Ogigva Vysokých

Milan Sobotík

Každý den k večeru očekával šamana. Dobré úlovky si přece zasluhují tanec díků a šaman by měl před něj předstoupit vyzdoben barevnými hlinkami a s péry alkoly na obřadní holi. Avšak šaman nepřicházel, ačkoli si Turu už dávno všiml jeho pohledů směrem k okaté dívce a ani na okamžik nepochyboval, v kterém místě kruhu padne po vysilujícím tanci. Vybírá si stále mladší. Nebyl ale on sám ještě nedávno také takový?

Obdivuhodně je vyvážena jejich moc. Když kmen strádá, obracejí se pohledy mužů i žen k němu. Jako by vycítili, že rozhodnutí náčelníka kde a co lovit, je účinnější než zaklínadla a vzývavé tance. Je-li však kořist hojná, roste moc šamana, roste s netrpělivostí kmene, s jeho urychlujícím se vnitřním tepem. Neboť plný žaludek má rád opojnou kove, rytmus bubínků a vřískavý tanec a nikomu se nechce myslet na pozdější hlad. Když kmen touží po slavnosti, vzhlížejí nedočkavé oči k šamanovi, kdy rozhodne, že složí díky Ogigvovi.

Ogigva... Jediný výraz ze všech slov a posunků, který jeho zkušenost nedokáže spojit s něčím určitým. Šaman tvrdí, že pouze Ogigva dokáže ukrýt gheru-lidožrouta tak, aby se mu podařilo připlížit mezi chýše a jestliže on si přeje, odvleče si gheru dítě v zubaté tlamě do bažin. Pouze Ogigva může způsobit, že jim jistá kořist unikne, ale kdo jiný než opět on nečekaně přivede jinou přímo do pasti? Turu věřil, že Ogigvovi se nemůže postavit tváří v tvář, že na něj neplatí šíp z foukačky a byl ochoten přijmout i šamanovo tvrzení, že Ogigva se ukrývá pokaždé pod jiným listem: "Kdyby celý kmen hledal Ogigvu v pralese a obracel list po listu," více než slovy, vláčnými a několikrát opakovanými posunky naznačoval šaman, "byl by Ogigva ukryt právě pod tím posledním, neobráceným."

Podle šamana je Ogigva nejsilnější a nejmocnější ze všeho, s čím se mohou střetnout. Jestliže se však Ogigva ukrývá v pralese, často uvažoval Turu, tak jej potřebuje. Potřebuje prales stejně jako gheru rákos nebo bažinu. Znamená to snad, že rákos je silnější než gheru? Neznamená... jenže rákos je rákos, je sám a není nic jiného, ale prales není sám. Prales je rákos, gheru i bažina, celý kmen a vůbec všechno kolem. Prales se nezmocnil jen vrcholu vysoké hory, ale kde končí, to nikdo z kmene neví.

V poslední době, kdy už Turu občas vynechával dlouhé lovecké výpravy, přemýšlel rád o Ogigvovi a pralese a čím déle mlčky hleděl do ohně, tím větší význam přikládal neměnným zákonům pralesa. Ctil jeho sílu v malých, zelených výhoncích, deroucích se na sebemenším volném místečku ke slunci, aby okamžitě nebyly udušeny jinými. Ctil sílu pralesa v jeho neústupné obnově.

Při minulém úplňku se Turu přímo zeptal šamana, není-li prales silnější než Ogigva a šaman ho překvapil okamžitou, asi předem připravenou řadou posunků i slov: "Ogigva a prales jsou si blízcí jako dech a foukačka, ale nejsou jako dech a foukačka. Dech dá sílu smrtícímu šípu, ale sám se rozplyne, mizí... Ogigva však je silou nejmocnější a taková se nikdy nerozplývá, v pralese jen přechází z místa na místo. Může být tedy i daleko, a proto šaman někdy opakuje svá zaříkání, chce-li pro kmen přivolat Ogigvovu přízeň..." Ani tato chytrá odpověď však náčelníka úplně neuspokojila.

