houslista

Houslista na jeřabině

Jana Rečková

Logk mlátil plechovým korbelem do stolu, až se hospodský mračil. Vert jenom pokyvoval. "Nebyla doma, chápeš? Potvora, zahýbá mi!" Logk vykřikoval a burácel a všichni ho chápali. Všichni věděli, co se stalo. Na Logkovo pole nalétly houfy neznámých ocelově šedých ptáků s dlouhými tenkými zobáky a vyzobaly zaseté obilí, zanechávajíce po sobě hluboké brázdy a krátery. Jiných polí se ptáci ani netkli. Kletba, to je jasné. Nikdo z vesničanů však nedokázal odhadnout, co Logka rozběsňuje víc, zda škoda na poli nebo ženina případná nevěra. Ale odnese to Mutea, protože ptáky Logk v povětří nedohoní. Když Logk potácivým krokem zamířil ke dveřím a otevřel je do tmy, byla rázem na nohou celá hospoda, ale Vert souseda a kamaráda chytil pod paží a hrozivě svraštil obočí. Zvědavci! Vesničané se lekli a znovu si posedali ke svým sklínkám a korbelům. Vert v duchu viděl Logkovu matku na prahu domu, ruce vbok nebo založené na prsou, macaté lokty na macatých ňadrech, která v něm odmalička budívala představu dušení, nikoli mateřské něhy a mléka, Logkovu matku, která srovná každého, kdo si to nechá líbit. Logka i Muteu. Jeho, Verta, ne. Kdo by si dovolil srovnat Verta? Pousmál se, když spatřil obdélník světla v pootevřených dveřích. Čeká. Ovšem. "Není doma," zasyčel jedovatý jazyk. "Ta tvoje coura není doma! A ty chlastáš!" "Matko," hlesl Logk a oněměl. Málokdy se dostal přes oslovení. "Opatrujte si ho, sousedko," promluvil Vert. "Sotva kouká." Otočil se zády k obdélníku dveří a zahleděl se na okno v podkroví vedlejšího domku, kde bydlel se svou ženou. V otcově domku, dokud nedostaví nový dům na horním konci vesnice. Okno svítilo. Kuti je doma. Moje žena je vždycky doma, přicházím-li, a vždycky pracuje na stavbě, jsem-li tam já, řekl si hrdě. Mám poslušnou ženu. Vešel, minul otce, neposlouchaje jeho brblání, věčné brblání starého nespokojence, jemuž kromě nadávání na svět nic nezbývá, a po rozvrzaných schodech vyběhl do podkroví. Kuti nebyla sama. Seděla na posteli, protože na jedinou židli usadila návštěvu. "Muteo," vyhrkl Vert. "Muž tě hledá, tchyně zuří..." "Ať," prskla Mutea. Byla ještě hezčí než jindy. Kuti se uchichtla. Nikdy jsem ji neudeřil, uvědomil si. Teď? Mám? Napřáhl pěst. Mutea se zvedla, stála mu v cestě a upírala na něj černočerné oči. Kuti zvážněla. Vyměnily si pohledy, neslyšné pokračování rozhovoru přerušeného Vertovým příchodem. Nechal pěst klesnout. "Ať ta ženská vypadne," oslovil Kuti. "Už," kývla Mutea. "Nic se neboj, i na tebe dojde!" Opustila pokojík ve víru černých vlasů, tak rychle, až nevěděl, zda odešla dveřmi nebo vyletěla oknem. Kuti se svlékala, zády k němu. Objal ji zezadu, nebránila se, jen se přestala hýbat. Mrtvý brouk, dřevěná loutka, nebo ta strašná figurína, nafukovací hračka pro osamělé nemravy.... Pokoušel se udělat z ní zase svou ženu, vždyť ještě včera jí byla, šeptala sice už kolik dní cosi o únavě, ale on ji vždycky dokázal rozehřát... Dnes ne. Ležel vedle ní a byl sám.

