IKARIE.net - Texty

LOVEC

Jana Kostelecká

Na zem dopadl oharek. Nedoultnal však, dlouho, neboť byl vzápětí rozšlápnut těžkou, okovanou botou. Z páru těchto bot trčel vysoký, svalnatý muž, snad žoldák. To bylo vše, co se o něm na první pohled dalo zjistit. Ostatní zůstávalo skrzto pod nánosem špíny, potu a prachu. Nedalo se poznat, jak je starý, jeho obličej pokrývala vrstva prachu. Nedalo se poznat, jakou barvu mají jeho vlasy, i ony pokrývala vrstva prachu. Jeho uniforma byla tak obnošená (a plná prachu), že se nedalo určit, ke které armádě její nositel přisluší. Kdyby bývala byla čistá, mohli byste si všimnou znaku nad pravou náprsní kapsou - na černém poli byl připnut kovový odznak ve tvaru lebky a nad ní čtiři malé hvězdičky. Ten muž byl Lovec. To jste však skrz prach nemohli poznat. Nemohli jste o něm zjistit nic. Jako by byl stvořen z prachu. Jen ocelově šedé oči vystupovaly ze zaprášené tváře. A ještě jeho zbraně.Bylo na nich vidět, že jsou často používané, a snad jen ty jediné nebyly pokryty souvislou vrstvou prachu.

Svou práci v této proklaté pouštní oblasti odvedl a jako vždy si po dobře vykonaném díle dopřával cigaretu. Dokouřil. Zašmátral rukou pod uniformou a vytáhnul plochý, asi jak dlaň velký amulet.Sfoukl z něj prach, který se mu dostal i za košili. Nebyla to v žádném připadě ozdoba jak by někomu mohlo připadat. Ona věcička měla tvar obdélníku se zabroušenými hranami. Byla matně Iesklá, zjevně kovová, zavěšená na masivním spíše řetězu než řetízku. Bylo jasné, že o ni její majitel nechce přijít.Bodejť by taky ano. Byl to totiž nejnovější typ mobilního transportéru časoprostorem, kterým se zkráceně říká "emtéčko". Nikomu by se jistě nelíbilo zůstat trčet ve svrchní křídě nebo uvíznout uprostřed Sankt Petěrburgu v roce 1911.

Lovec sáhnul na bok amuletu, zmáčknul téměř nepatrný spínač a víčko odskočilo. Pod ním byla ukryta řada tlačítek a na spodní straně víčka, miniatumí display. Takto bylo možno nastavit si přesné datum a místo přenosu. Vyťukal cosi a...... .zmizel. Zůstal po něm jen obláček prachu ve vzduchu.

Mohl se teleportovat přímo do desinfekční a desinsekční místnosti Úřadu pro ochranu před zločinností. DD-očista byla povinností návratu z akce.Jejím účelem bylo zbavit se všech možných parazitů a virů a eliminovat tak možnost, přenést historickou, nepozemskou či jinou havěť nebo neduh do dnešní doby. Současné organismy nejsou totiž proti těmto nemocem, dávno nebo dosud se nevyskytujícím, imunní a i přes povinné očkování agentů by mohlo dojít k nákaze civilních zaměstnanců stanice, či úniku do okolí. Ovšem, protože byl Lovcem čtvrté kategorie (což potvrzovaly hvězdičky na nášivce), byl oprávněn pracovat sám a v takovém stupni utajení, jak uzná za vhodné, takže povinná návštěva DD-místnosti v budově Úřadu se na něj nevztahovala. On sám dával přednost co možná největší anonymitě. Veškerý styk s Úřadem probíhal skrze vládní internetovou linku, kde měl Lovec svou schránku. Odsud odesílal svá hlášení o splnění práce a sem také pňjímal nové úkoly. Schránka byla označena pouze číslem, takže nikdo neznal jeho podobu ani jeho jméno.

Lovec se teleportoval do malé místnosti v podzemí Hollyho mezigalaktického přístavu.Dříve, dokud to byl jenom docela obyčejný přístav pro lety pouze v oblasti Venuše-Země-Mars, sloužila tato místnost jako sklad pro uklízečky. Přistav byl postaven ještě v době, kdy se pro úklid používali lidé. Nyní, v éře plné robotizace, se o všechny tyto podřadné práce staraly stroje, které, na rozdíl od Iidí, pracovaly nepřetržitě a tudíž pro ně nebyly zapotřebí skladovací prostory. Místnost po uklízečkách si Lovec vybral z několika důvodů: podzemní šachtou nepoužívané kanalizace se dostal přímo do svého bytu, ale hlavně se tak mohl teleportovat v blízkosti velkého dopravního uzlu. To bylo velice důležité pro zachování jeho anonymity.Protože se jednalo o jeden z nejpopuárnějších přístavů, existovala jen pramalá možnost, že jej zde, v tom množství startů, příletů a odletů někdo vy'pátrá. Používání teleporlačního zařízení v sobě skrývalo to nebezpečí, že ten, kdo jej použije, je vypátratelný. V ionosférických vrstvách zanechá každý skok, ať už prostorový nebo časoprostorový, stopu, kterou zachytí speciální družicové snímky. Po následné počítačové analýze pak lze určit, odkud a hlavně kam se cestovatel přemístil. Obdobné stopy zalnechávají také reaktory vesmírných lodí a korábů, takže ve spleti stop, které obrovský přístav nepřetržitě produkuje, je Skoro nemožné určit právě tu Lovcovu.