Očekával slavnostně vyzdobeného šamana, s péry alkoly na obřadní holi, neboť Ogigva jim dává hojnou kořist a je třeba ho uctít tancem díků. Očekával ho netrpělivě každý večer a přibíhá-li teď k němu šaman neupravený a v pravé poledne, musí být důvod vážný, ztrácí-li pro něj důstojnost. Ogigvovo jméno také doprovázely naprosto jiné posunky než čekal. Zvedl překvapeně hlavu: "Ogigva že by odešel z pralesa do vysoké Hory?"

"Náčelník neslyšel vzdálené hřmění?" podivil se šaman.

Turu zavrtěl hlavou.

Šaman posunky naznačil, že on je slyšel, když hledal barevnou hlínu, a ženy u řeky též.

Hledal-li šaman barevnou hlínu, uvažoval Turu, pomýšlí konečně na tanec díků. Je ale vlastně jedno, proč se bubnuje, tančí a pije zkvašená kove, vyžaduje-li to tep kmene. Vysoká Hora, která jednou za dlouhý čas vyvrhne oheň, popelem a záplavou bahna ničí údolí, je však nebezpečí, které náčelník nemůže opomenout. Důstojně povstal: "Přivolej Ogigvu zpět do pralesa!" řekl šamanovi a naznačil, že se na Horu půjde podívat. Šaman však trval na tom, že ho doprovodí a Turu v jeho úhybném pohledu odhalil známky nepokoje.

Prodírali se vzhůru houštinami. Dosud plně neověřené nebezpečí jim nedopřávalo klidu a oba podvědomě zrychlovali krok. Na vrcholu pahorku se před nimi odkryla nekonečná zeleň a Hora v dáli. Stála tam jako vždy, majestátná a klidná, z bílé špice nestoupal ani mráček dýmu. Turu se v rozpacích obrátil ke svému průvodci, ale šaman ještě o dva kroky vystoupil z houštin a holí ukázal na slunce. Tak velké a rudé slunce Turu neviděl ani v těch krátkých okamžicích, kdy zapadá. Bude to tím, usuzoval, že celá obloha je podivně začouzená.

Jestliže šaman opravdu zaslechl hřmění a slunce s oblohou pozoroval od řeky, nemohl pochybovat o tom, že původcem všeho je Hora. Proč však je slunce rudé už v poledne a obloha podivně zamžená, když Hora mlčí? Turu si povšiml, že Hora bez kouře překvapila i šamana a celá situace ho zneklidnila jako všechno, s čím se ještě jeho zkušenost nesetkala.

Až nyní si Turu uvědomil, jak ho s šamanem Hora spojuje. Když se stal náčeníkem, oba společně prosadili, aby kmen změnil loviště. Starší lovci před Horou varovali, pro něho a pro šamana však byli daleko větším nebezpečím vysocí bílí lidé, kteří postoupili podél řeky. Vzpomínka na Vysoké, s blýskavými a hřmícími zbraněmi a s naprosto nevysvětlitelným chování, vždy s náčelníkem otřásla...

Chytili ho jako dospívajícího chlapce. Jídlo, které mu zpočátkku štědře nabízeli, bylo sladké, sladší než med pralesních včel. Samo se rozpouštělo na jazyku, ale později z něho zvracel a bolela ho hlava.

Nejhlouběji se však do jeho paměti vryla vzpomínka na krásnou vysokou ženu. S pletí bělejší, mnohem jemnější než mají vysocí muži, a s dlouhými světlými vlasy vyvolávala v něm rozporné pocity, s nimiž se nedokázal vyrovnat. Většinou si ho nevšímala, ale někdy se na něho usmívala tak vyzývavě, jak by si to nedovolila žádná dívka kmene. Zvláště, když chtěla slyšet názvy předmětů, které mu ukazovala, a vyžadovala, aby je donekonečna opakoval. Naprosto nechápal, proč se ho někdy snažila splést a předměty zaměňovala.

