Putování za Velkým Kniplem

Karel Šlajsna

Už delší čas jsme věděli, že něco je špatně. Věci nešly tak, jak by měly a i jejich pořadí se nám zdálo být nějaké převrácené. Dlouho se o tom rokovalo, stařešinové se mezi sebou handrkovali a pořád se nemohli dohodnout, zda se s tím má něco dělat.

Pak se stalo něco neslýchaného: velkou zářivou kouli překryl na obloze jiný temný kotouč. Pravda, trvalo to jen chvíli a tma nebyla úplná, ale bylo to hrozivé, protože takové věci se stávat prostě nesmí. Rada starších se konečně dohodla, že se s tím něco udělat musí a začali dumat nad tím co, i když to bylo vcelku jasné. Jediný kdo s tím může něco udělat je Velký Knipl, o kterém je přeci všeobecně známo, že všechno řídí, takže není o čem debatovat. Takhle a všelijak podobně vedli řeč u Knihomola doma. Ten k ránu pak měl náhle nutkavý pocit, že zrovna on s tím musí něco udělat a to hned. Usadilo se mu to v hlavě, měl to tam vypálené jako cejch a prostě to musel uskutečnit. Za každou cenu. Nevěděl proč zrovna on a teď, ale nemohl se tomu ubránit.

Ukázalo se, že někteří jeho přátelé na tom jsou stejně. Slovo dalo slovo a dohodli, že se za Velkým Kniplem vydají sami, hezky mu vynadají a řeknou mu, aby to koukal dát rychle, ale rychle do pořádku. Nikdy u něj nebyli, ale to nevadilo, Knipl bydlí na konci světa, takže je vlastně jedno, kterým směrem se vydají. Původně měli jít jen tři: Knihomol, Járin a Bonanza Joe, ale pak se přidal ještě Erik, Arnold, Bulda, Eva a ochotná Jituš.

Volba správného směru jim mohla ušetřit spoustu času a cestování. Dohodli se, že Knipl bude nejspíš tam, co světelná koule vylézá nebo zapadá. Losovali a vyhrál západ, což byl problém, protože to znamená překonat Magistrá-lu. Jenže na ní by asi narazili dřív nebo později, protože podle starých pověstí a map obtáčí svět vnějším kruhem.

Spakovali se a šli. První dny se celkem nic nedělo, akorát Erik, Arnold a Bonanza Joe se hádali o Jituš, ačkoliv byla ochotná tak jako vždy. Musela to přeci jen trochu omezit, protože by se nikam nedostali. Járin, co hodně četl, tvrdil, že musí stanovit trasu, určit směr a polohu. Nebyl si zcela jist co to znamená, nicméně to dal za úkol Knihomolovi. Ten se na to ovšem vykašlal a prostě jen tak na pás papíru kreslil kudy procházeli. A taky, aby se neřeklo, tak zaznamenával polohy, které zaujímala Jituš s chlapama.

Magistrála byla úchvatná. Nebyl na ní sice tak velkej provoz, jak se tvrdilo, nicméně ty velké objekty zvané Vozidla po ní putovaly velkou rychlostí. Vždy, když kolem nich některý z těch obrů prosvištěl, ovanul je jejich podivný teplý pach. Občas prý některé samo od sebe zůstalo stát a uvnitř se prý skrývaly úžasné poklady. Spousta společností se pokoušelo Vozidla ulovit, jenže se to nikdy nepovedlo a vždy to skončilo jen ztrátami na lidech.

Magistrála je jasným důkazem existence Velkého Knipla. Nikdo jiný není tak mocný, aby dokázal roztavit skálu a přetvořit jí v široký a rovný pruh. V dálce se na obou koncích zužoval a jim nebylo v první moment jasné, jak se tam ta obrovská Vozidla vejdou. Pak, když je pozorovali dýl, zjistili, že je to chytře zařízené, neboť i ony se zcvrknou. Dohodli se, že bude vhodnější jít tam, kde je Magistrála úzká a Vozidla malinkatá. Šli po krajnici celý den, ale zdálo se jim, že se ten pás nezmenšuje a ani útlý konec se nepřiblížil. Dumali nad tím a nemohli přijít na to, čím to je. Nakonec to rozlouskl Jarin. Magistrála se nezužuje prostě proto, že jak po ní jdou, ona se posouvá s nimi a proto je stále stejně široká a úzká část je pořád vzdálená. Jarin o uvažoval o tom, zda Magistrála vlastně není tou cestou osudu, o které byla zmínka v některých knížkách. Vůbec se ukázalo, že by bylo dobré, aby byl jejich vůdce, jelikož vůdce musí bejt, to se nedá nic dělat.

