Čisté nebe

Karel Šlajsna

Dívám se na oblohu a vidím, že potřebuje zamést...

(While My Guitar Gently Weeps. The Beatles - White album)

Pokud máte pocit, že jste prošvihli parádní podívanou, když se jednoho krásnýho dne konečně mimozemšťánci uráčili přistát, tak vám musím dát za pravdu. Vybrali si proto samozřejmě to nejnevhodnější místo a čas, který si vůbec může jeden představit.

Dělal jsem tehdy radiolokačního technika a tak to vidím před sebou jako dneska. Byla neděle a v poušti Los Palmos na polygonu, v místě tak tajným, že to ani nemělo jméno, se dělala zkouška nové supertajné zbraně. Pokud se divíte, proč se tydle věci dělaj ausgerechtnet v neděli, tak stačí, když vám špitnu do ouška slůvka jako příplatky, diety a je to jasný. Ovšemže to platilo pro šarže, normální ucha makali z lásky k vlasti, pruhům a hvězdám.

Tahleta zbraň nám měla (jak nás všichni svatosvatě ujišťovali) konečně zajistit převahu v konvenčních zbraních na věčné časy, aby si ti na druhé straně nechali zajít chutě. Vědec, co to vymyslel, za to dostal metály a tituly. Projektant zkasíroval pořádnej balík doláčů, když předsedal komisi, která rozhodovala demokraticky o tom, kterejm koncernům se to zadá. Ty pak na tom vydělaly desetkrát tolik a navíc si na úkor jediný součástky nechaly odsouhlasit od státu subvenci na vývojový středisko, ve kterým pak jel jejich vlastní program, zatímco na součástce makali dva důchodci v starý dílně na konci dvorka. Když namítnete, že TOHLE s celou věcí nesouvisí, tak máte samozřejmě pravdu, ale vykládám vám to jen proto, aby jste nasáli tu správnou atmosféru.

První koridor kontrol byl už v okruhu dvaceti mil a nepronesli jste dovnitř ani špendlík (teda kromě foťáků /taxa sto dolarů/, videokamer /ty byly ohodnoceny na tři sta/ a dalších drobností). Každej, kdo byl na vojně, vám dá písemně, že tyhle záležitosti se absolutně neobejdou bez toho správnýho blbnutí na kvadrát, na který se potom při řácky vychlazeným pivu krásně vzpomíná.

Takže zkoušky byly samozřejmě naplánovaný skoro na poledne, aby se důstojníci hezky vyhajali. Nahoře na řídící a monitorovací věži to do nás sluníčko pralo s plnou vervou a my už takřka lehali sami vod sebe popelem a ten, kdo by si zkusil říct: "Pivo!", by riskoval lynčování.

Seděl jsem u radaru a hlídal čistou oblohu, když se mi tam nejednou vyrojilo pět malejch teček. Ať to bylo cokoliv, znamenalo to jediné - nepříjemnosti, a tak jsem chvilku váhal. Pak se ty tečky začaly posouvat a vedle nich se vyloupla další, větší, což už byl průser jak hrom.

"Neznámé objekty ve čtverci M třicet," zaječel jsem.

Obrovitá gorila v nažehlený khaki uniformě s bradou jak radlice od buldozeru a se souhvězdím na ramenou se otočila a už mě chtěla sprdnout, když najednou vyvalila oči a tygřím skokem byla u mě. Za chvilku už na to poulilo voči celý osazenstvo velitelský věže, včetně generála, kterej byl tak tlustej, že se k tomu ani nemoh pořádně vohnout. Atmosféra (částečně taky vlivem horka) byla hustá jako krupicová kaše. Pak se skupinka čumilů v jediném okamžiku rozpadla. V první moment to vypadalo, že mezi ně někdo hodil granát a já myslel na invazi a začal si nadávat, proč jsem netrval na zvýšení své životní pojistky, ale hnedle se situace vyjasnila.