Když ale jednou podle vyzývavých úsměvů počal jednat, jak se na jinocha jeho kmene patřilo, začala křičet pronikavým hlasem a hned přiběhl Vysoký s chmýřím pod nosem. Odtrhl ho od ní a kopl. Ležel svázaný v koutě a víc než škrábanec přes celý krk od Vysoké ho pálilo ponížení. Pálilo i druhé noci, kdy se mu podařilo utéct, a nezapomněl na ně dodnes.

Vysocí jsou zvláštní lidé. Mají obdivuhodné blýskavé předměty, blýskavé a hřmotně hřmící jsou i jejich zbraně, ale foukaček se bojí. Jeho se vysoká kráska také bála, i když byla šamanem, a to, že byla šamanem, věděl Turu zcela jistě. Vždyť několikrát slyšel svůj i její hlas z malého předmětu, který nedovedl pojmenovat, který však přesně opakoval jejich rozmluvu, kdykoliv si to Vysoká přála.

Ano, vše, co je spojeno s Vysokými, je nepochopitelné, lesklé, blýskavé a někdy hřmící, avšak dobré jen zpočátku. To tvrdí i šaman, ovšem ten nenávidí Vysoké pro jejich nepochopitelná kouzla a Turu je přesvědčen, že jsou to kouzla mocnější. Dál od Vysokých a raději blíž k nebezpečné Hoře!

Turu v myšlenkách přeběhl do přítomnosti. Zatím někteří slyšeli vzdálené hřmění, někde vysoko na obloze se táhnou chuchvalce kouře a slunce za nimi je rudé. Bude-li to trvat několik dní, kmen bez vyjímky přijme vysvětlení, že šaman svým tancem uprosil Ogigvu, aby se vrátil do pralesa.

Zaplaví-li však Hora bahnem loviště ryb, počnou starší lovci vychvalovat bývalá místa a jejich slova budu tím hlasitější, čím déle to potrvá. Proto šamanovo zneklidnění, proto ho sem doprovázel. Šaman se přece bojí náčelníka, náčelník jeho, ale oba společně - a daleko víc - se bojí nespokojeného kmene. Kmen si zase váží jen zkušeného náčelníka a šamana s mocným kouzlem a musí to tak být, jinak by neulovili ani komára: "Udělej velkou... největší slavnost, šamane!"

Už dávno byla tma, už dávno prales koncertoval tisíci zvuky, když se k nim přidaly bubínky se stále se zrychlujícím rytmem. Šaman nešetřil křiklavou hlínou a jeho bouřlivým výlevům sám Turu málem podlehl. S hlasitým výkřikem "Ogigva igííí!" klesal do podřepu hned po šamanovi, záměrně divoce bušil pěstmi do země, otevřenými dlaněmi se bil do prsou a nepolevil, ani když se rytmus stupňoval. Jen kove, které ženy připravily to tykví, bral v co nejmenších dávkách, jak si předem umínil, ale o to víc na sebe poutal pozornost, když skutečně pil: "Ogigva igííí! Ogigva igííí!"

Turu se stáhl do ústraní, jakmile nejzdatnější bojovníci převzali tíhu vyvrcholení tance a vystupňovali rytmus do nenávratna. Tehdy ho napadlo, že tep kmene je také síla, která při slavnosti utíká do pralesa a tam se rozplývá. To už šaman seděl před okatou dívkou a jen výkřiky a ranami holí do odhozeného bubínku povzbuzoval tanečníky: "Ogigva igííí! Ogigva igííí!"