Rozhodl překonat jí v tom místě kde byli. Doprostřed na úzký travnatý pásek to šlo kupodivu celkem snadno. Pak se ale zdálo, že Vozidla vytušila přítomnost vetřelců a provoz zhoustl. Nízké zábradlí sice skýtalo jakousi ochranu, jenže z toho jak ty kolosy s řevem svištěly okolo stejně dobrý pocit neměli. Až teprve se setměním provoz poněkud polevil, snad se unavily. Rozhodli se to risknout. Když byli asi tak v polovině, uslyšeli jak se blíží jeden z jeho obyvatel, který na ně patrně číhal. Řval jako podrážděná šelma a řítil se šílenou rychlostí přímo na ně. Vysprintovali ke kraji. Sotva téměř bez dechu dopadli na okraj, prosvištěl smrdutý kolos těsně kolem nich. V jeho řevu skoro zanikl Erikův smrtelný výkřik. Netroufli si pro jeho tělo ve tmě. V raním úsvitu viděli, že projíždějící obři změnily jeho tělo v beztvarou krvavou masu. Bylo jim všem zle.

Tak jak o tom bylo psáno v knihách, oddělovala Magistrála dva světy. Zatímco oni žili v rovině, tady začínalo pásmo kopců, což mimochodem podporovalo teorii, že svět má tvar hluboké mísy. Járin sice tvrdil, že je to blbost, protože by se všechna voda musela stékat uprostřed a tvořit stále větší a větší jezero, až by zaplavila celý svět.

Jenže Knihomola napadlo, že když Knipl dokázal stvořit něco tak úžasnýho jako je Magistrála, tak tohle by měla být maličkost. Třeba má to jezero co je uprostřed na dně nějakej odtok nebo vodu odnášejí na oblohu ptáci, což je nejpravděpodobnější. Jak jinak by se zpátky dostala?

Počasí, jako kdyby je slyšelo povídat si o vodě, poslalo jim pěknou přeháňku. Všichni byli úplně promočený. Věděli, je to trest za to, že se baví o věcech do kterých jim nic není. Teď už to bylo jasný, Knipl na ně dostal zlost a bude je pronásledovat a jejich cesta nebude žádná legrace a vyžádá si, jak se píše v knihách, "četné oběti". Nevěděli sice co to četná oběť je, nicméně tušili, že je to něco, co je dost nepříjemné a bolí to.

Utábořili se a sušili si obleky. Chlapi se bavili s Jituš. Knihomola její bílé sulcovité tělo připomínající moučného červa, její nohy plné křečových žil a pytlovité prsy nijak nevzrušovaly. Jemu se líbila štíhlá a okatá Eva, jenže ta seděla opodál a brečela pro Erika.

V kopcích se zdrželi, protože jim neustálé šplhání nahoru a pak zase dolu dávalo pěkně zabrat. Naštěstí tu bylo spousta divokých králíků a tak nikam nespěchali. Pak dorazili k Řece. Hodně o ní slyšeli, ale ještě nikdy jí neviděli a ani v ní nevěřili. Tolik vody pohromadě a pohybuje se to. Co pohybuje! Řeka se s hrozivým hukotem převalovala mezi kopci. Bylo to děsivé divadlo z kterého měli zimničný strach. Vypadalo to, že jejich cesta je u konce. Pak si koumák Járin všiml, jak po proudu občas plave kus dřeva. Přitáhnout k vodě padlý strom nebyl problém, bylo jich v okolí spousty. Sotva si však na kmen obkročmo nasedla Jituš, začal se potápět.

"Další stromy, víc stromů!" volal Járin.

Přitáhli další dva, svázali to vše dohromady, ale ještě to bylo málo. Teprve šest pohromadě je všechny udrželo. Bidly se odrazili od břehu a brzy se dostali doprostřed, kde byl proud nejsilnější. Nevěděli ovšem jak se dostat na druhý břeh. Ačkoliv pádlovali rukama, stále byli uprostřed. Kalná voda kolem nich bublala, jakoby se vařila a jednotlivé vlnky se převalovaly po improvizovaném voru. Bylo to strašné, hrůzné!

