Kotě v láku

Františka Vrbenská

Za plotem parku hlásala deska s ulámanými rohy: "Šlapat na trávník zakázáno!" Pod cedulí trčela noha v okované holině. Z rudočerné cupaniny overalu jukal kolenní kloub s pídí stehenní kosti a červíky svalů. V zeleni si hověly jako muchomůrky tkáně porcované výbuchem. Větší část těla uvízla přes ulici na mobilním poutači baru: zdemolovaná ruka marně lapala po ňadrech jiskřící krásky. Zástup mrtvého míjel jako řeka mršinu na pobřeží.

Zvědavost projevilo tučné šedé stvoření, které obcházelo s bázlivou lačností zbytky v trávě - buď zmutovaný potkaní samec, nebo zdegenerovaný goblin z labyrintu pod bývalou stanicí metra.

"Doprčic!" Arnulf Massini, barový vyhazovač, zašilhal nad potřísněnou výlohu k místu, odkud pramenily temné čůrky. "Tendle bordel nasviněj bombičky, co je smrkáči z gangů dělaj z pikslí od pitiva. Brácho, vidíš vedle hnátu čouhat ten kus titanovýho táhla?" vrazil ramenem do svého společníka a píchl ukazovákem k ostatkům naproti v parku. "Nemít šichtu, jedu s havranama přímo na bourárnu - študovat inovace... "

Návštěvy prosektury jaksi patřily k jeho profesi. Zneškodňoval hbitě, zodpovědně, s odbornými znalostmi - sled změn v kyberware a přibývající mutace ho nutily udržovat je na úrovni, stejně jako fyzickou kondici. V povinném pracovním chitinovém brnění, přílbu v podpaždí, výzbroj zavěšenou na širokém opasku, působil mohutný Arnulf velkolepě a maličko komicky.

Vyhazovač a jeho přítel Keneo - hubený, vysoký, obrýlený (nepodstoupil operativní vylepšení a nesnášel gelové čočky), s culíkem temných vlasů, vyvolávali představu dona Quichota a Sancha Panzy, omládlých v čase.

"Nerad bych dopad jako on," zahučel Keneo Parker. "Jestli ty zlaťáky pro Skopčácký výběrčí neseženu... " Vysypal na dlaň hrst mincí a pamětních medailí. Obíhaly v kupní síle odlišné od nominální hodnoty - šedé ekonomice, podsvětí a houmlesáckým papírňákům zastupovaly oficiálně překonaná platidla. Bankovním převodem se porce fetu hradí nešikovně; když bydlíš ve skulině panelů pod výpadovkou, schází ti zubní elektrokartáček, natož kreditka.

"Do tří do rána," kývl Arnulf. "Bejku, proč si tak moc vyhrával? Skopčáci daněj úlovky ze svejch gamesů progresivně! Kams vrazil ty prachy? Dybys vodlejval na zlý časy... "

Kolem se s chřestěním a hravým válečným pokřikem přehnala tlupa Ročků v modrožlutém pomalování. Mláďata ozbrojená plastovými samostříly lovila postaršího osamělého papírňáka: usmolené cípy bezdomovcovy bundy trhaně povlávaly mezi davem, který neúčastně uhýbal z cesty.

Keneo pokrčil rameny. "Sem dobrej - v Sixpinu, Dračím potrubí, a ve Velký ceně teprv," poznamenal spokojeně. "Takže se zaslouženě odreaguju s mindama, chlastem a nirvánou. Všecko je mastný... na výpalný nevybude."

Nirvána plnila touhy, smývala starosti, zamykala lidi do cel lačných vidin. Prachatci, kteří neopouštěli bezpečné apartmány či vilové satelity, ji měli v luxusním vybavení. Ti, co se denně dopravovali někam za prací, dřepěli za řídícími pulty ojetých antigravitorů s nepřítomným výrazem, zlatou krabičku uchycenou na skráni, připojenou na implantovaného jacka.

