Orlandův nápad

Jaroslav Velinský

Seděl jsem právě za svým redakčním stolem a smolil článek o postupu tání Ferrarova ledovce, prováděného experimentálně Highlandovou metodou, když mě zavolal šéf a řekl mi, abych příležitostně zajel do reklamních ateliérů koncernu MORGENSTERN, kde pro mě něco mají.

Pokud jste nikdy nenavštívili Antarktidu, přesněji dvojměstí Vanda - Mac Murdo v Jižní Viktoriině zemi, je možné, že vám jméno Morgenstern nic neříká - ale pijete-li zdravotní nápoje, jistě znáte MORGENVIT, případě MORGENVIT SPECIAL. Pochází od Morgensterna, stejně jako spousta dalších pochutin, vyráběných vesměs ze sóji a rybí moučky. Ujišťuji vás, že to nepoznáte - i když, samozřejmě, není nad pořádný karbanátek z vepřového a hovězího půl na půl. Starý Morgenstern spí čtyři hodiny denně a zbytek dne si láme hlavu nad nějakou další nevídanou pochoutkou, která by chutnala jako nektar s ambrósií dohromady a vyráběla by se na bázi mletého čediče s přídavkem planktonu - jedna lžíce na dvě tuny štěrku.

Morgensternův mladší bratr je guvernérem Jižní Viktoriiny země. Je to funkce k ničemu a taky ji z ostatních sektorů nikdo nebere vážně, snad kromě Angličanů. Sověti mají namísto toho vědeckou radu, Norové a Argentinci jsou na tom nějak podobně a Belgičani z Roi Baudoin si každý rok volí starostu. U Japonců rozhodují vojáci (pořád jich ještě pár mají) a u Francouzů nejspíš královna krásy.

Morgensternové jsou demokrati; v čele opozičních republikánů stojí Duponti, kteří nadělali jmění na televizi a módě. V tuhle chvíli, kdy mě šéf poslal do reklamních ateliérů Morgensternova koncernu, bylo krátce před volbami a v zastřešených ulicích, plných smogu, se překřikovaly telestěny, napůl pro Morgensterna a napůl pro Duponta. Jel jsem metrem a vystoupil přímo pod ateliéry v Jižním hydroponickém parku.

Šéf ateliérů se jmenoval Tino Serghini a trochu jsme se znali z módních přehlídek; dovedla mě k němu sekretářka, která blýskala skleněnou parukou, porcelánovým chrupem a kontaktními čočkami. Serghini mi ukázal na průhledné křeslo a zeptal se, co budu pít.

Požádal jsem o sladomléčné FREDO-FRIGO s ledem a čekal, kdy se vymáčkne; zdál se mi poněkud nervózní, listoval nějakým zápisníkem sem a tam a poťukával si šestibarevnou tužkou o zuby. Zvenku bylo slyšet hulákání telestěn a v rohu exkluzívní kanceláře se svíjela kinetická plastika v podobě žirafy se třemi vrtulemi a ruksakem.

"Znáte naši reklamní figurku Sunnyho?" řekl Serghini konečně.

"Toho Irčana? To se ví."

Kdo by ho neznal! SUNNY VÁM RADĺ, SUNNY DOPORUČUJE. HOSPODYŇKO, VĚŘ SUNNYMU. JOHNY, SUNNY, JE TVŮJ KAMARÁD! Ve vizi vyprávěl dětem pohádky, kde vždycky vyhrál ten, co se živil Morgensternovými sušenkami KEKS-REX. Sunnyho pihovatá tvář s bambulkou nosíku a zrzavou kšticí se významně šklebila ve všech výkladech. Ale co opravdu udělalo Sunnyho Sunnym byl osobní styk s veřejností. Stojíte před výkladní skříní a váháte mezi dražší a lacinější plechovkou ÚSTŘICOVÉ POCHOUTKY. Vtom vás někdo popadne za rameno - a on je to skutečný Sunny. Příteli, LEVNĚJŠĺ je to pravé, prohlásí. Vaše spokojenost, náš cíl. Týmy našich odborníků na vás myslí dnem i nocí. Kupte si tu lacinější - a vezměte si jich hned tucet. Dobrou chuť!

Sunnymu prostě neodoláte a koupíte tucet lacinějších plechovek, takže utratíte čtyřikrát tolik, než kdybyste koupili jednu dražší. Sám jsem mu naletěl taky, navíc s ultrazvukovým čističem fotografických objektivů - koupil jsem hned tři, ačkoliv používám jenom jeden aparát a ten je navíc majetkem redakce.

"Je neodolatelný," řekl jsem Serghinimu, když se zase neměl k řeči.

"Je to grázl," řekl Serghini. "Ale snad bych vám to měl říct od začátku, když už jste tady, pane Bigsi."

"Myslel jsem, že jste mě kvůli tomu pozval."

"Já? Ani nápad. To udělal on."

"Prosím vás... Sunny?"