Bulda to nevydržel a zařval: "To je hrozné! Všichni se tu utopíme, všichni tu chcípnem. Byla to blbost, celá tahle cesta!" Popadl jedno bidlo, chtěje je patrně srazit do vody. V tom Řeka jako v odpověď na jeho výkřik vytvořila obrovskou vlnu, která ho se zlostným hukotem pohltila. Prostě tu v jednom okamžiku byl a v druhém zmizel. Ačkoliv pátrali ve vlnách, neviděli, že by se jeho tělo objevilo byť jen na okamžik. Řev Řeky byl teď hlubší a proud silnější. Ta mířila do místa sevřeného dvěma srázy. Průtok byl ještě zúžen četnými skalisky vyčnívajícími z vody. Celé to připomínalo dračí tlamu a oni byli hnáni přímo do jejího chřtánu. Nemohli nic dělat a jen se vytřeštěně dívali na to hrozivé ústí. S hrozivým skřípotem se vor zarazil mezi dvě vyčnívající skály.

"Zachráněni!" zařval Arnold a bez váhání dalším z klacků tlačil vor ke břehu. Všichni pochopili a dali se do toho. Zcela vyčerpáni seděli ještě dlouho na břehu a dívali se do té temné vody. Teď věděli, že za každou překážku budou muset zaplatit životem jednoho z nich. Jak budou postupovat bude je hubit jednoho po druhém. Věděli, že to je jejich osud a taková jsou pravidla. Tak to chce jejich krutý bůh.

"Vraťme se." prosila Jituš, ale teď po překonání Řeky cesta zpět už nebyla možná, byla jen jediná možnost: Vpřed, vstříc smrti!

Když si člověk připustí, že může kdykoliv zemřít a smíří se s touto myšlenkou, přestává se tolik bát. Stejně jako Magistrála, tak i Řeka tvořila krajinný předěl a za ní končilo pásmo kopců. Vpravo byly sice v dálce vidět podivné bílé a špičaté kopce, jejichž vrcholy se ztrácely v oblacích, ale namířili si to opačným směrem. Bonanza Joe ho uviděl první a v jeho výkřiku se mísilo překvapení, úlek i zvědavost. V mělkém dolíku totiž ležel mrtvý obrovitý lesklý Pták. Přesně takový o jakém jejich dědové vyprávěli, že za jejich časů občas přelétly po obloze. Představovali si ho, no dejme tomu jako značně přerostlého orla, ale tohle byla nestvůrně gigantická obluda. Jak se něco takového mohlo vznést? Bylo to nepochybně mrtvé. Jedno křídlo to mělo ulomené zcela a druhé sice bylo u jeho těla, ale bylo celé pokroucené. Celé široké okolí pak bylo pokryté troskami. Když přišli blíž, viděli, že to v trupu má řadu malých okýnek a že je to ještě větší než z dálky. Nevěděli čím to je, že věci mají schopnost růst, když se k nim přiblížíte. Prý je to lidské fluidum, kterým se živí, nebo na ně působí aura. Okýnka byla velmi úzká a teprve po chvíli se někomu podařilo najít větší pootevřený otvor. Bonanza Joe odněkud přinesl dlouhou tyč, vstrčil jí do otvoru a zapáčil. Svaly na těle napnuté, funěl námahou, ale dveře se otvíraly jen pomalu. Vevnitř Pták vypadal mnohem menší než zvenčí. Na každé straně byla sedadla a uprostřed úzká ulička. V některých ležely zhroucené lidské kostry zabalené do zbytků ztrouchnivělých šatů. Tihle tady leželi už určitě hezky dlouho.

"Je škoda, že neleží blíž našemu domovu," zalitoval Jarin, "mohli by jsme to všechno vyrabovat a zužitkovat. Stal by se z nás silný a mocný kmen. Hledejte hlavně jestli tu někde není Zbraň co umí zabít na dálku. Určitě by se nám při jednání s Kniplem šikla."

Z toho vidíte, že z bohů nebyli zas až tak podělaný. Všichni věděli jak Zbraň vypadá a co umí, několik jich mělo i jejich společenství, i když nebyly dávno obydlené těmi malými lesklými šípy.

Propátrali již téměř celý vnitřek, kousek po kousku, a nic. Knihomola vystrašilo hlasité hekání Jituš odněkud zezadu. Zprvu si myslel, že si zase s někým užívá, ale tohle byla zcela jiná tónina. Vyrazil směrem odkud se to ozývalo. Ostatní už byli v hloučku kolem Jituš zhroucené v jednom sedadle. Byla ještě bledší než obvykle, přerývaně dýchala, křečovitě sebou škubala a mezi steny šeptala: "Pomozte mi prosím, pomozte. Je mi zle!"

"Cos snědla, ukaž!"

Jen chrčela: "Nedám!"