Virtuální snění pro každého, kdo na něj splašil finance, se rozmáhalo jako plíseň, virus, módní vlna. Brzy se zbaví chybiček: potom cestovní kanceláře, obchody s holkama a drogy udrží leda tam, kde přidusí ceny až pod rohožku. Videokonzoli zachrání nejvýš soutěže, filmy pro pamětníky, zpravodajství a nutnost poskytnout firmám reklamní prostor, který si štědře uhrazovaly... Válka zábavního průmyslu nenápadně zuřila v podhoubí města.

"Nebejt nirvány, nezvýšily Společnosti poplatky z automatů," rozumoval Arnulf a vhrnul se s Parkerem zpátky do baru. Ozývalo se odtud skučení, mísilo se do produkce skvašové kapely na pódiu a do monumentálního projevu moderátora na holopanelu v pozadí místnosti, komentujícího záběry z celoplanetárních slavností tenisu.

Mezi stolky se svíjel čahoun v ostře brčálovém suprakoženém body, lebku tetovanou do šachovnice. Srdceryvně vyl a chňapal uskakujícím hostům po lýtkách tygřími špičáky.

"Magor předupanej," soustrastně vzdychl Arnulf, odepjal z opasku elektrický obušek. "Vomluv mě, mám zástoj." Feťákovu syrovou píseň vystřídaly ostřejší zvuky zápasu; nadrogovaný zelený raplík v nečekaném odporu tasil proti vyhazovači self-defender.

"Prej seš v průseru," naklonil se ke Keneovi barman, hlas mu kolísal mezi důvěrnou účastí a dychtivostí. Po holopanelu běžel obraz jakéhosi z nesčetných lokálních konfliktů, o nic méně urputných, než šarvátky na ulicích megaměst - zčernalá nafouklá tvář, vír papírů a toulavý pes.

„Půjč mi," ušklíbl se Keneo, "nebo Skopčáci udělaj z mý držky mičudu."

Mrňava za pultem ucmrndl do číšky jedovatě fialovou tekutinu.

"Mno," mlaskl, "dvacet stříbrnejch a zlatej kozlík, pravej. Sežeň mi dodavatele! Toho posledního včera sejmuli ranaři z Novýho Grínpísu," mávl k chladicí skříni.

Průsvitné kontejnery hýčkaly nahé mrtvolky drobných tvorů v pikantním nálevu, hlodavci, holoubata, koťata - křupavá, vyhledávaná specialita. Poslední z volných živočišných druhů přežívaly v megaměstech a nahrazovaly výpadky v zásobování, stále častější a dramatičtější zásluhou energetických skluzů a úbytků obdělávané půdy: jak stoupalo moře, vysychala a odumírala zem.

"Dlouhý prase bys bral?" zeptal se Keneo věcně; užil starý papuánský výraz. Mimo havěti obývala město jiná lovná zvěř, na stanicích podzemky nabízeli překupníci plastikové sáčky s porcemi tmavočerveného masa. Ostatek těla skýtal stínovým i legálním soukromým klinikám náhradní díly.

Barman sešpulil rty. "Choděj kontroly. Podmazávat je nákladný... "

Keneo luskl prsty, něžně odsunul servírku v péřovém toplessu.

Přešel k herním setům - gambleři se pohupovali v závěsných křeslech, virtuální čelenky lemovaly zkřivené obličeje. Z displejů, na nichž mohli diváci sledovat průběh každé hry, pršely duhové záblesky. Žíhaly postavy několika nadšenců, co glosovali schopnosti gamblerů a uzavírali sázky na skóre.

Z holopanelu kvadrofonně pištěl novorozený syna místostarosty, vytoužený výsledek genetické optimalizace a umělé líhně, od zplození in vitro až po simulovaný porod. Blažená maminka zářila; děťátku byl slavně vpraven mikročip s rodným číslem SIN - identifikací pro celý život, legalizací existence řádného občana, požehnanou přístupem k věnnému osobnímu kontu a báječné budoucnosti.