Byla sobota. Vert vstal a šel na stavbu. Pár metrů od drátěného plotu, ohrazujícího pozemek, zůstal trčet jako přilepený a mrkal. Po nedokončené stavbě se hemžili podivní tvorové, ani lidé, ani zvířata, děti se čtyřma rukama, nebo snad opice bez ocasů? Co to je? Drobní, šikovní tvorové rozebírali lešení, roztloukali cihly ve zdi a odhazovali kovové trubky, daleko od domu, a zvysoka, aby to dělalo pořádný rachot, vylamovali hotové okenní rámy a ohýbali tuhé plechy... Nedokončené první patro už bylo docela pryč, tvorové rozebírali přízemí. Vert se probral z ustrnutí, rozběhl se. Nohy se mu zamotaly do ranní mlhy při zemi, zakopl, upadl, chuchvalec vlhka mu přitlačil hlavu k mokré hlíně, a ještě na dlouho mu zamlžil výhled. Když konečně doklopýtal ke svému domu, našel na jeho místě jen základy, hranatou díru v zemi s trochou betonu. Všechno ostatní bylo rozmetáno po okolí. Čtyřruká stvoření zmizela. Přesně v tom okamžiku si uvědomil, že ráno vstával z poloprázdné postele. Kuti vedle něj neležela. Kuti nebyla doma.

Mutea sotva hýbala rozbitými rty, oči měla oteklé a zalepené krví, z vlasů vytrhané celé hrsti, vlekla se přikrčena ke straně, ale pokusila se usmát. "Stálo to za to!" Kuti startovala motorku. "Udržíš se?" "Jasně." "Tak jedem." Město není lepší než vesnice, myslela si Kuti, ale klade větší odpor otrokářství. Do měst šli ti, kdo měli důvod a sílu opustit vesnice s jejich neusínajícím veřejným míněním o tvé dnešní polévce a včerejším milování... A ve městě je poliklinika a Hiviska. Hiviska spráskla ruce a položila si Muteu na vysoký hladký stůl. Kuti seděla v koutku a čichala pachy doktorských vodiček a sprejů a mastiček a sledovala Hivisčiny hbité, útlé ruce, jak se kmitají nad nahým, zuboženým tělem kamarádky. "Nechcete nikoho žalovat," odhadla lékařka, jakmile vstoupily, a Mutea zavrtěla hlavou na souhlas. Ne, nechtěla. "Co mlčíš, Kuti," řekla náhle Hiviska a Kuti sebou trhla. Hiviska je chytrá. Ví, že moje mlčení není jen tak o ničem. "Taky jsem něco udělala," hlesla. "Koťátka," zasmála se Hiviska. "Přišel za vámi sám? Nebo jste volaly?" "Nevím," zamumlala Mutea do obkladu. "Možná jsme volaly. Nenávidím to pole. Nenávidím tuhle tupou dřinu, i tu jeho měchatou mámu! A jeho nenávidím!" Hiviska se ušklíbla. "A přišel ironický Arach, krásný a chladný a srdečný jako obvykle." "Ty!" vyhrkla Kuti, "ty ho znáš!" "Hm... Cos provedla, kočičko? Co, ty hodné tříbarevné koťátko?" Hiviska mhouřila oči. Mohla by být jejich matkou, i když ony netušily, o kolik let je starší, jak tak nad nimi stála, štíhlá a bílá. "Nenávidím ten dům! Ta stavba ze mě vysála všechnu sílu a radost... I lásku," dodala Kuti tichounce. "Už nechci." "Co za to žádal?" Hivisčin hlas se zaostřil. "Nic..." Mutea otevřela jedno oko a krvavě zamžourala. "Pojďte. Ke mně... Nemíníte se vracet, co?"

"Nikdo to nechápe," řekl Firit. Logk a Vert se zavrtěli na lavici, Logk upil piva a zašklebil se. Takhle poránu, fuj. Vert pil kávu a bouřkově se mračil. "Tak do toho, vykládej," pobídl Firita. Nedělej drahoty, žebráku. "Kdybyste se na to rozryté pole koukli shora, viděli byste tohle. Tvář. Škaredě nakreslenou, ale docela zřetelnou." Firit vydoloval z kapsy zalátané vesty kus tuhého papíru a rozložil ho na stole. Hleděli do zlověstného, hrubě načrtnutého obličeje. Logk znechuceně odložil sklenici. "Kdo to má být?" "Jak jsi to mohl nakreslit?" zeptal se Vert podezíravě. "Copak umíš létat? Nebo máš vrtulník?" "Mám odhad," odvětil Firit s lehkým pohrdáním. "Jsem umělec, víš? Houslista. Básník. Básníci vědí víc." "Víš taky, kdo mi zničil dům?" Vert poposedl blíž k Firitovi. Mladík potřásl rozcuchanými vlasy. "No!" Vert zle vycenil zuby. "Nechceš to slyšet," zašeptal Firit. "Byl to tenhle?" Vert zabodl prst do obrázku, doprostřed úst, jako by je chtěl umlčet. Firit neurčitě kývl. "Rádce žen..." Vert se pomalu napřímil. "Vypadni," sykl. "Než tě přerazím na dva malinkaté žebráčky! Hajzle!" Firit sebral své housle a zamířil ke dveřím. Ohlédl se na ty dva v šeru, soucitně se usmál a vyšel na slunce.

