nocí vyprávěl a kdo také naslouchal, když vyprávěl Vrchní havran. A byl to také on, kdo si do vlasů vpletl havraní peří a kůstky, na paměť věčného přátelství. A kdo si z hadrů a z peří nalezeného v hnízdech ušil dlouhý plášť, který se modročerně leskl, když mu splýval z paží a ramen. A byl to právě onen mladík, který jednoho letního dne z rána opustil hnízda moudrých havranů, aby se jako černý anděl pomsty vrátil do světa lidí, obohacený o znalosti a kouzla havranů.

Správce hradu se probudil. Kdosi tu byl, vycítil přítomnost cizího člověka, která jej vytrhla ze spánku. Měsíční svit, pronikající do setmělého pokoje úzkým nezaskleným okénkem, jen matně osvětloval část stojící postavy - plášť na jeho ramenou černomodře opalizoval, v dlouhých tmavých vlasech tu a tam zasvitla vybělená kůstka. Schýlená hlava se napřímila a v šeru se blýsklo bělmo otevřeného oka. Všude vládlo ticho, jak by to vše byl jen další sen v noci plné nočních můr. Ale správce cítil své srdce panicky tlouci a vnímal svůj zrychlený dech - tohle nebyl sen... Postava náhle rozpřáhla ruce; vytrčené prsty a pera splývající z rukávů vzbuzovaly dojem rozepjatých křídel; plášť - snad jakoby z havraních per? - sklouzl s ramen a volně muži (neboť jen stěží viditelná, ale majestátní postava a pohublý obličej s výrazným nosem patřily mladému muži sotva přes dvacet let) splýval po zádech. Mladík se prudce nadechl; nabral vzduch do plic a chmurně se usmál - měsíční světlo ještě zvýraznilo bělostný půlkruh zubů a jen umocnilo správcovu hrůzu z nočního návštěvníka.

"Pamatuješ," ozval se pokojem mladíkův šeptavý hlas, "pamatuješ na mě... Nebýval jsem nikým, pouhá nula, hovno ze stáje; ale měl jsem sestru, mou vlastní krev, vzpomínku na matku, krásku. Jednoho dne jsi přišel, - to už hlas nočního návštěvníka nešeptal, ale burácel; pokojem se míhaly temné stíny, v nichž jako by se tu tam mihlo křídlo či zasvítilo oko jako černý korálek - a odvedls ji; jen tak, prostě jsi přišel a ona odešla - se spoutanýma rukama, skloněnou hlavou. Šel jsem také, chtěl jsem ji vybojovat zpět; dals mě zmrskat a pohodit uprostřed polí." Mladíkův pohled se podél ukazující - obviňující - ruky vpíjel správci do očí, až mu z toho začal běhat mráz po zádech.

"Svou sestru jsem našel - malý křížek za naší vesnicí... Proto jsem tady - ani po tobě nezbyde nic víc." Správce se nemohl na jediné slovo odpovědi - krčil se v koutku postele a vytřeštěně zíral na obraz pomsty před sebou.

Noční návštěvník náhle tleskl - znělo to jako přibouchnutí víka rakve - a na ten pokyn se stíny náhle zhmotnily; tisíce a tisíce křídel tlouklo správce po celém těle, spáry mu drásaly břicho a ruce, zobany bodaly do obličeje. V té chvíli ze sebe nebožák vydal jediný zvuk - táhlý, dlouhý výkřik nekonečného strachu a bolesti...

Do místnosti vtrhli dva strážní s pochodněmi v rukou; to, co spatřili, je přinutilo ucouvnout - v rohu postele se krčil (mrtvý?) správce hradu: jeho pokožka měla zastřený šedý odstín, končetiny měl podivně zprohýbané a strnulé křečí a jeho vytřeštěné oči prázdně hleděly vstříc příchozím. Strážní sebou trhli, když se náhle ozvalo těžké plesknutí křídel. Pohlědli k okénku a skrze jeho úzký otvor spatřili na pozadí svítícího úplňku mocnou siluetu obrovského havrana...

Tester

Ocelové kryse, aby k nám přišla na toast

Paralelně s demokratickým rozvojem a zvyšováním důrazu na lidská práva ovšem rostlo i množství těch, kteří volnějších poměrů zneužívali; křivka zločinnosti začala povážlivě narůstat. Zároveň s tím - když se prevence ukázala naprosto nedostačující - ovšem narůstala i represivní opatření. Mnoho zadržených pak při výslechu potvrdilo, že v kriminální činnosti pokračovalo právě proto, že pod hrozbou tvrdých trestů mělo strach vrátit se k normálnímu životu; řada recidivistů uvedla, že pobyt v trestních zařízeních jim pak návrat do společnosti zcela znemožnil. Křivka kriminality a represí se začala stáčet do stále narůstající spirály.