Kenea nelákalo přidat se k tipařům. Nešlo jen o peníze, ale opojení ze hry, scházela mu, palčivě vábná jako droga, hlodavá jako milostná lačnost... Dokud nesloží podíl z výher, nesmí pařit. Vládní opatření, které se pokoušelo sledováním totožnosti regulovat gambling, selhalo. Softwarový sokl registrace, nezbytný při vstupu do sítí, občas s úspěchem užili majitelé setů a správci herních svazů k ochraně vlastních zájmů. Když se povedlo hráči systém ošidit,

fungovala jako výstražná metoda daň z úspěchů.

A přesun do jiného megaměsta? To mu nedovolí... leda až splatí dluh, mincemi, nebo krví. Strach Keneovi ledově zakroutil žaludkem.

"Bysem ti helfl, ale prachy vode mě nečekej," hekl Arnulf vedle jeho ramene. "Potřebuju je pro Pipinku - držíme se spolu, ne jako ty s Miriam... A splácíme kvartýr, žrádlo, teče nám i skoro pitná voda! Jo, vedle v marketu vedou na černo kyslíkárnu, lidi si tam zvykli chodit na šluka čistejch molekul," sebral se stolku ubrousek a otíral do něj potřísněný nástavec na pěstní klouby, s ocelovými ostny napuštěnými vteřinovým sedativem. "Nemaj, kdo by jim uměl vyměnit kyslíkový nádrže... zaplatěj ti za konexi."

"Za provizi dohodím šikulu, co si poradí i s pojistkama," slíbil Keneo.

Na parketu tančili, naháč ověšený kůstkami a střepy zpola vážně předváděl šamanské zaklínání. Hudba překryla zpravodaje na holopanelu. V lesku světelných tónů se ztrácely profesionální záběry vyprahlé stepi a děvčete v kusu květovaného přehozu. Vyzáblé tyčky dětských zápěstí tížily skloplastové náramky. Škubalo sebou v porodních křečích na lůžku zrudého prachu, osamělé mezi žebrajícími utečenci a mužem s kamerou.

"Tak z voleje? Nesosneš si data v bázích?" broukl nedůvěřivě Arnulf a kývl palcem ke globalnetovému slotu ve stěně. "Deck nebo redukci kjacku najdeš u baru. Ne - ? Ty přece máš rodný numero? Nezrušili ti ho? Že sis nezaplatil registraci? Esli potřebuješ, votevřu kontakt Netu na svý ID."

"Redukci... ! Nesnáším vylepšení - neurospoje a telematický čipy zvlášť. Jsou z nich migrény," zahučel Keneo, významně posunul konzervativní brýle ke kořeni dlouhého nosu. "Všechny informace si nosím ve svým mozku, vyznám se v nich bez berliček, nic mi to nesmaže,

ani nechytnu kybervirus."

Arnulf odfrkl: sám už likvidoval pár virovou infekcí šílených deckerů. Fuška, byť méně děsivá, než se zbavit cvoků z Klubu svobody, alternativních teroristů. S portrétem Unabombera Kaczyinskiho na tričku bojovali sabotážemi proti industriálně technologické hydře, která zbavila člověka volnosti a zničila svět. Mimo klasických zbraní ovládali přírodní magii, domlouvali se telepatií - odporní, zvrácení, pošahaní mentálníci! Odplivl pod etážové topení na úsporný komunální odpad.

„Doprovodil bysem tě ke Skopčákům, kámo - akorát že mám v noci takovej zástoj... Tak aspoň - ` a ukázal Keneovi pro štěstí palec v pěsti.

Osm večer. Lidi si zvyknou na ledasco, uvažoval Keneo, - jiný svět, jiné možnosti. Stál uprotřed kolonie zahrádek, rozložené po navážce odpadů. Ve dne oranžová, nachová, smaragdová zem teď pod sinavým světlem mračen bělavě fosforeskovala a vydávala rybí pach. Decentní záře jako by vycházela i ze stromků a záhonů, ale nikomu to celkem nevadilo.

Keneo Parker si v tom světě našel platformu: dohazovač, zpravodajce, vyjednavač. Budoval mimo vesmír Globalnetu vlastní komunikační stezky, staré, pružnější a spolehlivé systémy sběru a přenosu informací. Vyplácely

se, ale chtělo to příležitost a čas. Dnes prošmejdil pěšky či v ukradeném antigravitačním skimmeru řadu míst; shromáždil setsakra málo. V určené nechutně vysoké částce tkvěl vtip věci: opovaž se vyhrávat! A půjčky, příliš nejistá investice v dnešních časech, se nevedou. Škubl rty - přemázne grázly... ty prachy schrastí!

