Líbánky s doktorem T.

Jana Rečková

Nad les se vyhouplo nestydatě velké slunce, stromy se přikrčily v předtuše žáru, jenž se chystal vysát z jejich listů a jehliček poslední zbytky zeleně. Manja se opřela o neohoblovaný sloupek verandy. Bude další horký den.

Ve dvoře zaskřípala stoletá pumpa.

"Teče!" zahalekal Pepi, aby to všichni slyšeli.

I tomu klukovi to dneska zní nějak ochraptěle, pomyslela si. Prohrábla si zpocené vlasy. Tričko se jí lepilo na tělo. Nanosím si vodu do vany. Vykoupu se. Umyju si vlasy... Ale nejdřív dáme napít ostatním. Pár lidí, rozpálených horečkou a vysušených vedrem čeká, až jim donesu hrníček, skleničku nebo džbán. Úleva na chvilku. Než slunce vyšplhá nad tenkou plochou střechu a promění ji v plát důkladně roztopených kamen.

Síťové dveře klaply, na verandu se přišoural Jeryn. Měl horečku, ale snášel ji lépe než rodiče a děcka. "Studna je dobrá?" zasípal a rozkašlal se.

"Jo. Je hluboká."

"Přehrada taky," pokrčil vyhublými rameny. "A přitom z vodovodu ani nekápne."

"Asi tam všichni mají horečku," vzdychla Manja.

"Nojo. I doktoři. Zkusíš zavolat?"

"Zkouším to pořád. Nikdo to nebere. Ani ve špitále."

Jeryn se pomalu vydal ke studni. Mladší bratr mu nabral z okovu do hrníčku. Manja se dívala, jak se Jerynovi namáhavě pohybuje ohryzek na hubeném krku. Otřásla se, obešel ji mráz. Do práce! Poslední zdraví napojí, nakrmí a převlečou nemocné. Dokud i oni sami nedostanou horečku. Potom si lehneme a společně umřeme...

Hanna připomínala kostřičku. Oči, včera veliké a bdělé, přes noc zmatněly a jejich modř zešedla. Manja si uvědomila, že sestřenička umírá.

Zvenčí se ozval tlumený výkřik. Vyběhla z domu. "Pepi, co je?"

Oba bratranci upírali zrak k laťkové bráně. Po prašné cestě od města klusal kůň. Manja si přitiskla pěsti na hruď. Kdy jsem naposled viděla živého koně? Koně se vyskytují jenom v televizi! Možná taky v Asii... Nebyla si jistá. Vlastně si ani nebyla jistá, kde je ta Asie. Jestlipak tam taky mají horečku?

Na koni seděl jezdec. Byl celý v bílém, měl bílý klobouk. Tolik jasně bílé! Manja přivřela oslněné oči, pak si je ještě musela přikrýt dlaní. Zamotala se jí hlava, přidržela se zábradlí. Když se zase mohla dívat, byl jezdec uvnitř ohrady, brána zavřená. Muž seskočil z koně, smekl a uklonil se. Měl bílé vlasy a mladou, smutnou tvář.

"Přijel jsem pro malou," řekl. "Vy jste určitě Manja."

"Jak jste se dozvěděl..." Zarazila se. Odkud mě zná?

"Volali jste," odvětil. Vystoupil po dřevěných schůdcích ma verandu. Dýchl z něj chlad, ale ruka, kterou dívce chlácholivě položil na zápěstí, byla teplá. Sehnul se ve dveřích, jež pro něj byly nízké.

"Hanno!" zavolal.

Holčička se posadila, prohlédla si ho, slabounce se zasmála. Jak to, že sedí? Ráno to nedokázala! Manja si znovu přejela pálící víčka dlaní. Když spustila ruce, bílý muž držel Hannu v náruči.

"Pojedeme spolu na koni," šeptal jí.

Z kuchyně, tmavé díky zataženým závěsům, se vynořil Jeryn. Třásl se, a nebylo to jen horečkou.

"Kdo ksakru jste?" vyjel na návštěvníka.

"Doktor T," představil se muž v bílém.

"Té?" opakoval mladík, vraště obočí.

"Přesně tak. Nemrač se."

"Co bude s Hannou?" vydechla Manja.

"Malou si odvezu," odpověděl. Jemně odstrčil Jeryna, jenž mu stál v cestě, klidným krokem vyšel na verandu, sestoupil po schůdcích a nasedl na koně. Holčičku držel bezpečně. Vůbec mu nepřekážela. Manja se konečně rozhýbala a vyběhla za ním. Jeryn v chodbě za jejími zády cosi zuřivě chrčel, Pepi bouchl vrátky zeleninové zahrady a vytřeštěně sledoval jezdce, vzdalujícího se od domu. Potom jemu i Manje zasvítilo do očí slunce a kůň i s nákladem byl pryč.