Samotná teleportace s organismem nic nedělá, jen vyvolá pocit Iehkého brnění. Lovec byl na tento stav zvyklý, jen se trochu otřepal. Při bezděčném pohybu rozvířil v místnosti oblak prachu. Zaklel. Na to měl pamatovat a oprášit se ještě před skokem. Teď bude muset počkat, až se prach snese k zemi a hromádku zamést. Čerstvé otisky bot, které by jistě po něm díky prachu, ulpělému na botách, zůstaly, by mohly být v chodbě, která už není desetiletí používána, velice podezřelé. Lovec nechtěl v žádném případě upoutat nežádoucí pozornost. Oprášil se a nářadím, které zde zůstalo po původních uživatelích, pečlivě ometl také zbraně. Prach smetl do kouta nakonec si ještě hadrem otřel boty. Teprve potom vykročil z místnosti. Dveře za ním zaskočily. Nyní se nikdo, kromě něj dovnitř nedostane. Namontoval sem totiž zámek se speciálním čidlem na papilámí linie a pH indikátorem, nastaveným na jeho levou dlaň. Stejný zámek pak použil i ke dveřím svého bytu. Vykročil do temné chodby.Nemusel používat baterku, neboť zde stále ještě, i přesto, že prostory nikdo nepoužíval, svítila malá bezpečnestní světélka, která sice chodbu plně neosvětlovala, ale jemu pro určení směru bohatě postačovala.

Asi po deseti minutách chůze byl konečně doma. Byt byl v podzemí, ale to bylo v době přeplnění Země zcela běžným jevem. Jeho zvláštností bylo, že byl přebudován z mistnosti pro technický personál.Byl tak mimo centrum všeho lidského dění a hlavně mimo dosah zvědavých očí. Vzdáleně sem doléhal rachot hvězdného přistavu, ale to bylo plně vyváženo absencí dotěrných sousedů. A pak, stejně se zde příliš nezdržoval.

Při vstupu luskl prsty a automaticky se rozsvítilo. První věc, kterou udělal, bylo, že si přehrál záznam kamery, umístěné nade dveřmi. Ta měla zachytit podezřelé pohyby. Nic, jen asi dvě krysy přeběhly kolem. Je to zvláštní, pomyslel si. že pouze krysy, jako jediný nechráněný organismus, přežili Válku.Myšlenkami se vrátil k záznamu. V pořádku, nikdo za ním neslídil. Šel k počítači, něco natilkal a odeslal. Jeho další cesta vedla do koupelny. Tato by se spíše mohla nazývat DD-místností. Shodil ze sebe uniformu a vstrčil ji i s botami a zbraněmi do sterilizátoru. Ten, asi po 15 vteřinách chodu, odstranil nežádoucí návštěvníky. Vytáhl uniformu a hodil ji do pracího automatu. Pořídil si poslední typ přístroje, který šaty nejen vypere, ale i vyžehlí. Ne, že by tuto funkci u své uniformy používal, ale čas od času i on oblékl civilní šaty. Boty jen tak lehce otřel, ale zbraním se věnoval dlouho. Pečlivě je vyčistil.Části, které se daly rozebrat, rozebral a promazal. Poté zbraně opět složil a připravil do pohotovostní polohy. Tak je nechával vždy. Až teprve potom vlezl do sprchy. Nejprve na sebe pustil DD-roztok a pak si bude dlouho užívat slasti horké sprchy. Na to se vždycky nejvíce těšil. Na čistou postel a horkou sprchu. Kdybyste se ho zeptali, co pro něj představuje domov, odpověděl by vám, že tato dvě místa. Vylezl ze sprchy. Došlápnutím na rohož se spustil automatický ručník - ze stěn na něj začal tryskat proud teplého vzduchu. Další znak domova. Lovec zvedl ruce a založil si je v týlu.Nechal se takto ovívat, i když byl dávno suchý, prostě to měl rád. Když byla jeho kůže na celém těle červená od horka, tak jak byl, nahý, vlezl do postele. Lusknutím zhasnul světlo a v mžiku usnul. Jeho poslední myšlenka byla na to, že je mu příjemně.