Generál i přes svojí tloušťku hbitě skočil ke gigantickému sejfu, který nenápadně postával opodál. Netrpělivě na něm vymačkal desetimístný kód a já čekal, že vytáhne červenej telefon, Dokonalou zbraň, Supermanskej vohoz nebo něco takovýho. Ale když se metrákový dveře vodevřely, stála uvnitř flanděra whisky. Generál ji zdrapil, mocně si z ní zavdal a zařval: "Poplááách!" Jeho hulákání doprovázelo téměř celý následující děj, pročež se o něm nebudu zmiňovat. Bylo přehlušováno jen malými odmlkami, během kterých se obsah láhve postupně přemisťoval do jeho hrdla. Ostatní se taky mezitím věnovali horečné činnosti. Menší poďobaný major vytáhl odněkud interkom, poodstoupil stranou a začal úsečně diktovat: "Tady Paul Stern. Tajná americká základna přepadena komunistickými vetřelci během zkoušek nové super zbraně. Neschopné velení bezmocně přihlíží. Podtitulek: Kdo ponese zodpovědnost za incident?"

Víc už nestačil, protože svalnatí MP, kteří vzápětí přicválali, mu telefon vyškubli. Byli parádně sehraný - radost na ty hochy pohledět! Jeden z nich s ním majznul do kouta, zatímco druhý mu nacpal pod nos obrovitou pistoli. Podívali se na generála. Ten kývnul a ztěžklým hlasem pronesl: "O.K. hoši, vodneste to svinstvo pryč, už to tady nechci ani vidět..." a místo tečky bohatýrsky krknul. Na tento (zřejmě dohodnutý) signál MP majora popadli a vynesli ven. Velící důstojník na situaci reagoval tak, že se vrhnul k řídícímu pultu a chaoticky mačkal na přeskáčku různý knoflíky, přičemž při volbě pořadí asi rozhodovaly spíše barvy nežli důležitost. Nakonec se mu podařilo trefit se do toho správnýho a rozječely se sirény. Zároveň s tím před okna sjely neprůstřelná skla a mříže. Do toho já hlásil s velkým gustem: "Pět neidentifikovatelných předmětů se přesunuje do čtverce M dvacet devět, UFO jsou v M třicet, N třicet jedna, O dvacet devět... atd."

Velitel (protože na pultu už nebyly žádné knoflíky, které by mohl mačkat), popadl otevřenou konzervu a hulákal do ní: "Kde je protivzdušná obrana? Opakuji! Kde je letectvo!"

Pak si uvědomil, že mu teče olej do rukávu a podíval se nenávistně na sardinky uvnitř, jakoby za to mohly. V tom vstoupil spojař a bez zahlášení ležérně, konverzačním tónem prohodil: "Mám tu na drátě velitele letectva. Chce vědět jestli to na obloze patří taky k tomudle blbnutí."

Velitel zíral tupě na sluchátko ve spojařově napřažené pravici, pak se podíval na pikslu, kterou dosud svíral v ruce. Věnoval jí zasněný pohled, vyjeknul, odhodil ji a roztržitě se zeptal: "Kdo to volá?"

"Letectvo pane," pravil medově spojař, jakoby mu předával vzkaz od milenky.

Velitel se konečně vzpamatoval a zařval: "Vyřiďte mu, že tu už půl hodiny měli bejt!"

Do toho já: "UFO ve čtverci G třicet, I dvacet devět, F dvacet osm..."

Obrovitej negr, kterej tam fungoval jako pozorovatel A. A. seděl klidně v křesílku a něco si zapisoval do malýho sešitku. Vešel výkonnej a houknul: "Můžu už ten kravál vypnout nebo se pude na druhej stupeň?"

Generál zatím flanděru dorazil do dna a převzal iniciativu. Kalkuloval s tím, že když to dobře dopadne, tak slízne smetanu a když ne, tak se to vždycky dá hodit na neschopný podřízený.

"Vypněte to poručíku, stejně ta siréna měla akorát jeden efekt - rozbolela mě z toho hlava."

Říkal jsem si, že to má spíš z toho nasávání, ale držel sem hubu. Poručík zmizel a sirény vzápětí ztichly.

"Ufo ve čtverci dvacet osm," hlásil jsem. Bylo to zbytečný. Když jsme se podívali ven, mohli jsme vidět talíře i prostým okem viset téměř nad našimi hlavami ve velké výšce.