Mít v mozku správný implantát, mohl by si zavolat pseudopaticky přímo jinému účastníku komunikační sítě. Sklouzl prsty k zápěstí, náramkový počítač zatíkal a vysunul průsvitnou destičku displeje jako kapesní zrcátko. Bezděčně navolil adresu... Na displeji se zhmotnila úzká tvář mladé ženy pod večerním makeupem, pohybovala se, ukotvená k tělu mimo záběr přenosu. "Miriam - " chtělo se mu vykřiknout... bleskově zmáčkl spínač. Obraz se zachvěl a ztemněl.

Místo něj vyskočila robustní hlava s potahem ulízaných vlasů; budila představu syrové kobližky, kterou někdo nabral zespodu lopatou. "Nechávals mi vzkaz," zahudrovala. "Jaký že sajrajty seženeš?"

Olízl vysychající rty. "Ambrózii," vyhrkl, nabral nevzrušený tón. "Mrtvou vodu. Elixír života. Kámen mudrců." Antidepresiva, imunosupresiva, léky na eliminaci nervových reakcí na kyberware - ty teď letí, a maxihit: séra proti alergiím. Všechno tvrdě nedostatkové zboží. "Nechej, nebo ber."

"Příliš pěkný! Hňácáš ze mě burgr?" pochyboval těstovitý obličej.

"Potřebuju hmotu. Pět zlatej doláčů, starou ražbu, na ruku." Nízko nad západním obzorem vyrašila zlatá bobule ohně. Rozstříkla se po nebi, vadla v hřmění výbuchu. Ke srážkám skimmerů docházelo v poslední době častěji, jak selhávala navigační centra - nebo někde ruplo chátrající plynové vedení.

"Najdi si vodpověď na uchu," uchechtl se koblížek a zmizel.

Koordináty možné schůzky pošle Keneovi po kurýru: i při užití soukromé frekvence patří být opatrný. Všechny kontakty, přes osobní minipočítače, vstupy do Netu, pseudopatické spoje prostřednictvím satelitů, procházely sítem průzkumných analýz. Nešmíroval dýchavičný stát - sdružené interfirmy si přehmátly z jeho pravomocí, co potřebovaly k zajišťování svých životních procesů. Konečně, měly na tu činnosti víc prostředků a volnosti.

Devět dvanáct. Pohyblivý chodník ho nesl příměstským centrem - před dvěma lety nahradilo jezero, park, staleté domky. Vilka v empírovém stylu s plotem nabitým senzory a dezintegrační pole. Žluté světlo na trávníku se skutečnými růžemi. Minimonitor u pancéřových vstupních dveří, na něm

tvář jeho bývalého přítele a společníka, upravená, pozitivně optimistická: jako by se celá její dolní část skládala výhradně z bělostných, širokých zubů, vystavených v chlapeckém úsměvu.

"Pěkný hnízdo, Igy," halekal Keneo do reproduktoru. "Žiješ si, brácho!"

"Bývala tu zanedbaná džungle, než ten zapadákov pozvedli," zabrebtal obraz bráchy Igyho, "smůla, že se musím stěhovat. Firma ruší provoz, přenáší produkci na Aljašku. Ještě, že jako supervizor výroby můžu transferovat podnikem... Takže nezlob se, tvůj podíl z poslední akce ti uhradím, až tenhle dům prodáme. Víš... chyba, měls vzít pašování papoušků a leguánů, to by byl teprv zlatý důl!"

Keneo zavěsil, sebral kousek štěrku a vyryl na dveře sprostý obrázek.

Devět čtyřicet... Vypátral ho kyborg-chroust se zprávou od těstové hlavy - jednoho ze servismanů, pověřených sběrem informací a službami pro organizace, podobné Skopčákům... Nad levelem bossů tyhle dceřinné podniky srůstaly, a podle specifických zákonů vodoteče vtékaly do solidních koryt uznávaných legálních společností. - Koblížek sděloval, že schůzku překládá nazítří.