Pozoroval ženy, které i v divokém rytmu házely očima po muži, kterého si nejvíce přály. Sledoval muže, jak vytrhli ženy z roztahujícího se a hned zase smršťujícího kruhu a odváděli si je do chýší, anebo jen kousek dál od ohně. Viděl zpitého šamana a jeho odhozenou hůl, když Okatá, v nezkušeném obdivu, se k němu sama přisunula. Viděl... a záviděl jen klidnému dohasínajícímu ohni.

Už nikdo nevolal "Ogigva igííí!"

Vichr, jaký se zvedl z ničeho nic před svítáním, Turu ještě nezažil. Nehučel v korunách vytrvale stejným směrem, nepřinášel provazce deště, ale v divokých nárazech z různých stran lámal větve a šířil nezvyklý pach. Šaman měl přece jen pravdu! Ogigva přesídlil do Hory a vyvrhuje z ní popel! Ačkoliv... ať napínal sluch sebevíc, burácení Hory neslyšel. Přesto rozhodl, že kmen musí okamžitě ustoupit od řeky, protože korytem se může přihnat velká záplava bahna.

Vstal a budil spící muže, ženy i děti, holí bil ty, jimž kove zatemnila mysl. Mnozí se nemohli udržet na nohou a kymáceli se v silném větru nic nechápajíce. Jiné museli podpírat a šamana dokonce nést.

Pošmourné ráno, s rudým sluncem většinou ukrytým za podivnými chuchvalci mraků, je zastihlo sotva v polovině pahorku. Unavení muži odmítli jít dál. Ještě nebyli v úplném bezpečí, Turu se však s místem spokojil, protože stále neslyšel ani zlobu Ogigvovu, ani hluk ženoucí se vody.

Opustil kmen a sám stoupal ještě výš, ale obloha i Hora se ztrácely v dýmu a údolí pod ním ve zvířeném prachu. Až před polednem, kdy náhlý poryv větru rozehnal mračna, spatřil Turu na chvíli Horu. Nemohl uvěřit svým očím. Z jejího vrcholu se vůbec nekouřilo, zmizela však bílá pokrývka, zmizela docela, ačkoliv po svahu Hory se netáhly jazyky plamenů a on vůbec neslyšel hukot říčky, která se pak měnívá v běs.

Teprve teď si Turu všiml, kolik prachu spadlo všude kolem a kolik jej víří nad ním. Nejspíše právě tenhle jemný prach překryl bělost vrcholu Hory, zřejmě on vytváří nabobtnalá mračna, která zakrývají i samotné slunce. A tu ho také napadlo, že tak velké množství prachu nemůže vyvrhnout jedna Hora. A protože prach nikdy nevychází z pralesa, musel jej tedy přinést prudký vítr z dalekých míst, kde - jak slyšel - žijí velké kmeny Vysokých a kde je svět plný lesklých předmětů a často hřmících zbraní. S padajícím prachem tudíž jejich Ogigva nemá nic společného, a to ho znepokojilo daleko víc, než kdyby mohutně otřásal Horou a vyvrhoval z ní oheň.

Odpoledne se nic nezměnilo. Jen občas a krátce se ukázalo rudé slunce a prachu kolem stále přibývalo. Když se šaman poněkud vzpamatoval, počal tancem a výkřiky vzývat Ogigvu, aby se vrátil do pralesa, ale jeho tanec byl malátný a unavený kmen k němu zůstal lhostejný. Vichr nepovolil ani v noci, ba ani k ránu a přinášel i stále citelnější chlad. Druhý den zůstal pošmourný a kmen se před zimou choulil v úzkém kroužku. Většina očí vyhledávala náčelníka, jen ze vzdálenějšího konce zaslechl, že se nikdy neměli přibližovat k Hoře.

K poledni vystoupili Turu, šaman a nejzkušenější lovci na vrchol pahorku, jenže Hora se neukázala ani na chvíli. V chladném větru si Turu povšiml, jak rychle se prales mění. Listy se zkroutily a zhnědly a místy čněly vzhůru holé špičky stromů. To přece nemohl udělat jejich Ogigva, kteý listí potřebuje!