Probudil se po více jak dvaceti hodinách vydatného spánku. Zívl, protáhnul se a ještě hlouběji se zavrtal do přikrývek, Po chvíli lenošení přece jen vylezl z postele. Najednou se mu zdálo, že je v místnosti chladno. Zřejmě vypnul zařízení, které má při jeho návratu zvýšit teplotu v místnosti. Přehodil si přikrývku přes ramena a vykročil ke skříňce vedle dveří. Zde bylo umístěno ovládání všech důležitých zařízení bytu.Bylo možno navolit si rozsah tepIot, intenzitu světla nebo určit, zda chcete přístroje ovládat mechanicky nebo akusticky. Zvýšil teplotu o pět stupňů a vydal se k jídelnímu automatu. Ke snídani, říkal tomu tak, protože právě vstal z postele i když vzhledem k denní době šlo spíše o odpolední svačinu, si obejdnal černou kávu se smetanou, bez cukru. Chtěl k ní zakousnout koláč, ale červené světýlko mu napovědělo, že zásobník s koláči je prázdný. Při nejbližší příležitosti jej bude muset naplnit. Vybral si tedy obloženou housku a navrch ještě pomeranč. Tyhle pomeranče, pěstované ve sklenících na Antarktidě, jsou daleko lepší než z jiných oblastí. Zapnul automat. Dobu čekání na snídani vyplnil tím, že se oblékl. Na chvíli zaváhal, co na sebe, ale pak si uvědomil, že se mu nikam nechce a tak vklouzl do pohodlného domácího oblečení, sestávajícího z trička a volných, plandavých kalhot. Jelikož teplota v místnosti už stoupIa zústal bosý.Zvukový signál z jídelního automatu ho uvědomil o tom, že snídaně je hotová. Otevřel dvířka a vytáhl tác. Z kávy se kouřilo a houska byla pěkně rozpečená a křupavá jak to měl rád. S chutí se do ní zakousl a zapíjel kávou. Pomeranč si nechal nakonec. 0loupal ho a rozdělil na jednotlivé dílky. Prsty, polepené šťávou otřel o kalhoty. To nic, automat to vypere. Vzal tác s pomerančem a přesunul se k počítači.

Je čas odeslat hlášení a podívat se, jaká práce jej čeká nyní. Našel vládní internetovou linku a otevřel svou schránku. Vstrčil do úst dílek pomeranče. Musí napsat hlášení. Nemá rád hlášení. Našel si stránku s úkolem, který právě dokončil. Obrnil se dalším dílkem pomeranče a pustil se do práce. Jeho heslo bylo - stručně, ale výstižně. Není důležité popisovat všechny detaily a zabředávat do podrobností. Podle něj úplně stačí uvést přesné datum a hodinu, popsat místo a uvést způsob Iikvidace - 8.2.2015, poušť Sahara, 14,30 místního času, ruční nukleární granát. I když dával přednost chladným zbraním, ne vždy bylo možné je použít. Do rubriky další okolnosti uvedl: beze svědků, agent nezrněn. Proto měl i čtyři hvězdičky - plnill úkoly rychle a čistě.Lovců bylo hodně, ale jen pár z nich dosáhlo čtyř hvězdiček, které je opravňovaly k cestám do minulosti. Ono totiž zločince, kteří už jsou natolik schopní, že použijí pro svůj úkryt minulost, není jednoduché dopadnout.Je možno určit dobu a místo jejich skoku, ale pak se většinou ztratí mezi obyvatelstvem. Jediným vodítkem jsou podkožní čipy, které se už od roku 2180 všem vyšším organismům implantují hned při narození. Bohužel v minulosti nefungují tak, jak by bylo potřeba. Pro jejich činnost, a tudíž i lokaiizaci organismů, je nezbytný určitý druh vlnění, které je schopen vydávat pouze složitý vysílač a ten má pouze reálný dosah. V minulosti se musí zločinci vyhledávat "ručně", pomocí malého zaměřovače. I ten má však malý dosah a tak je vyhledávání doprovázeno pracným pročesáváním okolí. Proto se v posledních letech množí úniky zločinců do minulosti. Cestování do minulosti je, až na výjimky, které tvoří například čtyřhvězdičkoví Lovci, pod trestem recyklace zakázáno.Počet vyrobených teleportačních zařízení je omezen a přesně evidován. Přesto se najde dost zločinců, kteří si jej opatří. A pak nastupují elitní Lovci. Jsou oprávněni k cestám do minulosti a k likvidaci zločinců jakýmkoliv způsobem. Platí nepsané pravidlo: nezatýkat. Teleportace dvou organismů je složitá mohlo by dojít k poruše přenosu. Paradox skoku časoprostorem se postará o mrtvá těla, ta se po několika minutách prostě rozpadnou a nezůstane po nich ani stopa. Předpisy Lovci přikazovaiy setrvat na místě, dokud se tělo nerozpadne. Pro likvidaci v minulosti platil pouze jediný zákon - nezabít žádný vyšší organismus, kromě klienta, jak zločincům s oblibou říkali Lovci. Mohlo by tím dojít ke změně, která by nenapravitelně změnila běh dějin, a tím výrazně ovlivnila současnost. Zabití někoho jiného se doposud stalo pouze dvakrát.Naštěstí šlo o bezvýznamné organismy, takže se to na přítomnosti nijak nepodepsalo. Aby se zajistila co nejrychlejší likvidace, je popis hledaných zaslán všem čtyřhvězdičkovým Lovcům. Tím je dána reálná naděje, že některý z nich bude úlpěšný. Jelikož Lovců je nepoměrně méně než zločinců, není obvyklé, že by se dva Lovci sešli na jednom případu. Aby se tomu zabránilo, neberou si Lovci více jak jednu zakázku naráz. Vykonat práci a rychle zmizet. Hned po návratu, byla-li mise úspěšná, odešlou signál s kódovým označením úkolu. Tímto se automaticky stáhne jeho zadání i z ostatních schránek a nemůže se stát, že by některý Lovec hledal někoho, kdo už vlastně neexistuje.