Konečně se objevily stíhačky a vzápětí jsme uslyšeli jejich řev, jak nabíraly výšku, aby dostihly talíře, které byly usazeny pohodlně nahoře na nebi bez jediného mráčku.

Spojař zatím naladil komunikační linku letců a přepnul nám to do reproduktoru na stěně. Těsně před tím, než to udělal, zaslechl jsem velitelovo tiché, ale úlevné: "No konečně sou tady. Ty snad měli k jídlu ryby."

Právě mluvil velitel letky: "Výška dva tisíce metrů a stoupáme výš. Zkoušíme se s neznámými předměty spojit na všech frekvencích. (Po chvilce) Neodpovídají. Na celém rozsahu není žádná odezva. Stále jdeme nahoru a blížíme se k nim. Varovný výstřel."

" STOP!" zařval do toho velitel letců: "Podle směrnice č. 5/286 vrchního velitelství je nutné palbu pouze opětovat. Výjimka je jen tehdy, jeví-li zcela evidentní nepřátelské úmysly, nebo je nutno vyžádat si povolení z ústředí."

Od letců se místo odpovědi snesla na zem jen sprška nadávek.

Major si už asi po šesté zkoušel zapálit obrácenou cigaretu. Když se mu to konečně podařilo, filtr vzplanul, major se lekl, podvědomě cukl a cigáro i zapalovač odhodil na za ním stojícího generála. Jeho uniforma pobryndaná whiskou ihned vzplála. Několik dalších minut jsme se zabývali jeho hašením, ale o nic jsme nepřišli, jelikož situace se zatím nezměnila. Ufa stály a stíhačky kolem nich kroužily. Když se generál konečně vyhrabal z klubka důstojníků, kteří na něj obětavě naskákali, aby ho uhasili vlastním tělem, byl poněkud otřesen:

"Teda, hrával jsem za svejch mladejch let fotbal, ale takovej mlejn sem nezažil. Kolik to válíme, poručíku?" obrátil se s mírně skelným pohledem na okolo stojící.

"Neměl jste informovat o mimořádné situaci vrchní velení osobně ihned, pane?" ozval se klidně pozorovatel, přičemž slovo 'pane` bylo proneseno nezakrytě ironicky. "Tohle zanedbání vás bude stát přinejmenším postup. Přinejmenším!"Nikdo mu na to neodpověděl, protože talíře začaly klesat k nám dolů. Neviděl jsem co se tam děje. Mým úkolem bylo trčet u obrazovky. Všichni kromě pozorovatele, který se i nadále tvářil neúčastně a povaloval se ve svém křesílku, se všichni nakonec vrhli ke zdviži. I já se vykašlal na radar, kde stejně nic nebylo. Na velkou vybetonovanou plochu se snášel ten největší stříbřitý talíř, zatímco pět ostatních lítalo nad ním. Snad jako ochrana. Když to bylo tak třicet metrů nad zemí, vytáhlo to nožičky a dosedlo měkce jak mimčo do peřinky.

Všichni co byli venku stáli v uctivý vzdálenosti a vobzírali to. Panstvo už taky sjelo dolů. Šli k tomu a v sevřeným šiku mezi sebou vedli i podroušenýho generála. Atmosféra by se dala krájet. Řek sem si, že tedlenc historickej vokamžik nemůžu propást a šel jsem taky k výtahu. Ten byl pochopitelně zablokovanej dole, jelikož panstvo za sebou nechalo votevřený dveře a tak sem si to hasil dolů po schodech jak torpédo. Tedy kdyby torpédo umělo lítat po točitých schodech. Rozrazil jsem dole dveře a vylít ven. Setrvačnost mě vystřelila rovnou do skupiny šarží. Následek byl strašný. Rozlítli se jako kuželky a tak místo toho, aby důstojně stáli a dívali se, jak se pomalu otevírají dvířka, tak s hekáním vstávali, oprašovali si mundůry a podpírali generála, kterýmu se nechtělo. Pohledy, které na mě vrhali, bodaly, krájely, pálily, vraždily a vůbec nevěstily nic příjemného. A tak v okamžiku, kdy se jakž takž dali dohromady, stála skupinka mimozemštanů už před talířem. Generál na ně nevěřícně vykulil svůj opilecký pohled a zařval: "Civilisti! Co tu dělaj ty zasraný civilisti!"