Knihomol se nad ní sklonil, aby jí strčil prst do krku, ale nepovedlo se mu to. Její křeče nabyly na intenzitě a nebylo možné jí ovládnout. Náhle ztuhla a téměř ho zavalila. Jen s problémy ji odstrčil na sedačku a vypotácel se do chodbičky. Byl konec. Z ruky jí na zem vypadl poloprázdný váleček a jeho obsah se vpíjel do podlahy. Vonělo to jako líh. Zvedl ho a četl: Brzdová kapalina. Pozor! Obsahuje kyselinu.

Neměl jí nikdy moc rád, ale teď mu jí bylo líto. Šla s nimi určitě jen proto, že tam u nich byla všemi opovrhovaná, ačkoliv téměř každý muž jí navštívil. Nechoval se k ní dobře, a bylo mu smutno z toho, že si to uvědomil až po její smrti a nelze to už napravit. O to větší vztek měl na Knipla. "Co si to vlastně myslí ten lidožravý bůh? Bere si jeho přátele jednoho po druhém a aťsi jsou jaký jsou, jsou to jediní přátelé, které má. Až se s Velkým Kniplem setká, tak si to s ním vyříká, ať je sebemocnější."

Vytáhli jí ven a její tělo zasypali sesbíranými troskami Ptáka. Vrátili se dovnitř, aby dokončili prohlídku. Zajímavých věcí tu bylo spousta, ale Zbraň žádná. Arnold zůstal venku, obhlížel Ptáka a objevil jiná větší dvířka. Vzal tyč, kterou použil Bonanza Joe a zapáčil. Prastarý otevírač je místo pomalého otevírání prudce rozevřel. Hrana zasáhla Arnolda přesně doprostřed čela. Padl v bezvědomí na zem a jeho krev volně vytékala. Objevili ho jak nevidoucíma očima hledí k šedivému nebi. Uvnitř ve velkém temném prostoru bylo naskládáno spousta většinou čtverhranných vaků. V jednom z nich našli to co hledali. Nebyla to malá Zbraň, ale ta co umí vrhat ty malé šípy neustále. Postavili Arnoldovi mohylu vedle té prvé. Tyčí se tam vedle mrtvého Ptáka, jako hrotité prsy krásné Evy.

Stejně jako v ostatních případech i tentokrát se krajina změnila. Postupně zmizela všechna zeleň a jen občas ze země čněl podivně pokroucený keř. Slunce do nich pražilo každým dnem víc a víc. voda docházela a pokusy o její nalezení selhávaly. Stále častěji se hádali, jestli to všechno má cenu a obviňovali jeden druhého, že je k cestě přemluvil. Náhle se proutek v Jarinových rukou začal zmítat jako rozzuřený had. Blízkost vody je opět sjednotila a povzbudila natolik, že se dali do pomalého klusu, i když nevěděli kde vzali tu sílu. Přeběhli pískovou návěj a uviděli to: zelený chumáč uprostřed písku. Poté co se dostali blíž, viděli, že jej tvoří asi stovka podivných stromů. V jejich stínu se krčila trojice domů.

Studna byla čtverhranná a nehluboká. Bonanza Joe k ní přiskočil a už nádoba šplouchla o hladinu, aby se jim v dalším okamžiku houpala na dosah. Věděli, že nesmí pít příliš hltavě, hlavně se zchladit. Každý se trochu napil, opláchl a nádoba opakovala svou cestu. Náhle Jarin místo toho, aby se napil, zabublal, z úst mu vytryskla krev a z prsou mu vyrašila špička šípu. Bonanza Joe strašlivě zařval, chňapl po Zbrani a spustil. Věděl, že stačí ukázat otvorem Zbraně na toho, kdo má být zabit a malé šípy si ho najdou samy. Knihomol se jedním trhnutím otočil kolem své osy. Černí lidé! Takže ani v tom legendy nelhaly. Co ho však překvapilo ještě víc, byl účinek Zbraně. Fascinovaně přihlížel, jak je nejprve všechny znehybněla a když na ně Joe ukazoval špičkou, šípy je neomylně trefovaly. Zbraň štěkala, jako vzteklý vlk a rozsévala smrt. Během chvilky bylo po všem, osm černých lidí se válelo po zemi. Někteří byli mrtví, další k tomu neměli daleko. Bonanza Joe propadl vražednému šílenství a běžel k prvnímu z domů.

" Nééé!" zaječel Knihomol a vrhl se k němu.

"Pusť. Musím je všechny pobít. Všechny. Za Jarina!"