Jeho novou zakázkou k likvidaci byl Ike Horowitz, zločinec, který prchal před zákonem už skoro dva roky. Zdálo se to být až nemožné. Podíval se na datum zakázky. Byl starý jen několik hodin. Velká pravděpodobnost, že se za ním ještě nikdo nevydal. No páni, ten toho má za sebou: vraždy živých organismů, krádeže.Ovšem tohle je opravdu velká ryba - krádež a pašování genetické matrice mikroorganismu, vyvinutého v nedávné minulosti vojenskými experty a nyní, v době galaktického míru, již zakázaného, schopného v krátké době vyhubit život na kterékoliv planetě v nán známém vesmíru. Pro pravého Lovce opravdová výzva.

Zvětšil si na obrazovce fotku Horowitze a pořádně se na ni zadíval. Vždy se snažil vštípit si do paměti podobu zločinců co nejpečlivěji.Tvář na obrázku patřila muži středního věku. Sjel očima k textu. Bylo mu necelých dvaaomdesát. Vypadá starší, pomyslel si, na dnešní dobu. Teď, při použití nejmodernějších lékařských poznatků, nebylo žádnou zvláštností, dožít: se dvou set let. Ale i tak, dvaaosmdesát, to bude v dobré kondici. Umí používat zbraně a ovládá pár druhů bojových umění. Navíc vysoké IQ. Důstojný soupeř. Uvidíme, kdo z koho.

Měl tmavé, krátce střižené vlasy. Obličej spíše kulatý, bez degenerativních znaků.Buď měl v životě štěstí, nebo dobrého plastického chirurga. To spíš. Válka zanechala v genech živých organismů pěkné zmatky a bylo hodně co napravovat. Být chirurgem a mít šikovné ruce, znamenalo v dnešní době zlatý důl. Lovci to však moc neposloužilo. Bez viditelného odlišení, vzor průměrnosti. V dobových šatech bude po čertech těžké ho najít. Na Ievé tváři pod okem má asi třícentimetrovou jizvu. Ta a implantát jsou jediná vodítka, které měl Lovec k dispozici.

Dojedl poslední dílky pomeranče. Vstal od stoIu a vydal se směrem ke koupelně.Uniforma byla dávno vypraná a suchá. Nejednalo se o stejnokroj Lovců. Ti mělí společnou pouze nášivku s odznakem, jinak každý chodil v tom, v čem se cítil nejlépe. A on se nejlépe cítil ve staré uniformě, kterou si obstaral při výprodeji armádních zásob z doby ještě před Válkou. Byla pohodlná a praktická - měla spoustu kapes, kam se dala ukrýt spousta zbraní.Většinu jich zalplnil. Nesmí zapomenout na fotku, pro jistotu.Vrátil se k počítači a vytiskl si podobiznu a popis zločince. Na kraj ještě připsal datum a místo přesunu.Dělal to vždy, co kdyby si náhodou informace nezapamatoval přesně. On se však nikdy neplete. Proto je nejlepší a proto bere jen úkoly pro cesty časoprostorem. Teď byl tepve připraven. Lusknutím zhasnul světlo a vyšel ze dveří.

Startoval opět ze své místnůstky pro uklízečku. Na emtéčku nastavil datum 12.7.1789 a polohu přenosu. Vypadá to, že náš hoch si vybral místo, které se dříve jmenovalo Paříž. Aby mě tak předběhli a zabili ho dřív než já. To by se asi podivili, kdyby mu na gilotině ufikli hlavu a ona i s tělem zmizela.Ještě, že v těcho historicKých dobách tvrdiii o všem, že je to dílo čarodějů. Už také viděl jednoho svého klienta umírat na hranici. Prachy vydělané bez námahy. To není jeho styl. Byl profesionál a odváděl vždy perfektní práci.

Zhmotnil se za večerního šera.Rád pracoval v noci, to nebyl tak nápaditý. Ulička, kde se ocitl, byla úzká a tichá. Zaměřovač velikostí náramkových hodinek zatím mlčel. Zahalil se do černého, dlouhého pláště s kápi. Byl z velikého nepromokavého materiálu a dal se v případě nutnosti zmuchlat do malé kuličky a nacpat do kapsy.To byl jediný Lovcův převlek při cestách do minulosti.Skrýval jeho uniformu i zbraně, činil jej neviditelným a nenápadným, ale zároveň i dostatečně pohyblivým. Vydal se směrem, o kterém si myslel, že vede od středu města. Ze zkušenosti věděl, že jeho klienti se raději pohybují na okraji města, v chudinských čtvrtích, mezi galérkou.V'rána. k vráně..... Došel na konec uličky a zahnul doleva.Z této strany se totiž ozýval ruch. Tam bude hospoda.Nejjednodušší metodou, jak někoho najít, je projít pár hospod. Hospoda u Černého kohouta.Tmavá špeluňka plná výparů z nekvalitního alkoholu a kouře z krbu. Lehce přimhouřil oči a prohlédl si místní osazenstvo. Zaměřovač nic. Pár hostů ztichlo a dívalo se po podivném cizinci, ale většina si ani nevšimla, že někdo vstoupil. Horowitz zde nebyl. Od krajního stolu se začali zvedat čtyři halamové. Bylo na ních vidět, že se chtějí řozptýlit. Rozhodl se stáhnout a vyšel ven z hospody. Ne, že by se jich bál s jeho výcvikem by si s nimi lehce poradil, ale nechtěl se zdržovat a nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat. Fámy o podivně oblečeném nepřemožiteném cizinci by mohli vyplašit Horowitze. Rychlým krokem zmizel za nejbližším rohern a ještě za dalším. V dáli za sebou slyšel hluk pronásledovatelů, ale zbavil se jich.

