HŘÍCH

Jana Galetková

"Chci se vyzpovídat." řekl ten muž třesoucím se hlasem.

"Dobře," souhlasil jsem. Na zpověď mají odsouzení právo. "Ale kněze nemáme."

"Povím tedy svůj příběh vám. Chci, aby jej alespoň někdo znal."

Poslouchal jsem pozorně, co pěkného mi poví, zpovědi byly totiž velice vděčné k vyprávění při večerních pitkách s přáteli. Všichni jsme se při nich dobře bavili. A muž začal:

"Už je to mnoho let. Žil jsem se svými rodiči. Byl jsem tehdy velmi mladý a naivní. Zamiloval jsem se do jisté ženy. Byla velice krásná. Měla dlouhé černomodré vlasy, smyslné rty se sytě vínovou rtěnkou, voněla těžkou opojnou vůní a její oči měly chladný, pohrdavý výraz, z něhož čišely, dnes už to vím, arogance, cynismus a pohrdání všemi božími tvory i Bohem samotným. Její vznešeně a ušlechtile vypadající tvář i celá hlava, její dlouhý bělostný krk a alabastrové tělo, krásnější snad, než měla Afrodité, to vše a ještě něco navíc, o čemž jsem však neměl ani tušení, přispělo k tomu, že jsem se do ní bezhlavě zamiloval. Byla mou bohyní: vznešená jako Pallas Athéna, hrdá a nezkrotná jako kočka, ve chvílích lásky svůdná a opojná jak nejlepší Gejša a neustále nedostupná, stejně jako vrchol nekonečného schodiště. Myslel jsem, že je navždy má a v mém přesvědčení mě utvrdilo její početí i brzy následující svatba. Bydleli jsme v domě mých rodičů a já byl šťasten. Tato idyla trvala skoro devět měsíců a blížil se den jejího porodu, když náhle zmizela. Zkrátka se ztratila a já ji nenalezl, ačkoliv jsem ji hledal každičkou minutu, nocí i dnem po několik měsíců. Nejedl jsem, nepil, nespal až jsem na konci tohoto strastiplného a smutného období vypadal jako chodící mrtvola. A pak jedenkrát, byl jsem skoro v deliriu, se mi zjevil Bůh. Spatřil jsem bílé světlo. Oslňující nekonečnou záři. Přímo přede mnou se v ní začala zhmotňovat postava muže. Kolem pasu obmotanou modrobílou tkaninu, na hlavě trnovou korunu, v jeho očích jsem viděl výraz bezbřehého utrpení, smutku, zklamání, ale především lásky. Ježíš Kristus. Napřáhl ke mně ruku, těsně nad dlaní probodenou, a já odevšad uslyšel znít jeho melodický hlas, který uchvacoval zástupy, když jím k lidstvu promlouval Pán. Ten hlas říkal: - Ty víš, kdo já jsem a znáš důvod mé přítomnosti na světě. Jsi dobrý muž, ale byl jsi zneužit. Ta, kterou ty jsi si vzal je důvodem mého pobytu mezi lidmi. Ona není stejným tvorem, jakým jsi ty a nepatří ke stádu mému a Otce mého, nýbrž je patou ďáblovou, hadem Eviným, rukou Kainovou i Hitlerovým našeptavačem. Použila a využila tě, protože potřebovala muže, aby v ní stvořil dítě. To dítě musí zemřít a ty jsi vybrán, abys zabil potomka ďáblova. Jsi spásou lidstva, jakou před tebou byli Mojžíš i Noe. Otec Bůh tě vyvolil, aby netrpěly miliony, a proto jdi ze svého domu směrem východním, kde je oba nalezneš a jej pak zab. - Po tomto slovu zmizel a já byl hluboce otřesen. Mé já se vzpíralo rozumět tomu, co říkal, byl jsem naprosto bezradný. Ve svém sobectví jsem se rozhodl ignorovat slova našeho Pána a to i přesto, že je po pět dalších nocí opakoval. Nepodnikl jsem zkrátka vůbec nic. Nevzdálil jsem se z domova a dále po ní již nepátral ve strachu, že kdybych ji našel, mohl by mne On nějakým způsobem přimět, abych udělal to, na co jsem nemohl a nechtěl ani pomyslet. Byl jsem tak bezohledný a zahleděný do světa svých soukromých problémů, že jsem zapomněl na spásu a vyvolení. Mé trápení se mi tenkrát zdálo důležitější, než problémy veškerého lidstva.

To se odehrálo před téměř třiceti lety. Dnes vidím, co jsem svým chováním způsobil. Vy jste služebníci mého syna. Na jeho rozkaz bylo zničeno více než pět miliard lidských životů. Jen velmi málo lidí, včetně mě, se ještě nepodřídilo jeho vůli a přesto stále žijí. Bůh zařídil, abych umíral mezi posledními a mohl plně vnímat zkázu, ke které jsem lidstvo dovedl.

Kriste, ty jenž jsi zemřel za mě a za úkol, který já jsem nesplnil, ačkoliv mi byl tebou uložen, ty jehož krev tekla a slzy kanuly a jenž jsi nejmilostivější, nejmilosrdnější ze všech, prosím, odpusť!..."

S těmito slovy se na mě podíval smířeným pohledem. Věřil jsem z nějakého důvodu tomu, co řekl, jakkoliv se to zdálo být neuvěřitelné. Bylo mi to jedno. Miluji svého pána. Večer, až to budu vyprávět, se všichni pobavíme a budeme se radovat, že tento muž neudělal to, co měl a zachoval se tak, jak se zachoval. Každý z mých přátel miluje našeho pána stejně jako já.

Zmáčkl jsem červené tlačítko a tělem otce velkého Imperátora se rozlila vlna proudu o vysokém napětí...

Povídka je zveřejněna s písemným souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona. Dílo, které bodovalo v soutěži O cenu Jima Dollara.