Turu věděl, že nyní musí jednat rychle. Nálady kmene jsou nevystihnutelné, zloba či nespokojenost se mohou rázem obrátit proti němu a šamanovi, anebo se vychytralý šaman pokusí svést všechno na něho. Ukázal dolů a řekl rozhodně: "Mogha!" Jeho posunky naznačovaly, že kmen sestoupí k řece a půjde dál až k tůním, kde na některých místech vyvěrá bahno mogha, a to si rozetřou po těle.

Šaman o tom nechtěl zprvu ani slyšet. Mogha byla jeho výsadou, tam hledal barevnou hlínu. Teď se však sám třásl zimou, a když vycítil mínění většiny, ustoupil pod podmínkou, že kouzlem zažene komáry, jejichž mračna tam napadají vše živé. Jeho tanec však byl opět nevýbojný a krátký, nejkratší jaký kdy šaman tančil. V závěru nezvykle bledý klesl na zem zcela vyčerpán a i v sedě se opíral o obřadní hůl.

Sestoupili k řece, na jejímž toku nebylo ani stopy po naplaveninách. Voda, šedě lesklá, odnášela zkroucené hnědé listí a mezi ním zahlédli bílá břicha ryb. Po přebrodění šaman zvracel, což bylo divné. Turu dobře věděl, že šaman od probrání z opojného spánku nic nejedl, ani z toho mála, co vzali sebou. Jen si hojně nechával nosit vodu zachycenou v listech a pil ji hltavě, i když byla do šeda zbarvena od napadaného prachu.

Kráčeli jeden za druhým. Řada se několikrát zvlnila, jakmile počali obcházet vyvěrající bahno a první tůně. Pod nízkým příkrovem rostlin a v zapáchající hnilobě pralesa bylo skutečně tepleji. Brodili se v mělkých kalužích a muži přitom klacky bušili do kmenů stromů, aby zahnali zubatého gheru. Jedno dítě mu přineslo ukázat mrtvého ptáka. Druhého našel sám.

Obaleni teplým bahnem pocítili úlevu. Tehdy jim šaman skřípavým hlasem a unavenými posunky připomněl, že se ani jednou nemuseli ohnat, že dokonce ani nezaslechli bzukot komára. Má snad šamanův tanec tak mocný účinek? Turu se nachýlil nad tůň a opravdu tam komáří larvy spatřil, i když jejich kolonie prořídly. Kde jsou ale bzučivá hejna? I ta nakonec Turu našel. Ruce se mu roztřásly, když při promílání napadaného prachu, pronikajícího i pod husté houštiny, uviděl průhledná křidélka. Mnoho jich spatřil v jedné hrsti a neřekl o nich nikomu.

Ženy s dětmi dostaly příkaz, aby v tůních lovily drobné rybky s červenomodrým pruhem, pro které dosud ani jméno neměli. Muži, obaleni bahnem, se vydali do okolí hledat velkou kvákající bohé, ale dva z nich se brzy vrátili a zvraceli. Zvracela i jedna žena a některé děti. Prales, jindy oplývající nespočetným množstvím zvuků, se ozýval pouze ojedinělými výkřiky a přes hučení větru jim připadal nezvykle tichý.

Ráno zjistili, že šaman a dvě děti v noci zemřeli. Druhý muž zemřel po bledém svítání a těch, co zvraceli, opět přibylo. Turu pocítil ostré píchnutí v útrobách. Vztyčil se. Teď, když je šaman mrtvý, může to říct... Ještě nikdy nemluvil před kmenem tak dlouho:

