Noční můra
Adam Bauer
Pokouším se zvednout. Nejde to. Provazy, kterými jsem spoután, se mi zařezávají do rukou a nohou. Zvedám oči. Nad krkem vidím ostří gilotiny zavěšené na tlustém provaze.
Probouzím se. Je ráno. Teda spíš odpoledne. Chci se pohnout. Jde to. „Uf!" oddechl jsem si. Vstal jsem z postele a roztáhl závěsy. Oslepilo mě prudké sluneční světlo. Když se mi vrátil zrak, seběhl jsem po schodech dolů k pultu, abych zaplatil za nocleh a koupil si snídani.
Sedl jsem si ke stolu, u kterého seděli dva prošedivělí starci. Divně se na mě podívali a řekli: „Nechtěl by sis vydělat tisíc zlatých?"
Suše jsem odpověděl: „Koho mám zabít?"
„Nikoho. Potřebujeme," najednou si ke mně přisedli blíž," potřebujeme jenom, abys nám přinesl truhličku s kořením z jedné jeskyně."
Sál naplnilo ticho, protože já nemluvil, starci nemluvili, hostinský podřimoval. A nikdo jiný tam nebyl.
„Tak co?" přerušil náhle mlčení jeden ze starců. „Bereš to, mladíku? Nebo se bojíš?"
„Já se nebojím ničeho a tu nabídku přijímám!"
Hned co jsem dostal mapku a řekli mi, kam mám zásilku dopravit, jsem si objednal pivo. Po něm druhé a třetí, následované čtvrtým a pátým. Potom, už pod jistým vlivem piv, jsem si na oslavu objednal soudek vína.
Ráno jsem se s bolestí hlavy po značně prohýřené noci probudil ve vlhké cele Scindarského království.
„Asi jsem dost vyváděl?!"
„To teda jo!" odsekl strážný.
„Pustíte mě ven?" zeptal jsem se.
„Jo, až zaplatíš!" zavrčel strážný.
„Ale já už nemám peníze," řekl jsem. „Včera jsem všechny utratil za ženský a chlast!"
„Tak to tě zbičujem," ušklíbl se strážný a vyndal bič.
Jakmile jsem se vybelhal z vězení a dostal se na náměstí, potkal jsem známé starce.
„Jsme rádi, že jsme tě našli," řekli. „Zapomněli jsme ti říct, abys vyrazil už dnes."
Rozloučili se a odešli.
Po tomto shledání jsem si zašel na pivo a vyrazil jsem. Dva dny mi trvala cesta k jeskyni. Byla velká asi pět sáhů na délku, tři na šířku a dva na výšku. Tajnou chodbu jsem podle mapky našel bez problémů.
Tajné dveře šly otevřít lehce. Zřejmě byly dost používané. Dál už to bylo horší, protože chodba byla neosvětlená a já neměl nic na svícení. Jakmile najdu první dveře, měl bych mít podle mapky tmu za sebou. Hned co jsem otevřel dveře, zjistil jsem, že mám tmu opravdu za sebou. Taky jsem zjistil, že v místnosti stojí čtyři kostry, které se na mě vrhly. Vytáhl jsem svůj Scimitar. Kostry zůstaly stát, zjevně udivené tím, že jsem si dovolil klást odpor. Než se stačily vzpamatovat, ležela jedna na zemi s rozpolcenou lebkou a druhá se držela za přeseknutou pažní kost. Třetí se pokusila seknout mě šavlí, ale její útok jsem pohotově vykryl štítem a útok opětoval. Měla smůlu. Její štít nevydržel. Mezitím se mi čtvrtá kostra dostala za záda a praštila mě po hlavě, takže si dál nic nepamatuju.
Když jsem se probudil, zjistil jsem, že ležím jinde, než jsem dopadl. Zřejmě na železném stole. Pokouším se zvednout. Nejde to. Provazy se mi zařezávají do rukou a nohou. Zvedám oči. Nad krkem vidím ostří gilotiny. Rozhlížím se kolem sebe. Všude vidím kostry s uťatými hlavami. Moje noční můra se splnila. Uvažuji, jestli to stálo za to.
Autor napsal povídku ve dvanácti letech.
© 1998 Zbraně Avalonu