Se stejným výsledkem navštívil ještě další dvě hospody. Rozdíl byl jen v tom, že v té první si jej nevšimli vůbec a v té další po něm hodili korbel s pivem. A zaměřovač stále mlčel. Do svítáni je ještě daleko, takže jistě projde několik dalších náleven. Došel k domu, jehož štít hlásal, že jde o zájezdní hostinec s Iaciným a čistým noclehem. Ušklíbl se. 0 čistotě a láci podobných noclehů věděl své. Nevešel však dovnitř, ale průjezdem do dvora. Tam se vmáčkl do stínu vedle polorozpadlé bryčky a podival se na zaměřovač.Pro tyto účely byl display vybaven osvětlením. Lovec jej zaclonil dlaní. Musel dávat pozor, aby ho světýlko neprozradilo. Ani v tomto domě Horowitze nezaměřil. Dříve, dokud se implantáty dávaly pod kůži na předlokí, se často stávalo, že se zločinci raději připraviii o ruku, jen aby se nedali zaměřit. Proto se již několik desetiletí implantáty aplikují hluboko do těla organismu a navíc u každého do jiných míst. Přesná lokalizace a tudíž i odstranění nejsou možlé. Věděl, že ani zde Horowitz není. Vyšel ze dvora a pokračoval v pátrání. Podivné bylo, že na tak pozdní noční hodinu a takovouto čtvrť bylo na ulicích nějak moc lidí, většinou v hloučcích, dlskutujicich a o něčem živě debatujících. Pohyboval se po ulicích tiše, když měl někoho potkat, skryl se raději do průjezdu nebo splynul s některým stínem, kterých byl na spoře osvětlených či ve většině případů neosvětlených ulicích dostatek. Jednou se mu to málem nevyplatilo. Skryl se ve stínu dveřního výklenku, protože slyšel, jak se ulicí blíží několik opilců. Byli tři, zaklesnuti do sebe a zvítězila v nich touha zpívat. Tím ovšem probudili nevrlou obyvatelku jednoho z domů, která se rozhodla výtržníky ztrestat obsahem svého nočníku. Tento vychrstla na ulici a jen tak tak, že nezasáhla Lovce. Odezvou byl pouze bujarý smích opilců. Lovec se znechuceně vmáčkl hlouběji do stínu a když slyšel, že už ona osoba za sebou s láteřením zavřela okenice, opustil svůj úkryt.

Začalo svítat. Někdy pátral jen v noci a dny strávil v úkrytu - v opuštěném domě, sklepení či podřadném hospodském pokoji. Nyní se však rozhodl, že bude Horowitze stíhat i ve dně. Je to sice riskantní, ale nechtěl mu poskytnout další čas k zmizení.Ve dne se nejlépe ztratíte v tom nejhustším davu. Tržiště.Místo, kde se najde spousa různorodých lidí od nakupujících měšťanů přes prodávající venkovany, žebrající obyvatele chudilských čtvrtí a zloděje v neposlední řadě. Se zapnutým zaměřovačem se prodíral davem křížem krážem. Bez výsledku. Prohlédl řadu hlávek zelí, kameninových hrnců i hrudek sýra. Viděl cikánskou tanečnici, ochočeného medvěda a párek liliputánů. Neviděl však Horowitze. Pojednou ucítil něčí šmátravou ruku pod svým pláštěm. Podobným nenechavcem se nedá doběhnout. Bleskově se otočil, ohnal levým loktem a zároveň vystrčil levou nohu. Poberta ztratil balanc, zakopl přes nastrčenou nohu a svalil se na zem. Nežli se stačil zvednout, klečel mu Lovec na prsou, hrot nože opřený o krk. Nechtěl zlodějíčka zabít, jen vystrašit. To se povedio oboustranně. Vyděšen nebyl jen zloděj, ale i Lovec, neboť se skláněl nad docela malým klukem. Na chvíli nevěděl, co dělat dál. Pak pomalu schoval nůž a pomohl chlapci na nohy. Mávnutím ruky jej poslal pryč a sám se ztratil v davu. Chlapec však zůstal stát na místě a polekaně zíral. Nezmohl se na slovo. Byl podivným cizincem vyděšen a zároveň překvapen, že mu neublížil. Být to Pařížan, už by volal stráže: Rychle mu otrnulo a vmísil se mezi lidmi. Je třeba vyhlédnout si další oběť. Jíst se musí.