Očití svědkové tvrdili, že se budova polikliniky zachvěla, pomalu se naklonila a padala na stranu, a jak se pokládala na vydlážděné prostranství s vodotryskem, jezírkem a moderní plastikou, budící i u těch nejslušnějších lidí nemravné asociace, rozpadala se na kusy a kousíčky. K události došlo po půlnoci, a žádný ze svědků nebyl střízlivý. Jeden zfetovaný mládenec dokonce zahlédl obří buldozer, tvar z mlhy a tmy, jak se vší silou opírá do zdi budovy. Na dvířkách kabiny hoch rozeznal něco jako firemní znak, hrubý obrys tváře. Zkusil ji nakreslit, ale neměl talent a vyšetřovatelé zůstali nerudní a křivili si ramena neustálým krčením. Hiviska přitiskla čelo na studené sklo. "Strašně jsem to místo nenáviděla," zamumlala a vyhrkly jí slzy. Kuti seděla na lůžku a přemýšlela. "Co bude chtít od tebe, ten hezký posměváček?" "Dáváš mu lepší jméno než já," pousmála se Hiviska. "Přijde?" "Určitě." Postály spolu na balkóně v desátém poschodí a dívaly se, jak okna kolem čerstvé zříceniny uprostřed města klidně, nerušeně svítí. "Takhle to je, když člověk umírá," řekla Hiviska. "Padá do tmy, a všude kolem se svítí."

Firit šel po trávě, housle pod paží, a v chůzi si na ně brnkal. Občas si zamával smyčcem do taktu. V duchu slyšel orchestr. Bubny. Spoustu velkých bubnů a malých bubínků a cinkajících kovových rámečků, jejichž názvy ani neznal. Obyčejný šumař nemusí znát názvy nástrojů. Dokonce ani nemusí znát noty... Poslouchal bubínky ve své hlavě a myslel na jeřabiny. Nejlepší je, když jsou červené, zralé. Kulaté bobulky, útěcha podzimu, naděje, písnička o barvách, které přežijí věčnou šeď a závěje a zase někdy navzdory všemu dozrají a ozdobí smutnou zemi. Hloupá písnička, myslel si, hloupá jako já. Hledal jeřabiny. Aspoň jeden strom. Jednu větvičku. Potřebuju se proletět nad městem. Kvůli němu, ne kvůli dvěma sedlákům, vyvedeným z míry skutečností, že i jejich manželka se může najednou začít chovat jako samostatná lidská bytost. Usmál se. Byl básník. Básníci se neradi žení, ale vědí víc než manželé. A pyšní jsou docela jinak, než sedláci, zasmál se Firit a rozběhl se k jeřabině, přikrčené nad úvozem.

Přecházel po ploché střeše, kde ho nemohl nikdo objevit, a cítil je. Všechny tři. Má moci! Mé možnosti! Vždycky to jsou ženy, od té doby, kdy to přestala být krev... Muži mohou poskytnout krev, sílu, život, duši... Arach se ušklíbl. Hezký, ironický Arach. Hiviska je chytrá a leccos tuší. Tuší a bojí se posměváčka, neboť za posměškem její bystrý zrak odhalil touhu, chtění bez humoru, ocelově šedé, vytrvalé chtění, jež nezná únavu... A potřebuje dědice. Nástupce. Pomocníky. Tři! Mám tři ženy. Mám v hrsti jejich nenávist... Smlouva bude výhodná. Čeká vás, ženy, snadný život. Příjemný život.