Jednáct patnáct: Keneo šněroval Ďáblův hajzlík: chudinskou čtvrť na břehu těžce se vlekoucí, duhové řeky. Její zamořené vody čpěly na míli daleko. Výškové činžáky připomínaly narozeninové dorty se šlehačkou, které oslavenci zapomněli ve spíži. Na mohylách odpadků před vchody se strkali papírňáci s mutantoidy ze stok megaměsta. Zabíjelo se tu snadno, jako kdysi při vaření lidé rozklepli vajíčko. Keneo riskoval: stejně místo zbraně užil pravidla pro průchod zdejším peklem. Ve sklepě mezi otřískaným potrubím

střelil tip na léky maníkovi s vizáží zpustlého apoštola.

Čtvrt hodiny po půlnoci... Snížil se k tomu, aby si od albinického deckera mírně sjetého Sněhurkou (lepší, než legendární crack) půjčil

nádobíčko a vlezl do Netu. Jeho dotaz se proměnil v červíka, prohlodával stohy knih, křižoval sluje coby netopýr a plachtil mezi skalami, mrakodrapy páté generace, jako můra ťukal na okna klimatizovaných bytů, která se nikdy neotevřela, prostupoval jimi, šelestil pavučinou svazující nesčetná stébla jmén, údajů, souvislostí...

Jedna pět v noci. S běláskovým deckem pracoval na vstupu do hyperdomu. Zářící budova se vypínala proti hnilobné obloze jak obrovský stan z tisíců třpytivých tabulí, napjatý na pružných prutech z keramooceli - každý z nich měl v průměru desítky metrů a hravě zdolával tektonické křeče churavé Země.

Dekódováno, i bez headware! Málem vítězně zaječel. Jack v mozku (který Keneo programově postrádal) sice urychloval a zdokonaloval spojení, ale na tvůrčích schopnostech a kombinaci nepřidal. Ve vstupním boxu musel projít kolem identifikátoru - v paměti přístroje scházel Keneův rodný mikročip, zato se umělému intelektu dostalo paklíčové karty: impulsu, který předhodil procesoru data tak zmatená a logická zároveň, že na okamžik rozhodila naprogramované operace. Hlídači u panvizoru v hale se Keneo potvrdil jako host se svým pravým ID; dřív, než zřízenec ověřil údaje v adresáři identifikátoru, rozptýlil ho klábosením a exkluzivní krabičkou Malborek.

Keneo rozlouskl zámek rychlovýtahu (stačí zakouzlit zmagnetisovaným páskem kovu), ve stém druhém patře vystoupil na umělou trávu chodby. Stěny vydávaly svit mořské vody, kolektor na potraviny se leskl chromem. V koutě disharmonicky zakvílela senzitomatická skulptura, reagujíc na jeho pocity. Byt číslo AF 578 se otevřel, za průzračnou stěnou silového pole stanul ovadlý, jemný a letitý pierot v tóze z rudé lexarové tkaniny.

Zapípal vysokým hláskem stařeny: "Nadacím přispívám, účast v burzovních hrách nepřijímám, dům neopouštím ani na dobročinné večírky."

"Nabízím prima zboží," mezi ukazovákem a palcem zvedl nazelenalý záznamový krystal. "Přehlídka vašeho hříšného mládí; a za solidní cenu - jeden suvenýr z vaší klenotnice." Přesně tolik, aby se nerozmýšlela...

Za deset dvě. V marketu u parkoviště metabusů si koupil kolu a sójové čipsy s chutí syntetického oleje. V zábavně na nároží, kde u stropu rejdily parareálné kulečníkové koule, kupčíku v elfí mimické masce udal prsten se safírkem a svůj náramkový počítač. Scházelo v přepočtu půl druhého zlaťáku.

Letěl mezi stromy, koruny se v nekonečném chorovodu ukláněly větru, nebe průsvitné jako koupelový gel propadalo mezi jejich zelenými dlaněmi -

Keneo si stáhl virtuální čelenku. Konec nirvány: ale sebral odvahu k finálnímu tahu. Už není čas vydat se domů umýt a převléknout.