"Jo, Sunny. Jeden z nich."

"Jeden z nich? Nerozumím."

"Sunny je android," řekl Serghini. "Jakpak myslíte, že by stačil za den oběhnout všecky prodejny a obchodní domy? Nechali jsme jich vyrobit dvacet a počítač jim naplánoval rajóny tak, aby se nemohli nikde setkat. Přesto se zdá, že se setkali, ačkoliv nechápu, kde."

"A co v noci?"

"Jsou vypnutí."

Andoidi už dávno nebyli žádná novinka; člověk na ně narazil na všech možných i nemožných místech. Měli před lidským personálem řadu výhod a byli naprosto spolehliví. Pokud se ještě někde neuchytili, bylo to pro jejich vysokou cenu - amortizovali se tak po třech, až čtyřech létech provozu. Se svými syntetickými materiály byli od člověka skoro k nerozeznání, snad jen podle toho, že byli vesměs hezčí. Podle předpisu byli na zápěstích obou rukou označeni barevnými čísly podle stupně odbornosti - jenže Irčan Sunny nosil kožené rukavice. A ty jeho pihy - vypadaly tak nefalšovaně irsky...

"Proč myslíte, že mě Sunny pozval do ateliérů?" zeptal jsem se.

"Kvůli publicitě."

"Copak jí nemá dost?"

"Přišel mě vydírat," řekl Serghini znechuceně. "Dávali jsme tady právě dohromady plán jedné kampaně... sedělo nás tu asi osm, nebo deset. Najednou mi sem vpochoduje Sunny, odstrčí sekretářku a bouchne mi pěstí do stolu. Vidíte tu prasklinu? Abychom ušetřili, nechali jsme jim v končetinách jenom ocelovou kostru, obalenou pěnoplastikem, ačkoliv se normálně používá kompletních pseudosvalů z formolu. Když vám takovou prackou někdo bací do stolu, můžete být rád, že ho nepřerazí vejpůl."

"Proč vám praštil do stolu, pane Serghini?"

"Přišel jako mluvčí těch ostatních devatenácti. Chtějí plat, řádnou dovolenou, důchodové zabezpečení atakdále."

"No... to je spíš k smíchu, ne?" řekl jsem.

"Myslíte?"

"Co jste mu na to řekl?"

"Co jiného, než aby mazal do svého rajónu," řekl Serghini a loupl okem po kinetické žirafě, která se najednou rozdováděla. "Víte, co mi na to řekl? Budu vaši odpověď tlumočit naší odborové organizaci, pane Serghini. Co tomu říkáte? Za chvíli budou chtít volební právo a budou hlasovat pro Duponta, ne?"

Zasmál jsem se.

Serghini se zvedl od stolu, šel k žirafě a vypnul ji. "Vy se bavíte," řekl. "Včera mi přišel vyhrožovat novinami - a už tady sedí pan Bigs. Právě pan Bigs s tím smyslem pro novinářskou etiku. Samozřejmě, že to rozmáznete, co?"

"Vždyť jste mi to nemusel říkat, pane Serghini."

"Řekli by vám to sami."

"Když je v noci vypínáte - nic jste proti tomu nepodnikli?"

"Jakpak by ne. Zaplatili jsme četu specialistů, aby našla odchylku v konstrukci - předpokládali jsme, že to všechno vzniklo v hlavě jednoho z nich. Stává se totiž, že při nějakých zkratech propadne android mylné domněnce, že je člověk. Nevím, jaké zkraty to jsou, nejsem odborník. Řekl mi to inženýr Woodley, který je konstruuje."

"Toho zkratovaného jste nenašli."

"Ne. Jsou všichni stejní a v pořádku. Museli bychom se jich zbavit všech najednou a to je drahý špás."

"Takže vás dostali."

"Jo," připustil Serghini.

"Budete jim muset vyhovět, že?"

"Vím já? Viděl jste někdy placeného andyho? Můžete mi říct, co budou s penězi dělat? A co s dovolenou? Pojedou na Riviéru? A k čemu jim bude důchodové zabezpečení?"

"Co pro vás můžu udělat?" zeptal jsem se.

Pokrčil rameny. "Kdybych řekl, abyste o tom nepsali, to bych asi chtěl mnoho, že?"

"Když si to vyjednáte se šéfem," řekl jsem. "Jenže oni půjdou do jiné redakce."

"Ostatní redakce jsou Morgensternů," řekl Serghini a sáhl po telefonu. "Díky, pane Biggsi. Sekretářka pro vás má malou pozornost."

"Jako by se stalo," řekl jsem a šel. Blyskotavá sekretářka mi vnutila obálku bez hlavičky a doprovodila mě k východu.

"Jak jste se cítila, když vás Sunny odstrčil?" zeptal jsem se jí.

"Nevalně, pane," odpověděla. "Sbohem."