Firit nepostřehl, co ho vlastně srazilo k zemi. Padal dlouho, kolem se míhaly nepřátelské skály, ale kdosi mu vstříc napjal síť. Zhoupl se v ní a vyskočil na nohy. Usadily se ve starém lomu, který se před lety propadl do hloubky. Škola! A co jich tady je! Stará čarodějnice rozhrnula oponu šedivých zcuchaných vlasů a zamrkala. "Hezký chlapec. A já už myslela na nekalou konkurenci." "Nevím o žádné tajné čarodějce v širém okolí," řekl Firit suše. "O nás jsi také nevěděl," smála se jiná, mladší a docela pěkná. Připomněla mu Silenur. Ach, Silenur. Kde jsi! Ty a moje dcera... "Ale ano, věděl, jen jsem neměl přesnou představu, kde se scházíte. Mohlo mě to napadnout. Tenhle lom je báječný." "Nebudeš o nás vykládat kolegům," ujišťovala se stará. Několik děvčat se zachichotalo. "Nemám kolegy," odpověděl Firit. "Jsem poutník, ne čaroděj." "A létáš na jeřabině," pokývala stará. "To mě naučila přítelkyně... Už jste viděly, aby čaroděj létal na větvi?" "Neviděly," rozesmály se. Jasné hlásky učednic a chraplavý chechtot starých čarodějnic. Jiný by se k smrti vyděsil. Firit tyhle zvuky miloval. "Rád bych tu s vámi zůstal," pravil lítostivě. "Strašně rád. Ale mám práci ve městě." "Zahlédly jsme Aracha posměváčka," ozvala se jedna z mladších dívek. "Chtěl bych se s tebou líbat," řekl upřímně. "Ne se honit za krásným Arachem a jeho ošklivými plány." Stará čarodějnice se otřásla jakoby chladem. "Pojď s námi do jeskyně. Zatančíme si, budeš silnější. I tvoje housle si přijdou na své..." Zachichotala se. "Kdybys nebyl muž, řekla bych, že jsi jedna z nás." "Chceš se přesvědčit?" Smál se a dovolil třem nejhezčím dívkám, aby ho svlékly. Nechal si s potěšením líbit jejich doteky a laskání. Stará mezitím vzala housle a opatrně je nesla do temného vchodu jeskyně. Vzápětí uvnitř vzplál oheň. Firit vztáhl ruce po dívkách. Uhýbaly, ale jemu jako by náhle narostlo rukou aspoň šest či osm, a kousky malebných šatů mladých čarodějek rychle padaly na trávu. "A teď můžeme jít," ukázal ke vchodu. Seděl vedle nejstarší z žen, pokuřoval s ní z jedné dýmky, vdechovali spolu trpký pach kouře. Dívky tančily v kruhu kolem ohně, občas některá proskočila plameny. Jejich pohyby pomalu, vytrvale přivolávaly starou sílu, sílu z dob, kdy muži ještě chodili po čtyřech nebo se plazili v močálech a vydávali nelibé skřeky, a ženy je pozorovaly a přemítaly, zda by se tohle zvíře dalo ochočit, a k čemu by tak asi mohlo sloužit... Firit ty báje dobře znal od Silenur. Nejednou se jim spolu smáli, ale přitom cítil, že ona jim napůl věří. "Tvá matka je čarodějka?" zeptala se stará, líně vypouštějíc z úst slova zbarvená dýmem. "Ne. Ale jedna z vás mě vychovala. A pak mi ukázala, že pro mě na světě není místo..." Zmlkl. Nechtělo se mu už mluvit. "Stal ses jejím milencem," dokončila. "Hádám správně?" "Jinak tomu ani být nemohlo." Omámeně vstal. Připojil se k dívkám v kruhu. Kruh se zachvěl, na okamžik hrozil rozpadem, ale znovu se vyrovnal a přivolávaná síla se znásobila. "Jakživa bych nevěřila, že do kruhu vstoupí muž," mumlala si stará, "a že ho přitom neporuší... Je jako my. Ale ženy nemohou bojovat s Arachem." Protáhla se a začala tančit. Firit se jí dotýkal loktem, kolenem, a jak se kruh zužoval a tísnil ve svém středu oheň, donucený šlehat výš a výš, přitiskl se k ní i ke své sousedce z druhé strany celým tělem, neštítil se staré kůže a cítil stejné vzrušení jako ženy. Nebyl si jist, zda s nimi jen tančil, nebo také hrál na housle, nebo se miloval se všemi najednou, vjemy měl pomíchané, ani nevěděl, jestli se všechno odehrávalo v jeskyni, a ne ve výši, na vrcholu plamene, který tančící kruh vynesl stropem jeskyně do vzduchu voňavého nocí a tmou... Venku bylo odpoledne, když procitl s hlavou na klíně nejstarší čarodějnice. "Kolik času uběhlo? Který je den?" Ochraptěl. Asi jsme zpívali... Ano, zpívali. "Den? Ten samý. Uběhlo pár minut. Neboj se. Červené bobule jsou hladké a napjaté a mají v sobě spoustu síly. Jako ty." "Poletím," řekl. "Obleč se." Mladě se zachichotala. "Omládla jsem o sto let. Tvou zásluhou... Znáš to, ne?" "Ano. Silenur také..." Zarazil se. "Tak Silenur... Přátelily jsme se. Odešla daleko. Musí vychovávat dceru. To není lehký úkol." "Dceru." Posmutněl. Odpoledne bylo teplé, a tady, v hloubce lomu, se držel stín, sladký jako pomeranč z ledničky. Smutný jako život bez dcery, kterou nikdy neuvidím. Jen žijte, vy moje. Žijte, i když daleko.