Lovce toto setkání překvapilo.Tak mIadý a už zločinec. Dobře, že nežije v této mizerné době. Nerad by se dožii toho, že by jeho klientem bylo dítě.Uvědomil si, jaká to byla nebezpečná situace. V hloučku lidí, který se kolem nich vytvořil, klidně mohl být někdo, kdo by se o incidentu mohl zmínit před Horowitzem a vyplašit ho. Bude dobře, když na chvíli zmizí z tržnice. Vydal se opět do bludiště klikatých uliček. Minul pár hospod a nakoukl dokonce i do kostela. Ne, že by si myslel, že snad Horowitz obrátil, ale ze zkušenosti věděl, že kostel je dobrým místem pro ůkryt.Bez výsledku.

Jak procházel městem, zdálo se mu, že obvyklý ráz je něčím narušen. Neviděl to, spíše to cítil. Cosi uvnitř něj mu říkalo, že se něco děje.Chtěl zjistit o co jde, aby mu pak nějaká náhlá událost nezkřížila plány. Našel si trochu širší ulici. Opřel se v průjezdu o zeď a jen se divil. Snad se mu podaří zjistit, o co jde. Stál tak asi dvě hodiny, když začal cosi tušit.Jinému by tato krátká doba jistě nestačila, ale on byl dobrým pozorovatelem. A měl s lidmi zkušenosti. Mezi obyvateli většinou měšťany a chudšími vrstvami, šlechtu ani nezahlédl, vládl nepokoj.Lidé chodill v hloučcich, vzrušeně debatovali. Měšťan šel bok po boku s chudákem. Za normálních okolností bylo skoro nemyslitelné, aby na sebe byť jen pohlédli. Teď spolu mluvili jako staří přátelé.Několik trhanů minulo dobře oblečenou hospodyni, aniž by ji obtěžovali či alespoň počastovali oplzlostmi. Nejvíce ho však znepokojilo, že viděl na ulici zbraně. Jak se blížil večer, neustále jich přibývalo. Ke spoustě seker, nožů, cepů a kos, přibyli také kordy, kopí a dokonce i muškety. To už bylo zlé. K něčemu se schyluje. K něčemu krvavému. Lovec byl rozladěn. Znamenalo to pro něj čáru přes rozpočet. Vypuknou všeobecné zmatky, paníka a mohly by ho zdržet nebo mu dokonce zabránit splnit úkol. Dal se znovu do hledání. Nesmí ztrácet ani minutu.

Byla již dávno tma a on stále neměl žádnou stopu. Měl pocit, že už prošel celé město křížem krážem. Vynechal snad jen královský palác. A královské vězení. To bude ono. Pokud se tu někdo podezřelý objevil, je i ta možnost, že ho místní gaiérka mezi sebe nepříjme a pak se octne kde? Ve vězení. Najít vězení není sice snadná věc, ale ne nemožná. Nebude se nacházet v chudinské čtvrti, tam by se špatně hlídalo. Nebude se nacházet ani ve čtvrti těch nejbohatších, ti by se na něco takového nechtěli dívat. Bude poblíž nejvyšší zákonodárné moci, tedy královského paláce. A nebude ani daleko od popraviště. Bude jistě dobře střeženo, znamením budou také rostoucí vojenské hlídky.Navíc teď, když se něco mezi lidmi děje, budou hlídky silnější. Vydal se směrem ke středu města. Čas od času sice ještě kouknul na zaměřovač, ale byl si už skoro jist, že má pravdu. Ulice, které by byly za jiných okolností liduprázdné, byly dnes plné lidí, skoro jako za dne. V záři pochodní se míhaly odlesky zbraní. To už nebyl šum. Mezi lidem to vřelo. Nad ránem objevil popraviště. Nějaký ubožák ještě visel v oprátce. Nikdo jej nesundal. Vydal se tou nejširší ulicí. Dlažba zde byla uvolněná od kol popravčích vozů. Tady rozhodně nezahálejí. Tma už se rozplynula v ranní šero. A pak na to narazil.

Barikáda. Naposledy si ji pamatoval z Berlína roku 1945. Tám byla tvořena převrácenou tramvají, strhanými kolejnicemi, dlažebními kostkami. Tady ji převážně tvořily židle, skříně, dřevěné bedýnky a dlažební kostky. Tam měly zastavit tanky, tady královské vojáky. Stejné zůstaly dlažební kostky a odhodlání obránců. Vrátil se zpět na náměstí a vydal se jinou ulicí stejným směrem. V půli cesty ho zastavila barikáda. V dalších ulicích znovu a znovu. Už se úplně rozednilo.Konečně narazil na ulici, kde barikáda ještě nebyla zcela hotova a ulici ještě nepřehradila. Aby nebyl nápadný, popadl dřevěný trám a položíl ho zepředu barikády. Místo, aby se vrátil, pokračoval dál. Nedošel však daleko. Okolo něj se začali rojit vojáci, už si ho i všimli. To není dobré.Musel se vrátit. Takhle nikam nepostoupí. Rozběhl se zpátky.Slyšel za sebou výkřiky a dusot nohou. Ozvaly se výstřely a kolem něj proletélo pár kulek. Doufejme, že barikáila nebude ještě uzavřena a že ho povstalci nezastřelí. Stačil to tak tak. Jeden z nich na něj cosi vykřikl a ukázal ke kraji. Zde byl ještě docela slušný prostor. Lovec jím spíše proskočil než prolezl.Hned za ním zaplnili otvor prázdným sudem. Povstalec mu opět něco řekl a mávl rukou směrem dolů. Lovec Pochopil, že mu naznačuje, aby se schoval.Sice mu nerozuměl, ale přikývl a skrčíl se. Do míst, kde měl před tím hlavu, se zaryla kulka. Pohlédl znovu na povstalce. Byl to postarší, drobný mužík. Bylo na něm vidět, že celý život těžce pracoval, ale nezdálo se, že by strádal. Vypadal spíše jako řemeslník než povaleč. V ruce držel pušku. Hodila se k němu asi tak, jako ke psu klobouk. Stařík se usmál, otočil se, vytáhl odněkud další mušketu a podal mu ji. Lovec ji se zaváhánim přijal. Už je jistě podezřelý, ne tak ještě kdyby zbraň odmítl. Boj se mezitím rozběhl naplno. Kulky létaly z jedné strany na druhou. Občas se ozval výkřik zasaženého. Našel si na barikádě lepší místo a zamířil na prvního vojáka, kterého uviděl. Natáhl kohoutek a vystřelil. Kulka šla těsně vedle. Nezapomněl.Nezabít nikoho jiného než zločince. V této skrumáži nikdo nepozná, že střílí vedle.