V megaměstě, bludišti černých nehybných siluet se šperky blikajících, pestrých neonek, čeká prťavá garsonka s papírovou vizitkou „K. Parker`, ucpaným odpadem a zlomkem zkamenělé včerejší pizzy.

Dvě dvacet pět. Řady šedých domů z minulého století, zatlučené obchody, domobranecké hlídky - Skopčákům a jiným Společnostem se nevyplatí zřizovat v téhle čtvrti placenu ochranu. Málo dětí a skoro žádní staříci: bez širší rodiny dlouho nepřežívají. Kluk s perleťově naběhlými cizopasnými výrůstky mezi vlasy ho navigoval spletí schodišť, křídel, chodeb a slanokyselých tučných puchů, k bytu pod půdou. Zvonil a bouchal nekonečnou dobu...

"Miriam... " Ženiny pestrobarevné vlasy natupírované spánkem svítily kolem bledých skrání jako odraz reflektorů.

"Lásko... jsem v průšvihu... pomoz mi... Naposled."

"Nikdy jsi se mnou nejednal na rovinu," vyčetla ostře. "Pořád v luftu a plajte... Nevím, kdo je ta druhá mrcha, ale klidně jsem jí uhnula. Stáls mě moc

prachů - a černejch nocí. Proč tě ze srabu nevytáhne ona?"

Srdce mu lomcovalo hrůzou a hořkým smutkem, brýle se opotily.

"Miriam - koukni, bylas akorát ty, můžeš si to vověřit. Vadil ti gambling - já ho nechám, přísámbůh, jestli chceš, hned teďka, začnem zase znova, podle tvýho... vrátím se i s merglema... ale nenech mě v sejru - ! Miriam... neukecám je - já chcípnu... "

Tři a čtyři minuty. Nízké popelavé sály bez oken, na betonu podlah opuštěné kutlochy z hadrů, hranaté sloupy obité až na rudé cihly, majáčky spořících zářivek - Se zrakem zamženým, krví zběsile cválající cévami, sáček s určenou částkou přitištěný k hrudnímu koši, vyšlápl poslední dva schody naráz. Už tam stáli, v lesklých kombinézách, na prackách elektrické rukavice

a řetězové pěsti... Tvrdá trojka vycvičených šakalů-válečníků. A -

"Neseš?" štěkl s despektem první z bijců. Kápo: obličej krytý maskou frajerské přílby, pod zvednutým hledím oči jako cirkulárka.

Keneo jej nevnímal. Díval se na vazbiče hned vedle. "Kámo - "

Arnulf rozhodil rukama. "Hernajs, splácíme byt! Mám kudlu na krku!"

"Proč nevysypeš ten balík? Seš holej, co?" zaduněl šéf komanda.

"Já - " vypravil Keneo. Nervy mu ztuhly. Co by za ty prachy bylo...

"Tak si to vyžer!" zařval kápo, řetěz šlehl a v ohňostroji jisker přejel Keneovi přes lýtka.

Bolest mu kupírovala hlas. Zřítil se na zem, hlavou udeřil o beton, brýle křáply a odskočily. Koutkem oka vnímal, jak si druhý, mlčící muž navléká dračí drápy, superostré břity nabité vysokým napětím, Arnulf vykračuje k němu - Zůstal ležet. Čekají, až se bude škrábat na kolena... Vyhazovač s omluvným šklebem sáhl po jeho rameni a vyrazil elektrickou rukavicí. Keneo sebou škubl a překulil se kolem něj, vstříc muži s drápy napřaženými k ráně. Vyhazovač v bleskovém pohybu dotahoval chňapnutí -

Čichové buňky Kenea nezmýlily... hologram se rozvlnil jako pavučina. Skutečný muž připravený vzadu za sloupy zaskučel a vylétl do vzduchu, jak se mu v jasně modrém biči výboje vrátil zásah, uprostřed dráhy odražený a zdvojený silovým štítem vyhazovače. Arnulf ztuhl. Kápo zasyčel jako unikající ventil.