* * *

Viděl Aracha na střeše už zdálky, ale Arach jeho spatřit nemohl. Neměl oči přizpůsobené tak, aby vnímaly muže, letícího na jeřabině. Takové věci se nestávají. Arach posměváček byl zajatcem mužského pohledu na svět i na létání. Firit našel balkón toho bytu. Čekaly tam všechny tři. Přistál, otevřel si dveře zamčené zevnitř, vstoupil. "Ale to není on!" vyhrkla Mutea. Soucitně se na ni usmál. Dnes nebyla krásná, chudinka. "Hezký Arach je na střeše. Jste připraveny na jeho příchod?" "To je přece... Firit," řekla Kuti. "Vesnický žebrák Firit!" "Není žebrák," opravila ji Hiviska. "Proč ty jsi přišel?" "Nemám ho rád," odpověděl. "Víš, co bude chtít?" "Ne. Nevím." "Takže nejsi tak chytrá, doktorko... Bude chtít dítě. Od každé z vás. Tři synové podle smlouvy. Jeho síla se znásobí. Bude velký a mocný. Utečte, dokud je sám. Svět se změní, až se Arach rozdělí na čtyři." "Kdo jsi?" zašeptala Hiviska. "Jak máme utíkat?" zeptala se Mutea huhňavě. Firit se rozhlédl po pokoji. "Máš tady nějaký květináč, Hivisko?" V rohu na keramické poličce s jemným vzorem stál ozdobný květináč a v něm chřadla a vadla zelenobílá rostlina. Nemá ji ráda, pomyslel si. "Běžte nabrat vodu. Musíte ji nabírat společně, držet nádobu všechny tři." Vytrhl květinu z hlíny, pohodil ji na koberec a nakypřil hlínu prsty. Pak do ní zasadil svou jeřabinovou větev. Ženy vyšly z koupelny. Nesly široký džbán, naplněný až po okraj, přidržovaly ho všechny a voda šplíchala a rozlévala se po koberci. "Zalévejte," přikázal Firit. Všiml si, jak se Kuti ošila. Bylo jí proti mysli poslouchat vesnického žebráka. V duchu ji litoval. Vždycky budeš mít v životě to, co nechceš, protože to, co chceš, necháš projít kolem a nevztáhneš ruku. Jsi zrovna taková jako Vert. Mutea na něj mrkla méně oteklým okem. Zahřálo to. Ty hřej, dívko, ty jsi sluníčko, ať jeřabina roste... Větev začala růst. Stal se z ní štíhlý kmínek, jenž se rozdělil na tři výhonky, zpočátku holé, než na nich vypučely listy a květy se před očima rozvily a opadaly a na větvích rychle zčervenaly drobné bobulky. "Utrhněte si každá jednu větev," vyzval Firit ženy. Zvedl ruce ke stropu, skleněný lustr se rozechvěl, až to cinkalo. "Žádný kůň nebyl zrozen pro sedlo, a větev nikdy neměla sloužit k létání," pronesl Firit tichým, slavnostním hlasem. "Ale žádný člověk nebyl určen k zoufalství a žádná žena ke službě Arachovi!" Zvýšil hlas, v pokoji se zvedl vítr. "Nasedněte!" vykřikl. Okno se rozletělo dokořán. Mutea se obkročmo posadila na svou větev, ta se s ní vznesla nad podlahu a zvolna zamířila ven z okna. Hiviska zhluboka nadechla a následovala ji. "Kuti!" křikl, "rychle! On už o mně ví!" Kuti přikývla a vylétla do tmy. "V lomu vás vlídně přivítají!" zavolal za nimi. Pak zavřel okno, usadil se do křesla a čekal.

