Vesmírný hlad

Otakar Melichar

Na palubní desce se rozsvítilo červené světlo. Také bzučák nezahálel. Kosmonaut Roderick Baxter pohlédl na obrazovku, aby se dočetl, co se děje.

Co je psáno, to je dáno.

"Robot Mi - chal," bylo psáno, "se právě vrátil ze skladu potravin, kde prováděl inventuru.

Zjistil, že kontejner II je nedopatřením naplněn hliněnými hracími kuličkami těchto barev: žlutá, oranžová, červená..."

Kosmonaut Ubrus, jinak přátelský bílý bobtail, hněvivě zhasl obrazovku.

"Co budeme jíst?" zeptal se udiveně Rod.

Ubrus si vyžádal příslušným tlačítkem zprávu o současném stavu.

"Při snížených dávkách jídlo na tři dny," odpověděl briskně computer a dodal: "Intercosmional Company se omlouvá. Situace se nebude opakovat."

Rod požádal computer o možná řešení. Bylo jen jedno: "Poslání je nutno splnit. Proto jeden kosmonaut musí přežít. S ohledem na dobu letu se bude kosmonaut Ubrus (46 kg) živit kosmonautem Baxterem (75 kg). Pro Ubra hovoří i jeho schopnost využívání všech složek náhradní stravy."

Následující tři dny žili oba přátelé v neutěšeném psychickém stavu. Rod přesvědčoval Ubra o tom, že je lepší, když alespoň jeden z nich přežije. Ten nesouhlasil, ale byl tu i úkol, který bylo nutno splnit, aby jejich společná práce nevyšla nazmar. A tak čtvrtého dne Rod Ubra konečně přesvědčil. Zbývalo jen překonat bariéru nechuti k tomuto nezvyklému druhu krmě.

Vtom se na palubní desce rozzářilo červené světlo a také bzučák nezahálel. Na obrazovce se objevilo: "Konec cvičné simulační zkoušky. Intercosmional Company se omlouvá. Situace se nebude opakovat."

Přátelé se objali. Ubrus Roda několikrát olízl. Pak Rod ucítil na krku dotek silných zubů...

CopyRight (c) IKARIE 1994