nahrobek

Náhrobek pro Draculu

Arco C. Delf

Noc je jasná. Bezměsíčná a přece jasná. Protkaná přízračnou září gigantických ruin, které samy jako by byly kusy do krajiny spadlého, rozlámaného Měsíce. Jasná je a tichá. Jen rychlé kroky pavouků v sítích pavučin a chvění zpola napjaté tětivy v konečcích prstů. Tichá a chladná, jak se v šeru jejích nezřetelných matných stínů někde blízko, blizoučko plíží mrazivá hrůza a přechází po těle až prsty dřevění.

Zrovna jako v tom snu. Už si ho nepamatuje. Jen ten pocit, jen poslední, již rozplývající se obraz, zachycený v polospánku, ve kterém - odkudsi zvenčí - viděla samu sebe jako jakousi šedivou, podivně zkroucenou a zhroucenou hmotu, jako zmatený a hrůzný propletenec dvou zkamenělých těl. Dívala se na sebe a zároveň věděla, že je to ona a že je - mrtvá...

Probudila se celá ztuhlá. Místnost pomalu tonula v šeru, jak lojové kahany dohořívaly a baterie nouzového osvětlení slábly, a venku už byla noc. Dlouho se pak česala - jen popaměti, hřebenem, co neměl ani polovinu zubů - a jako zaklínadlo si přitom stokrát dokola šeptala: Musím pro tebe přece být krásná, můj milý, krásná... A na krk náhrdelník ze světélkujících bobulí jeřabin, a když do toulce dávala poslední tři šípy a přes rameno Karakův luk, šeptala si: Musím tě přece přivítat, můj drahý. Nakonec pak hodinky s polorozteklým displejem a vylámanými tlačítky - náš čas nám už běží. Těšíš se na naši schůzku? Doufám, že aspoň tak jako já, můj nejmilejší!

To už s ní třese horečka a napětí a také strach, když už stojí venku a hledá očima v mihotavých obrysech stínů. Jen jeden pokus, ale šance jsou vyrovnané, má dychtivá hrůzo. Jsi vyhládlý a unavený. Jak jen musíš být vyhládlý, když mě následuješ až sem?! Zůstal si sám, bojíš se? Musíš si už zoufat. Ale posečkej ještě chvíli, i já se bojím a náš čas ještě nepřišel. Ještě ne. A znovu a znovu si tiše, tichounce šeptá - ještě ne, ještě ne, ještě ne... Za zády cítí drsnou,

drolící se zeď, uvnitř drsný, svírající strach, a zbývá už jen přeběhnout nádvoří. Srdce tiká nekonečné vteřiny - úder po úderu - ve které přijdeš? Který z těch úderů bude poslední? Vím, že si tu, že tu na mne čekáš. Už jdu, slyšíš? Už jsem tady, už mě tu máš, můj Draculo!

Pak ztichly i krysy ve všech koutech a pavouci zmizeli ve svých skrýších. Srdce bije, bolí a plíce cosi tiskne. Tak kde, kde, kde jsi? Jaké máš oči, když se na mě ze tmy díváš? Znám jen obrys tvých špičatých uší a stopu tvých špičatých zubů. Již dlouho zahálely, ale já už je na sobě cítím... To šílené ticho! Jsi v něm všude a odevšad mě vidíš. Kde jsi? Křičím do tmy - a ta mlčí. Odkud přijdeš? Tak odkud! Točím se a stíny pobíhají kolem. Já čekám!..

A potom - jako zablesknutí stínu, jen zákmit někde na okraji, když se v příštím okamžiku odlepí běžící silueta ode zdi, ke které se ona ještě před chvílí tiskla. Srdce prudce stažené v úleku, ale ruka sama zvedá zbraň a opisuje oblouk, jak před ní to temné cosi zase prchá - dokud má zbraň a dokud na něj míří, neodváží se jí postavit. Je však rychlý. Všichni upíři jsou rychlí. Tak rychlý, že i její šíp zvoní o zeď. Tak rychlý, že další šíp zakládá už vstříc dalšímu útoku. Zase oblouk - k ní a rychle pryč, ze tmy do tmy, běží po čtyřech jako velká šelma a za ním druhý ztracený šíp.