Měl pravdu. Těch šest mimozemšfanů, kteří před náma stanuli, bylo oblečeno do pestrých oděvů se spoustou kvítků. Květy měly i dvě dívky ve vlasech. Všichni byli přizdobeni spoustou náušnic, kožených i lesklých náramků, náhrdelníků, na kterých se mezi jinými vyjímaly masivní lesklé protiatomové znaky.

Poznal jsem je, protože jsem zrovna minulej tejden čuměl na televizi, jak policajti přiváděj k rozumu mírnejma prostředkama jednu skupinu tý vlasatý omladiny.

Všichni Ufouni se přiblble usmívali, ukazovali nám prsty do V a jejích hlas, přestože zněl trochu štěkavě, zněl jasně: "Mír, mír, mír!"

Generál vyvalil oči ještě víc, takže připomínal šneka a s pokřikem: "Vy hnusní hipíci! Vy pacifisti, zmizte!!" vyškubl pistoli z pouzdra. První ranou se mu podařilo prostřelit si stehno. Když padal, křičel: "Teroristi! Atentát!" a znovu vystřelil. Kulka cinkla o talíř a se spikleneckým zabzučením odfrčela kamsi.

Skupinka vlasáčů se dala na zmatený ústup koktajíc: "Mír, mír."

V odpověď na generálův výstřel odevšad vybíhaly uniformy MP a začaly bez míření střílet. To se ví, že jsme všichni hnedle zabořili nos co nejhloubějc do betonu a snažili jsme se bejt co nejvíc placatý.

Dveře do talíře zaklaply v jediný vteřině a odražené kulky kolem nás posměšně bzučely. Než bys napočítal do pěti, tak se talíř vznesl a připojil se k těm menším, který na něj čekaly. Nahoře zůstaly stát, asi vyčkávaly, nebo se dohadovaly. Střelba postupně utichla a všichni vstávali, jen generál ležel, držel si nohu, pořád mával pistolí a řval jak tur: "Zničte je! Vyčistěte mi tu oblohu! Já je tam nechci mít! Zameťte s nima! To je rozkaz! Je to jasný!"

Spíš než nějaká osobní statečnost ho při vědomí držela koňská dávka whisky a tak dělal kravál ještě tak pět minut než zvadnul. Ti nahoře, jakoby ho slyšeli, se přeskupili a bez zvuku nabrali kurs na severozápad. Stíhači pochopitelně za nima, ale ani ne za deset minut byly zpátky a hlásili: "Zmizli, ani nevíme jak."

Podíval jsem se na oblohu a viděl jsem, že mají pravdu. Nebe bylo už zase čisté, modré a nebyla na něm sebemenší skvrnka.

Pokud vás zajímá, co bylo dál, tak to už tak zajímavý a podnětný nebylo. Šli jsme, jako procesí ke věži, jenže místo monstrance jsme nesli na nosítkách generála. Ve dveřích na nás čekal černoch. Spočinul pohledem na zraněném a povzdychl: "Má smůlu, přežil to." Nebyla to pravda. Přilít pro něj vrtulník a vodvez ho do soukromýho luxusního sanatoria. Dostal metál za zranění v bojové akci. Dali ho sice do výslužby, ale bral důchod, vo kterým se nikomu z nás nezdálo, takže si moh dovolit křepčit každý léto na Floridě, dokud ho v jednom motelu při tom řádění s jednou slečnou netrefil šlak. Noviny vydaly nekrolog, že zesnul tiše v rodinným kruhu. Hubelec! Sám sem to viděl. Vylili mě totiž a nikde sem se potom pořádně nemoh chytnout, protože jsem měl v materiálech posudek černej jak tunel. V tom motelu jsem shodou okolností dělal uklízeče.

Ta událost z 15. 8.1969 byla samozřejmě taj, dův., ale když tak o tom dneska přemejšlím, tak si říkám, jestli oni se nespletli a nechtěli přistát na druhý straně catskillských kopců, tam co byla tenkrát ta velká Woodstocká slezina.

© Zbraně Avalonu

** Amber Stories ver. 1.1 **