Arach vstoupil dveřmi, téměř normálně, až na to, že si je předem neotevřel. "Trvalo ti to, obchodníku s nenávistí," promluvil Firit šeptem. "Měl bych tě znát," zasyčel Arach. Hlas mu přetékal vztekem. Jako ten džbán, napadlo Firita, jenže ve džbánu tři ženy nesly život pro jeřabinu. "Neznám tě, červe." "Tehdy jsi mi říkal štěně," pousmál se Firit. Byl to malý, unavený poloúsměv. "I ty sám sis říkal jinak. Jmenoval ses Krynyr, když jsi vypálil náš hrad a hlavy mých rodičů nabodl na sloupy nad branou..." "To nemůžeš pamatovat! To nebylo ve tvém čase!" "Co ty víš o mém čase," řekl Firit. "Snad to bylo i v jiném světě. Je to opravdu dávno... Vzpomínám si, že jsem utíkal. Po ostré zemi plné kamenných střepů, potokem, jenž se barvil červeně, skrýval jsem se pod vodopádem, který zrudl, když jsem si v něm chladil rány... Zčervenal jako jeřabiny." A pak jsem v černém lese bez konce potkal Silenur a zdála se mi strašně stará, jenže měla maminčin úsměv a vzala mě k sobě... "Proč myslíš, že tě nezabiju?" Arach vykouzlil na rtech svůj ironický úsměšek. Firit pokrčil rameny. "Vždyť můžeš." Sáhl po houslích a zvolna je začal ladit. Arach s lehkým údivem zavrtěl hlavou. "Takhle se loučíš? Nebo je v tom nástroji ukryta tajná zbraň?" "Jsou to housle," řekl Firit. "Jsem poutník, básník a šumař. Poslouchej, chceš-li, a neboj se, nejde o žádné umění. Jen píseň. Písnička." Přiložil housle pod bradu a něžně pohladil struny smyčcem. Cvrlikání mrňavých ptáčků, smích maličkých holčiček. Rostou, smích se mění a nabírá altové tóny. Nářek. Ptáci odlétají, křídla šumí. A skřípot, jak se otevírají rezavé dveře zimy. Nebo brána jinam? Běž, odejdi branou, Arachu posměváčku, vezmi si s sebou své velké plány, uteč, než si některý z potulných houslistů, kterým jsi vypálil domov, vyrobí smyčec z lehkého kovu, ostřejší než kord... Firit přestal hrát. Arach nevěřícím zrakem sledoval pomalé klesání smyčce v mladíkově ruce. Stáli proti sobě, on a houslista, nikdo z nich nepromluvil. Potom Arach o krok couvl. Firit udělal krok dopředu. Viděl, jak se v krásné tváři posměváčka rozevřely oči a v nich se rozšířily zorničky. Má strach. Bojí se chladu kovu v teplém srdci. Má tedy srdce? Firit pocítil údiv. Má srdce? Arach se rozběhl, odrazil se a proletěl zavřeným oknem. Letěl daleko, až se Firitovi změnil v zářící bod, a pak ve tmu, jaká byla na obzoru předtím. Vždyť už je noc.

Hiviska prokázala nečekané nadání a do jara se ve starém lomu vyučila. Pak odešla do světa, očarovala bohatého muže, provdala se za něj a žije teď podle svých představ. Jen ty občasné noční výlety, ty by jejího manžela mohly časem otrávit, myslel si Firit, když s ní popíjel vzácné červené víno na terase zalité sluncem. Mutea opouští lom jen proto, aby lámala srdce mladých mužů v okolí, blízkém i vzdáleném. Kupodivu ti se zlomeným srdcem žijí lépe než jiní a jejich milenky a ženy patří k nejšťastnějším. Logk se na jaře oběsil na jeřabině. Firit ho našel. Pozdě. Nejvíc litoval jeho matku, zlou ženu, která teď marně postává před pootevřenými dveřmi a nemá na koho vykřičet svou zlobu. Brzy umře, myslel si. Vert a Kuti stavějí nový dům a každý večer se obejmou. Jen někdy, o sobotách, když se blíží úplněk, má Kuti v očích divné světlo, sedí opřená o nedodělanou zeď a hledí do dálky, a tehdy se jí Vert bojí a zve na návštěvu Firita, žebráka a šumaře. Proč ne? Jeho smyčec je docela určitě dřevěný.