Když jsem se ocitl v podchodu metra, vzal mě kdosi silně za loket. Ohlédl jsem se a setkal se s rozšklebeným irským ciferníkem Sunnyho; lidi kolem si na něj ukazovali a smáli se. Nějaká holčička si chtěla mermomocí sáhnout a Sunny ji pohladil rukavicí po vláskách.

"Co je, Sunny?" zeptal jsem se.

"Nemyslíte, že jsem vám dal prima tip?" zakřenil se.

"Neděláte dobře, Sunny," řekl jsem. "Nakonec vás vypnou."

"Houby s octem," řekl a ztratil se v tlačenici.

Šek byl vystaven na neuvěřitelnou sumu tří stovek; řekl jsem si, že ho Serghinimu příležitostně vrátím. Šéfredaktor dělal jakoby nic a já také - majitel našeho listu byl finančně zainteresován v ANTARCTIC ELECTRONICS, odkud pochází většina mikrosoučástek androidů. Vrátil jsem se ke svému tavení ledovců, ale hned nazítří jsem zavolal Serghinimu.

"C, zdravíčko," řekl mi. "Přece jenom jsme na to kápli."

"Vážně?"

"Jakpak by ne. Předěláme jim exteriér, příteli. Sunny už se stejně okoukal. Mluvící koník Click - to je to pravé. Dovedete si představit koně, který se ptá po platu a chce založit odborovou organizaci?"

"Nepřijde to dráž, než noví andoidi?"

"Zdaleka ne. Elektronika zůstane, postavíme je na všechny čtyři a natáhneme na ně pěkně grošovanou kůži. Na hřívu dostanou růžovou mašli a na oči tááákovéhle řasy. Už modýlek je rozkošný."

"Volal jsem hlavně kvůli tomu šeku," řekl jsem. "Mám ho vrátit poštou? Nedám se zkorumpovat, pane Serghini."

"O žádném šeku nevím," odpověděl. "Pozdravujte šéfredaktora."

Nijak se mi to nezamlouvalo. Dejme tomu, že si přece jenom jeden Sunny myslí, že je člověk. A najednou se probudí jako kůň. Co dokáže takový frustrovaný kůň s ocelovýma nohama? Může roztřískat kancelář na maděru i se Serghinim.

Za týden nato už jsem jednoho z nich viděl; zdálo se, že působí náramným dojmem už proto, že poslední kůň Antarktidy zesnul před sto sedmdesáti léty na něšťastné Scottově polární výpravě.

Jel jsem právě svým SNOW-RANGEREM do třetího okrsku, kde se konečně začalo s dlouho slibovanou asanací; udělal jsem tam pár rozhovorů a natočil krátký šot pro SUPERVIZI. Když jsem se vracel přes staré obchodní centrum, kde už dnes živoří jen pár hokynářů a vetešníků s obnošenou polární výzbrojí, zahlédl jsem u jednoho usmoleného výkladu povědomou postavičku. Nejprve jsem myslel, že mě klame zrak, ale nedalo mi to; objel jsem blok ošklivých, zrezivělých budov a pomalu se sunul podle chodníku z duralových profilů. Když jsem znova dojel k výkladu, stál tam chlapík ještě. Byl to Sunny a hladově zíral na pyramidu krabic PP - planktonových placiček, které bych nechtěl jíst ani po smrti.

"Sunny," zavolal jsem na něj pootevřenými dvířky.

Nejdřív se mi zdálo, že se dá na útěk; potom mě poznal a sešklebil svou pihovatou tvář do typického úsměvu.

"Vy jste člověk, co?" řekl jsem.

"Jo," kývl. "Jak jste to poznal?"

"Žádný andy by neřekl HOUBY S OCTEM," odpověděl jsem. "Čím jste to praštil Serghinimu do stolu?"

"Měl jsem v rukavici litinovou přírubu."

"Dáte se pozvat na karbanátek?"

"S radostí," řekl a nasedl.

"Kdo vlastně jste?" zeptal jsem se, když jsme se rozjeli.

"Vždyť to vidíte," zabručel. "Hladovej komediant. Už tři měsíce jsem nezavadil o angažmá... a neměl jsem to špatně vymyšlený. Kdyby jim ty prachy odkejvali, vybral bych si je sám. Měl bych na cestu z týhle zatracený zmrzlý Antarktidy."

"Kolik potřebujete?"

"Dvě stovky by to spravily... jel bych třetí třídou."

"Náhodou tady mám šek," řekl jsem a podal mu ho.

Hlasitě polkl. "Ale to jsou tři stovky, pane."

"Mně na nějaké té stovce nesejde, Sunny."

"Jmenuju se Ohlsen," řekl a stopil šek. "Taky jsem nebejval jenom tak někdo, pane. Pamatujete si na Orlanda? To jsem já. ORLANDO - MUŽ TISĺCE TVÁŘĺ. Udělat ze sebe Sunnyho, to byla hračka, pane. Ale koně, pane - koně ze sebe udělat nedokážu."