Neznámý

Radim Šimánek

Na obzoru se vynořily dvě nejasné tečky, jak se přibližovaly k městu, šlo stále lépe rozeznat, že se jedná o vojenská letadla. Piloti čekali až do poslední sekundy na odvolání útoku, ale rozkaz nepřišel. Došlo k odpálení raket. Městem pronikly hlasité exploze. Zavládla panika, všude se ozýval křik a pláč. Začala válka.

Ticho, to odporné ticho, jak já ho nenávidím. Jsem z něho strašně nervózní. Můžou být kdekoli, je jich tady všude obrovská spousta. A když nejdou slyšet, je to ještě horší.

Proč, proč to vlastně začalo? . . .To už dneska nikdo neví. Bylo to teprve před pár lety, ale za tu dobu se hodně změnilo, i tohle město. Kdysi bylo krásné, plné lidí a turistů. Pamatuji si, jak zde byly jarmarky a všude si hrály děti. A dnes? Dnes jsou tu jen zhroucené zdi. Někdo prý kdysi předpověděl, že v novém tisíciletí nastane konec světa. Nevím, ale asi tomu začnu věřit ...

Je to pořád horší a horší. Proč se do toho začali všichni plést? Na začátku to byl malý konflikt mezi dvěma státy. Jenže ten jeden byl v NATO a ten druhý pod ochranou Ruska. A teď? Teď bojuje celý svět.

Myslím, že se už dlouho neozval žádný výstřel. Jsem jediný, kdo z naší jednotky přežil, ostatní jsou mrtví. Je to těžké zůstat jediný. Věřte mi, není to nic lehkého. Občas si myslím, že kdybych byl mrtvý, bylo by mi lépe. Jenže to není tak jednoduché, myslím na smrt každým krokem, který udělám, ale vždycky, když už by měla přijít, tak se mi chce tak strašně žít.

Pokusím se přemístit na nějaké bezpečnější místo. „Ksakru", ulevil jsem si. Nemám žádné spojení, vysílačka nefunguje. Jak mám teď vědět, jestli můžu pryč. No nic, budu to muset risknout, než začnou prohledávat budovy, pak už bych neměl žádnou šanci se odsud dostat.

Zkontrolovat zásobník, nabít zbraň a kupředu. Zkusím to támhle k těm dveřím. Doufám, že za nima nikdo nečeká. Ne, myslím že ne. A jsem tady. . . nikdo tady není, naštěstí. Kam teď? No, zkusím to támhle a zatím prohledám toho mrtvého vojáka co ho zabil granát. Kdysi jsme byli přátelé, znali jsme se už od dětství. Pamatuji si, jak jsme spolu kradli bonbóny. Myslím, že mě tenkrát chytili a on utekl. Dnes to bylo naopak, dnes jsem utekl já a díky tomu jsem přežil.

Je na něj příšerný pohled. Kdysi pohledná tvář je nyní zohyzděná, nemá bradu a půlku pravé tváře. Všude je spousta krve. Nemůžu se hrůzou pohnout. Z té spousty krve mi ztuhly všechny údy, asi budu zvracet. Ne, teď ne! Kdyby někdo přišel, byl bych snadný cíl, musím dál. Musím!... Nejde to, padl jsem na kolena a začal zvracet. Všude ten nasládlý pach krve, dělá se mi z něho špatně. Musím odsud! Snažím se odsaď dostat, ale jde to pomalu.

Dostal jsem se do další místnosti, ale je to tady ještě horší. Tady byl totiž účinek granátu nejsilnější. Tři mrtví. Jeden leží na zádech a z břicha mu vyvěrají střeva, chybí mu pravá ruka a ta druhá nemá prsty. Na ostatní se raději ani nedívám, je mi z toho pořád špatně, ale už se mi nechce zvracet.

Sbíhám dolů po schodech, otevírám dveře do další místnosti a opatrně vstupuji připraven okamžitě vystřelit. Je to tady v pořádku, nikdo tady není. Jdu tedy opatrně dál.

Slyším něčí kroky a tak utíkám za nejbližší stůl, převracím ho na bok a schovávám se za něj. Pomalu se otevírají dveře. Mířím odjištěným samopalem rovnou doprostřed dveří. Vchází jimi voják, je mladý. Černé vlasy, knír, středně vysoký, vypadá vystrašeně. Řekl bych, že je nováček, stejně jako já. Jak rád bych položil pistoli a objal ho. Nevím, proč bych ho měl zabít, to že má jinou uniformu ještě neznamená, že musí zemřít.