Teprve nastupující prezident O'Hara učinil hrozící sociální katastrofě přítrž. Vyhlásil monumentální amnestii (někteří analytici ji nazvali "vlnou legalizace zločinu"), spolu s nabídkou vhodného uplatnění, které měly kriminogenní a kriminální podhoubí společnosti do valné míry zredukovat a sebrat tak zločinnosti vítr z plachet.

S vidinou nízkých nebo vůbec žádných trestů, nedlouhé resocializace (pár neurochirurgickejch zákroků v mozku, něco psychoimplantátů a zkušební doba) a následného pevného uplatnění ve společnosti opustila řada zloduchů svou dráhu. Vědecké a kriminalistické týmy zaznamenaly příliv mozků, bezpečnostní agentury a ostrahy získaly "kvalifikované" šéfy a poradce, policistům přibyly volavky a informátoři.

A vládě testeři. Tato jediná profese na rozdíl od ostatních stále balancovala na hranici legality. Úkolem testerů bylo provádět fingované zločiny a připravovat tak společnost na skutečné delikty. Program testování státních institucí byl pochopitelně financován vládou - úspěšné pokusy (průniky do zabezpečených zón a budov) znamenaly patřičné odměny; vláda tak byla schopna zjistit mezery v zabezpečení svých institucí a předcházet tak reálným hrozbám opravdového zločinu. Na druhou stranu neúspěšný tester byl ponechán na holičkách - vláda přeci nemůže podporovat kriminalitu!

I přes toto riziko (které nad "zločinci" stejně viselo, když svou činnost provozovali nelegálně) se ale do tohoto oboru přihlásilo dost bývalých kriminálníků. Jejich "práce", kterou tak milovali, jim zůstala a navíc si mohli přijít k lákavým peněžním částkám navíc - bez hrozby několikaletého trestu.

Jo, samozřejmě nejsou testy jako testy.

Většina mejch kolegů dělá vobyčejný testy - banky, informace ze sítě, osobní vloupačky. Úspěšnej úkol znamená trochu tanečků kolem tý který instituce a každá už si pak dá větší pozor. Tomuhle vobyčejnýmu testování se říká run.

Ale vláda speciálně podporuje tým specialistů, který netestujou "jen tak", ale který testujou "na lidi". Protože eště pořád se najde dost pošuků, co si myslej, že v podsvětí se dá zbohatnout a užívat si.

Testoval jsem zrovna jednu menší banku a docela mi to vycházelo. Až do tý doby, než se vobjevil ten parchant. Vybíral tu banku zároveň se mnou a samozřejmě to narafičil na mně - jednak mně chytli a jednak na mě hodili všechno to jeho svinstvo.

Tři čtvrtě roku mi trvalo, než jsem do posledního momentu zdokumentoval každej svůj pohyb, sehnal důkazy a prošel všema psychotestama, který měly dokázat moji bezúhonnost a fungující bariérový psychoimplantáty. Bohudík vláda nechtěla přijít o jednoho ze svých nejlepších testerů a tak se tu a tam objevila menší nečekaná a nenápadná pomoc - jinak bych skončil na pěknejch pár desítek let v base. I kdybych se z toho srabu někdy dostal, skončil bych jako nudnej patron někde po barech - příšerná budoucnost.

Dalších pár měsíců mi zabralo, než jsem zjistil, kdo mně takhle vypek a jak to udělal; když k tomu připočtu dobu, kterou jsem strávil studiem jeho psychoanalytickejch materiálů, jeho znalostí a metodiky, a dobu kterou jsem vodklepal vobjížděním jeho bejvalejch štací, najížděním rekonstrukčních simulací a detailnim rozborem všech jeho minulejch akcí, tak mi po tomhle dloubáku zůstaly dva roky promarněnýho života a kromě hroznýho vzteku i jméno: Ezaltas, řečený Mrcha. Týhle sledovačce říkáme my testeři hunt.

Teď sedim ve velíně Great InterNational Bank a sleduju monitory. Tuhle banku jsem testoval speciálně na Ezaltase. Poliši i agenti už ho sledujou dost dlouho na to, aby poznali, po čem jde, když přiletí zrovna do týhle díry. Mrcha teď prolejzá moje pastičky na myši - v naší hantýrce se Velkýmu finále, neboli okamžiku, kdy se maj zaklapnout želízka na tlapičkách lovenýho, řiká trap - a já si spokojeně mnu ruce.

Spoléhat se na to, že jsou lidi schopný natrénovanou akci tváří v tvář perfektnímu zabijákovi přesvědčivě zahrát, je nesmysl; proto se musí trap nastavit tak, aby o něm nevěděli ani sami testovaní a tudíž při něm nemohli selhat. To je úkol hodný mistra. Čili tak akorát pro mě.nedokončeno

© Hibi 1999

* Recenze..

* Tucet nejnovejších povídek

* Archiv všech povídek

* Seznam recenzentů..

* Zapsat se do seznamu recenzentů..

* Poslat recenzi na povídku..

** Amber Stories ver. 1.1 **