Love story

Tomáš Gajdarus

Čekal jsem ve tmě vedle jednoho velmi starého mostu. Na kamenech obrostlých mechem se do ledových kapek srážela voda. Těžké mraky už několik dní mlčky střežily klid nebe. Dnešní noc se však daly do pohybu. Tiše a rychle mizely za vzdáleným obzorem. Jen občas probleskl mezi nimi Měsíc, aby se po čase zase skryl za hradbami ticha a tajemna. Vítr narážel do šumících listů, spěchajících lidí, zvedal prach a škodolibě jej házel všem do očí.

Přiběhl tiše a posadil se vedle zábradlí. Nepřekvapil mě. Nemohl. Čekal jsem, že se dnes večer objeví. Často mě napadlo jestli se nesnesl odněkud shora. Snad z nebe. Možná. Jenže vlkodlaci přece nelítají. To ví přece každý.

Mlčel. Poslední dobou stále častěji. Naše první setkání se odehrálo též mlčky. Tehdy seděl u mého stolu, listoval mými účty, pil mou whisky a dlouho studoval mou vizáž. A já jeho. Nestává se příliš často, aby se u vás doma brzy po setmění objevil vlkodlak.

Dnešek se ale nepodobal ničemu, co jsem s ním kdy zažil. Strachy ježil chlupy na hřbetu. Strach a bezmocnost ho nutily jednat. Oči se mu stáhly do dvou tenkých štěrbin on mi vyčítal můj názor na život, mé myšlenky i mou osobu. Očima se zařezával do mého těla-snad duše, jako by se pokoušel zničit vše, co odtamtud vycházelo. Jeho nevyřčená slova mnou procházela a padala na celý můj svět, na každý jeho atom, na všechny myšlenky všech jeho lidí. Nadával na nekonečný vesmír a nekonečnou lidskou fantazii, pouta lidí a volnost otroků, nebe nad jeho hlavou a peklo v jeho nitru.

Jednou mi řekl, že mě nechápe. Připomínali jsme nejspíš překroucený zrcadlový obraz. Dva podivní tvorové a jejich dva vlastní podivné světy. A přece tak podobní. Spojila nás hrůza, která se vkradla do naší blízkosti. Co nás vyděsila k smrti a donutila myslet jinak. Pochopili jsme a poklekli na kolena. Tehdy jsme se báli našich vlastních světů. Měli jsme z nich strach. Já i on. Každý sám byl v tom svém naprosto osamocen. Naše spojenectví nám dávalo sílu vydržet.

Právě si olizoval bolestivé šrámy od nekonečných křovisek na nekonečných pláních v jeho světě. Dělal, jako bych tu ani nebyl. Schválně mě ignoroval. Tušil to. Konec už byl neúnosně blízko. Pro něj nemělo cenu cokoli podnikat. Musel rezignovat z nároků na můj svět. Vzdát se. Poprvé a určitě naposledy. Nemohl pochopit, že chci žít bez něho. Samota ho děsila.

Byly doby, kdy jsem ho potřeboval. Snad jsem ho stvořil. Vdechl mu život, oživil odumřelou součást něčeho tajemného, něčeho hodně moc hlubokého, hrůzného a podivného. Dodnes nevím JAK. Ale byl tu. Přišel tak náhle. On a jeho svět s ním. Naučil mě svou filosofii. Jak vnímat samotu duše a pustotu světa. Díky němu jsem pochopil cenu světla v temnotě a spousty dalších cenných věcí. Nabízel mi oporu a já se jí horečně chytal. Její cenu však chápu teprve dnes. Ona pomoc, ať vypadala sebelíp, ničila zbytky spojení, které mi s MÝM vlastním světem zbývalo. Stále dál mě to táhlo k němu. Víc a víc. Hranice už byla dávno nečitelná a já zoufale přemýšlel, kde žiji. Nejsem už nenávratně vzdálen od reality ve světě iluzí, překrývajících můj původní svět, světem mého společníka? Žiji vůbec?

Tehdy jsem JI poznal.

Na chvíli zprůsvitněl. Jeho tělo se postupně měnilo v oblak mlhy. Když dokončil svou metamorfózu, zmizel. Ne navždy, teď ještě ne.

Přihnal se s planoucíma očima a pěnou kolem huby. Sliny se mu s tékaly v mohutné proudy a kupily se do ohromných kaluží. Rudě zářící oči proklínaly svět v němž se narodil, vyrostl a z něhož teď musí být násilím deportován. Cloumala jím nenávist. Ne ke mě ale k NÍ.

Přicházela. Překrásná a vysoká, s podivným tónem v hlase. Ten HLAS! Nutil mě probdít mnoho nocí a prosnít mnoho večerů. Zvonil mi v uších i dlouhé hodiny po jejím odchodu. Dlouho jsem díky němu dokázal chodit jako v mrákotách. Miloval jsem ho.

Náhle vše pochopil. Tiše se schoulil na zem a kňučel bolestí jako malé štěně.

Neviděla ho. Nemohla. Pro ni byl tak cizí a neexistující. Tak odlišný. Dával smysl jen mně a mojí samotě.

Políbili jsme se. Dlouhý čas jsme jen tak stáli tiše ve vzájemném sevření. Dlouhý čas ticha. Pro ni. Mně zněl v uších ohlušující řev nebohého zvířete. Byl strašnější než lidé zbaveni naděje, než pravda svázaná lží, než peklo samo. Ta táhlá ozvěna mi bude znít navždy. Nemohu se jí, zbavit stejně jako nemohu zničit jeho. Až do konce života bude tam hluboko, zaživa pohřben pod návalem nenáviděné lásky. Bude čekat na svou šanci. Nikdy to nevzdá a nezmizí. Je už navždy mou nedílnou součástí.

Lehce mě pohladila po tváři: „Miláčku, co je ti?`

Dlouho, zatraceně dlouho, jsem ji pak svíral ve svém objetí.

„Nic, už je to Okey.`

** Amber Stories ver. 1.1 **