"Počkej, třeba vědí, kde bydlí Velký Knipl."

Bonanza Joe se celý chvěl potlačovanou zlobou, ale přeci jen sklonil Zbraň. Teprve teď si uvědomili v celé hrůze, jak strašlivou věc získali. Ovládá nejen mysl nepřátel, ale i toho, kdo jí vlastní.

V šeru chatrče viděli obrysy schoulené postavy, která držela v náručí malé děcko. Z temného obličeje svítily děsem rozšířené oči. Knihomol se jí pokusil vysvětlit co chtějí, ale nerozuměla a jen vyděšeně vrtěla hlavou. Knihomol jí vzal za loket a táhl ven. Nejprve se vzpírala, ale pak si asi řekla, že je jedno zda zemře uvnitř nebo venku a poddala se. Když uviděla mrtvé, roztřásla se ještě víc. Otočil jí a do písku před ní nakreslil posvátný symbol Velkého Knipla. Předpokládal, že ten zná každý. Považovala je asi za jeho vyslance, protože padla k zemi a klaněla se jim. Důrazně jí ukázal na znak a rukou naznačil různé směry. Teprve když to zopakoval, váhavě souhlasila se západem.

Eva mezitím zlomila šíp a opatrně, jakoby na tom ještě záleželo ho vytáhla z Jarinových prsou

"Nemůžeme ho tu nechat." řekla to s konečnou platností.

"Ale nemůžeme ho ani vzít sebou, a není kde ho tu pohřbít." oponoval Knihomol a věděl, že pravdu mají oba.

Bonanza Joe pozorujíc neustále ostražitě ženu, ukázal na sklípek, který byl vedle jednoho z domů: " Dáme ho tam a pak to zasypeme."

Z chatrče se ozval pláč dítěte a žena k němu odběhla. Potraviny, které byly vevnitř naskládali na hromadu, vaky nandali plné a zbytek nechali před ženiným domem.

Poté co zasypali sklep s Jarinovým tělem, vydali se naznačeným směrem. Brzy zjistili, že cesta je vyznačena dlouhými kůly zapíchnutými na dohled od sebe.

Sídlo Velkého Knipla bylo na velké rovné skále. Uprostřed této plochy, rozdělené černými linkami na malé čtverce, stály čtyři velké budovy.

"Už jsme jen tři," myslil si Knihomol, "takže kdo bude další? Joe, Eva nebo já? Raděj já než Eva!"

Tři byly prázdné, ale uprostřed čtvrté stál on- Velký Knipl. K jeho boku byl přistaven žebřík, který ústil do otvoru slabě osvětleného, jinak bylo všude šero a ticho.

"Třeba je mrtvý." podotkl Joe.

"V každém případě musí někdo z nás dovnitř budu to já. Ty Joe, bys měl se Zbraní hlídat venku a Eva by měla jít pryč." navrhoval Knihomol.

"Ne, na to zapomeň. Budu tě jistit ve vchodu. Venku bych byla k ničemu." Eva uměla mluvit rozkazovačně.

Knihomol se s ní nechtěl hádat, protože bylo zapotřebí jednat co nejrychleji. Největší naději mají pokud ho překvapí.

Vyhoupl se na žebřík a v dalším okamžiku byl uvnitř. Krátká chodbička ústila do kulaté místnosti. V půlkruhu ji obepínal stůl se spoustou puntíků. V druhé polovině nebylo nic než obrys dveří, které vedly kamsi do hlubin Knipla.

Přistoupil ke stolu, ale nápisy ALARM, START, AUTOMAT, MEMORY a další mu nic neříkaly. Posléze objevil nápis NECESSITY. Ano, to je ono!

Velký Knipl zaječel, jeho světla vzplála a tělo se otřáslo hněvem. Eva se lekla a spadla dovnitř. Vchod se uzavřel. Ti dva neviděli, jak tlaková vlna odhodila jejich přítele na stěnu. Jeho tělo se sesulo zplihle na zem, přistávací modul prorazil střechu a vyrazil směrem vzhůru, kde na něj na orbitě čekala už dlouho gigantická kosmická loď. Přepadl je strašlivý tlak, který je mačkal a drtil. Pak ho vystřídal pocit beztíže. Eva se k němu přitiskla a jektala: "Miluj se semnou. Rychle než zemřeme, alespoň jednou!"

Mimořádně neměla pravdu. Milovali se ještě mnohokrát a měli velkou rodinu.

Zde končí příběh zakladatele galaktické dynastie Adama Annanukiho I.

** Amber Stories ver. 1.1 **