Mířím na něj, ale zatím nestřílím. Prochází se po místnosti, bere plechovku s jídlem ze stolu a zkouší jestli je k jídlu. Úsměv na jeho tváři naznačuje, že mu chutná a tak prstem vydlabává její obsah a zároveň jde ke schodům. Pořád ho mám na mušce zbraně, ale nestřílím. Jde nahoru. Zmizel mi z dohledu, ale dunivé zvuky, které vydávají jeho boty došlapující na schody pořád slyším. Patrně objevil mrtvé, protože zvrací.

Plechovka se s kovovým řinčením kutálí dolů po schodech, vzápětí je sbíhá i voják. Vbíhá do místnosti. Odtamtud mě musí vidět. Mířím na něj a vyčkávám, možná si mě nevšimne. Stále čekám. Zpozoroval mě. Snaží se vystřelit, ale

marně, jsem daleko rychlejší. Salva ze samopalu ho zasáhla přímo do ramene. Střílím znovu, tentokráte ale do břicha. Udělá ještě pár kroků a pak s žuchnutím klesne k zemi, svalí se na břicho. Jdu k němu, ještě žije. Pomalu se převalí na záda a drží se za břicho, mezi prsty mu prosakuje krev, hrůzou má rozšířené oči a chroptí.

Má strach, strach zemřít. Nerozumím tomu co říká, ale myslím si, že mě prosí. Ano on prosí, ale proč, proč prosí mě. Já tuhle válku přece nezačal, já jenom vykonávám rozkazy. Přikládám mu hlaveň zbraně k očím. Ztichl. Ticho, zase to odporné ticho, jak mě znervózňuje. Je mi tak odporné, je tak hnusné. Křič, řvi vojáku. Řvi a pros o milost, hlavně ať není ticho, jinak zešílím. . . Vystřelil jsem, bylo to rychlé. Přesně mezi oči.

Ohledávám tělo. Má u sebe jen cigarety, zapalovač, nůž, dopisy a nějaké fotky. Prohlížím si fotky, je na nich mladá dívka. Snědá kůže, černé vlasy, hnědé oči, bude nejspíš Pákistánka. Je docela hezká, asi to byla jeho dívka a teď jí zemřel milý. A možná zemřela ona dřív a on si jen nechal fotky, jako vzpomínku na ni. V téhle válce jeden nikdy neví, nešetří se nikdo. Ani ženy, ani děti, vůbec nikdo. Po některých městech zůstaly jen krátery. Slyším přijíždět auto a tak utíkám k oknu.

Z pouště k městu přijíždí auto, vojáci v něm klidně sedí a pozorují zřícené zdi budov a nejspíš přemýšlí, jaké tohle město asi bylo před válkou. Velké masivní zdi, táhnoucí se okolo města, kdysi silné a pevné, jsou nyní zničené. Jen tu a tam zeď přetrvala litý boj. Kdysi sloužila jako ochrana proti bouřím, ale dnes by nevydržela silnější vítr. Monotónní zvuk motoru dokonale uspává vojáky. Automobil vjíždí na širokou cestu, kdysi určitě pevnou a rovnou, teď plnou kráterů.

Náhle mrtvým městem zazněly výstřely. „Něco jsem slyšel," ozval se voják, ostatní zpozorněli. „Určitě se ti to zdálo," pověděl druhý. „Ne slyšel jsem výstřely," bránil se první. A pak další výstřel, jen jediný, ale ten už slyšeli i ostatní.

„Bylo to támhle," řekl a ukázal směrem k napůl zničené budově. Automobil změnil směr. „Něco se tam pohnulo, tam u okna," promluvil zatím zamlklý mladík. Automobil zastavil. Opatrně z něj začali vylézat vojáci, zbraně namířeny na budovu. „Nestřílet," přišel rozkaz od velitele. Náhle se ve dveřích objevila postava s rukama za hlavou.

„Už jsou tady. . . Mě ale tak lehce nedostanou, já se nebojím zemřít. Už tolikrát jsem na to myslel, že teď už se smrti nezaleknu!" řekl si neznámý voják pro sebe. Poté hodil na zem fotky, z opasku u pasu vytáhl granát a odjistil.

Voják vyšel z budovy s rukama za hlavou, ve kterých pevně svíral granát. Proti němu byly namířeny zbraně. „Nestřílet," ozvalo se odkudsi. Voják šel stále dál, granát pevně sevřený v rukou, šel přímo k veliteli nepřátel. „Nestřílet!" ozvalo se opět.

Náhle se s křikem rozběhl proti vojákům. Zazněly výstřely, které prořízly ticho. A pak opět ticho, odporné znervózňující ticho. Ale teď už to bylo jedno, protože umíral.

Padl na zem, granát se mu vykutálel z již mrtvých rukou. Velitel stál s hrůzou v očích a pozoroval, jak se granát kutálí rovnou k jeho nohám.

© Zbraně Avalonu

** Amber Stories ver. 1.1 **