"Co s tím česnekem?" zeptala se Manja.

Pepi sežmoulal v pěsti útlou, ubohou rostlinku i s troškou hlíny ze záhonu. "Byl to nějakej upír, ne?"

"Nebyl," řekla Manja.

Pokoušela se něco uvařit ze zásob a solila jídlo slzami. Naštěstí rodiče ani nemocní mladší sourozenci v šeru domu neviděli tak dobře, aby poznali, co jí teče po tvářích.

Krmila je. Dávala jim pít. S Pepiho pomocí je umývala a přebalovala. Nejspíš už moc nevnímali. Pepi se zadíval na Manjinu matku.

"Moje máma vypadala zrovna tak," šeptl. "Než..."

"Já vím," uťala ho Manja.

"Promiň," omluvil se. Zbytečně. Dobře si pamatovala na tetinu smrt. Jeryn onemocněl den nato. Pepi se drží. Zatím.

Horký, vyprahlý, prašný den nebral konce. A noc nebude lepší. Noc s výkřiky blouznících. A s další smrtí, pro kterou už chybějí slzy.

Stmívalo se. Manja umyla nádobí, dala pít všem nemocným, dohlédla na Jeryna a vyšla ke vratům. Opřela se lokty o rozeschlé dřevo, dívala se, jak se k ostrůvku farmy plíží tma. Jaké to vlastně bývalo, vítat klidnou noc a přívětivý den s mráčky, větrem a třeba pár kapkami deště? Nevzpomínala si. Dny bez horečky byly tytam, ztratily se, jen to zasyčelo. Jako voda v rozpáleném písku.

Byla tma a v ní se ozvaly kroky. Někdo se blíží podél hradby. Měla bych se bát, pomyslela si Manja otupěle.

"Vítáte noc?" zeptal se tichý hlas.

"Pro koho jste přišel, doktore T?"

Vlastní klid ji překvapil. No ano, nebyla žádná naděje. To jen včera jsem to ještě nevěděla...

"Vždyť jste to už dávno uhádla," odpověděl. "Máme dost času..."

Přehoupl se přes hradbu, lehký jako stín. Vzal Manju kolem pasu. Jeho ruka hřála. Nedělal nic, jenom jí dýchal do ucha. Dýchá, napadlo ji. Je to skoro jako mít schůzku s milencem... Nikdy jsem neměla milence. Nikdy nebudu mít milence. Jen smrt.

Přitiskla se k němu, protože ten vytoužený omyl měl větší cenu než její život, chýlící se ke konci. Noc a tma v té chvíli, kdy se tolik chtěla mýlit, promlouvaly ve verších a ráno bylo daleko. Vyslechli spolu baladu o konci, a pak ji políbil.

Probudila se do teplého svítání bez jediného závanu větru. Poloseděla, opřená o hradbu, a bolelo ji z té strnulé polohy za krkem. Zvedla se. Masírovala si prsty šíji a loudala se k domu, kde na ni čeká další ze smrtí a povinnosti.

"Studna je dobrá!" hlásil Pepi radostně. Nový den začal.

Vešla do ložnice rodičů. Otec ji nepoznal, bloumal zrakem po stropě a nesrozumitelně mumlal, přejížděje neklidnýma hubenýma rukama záhyby na pokrývce. Matka byla pryč. Manja klesla na prázdnou stranu manželské postele a rozplakala se. Ani kopat nemusím! Doktor T mě zbavil dalšího břemene.

Jeryn stál ve dveřích, líce mu planuly.

"Tvůj milenec je smrťák, Manjo!" vykřikl chraptivě. Až sebou otec škubl, a ve vedlejší ložničce se malý Karlík hlasitě rozvzlykal.

"Děsíš děti," řekla Manja unaveně. "Víš, já se ho neptala. Ostatně na tom nezáleží."

Jeryn zavrávoral, zachytil se zárubně. Díval se na ni a nenáviděl ji.

Myslela si, že z nemocných už zbyli jenom tři a Jeryn. Jenže v poledne Pepi upadl na dvoře, ležel tam na uschlé trávě a kolem něj se dělala loužička vody z rozbitého džbánku, který nesl do domu. Manja ho dotáhla do postele. Jeryn se snažil pomáhat a strašně ošklivě klel. Pepi blouznil. Půjde to rychle, říkala si Manja. Je to tak lepší... Poslední budu já. Prostě jenom hned umřu. Nebude to bolet. Bude to jako objetí.

"Nejedla jsi," zašeptal jí večer u ohrady doktor T.

"A proč?" zeptala se unaveně. "Jenom mě takhle drž. Třeba usnu."

"Ano," vyslovil ztěžka, jako by i on měl v krku suchý knedlík. "Spi."