Pak se ocitá v nevýhodě - ona ví, kde je, a on nemá kam běžet. Je zase ticho a za ní v mase obří stavby, obestřené oparem mlžného přísvitu, vchod do široké chodby. Ano, tak je to správné, tady tě chci mít! Pro tu chvíli ji chrání volný pruh nádvoří a chvějící se hrot šípu - čekej, jen čekej, ještě chvíli! Čísla na displeji kulhavě ubývají a uvnitř roste - strach. Ještě chvíli a ukáži ti náš osud! A závratně nekonečná, mrazivá prázdnota, hladově čekající pod tou myšlenkou, se v ní náhle rozevírá, valí se na ni, drtí a hrozí ji pohltit.

Tehdy ji zradily ruce, když jí prudce otřásl ostrý šramot někde blízko a tětiva vyklouzla z roztřesených prstů. Šíp kamsi zapadl, vykřikla. Odhodila luk a utíká dovnitř, do chodby. Klopýtá, zahazuje prázdný toulec a utíká dál, do nitra stavby. Přízračný svit kolem sílí, šramot jeho kroků má v patách. Vysoko nad ní, sevřeno zubatými siluetami rozpadajících se zdí, se klene nebe s hvězdami. Tak pojď! Utíká. Železné schody, můstky, můstky, schody. Chodby. Bolest v boku a v lýtku a hrůza je již blízko. Jejich dupot splývá v jedné ozvěně. Dech! Chci dýchat, ale jen sípot a bránice v křeči. Podlamují se jí kolena a hlava se točí. Strach mrazivou rukou svírá srdce. Prosím, až už to skončí! Přesto běží dál a marně rve plíce... Pak zborcené potrubí a chybějící žebřík... Přece ještě ne! Ne!..

Najednou stál před ní. Těžce dýchal, tvář ještěra a lidské oči, nos bez chrupavky a z řady vyceněných zubů dvě bílé jehly. Ruce s drápy a zbytky obleku kdysi snad i s frakem. Nemyslela na nic, když jí strhával náhrdelník z krku, když se na ni vrhal. Jen chabě pozvedla ruce proti jeho neskutečné síle...

Ale on ji zase pouští. Odevšad se náhle rozléhá mocné dunění, můstek i stěny se zachvívají, pak znovu.

To je náš čas, slyšíš? Náš osud! Nekonečná úleva, svět se zatočí a zem jí uhne pod nohama. Zvedá ji a bere do náruče. Zdá se, že se kolem bortí stěny. Můstek sebou trhne a nakloní se. Dává se s ní do běhu. Neutečeš! usmívá se ona. Cítí jen lehkost a apatii. To je konec! Konec! Pak ji ale probouzí bolest, když se uhodí. Cuká sebou v jeho náručí - ne, tam ne! - a on ji pouští. Padají a ústí chodby před nimi vybuchuje nárazem masy hmoty. Utíkají dál, táhne ji za sebou, chvílemi vleče. Za nimi se řítí stěny...

Ticho se rozlehlo téměř naráz v několika příštích okamžicích - ještě kdesi skřípot padajícího a narážejícího kovu - a oni stojí ve tmě a drží se za ruce.

Reaktor... promluví hlubokým, chrčivým hlasem on. Rozumím... ale ty... proč, nerozumím? Pořád ji drží. Má velkou, silnou a hrubou ruku, ale drží ji lehce, docela jako člověk. A mluví a chápe jako člověk, vůbec ne jako zvíře.

Já... Hlas se jí zadrhne a závrať znovu podlomí kolena. Zadrží ji a posadí se s ní tak, že ji opře o sebe. Dotýká se jí zlehka a opatrně.

Jsem nemocná, vypraví ze sebe ona, umírám.

Upír mlčí.

Tma kolem nich praská, jak se masivní bloky olova a betonu usazují na nových místech, ale ticho se tím jen násobí. Dlouho už oba mlčí. Zdá se, jako by na ni zapomněl.

Proč mě nezabiješ? Promluví tiše, ale pohnout se bojí. Zády cítí jeho zvedající se hrudník a chvílemi i pomalý, slabý tep jeho srdce.

Proč? Hlas má náhle tichý. Zní prázdně a téměř se ztrácí v hutném tichu. Proč? Už je konec. Ještě snad byla naděje, ale už není. Cítíš ten klid? Mluví jakoby sám k sobě, snad na ni opravdu zapomněl.

Klid? Pohne se mu v náručí a on ji k sobě mimovolně přitiskne.

Ano, klid. Ještě před chvílí tu bal naděje a s ní i strach, dusily mě a hnaly za tvou krví... Už ji nepotřebuji.

Ale brzy tě hlad přemůže nebo ne? I když se snaží, hlas se jí zachvěje.

Hlad? Věříš tomu, že se vaší krví živíme?