Bylo dopoledne 14. července 1789. Obě strany již zaznamenaly hodně mrtvých. Do rachotu výstřelů se mísilo sténání a výkřiky raněných. Z vedlejší ulice se ozývaly rány z děla. Tam to bude horší.Dům za nimi začínal hořet, kouř je štípal do očí. Lovec už si zvykl i na to, že musí pušku po každém výstřelu znovu nabít. S chutí by sáhl pod plášť a vytáhl svoji laserovku. To však nešlo. Aspoň do té doby, než najde Horowitze. Ovšem tento okamžik je zřejmě v nedohlednu. Podíval se vedle sebe, ale stařík už tam nebyl. Že by utekl? To určitě ne. To nebyl ten typ.Podíval za sebe. Jeho soused tam ležel, na prsou krvavá rána.Škoda, pomyslel si Lovec, byl to dobrý člověk. Náhlá bolest jej vrátila do reality. Nějaká kulka odštípla z trámu dlouhou třísku a ta ho škrábla na čele. Dlaní otřel krev z očí a začal zase stříiet. Koutkem oka si všiml, že prázdné místo vedle něj zaplnil další muž. Kdosi ho zatahal za rukáv. Docela mladé děvče vyšplhalo až k němu a kusem bilého plátna mu ovázalo ránu. Místo poděkování jen kývnul a obrátil se zpět k boji. Ještě několik hodin byly síly na obou stranách vyrovnány. Pozdě odpoledne však útoky vojska začaly polevovat, ale obránců barikád jako by neubývaio. Zmlkla i děla. První muži se přehoupli přes barikádu a za nimi další. Vojsko zřejmě nečekalo takový náhlý nápor a dalo se na ústup.Lovec se nechal strhout davem. Tlačili vojáky před sebou.Každou chvíli něk.terý z povstalců padl zasažen, ale nikdo si toho nevšímal. Hnali se dál. Konečně uviděl to, co vojáci tak tvrdě bránili a povstalci chtěli dobýt. Velká kamenná pevnost se širokou věží. Symbol královské moci, síly a zlovůle, symbol poroby, útlaku, strachu a bolesti. Vězení, které hledal.Bastila.

Dav lidí zaútočil na těžká, kovaná vrata. Několik vojáků se je snažilo zastasvit, ale byli smeteni davem. Řady obránců na hradbách valem řídly.Odněkud byl přinesen obrovský dubový trám, který posloužil jako beranidlo. Okamžitě se jej chopila spousta rukou. Každý chtěl pomoci. Celý dav, jako jedno hrdlo, udával rytmus úderů. Netrvalo dlouho a vrata skutečně povolila. Lid, jako velká rozbouřená řeka, vtrhnul dovnitř. Lovec byl při tom.Dávai si pozor, aby neuvízl uprostřed. Mohl by lehce zakopnout a být ušlapán tisíci nohou. Držel se raději blíže ke zdi. Riskoval tak, že bude na zeď naražen, ale raději měl za zády pevnou jistotu. Zepředu se ozvai vítězný jásot. Začali se objevovat první osvobození vězni. Lid je nadšeně objímal. Koho neumučili tyrani, bude zřejmě umačkán osvoboditeli.Nebyla by to ironie? Právě v té chvíli se ozvai zaměřovač.Lovec jej rychle zakryl rukou. Nikdo si však tichého pípání nevšiml. Vypnul akustické signály a podíval se na display.Horowitz se nacházel v tom nejhustšim davu, mezi osvobozenými vězni. Měl tedy pravdu. Ale jak se k němu dostat? Když bude hodně blízko, zločinec jej jistě pozná. Mohl by spustit povyk a vše překazit. Musí to provést z dálky. Je třeba najít dobré místo, aby mohl Horowitze identifikovat a zlikvidovat. Rozhlédl se kolem sebe. Do oka mu padlo dřevěné lešení, které rozšiřovalo plochu vnitřního ochozu hradeb. Vyšplhal po něm až nahoru. Kus ještě popošel, dostal se tak blíže k místu, odkud vycházeli trestancí. Bude těžké najít klienta. Je zamíchaný do davu.Povstalci se až tak moc od trestanců nelišili - všichni byli otrhaní, špinaví, zarostlí. Našel si na zaměřovači co nepřesnější směr. Vytáhl laserovou pušku a prohlížel si dav skrz zaměřovač.