"Sráči... !" Odhodil řetěz a vytasil těžkého manhuntera, kovový čenich pistole se leskl jako lebka dinosaura. "Ty jedeš s ním! Kurvo!"

"Nemáme ho zabít!" zavřeštěl Arnulf. Až v příští sekundě pochopil, na koho manhunter míří. Plastová střela s výbušným jádrem proklouzla štítovou ochranou, objala ho neviditelnými dlaněmi. Ve zvláčnělém čase s ním smýkala napříč sálem, prorazila jeho tělem cihlovou přepážku a opustila je ve výtrysku rozptýlených tkání. Zanechala na zemi dutou, polámanou loutku.

Keneo se vzepřel na loktech a posunul se o kus dál. Kápo pečlivě zasunul pistoli do pouzdra a vysvětlil: "Měl bys to moc lehký." Znovu roztočil řetěz, jenž blýskal jak vánoční ozdoby, blížil se, mocná ramena rozšířená kelmarovými chrániči zastiňovala svět. Kroky duněly šerem síně...

Keneo stiskl čelisti. Další úder se mu zakousl nad kolena. Bělostná tma a karmínové vířící kruhy... Otevřel oči. Všude kolem byla jeho krev, cítil čpění spáleniny. Kápo se sehnul a nastrčil k němu supí zoban přílby. "Kam to chceš nasolit teď, broučku?"

Keneovy rty se stáhly, lícní svaly se napjaly... Kápo cukl s mrštností, prozrazující kvalitu bodyware. Ze zkušenosti předpokládal hrdý a zbytečný plivanec. Ještě je křapík dobrej: strachy a bolestí vysychá v puse. Přes rychlý úhyb ucítil lehounký závan, jemňounké píchnutí v měkké kůži pod dolním víčkem. Vzápětí mu zmrzla tvář. Ledový chlad ho obaloval jako výbuch benzínu. Dusil se. Vědomí se spékalo do černé hrudky. Ten parchant... tíkla vadnoucí myšlenka, flusl po mně jedovej trn - teroristickej šaman -

Keneo se pracně nadzvedl na bok. Mozek mu blikal jako půlvoltová žárovka: donutil ho k práci. Muž s dračími drápy, probere-li se, ne dřív než za pár hodin. Arnulf... Smůla. Chudák Pipinka v bytečku... Natáhl se, uvolnil příchyty kápovy kombinézy a probral vnitřní opasek. Výsledek pátrání spolu s mincemi ve svém váčku vysypal na podlahu. Jasné hlásky zacinkaly o beton... Přežije to, teď už si byl jist. Sebral kápův náramkový počítač a navolil číslo

stínové kliniky... spolehlivé... Za chvíli tu bude záchranný skimmer. Oddělil první hromádku minci - na nové nohy.

Druhá část kořisti... Soustředil se, zalarmoval vnitřní síly telepatického spojení. Musí informovat bratry z Klubu svobodných, že posílá další obnos -kolikátý už? Revoluce se bez peněz nerodí!

Keneo se přestěhuje, koupí si změnu ID, bude pařit dál: třetí díl zlaťáků...

....a Miriam - Hm. No jo, určitý věci se nedají brát vážně -

Františka Vrbenská

Praha 2 Trojická 1 128 00

kontakt: tel. 810 13 314 nebo 21 663 276

Publikační činnost (beletrie):

* v letech 1982-1985 převážně sci-fi povídky vydávané časopisecky

* 1994-96 trilogie historických příběhů „Čas hradů v Čechách` (Horizont,

2.vyd. 1997)

* 1998 první dva díly fantasy „Labyrint půlnočního draka` (Netopejr)

* povídka „Zlato a štístko pro všecky` (Základna č. 8)

* 1999 třetí díl „Labyrintu` a „Lexikon legálního násilí` (obojí v tisku)

* Recenze..

* Tucet nejnovejších povídek

* Archiv všech povídek

* Seznam recenzentů..

* Zapsat se do seznamu recenzentů..

* Poslat recenzi na povídku..

** Amber Stories ver. 1.1 **