Kratičké zablesknutí naděje. Vzápětí uvědomění - už ji nepotřebuji, nepotřebuji žádnou naději - a jen únava v jejím hlase. Co tedy?

Nejsme odolní proti ozáření. Vy ano. Vaše krev nám dovoluje přežít. Bez ní umíráme. Rychle umíráme.

Umíráš? Obracím se k němu. Slyším jeho namáhavý dech.

Už dlouho. Vaše krev je pokaždé jen úplatou za další chvíli života... Poslední slova už jen šeptá a ticho je rychle rozpouští a pohlcuje. Pak zůstává jen ono.

Ticho.

Pokouším se zvednout, ale lehce mě stáhne zpět k sobě. Jako by v tom pohybu bylo cosi něžného. Drží mne u sebe a mlčí.

Všichni umíráme. Koho z nás jste nezabili vy, zabila nemoc, promluvím po chvíli.

Nemoc? Vaše krev nebyla nemocná.

Možná pro vás, ale nás jižní nemoc zabíjí. Nikdo se jí nedokázal ubránit, nenašli jsme sérum. Proto jsme se rozhodli odejít.

Jižní nemoc? Myslíš tu dětskou horečku? Z nás nikomu neublížila.

I ve tmě poznám, že se usmívá, pak se však zarazí. Zvednu se na loktech a dívám se, kde tuším jeho tvář. Jste imunní?

A z pohybu jeho těla cítím, jak přikyvuje: Ano, jsme...

Slova dlouho doznívají. Něco ve mně křičí a vzpíná se. Jen se však k němu víc přitisknu a dál se mlčky choulíme k sobě.

Ano, máš pravdu, teď už cítím jen klid. Naděje přináší strach a nutí nás vzpírat se tomu, co přichází. Osudu. A já svůj osud již přijala.

Je to tak dávno, co jsem mu spílala, že tvými zuby rozerval Karakovo hrdlo. Dávno, co jsem ho proklela a tobě přísahala smrt. Pak přišla horečka z jihu. Bylo mnoho mrtvých, a já ho opět proklínala. A pak zas a znova, když jste nás - oslabené a hladové - přepadali po nocích, zatímco jsme polomrtví a s vámi v patách prchali na sever. Když jsem poznala, že sama umírám.

To už si zbyl jen ty, ale i nás zbylo jen pár, kteří ještě měli naději, naději přežít. Jenže ta nebyla pro mne, mojí nadějí ses stal ty. Opustila jsem je a vlákala tě sem. Teď si jen matně dokáži vybavit to rozechvělé vzrušení téměř podobné štěstí, když jsem zjistila, že havarijní systém dosud funguje. Podařilo se mi ho načasovat. Ani jsem nedoufala, že to vyjde. Musela jsem tě přilákat do budovy reaktoru v pravý čas, a tys mě zatím mohl tisíckrát zabít. Ale vidíš, dokázala jsem to... Ano, pokoušela jsem se představit si, jak s tebou zůstanu sama. Dokonce jsem se na to těšila - že budu mít stejnou smrt jako Karak. Připravovala jsem se na ni, chtěla jsem ji vychutnat, prožít se vší bolestí, se vší hrůzou, prožít...

A právě to dělám...

Mlčíme už celou věčnost. Zmlkly už i stěny, náš hrob je dokonalý. Od dob faraonů neměl snad nikdo honosnější. Stovky, tisíce tun hmoty, připravené uzavřít při havárii reaktor, přečkaly, než přešla doba a přišli jsme my - mutanti a upíři. Jako by čekaly právě na nás...

Slova jsou zbytečná. Mlčíme a jen se dotýkáme, jak to milenci po milování dělávají. Jsi něžný a milý a já si představuji, že i smrt je tak něžná a milá a tě to ona se mě dotýká a hladí po nahých ramenou a bocích, tiskne mě k sobě a dýchá mi do vlasů.

Objímáme se ve tmě a moje tělo zatím zahlcuje virus jižní horečky. Ty se brzy zadusíš nedostatkem červených krvinek. Cítíme však jen klid.

Moje krev by tě mohla zachránit. A ve tvé obíhají protilátky proti mému viru. Přesto mlčíme. Hroby jsou pro mrtvé a mrtví nemluví. A my máme nádherný hrob. Jsme nádherní mrtví.

Vidím nás odkudsi zvenčí, jako ve snu, jak - objímajíce se - jsme v jednom zkamenělí v krásnou, věčnou sochu. Dívám se na nás a cítím klid, můj drahý.

** Amber Stories ver. 1.1 **