Jeryn se s vypětím sil doškobrtal a doplazil ke hradbě, na to místo, kde jeho sestřenice měla schůzky se smrťákem. Nebyl tam. Manja ležela na suché trávě, spala. Sama. Zaryl prsty do vyprahlé, písčité půdy. On je už v domě! Musím tam dolézt, třeba po čtyřech! Musím!

Na půl cestě omdlel. Když se probral, v domě se svítilo. Plazil se za tou žlutou září. Vyšplhal na verandu. Vzpomněl si, že někde cestou ztratil nůž. Nemám zbraň! Práh byl nepřekonatelná překážka, zrovna jako když mu bylo devět měsíců a učil se lézt. Viděl svíce, stovky svic, byly všude, na podlaze, na stolech, na prádelníku, na židlích... Mezi nimi chodil bílý doktor T a smutně se usmíval.

Usmál se i na Jeryna, zvedl ho a uložil na pohovku v obýváku. Dal mu do ruky nůž, ten jeho, ztracený na dvoře. Jeryn se rozmáchl a bodl. Myslel si, že se rozmachuje a bodá. Doktor T se usmíval. Svíce zhasly.

Ráno chyběl Jerynův strýc, bratr Pepi a v dětské ložnici Jenda. Karlík se probudil, zjistil, že je sám, a začal křičet. Křičel a křičel. Jeryn si marně zakrýval uši, které nechtěly nic slyšet. Karlík neztichl, dokud nepřišla Manja a nevzala ho na klín. Dala svým dvěma posledním napít. Jeryn sotva udržel hrnek, musela mu pomáhat. Vypadala pohuble, pod očima měla kruhy a pohybovala se jako náměsíčná.

"Slábnu," řekl Jeryn. "Zkusil jsem ho probodnout. Nedokázal jsem to."

"Je to zbytečné," vzdychla Manja. "Osud se obrátil naruby a všechny mince mají jenom tu stranu, která nevyhrává." Odešla ke studni a nechala ho o samotě. Přeskočilo jí, říkal si. Asi se na ní nemoc projevuje jinak.

"Jeryn tě chce zabít," oznámila večer svému milenci. "Nebude to nic platné, viď?"

"Nebude," přisvědčil. "Už se to stalo mockrát. Nikdy se nic nezměnilo. Mám takový úděl..."

Neptala se na ten úděl.

Později jí řekl: "Tebe bych si chtěl odvést s sebou a navždycky si tě nechat."

"Já se toho nebojím," řekla.

Svítalo. "Dnes zůstaneš?" zeptala se Manja.

Zavrtěl hlavou. Zapískal, jeho kůň, toho rána bílý jako sníh, který znala jenom z televize, přeskočil ohradu. Teď poprvé jsem ho opravdu viděla, pomyslela si Manja. Doktor T vstoupil do domu. Nezdržel se tam. Vyšel ven, na rukou nesl Jeryna. Jako by ten kostnatý mladík nic nevážil. Jeryn svíral v pěsti nůž a mumlal: "Zabiju smrt. Co se stane, když zabiju smrt?"

"Nikdy se k tomu neodhodláš," vysvětlil mu laskavě muž v bílém. Vyhoupl se i se svým břemenem do sedla.

"Odcházíš?" Dívka byla tak blízko, že by mohla nasednout za něj a zbavit se toho loučení. Neuměla to. Bála se koní.

"Já odcházím, ty zůstáváš," odpověděl doktor T a pobídl koně.

Dívala se za ním, dokud se jí nerozplynul v oparu na obzoru. Potom se vrátila do domu. Karlík spokojeně spal, čelo měl chladné, dýchal klidně a pravidelně. Připravila mu k lůžku vodu a chleba a vysílačku. Teď bude určitě fungovat, věděla bez přemýšlení.

Jako televize. Zapnula ji, obrazovka se rozzářila. Místní zprávy. Manja se dozvěděla, že epidemie horečky neznámého původu opadá a že v nemocnici v Narlachu postrádají jistého mladého lékaře. Nastupoval v době vrcholící epidemie, a tak se nikdo nepídil po jeho minulosti. Až po jeho zmizení vyšlo najevo, že žádný doktor Tomin Terner neexistuje...

Svět byl normální. Lidstvo zase nevymřelo. Půjde to dál, a docela dobře, i bez mé rodiny a bez doktora Ternera... Manja prohledala lékárničku, zbytky léků si rozestavila před sebe na stůl, studovala nálepky na krabičkách a lahvičkách. Tohle, tohle a tohle, vybrala si. Nalila si plný hrnek whisky z tátových zásob a systematicky polykala tabletky a zapíjela dlouhými doušky. Potom si lehla na maminčinu postel a čekala.

** Amber Stories ver. 1.1 **