"Ogigva často v pralese způsobí smrt toho nebo onoho, proč by ale ničil všechno? Všechny ryby, jejichž bílá břicha jsme viděli? Všechny komáry? Všechny ptáky? Kolik mrtvých už jich popadalo na zem! Proč by Ogigva ničil všechno listí, když by mu brzy nezbyl ani lístek, pod který by se mohl ukrýt? To všechno kolem," rozpřáhl Turu ruce, "nemohl udělat náš Ogigva, protože ten nikdy neničí všechno! Vzpomeňte si na Vysoké. Mají lesklé předměty, které přinášejí pouze klamné dobro. Mají mocné blýskavé a hřmící zbraně. Vysocí mají také svého Ogigvu, a protože Vysokých je více a jsou silnější, bude i jejich Ogigva vyšší, blýskavější a ještě silnější než Ogigva náš. Kdovíkde a proč," obracel se Turu zvolna na všechny světové strany, "se rozhněval Ogigva Vysokých! Kdoví proč se rozhněval tak silně, že jeho jedovatý dech ničí vše živé i pod hustým příkrovem pralesa. V kolika asi vysokých Horách se musel rozbouřit, když mraky kouře zastínily i samotné slunce a přinesly k nám zimu. Znám však mocnější sílu, než je Ogigva Vysokých," zesílil Turu hlas. "Cožpak jste zapomněli, kolikrát Vysocí prosekali svými lesklými nástroji cesty v pralese a ten si je vzal zase zpět? Cožpak jste zapomněli, že tyto nástroje ztrácejí v pralese svůj lesk a po čase se rozpadnou? Ano, nejsilnější ze všeho, co znám, je prales! Pokud prales ustoupí, tak vždy jen na chvíli. Nesčetněkrát zničen, vyrazí novými výhonky. Dává úkryt i našemu Ogigvovi a ten nás také očekává v nových zelených lovištích. Já, náčelník Turu, taková loviště najdu a celý kmen tam zavedu!"

Přehlédl rychle mlčící tváře, ale musel se zastavit u Okaté, jejíž oči dnes obzvláště vystupovaly z bledého obličeje. Chvatně se potřísnil teplým bahnem a bez rozloučení se vydal na cestu.

Snažil se nevidět mrtvoly zvířat v opadaném listí, ani hnědé skvrny na kapradinách, které tam ještě včera nebyly. Polekaně se zastavil, teprve když několik kroků před sebou spatřil obrovského gheru. Avšak tentokrát gheru neudeřil mocným ocasem o zem a nevyřítil se proti němu s otevřenou tlamou. Největší nepřítel gheru jen ztěžka pozvedl hlavu a bez zájmu ji nechal poklesnout, neboť umíral a Turu se mu neposmíval jako těm, které kdysi přemohli a svázané dopravili k chýším, aby se pochlubili před ženami. Dnes i gheru byl pro něho prales.

Když vyšel z bažin, ovanul ho chladný vítr odporně sladkým zápachem. Řeku našel zavalenou hnědým listím a množstvím leklých ryb. Nabral trochu vody do dlaně, jen aby se podíval, a voda byla šedá, sotva průhledná. Těžce stoupal na pahorek. Namlouval si, že se nezastavuje kvůli únavě a křečím v břiše, ale jen proto, aby hledal zelené výhonky, nové dravé výhonky, které by teď přece mohly mít tolik světla. Nenašel ani jediný.

Nevadilo mu, že v cárech prachu nezahlédl Horu, poněvadž teď už určitě věděl, že pro život kmene není rozhodující. Jeho oči hledaly nezasažená loviště, hledaly zoufale vysněný Ogigvův zelený ostrov, v který ještě trochu věřil. Ale to, co uviděl, bylo mnohem horší, než čekal. Všude kam oko dohlédlo, sestupovala hněď po rostlinách dolů a zanechávala nad sebou jen holé stvoly a pahýly.

A tehdy Turu s konečnou platností uvěřil tomu, čemu se úpěnlivě vzpírala jeho celoživotní zkušenost: "Ogigva Vysokých přemůže celý prales!"

CopyRight © IKARIE