Pak je spatřil. Snad to byl výsledek zvráceného humoru vězeňských dozorců, snad dílo náhody. Dva trestanci stále ještě k sobě připoutaní řetězem, podobni jeden druhému jak bratr bratru. Oba přibližně stejné výšky a stejného stáří, nic neříkajících obličejů. A oba s jizvou na tváři. Jeden na pravé, druhý na levé. Lovec sklopil hlaveň. Znovu ji zvedl a zvolna sklopil. Nebyl si zcela jist. Sáhnul do kapsy u kalhot a vytáhl fotku Horowitze, aby si ji ještě jednou pořádně prohlédl. Zatraceně. Přes obličej na obrázku se táhla velká krvavá skvrna, takže se nedalo rozeznat, na které tváři jizva je. Když byl raněn na barikádě, setřel krev dlaní a pak, ten jeho hloupý zvyk utírat si ruce do kalhot, otřel ruku zrovna o kapsu, ve které měl fotku. Vzal do ruky cíp pláště, naslinil jej a snažil se krev z fotky utřít.Nešlo to. Krev už byla záschlá. Přitlačil o něco víc. Papír nevydržel a roztrhl se. Rozzlobeně fotku zmačkal a zahodil. To chce klid. Zavřel oči a několikrát se pomalu nadechl a vydechl. V paměti se vrátil zpět do chvíle, kdy si prohlížel podobiznu Horowitze v počítači a snažil se vybavit si každý detail. Vlasy, oči, nos, ůsta a jizva.Vlevo. Je určitě vlevo. Z rozjímání ho vytrhli výkřiky davu. Lidé si ho všimli a ukazovali na něj. Cestou nahoru se mu zachytil plášť' o hřebík, patent u krku povolil a veškeré jeho maskování tak zůstalo viset v půli cesty. Jak to, že to nezaregistroval? Byl příliš zaneprázdněn pátráním v davu a teď se tu krčí jen v uniformě, ověšen zbraněmi z čtvrtého tísiciletí. Žádný div, že vzbudil pozornost. Někteří začali šplhat k němu nahoru a nevypadali, že mají zrovna přátelské úmysly. Už nemá moc času. Lešeni se pod tihou těl začalo kolébat. Znovu zvedl pušku a hledal v davu tvář Horowitze.Našel ji, zamířil a vystřelil. Přesně v tom okamžiku se lešení zhouplo a začalo pomalu padat k zemi. Jeden z obou vězňů vykřikl a upadl. Strhnul s sebou i svého přikovaného druha. Oba zmizeli v davu a Lovec je již nezahlédl. Lešení se zřítilo. Pod kládami zůstalo mnoho těch, co lezli nahoru a nestačili se pustit, i těch, kteří jen stáli pod ním. Dav se znovu rozprchnul a na chvíli jej ovládla panika.Když lidé zjistili, co se stalo, shlukli se okolo hromady sutin a začali vytahovat zmrzačená těla. Lovec si v poslední chvíli uvědomil, co se děje. Měl štěstí, že byl ůplně nahoře a že se lešení spíše skládalo k zemi, než rozpadlo. Vyvázl tak bez vážnějšího zranění, jen s pár modřinami a odřeninami.Větší nebezpečí však hrozí, dostane-li se do rukou davu.Nastěstí padající lešení vytvořilo mezi ním a lidmi jakousi hráz. Ta ho na dlouho neochrání. Nezbývá ani čas k hledání klienta a už vůbec ne na to, aby počkal, až se tělo Horowitze rozpadne.Musí pryč. Vytáhl emtéčko a zmáčkl pár tlačítek. Lidé ještě dlouho rozebírali zřícené lešení. Tělo podivného cizince však pod ním nenašli.

Unaveně dosedl do křesla.Hlášení odbyl víc než kdy předtím. Se svým posledním výkonem nebyl spokojen. Ta jizva. Horowitz ji měl na levé tváři a on si teď byl skoro jist, že zasáhl muže s jizvou na pravé. Už si nemůže ověřit, co je pravdou. Kdyby tak mohl počkat, rozloží-li se tělo nebo ne. Měl by jasný důkaz, že neudělal chybu. Ale takto zůstane navždy v nejistotě. To se dá napravit jen jediným způsobem - novou prací. Otevřel schránku a našel stránku. Nový úkol.Chvíli trvalo, než mu došlo, že se dívá na svou vlastní fotku. Vtom samém okamžiku ucítil, jak ho na břiše zašimralo. Takto se prý ozývá implantát.Uslyšel, jak něco těžkého rozrazilo dveře. Instinktivně se nahnul ke stěně, kde byl tajný únikový východ. Nebyl ale dostatečně rychlý. Laserový paprsek ho dostihnul uprostřed místnosti.

Povídka je zveřejněna se souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona. Dílo, které bodovalo v soutěži O stříbřitělesklý halmochron 1998.