Píseň pouště

Hana Balounová

V Ridwalthu, který obývá

dnes národ lidí podivných,

ve stínu dubů sešly se

legendy známé z veršů mých.

Tam láska vzešla v srdcích dvou,

vášeň spálila nenávist.

Iridaen a Danigen,

dva rody vyšly sobě vstříc.

Však kletba příliš silná jest,

tu ani láska nezlomí,

než boj s vlastními bratry vést,

raději odchod vyvolí

Až v pusté poušti zvolní krok,

do písku svůj strom vsadí tam.

Jak stal se zázrak, kdopak ví,

v té pusté poušti, vás se ptám.

Dnes ti, kdo žízní zmírají,

v oáze život naleznou,

v písních o ní pak zpívají,

o síle lásky lidí dvou.

***

„Nenávist. Ano, ten prudký, vášnivý cit plný stravujícího jedu znají Panští z Hrundiku lépe než kdokoli na tomto světě. Samozřejmě, s výjimkou většiny obyvatel Dubového hvozdu.

Stovky let trvá nenávist mezi nimi a nezbyl nikdo, kdo by si pamatoval její příčinu. Ani já o ní nikdy neslyšel, a to už jsem na světě pěknou řádku let. Ale znám příběh, který se k těmto rodům váže a rád se o něj s vámi všemi podělím."

„Však bylo načase, pane, zatím jste nám neřekl nic, co bychom nevěděli. Doufám, že to za ten korbel vína, co jsem vám slíbila, bude stát," šenkýřka rázně postavila před starého mága vyžádanou odměnu, až sladký mok vyšplíchl na vydrhnutý stůl. Vypravěč, ponořený do dávných vzpomínek, jen nepřítomně pokýval hlavou a znovu navázal na přerušenou nit příběhu.

„Nevím, na kolikátý rok mi tehdy táhlo. Pamatuji si jen, že Mistr Karmin mě začínal učit číst a psát, když mé oči poprvé spatřily košaté koruny ridwaltských dubů. Abyste pochopili, proč jsem se ocitl v tom podivném kraji..

Mistr Karmin dojížděl na Hrundik kvůli ženě tamního pána. Už delší čas trpěla únavou a Karmin jako rodinný přítel chtěl mít jistotu, že vílu neprovází, jak tenkrát řekl, stín smrti... Ale zpět k příběhu; nenadešel snad den, kdy by nedošlo k nějaké roztržce, rvačce nebo menší bitvě. A bojovalo se vším. Meči, luky, ohněm, kouzly. Stalo se při jedné z takových bitev, že se mezi vržená kouzla nešťastnou náhodou dostala dcerka bylinářky z blízkého okolí. Než si rozlícené strany stihly uvědomit dívčinu přítomnost, bylo pozdě. A tehdy matka děvčátka oba rody proklela. Propletla jejich osudy nenávistí tak prudkou, že jen při zaslechnutí jména nepřátel sahali po dýce. Já nevěřím, že k vytvoření věčného kouzla stačila jen síla obyčejné kořenářky, třebaže ji to stálo veškerou životní energii. Možná tehdy zasáhl sám Osud, kdo ví? Matka následovala svou dceru pár chvil po vyřčení kletby.

Když válečníky opět naplnila touha po krvi a chopili se zbraní, nebylo jim dopřáno svou touhu ukojit. Šípy, meče procházely těly bez škrábnutí, jako by to byly pouhé stíny. Bylo by jednoduché nechat místo sebe zabíjet najaté vrahouny, ani ti nedokázali kletbu prolomit. Život si mohli prokletí vzít jen o své vůli, pokud to za ně neudělala přirozená smrt, či nestranný cizinec. A kdy by se snad Panští pokoušeli dostat do lesa, bránila jim v průchodu Hranice - neviditelná stěna.

Jen pokud by se v pozdějších pokoleních našel takový člověk, kterého by nestravovala dědičná nenávist, pak právě ten mohl Hranici projít, jen ten se mohl dotknout toho, jenž je pro ostatní nepřítelem na život a na smrt. A je dílem Osudu, že se tací našli.

Jejich první setkání vůbec neprobíhalo tak, jak vypráví potulní pěvci ve svých baladách; nezněl chór skřivanů a slunce nezářilo o nic méně, než v kterýkoliv jiný den. Dokonce ani jeden z nich netušil, co je ten druhý zač. A já to vím. Nebyl jsem sice u toho, ale bylo mi dopřáno si každičký pocit, každičkou myšlenku přečíst z jejich mysli v Oáze života. O té jste už určitě také slyšeli, a když ne, tak... Ale k tomu se dostanu někdy jindy. Trpělivost. Chápejte, nebyl jsem stvořen k vyprávění..."

Vyčkával. Jen naprostý klid mu mohl poskytnout šanci na úspěch. Pomaloučku napínal tětivu luku. Cítil, jak mu zpocené ruce kloužou po hladkém dřevě, tak jako vždy, když lovil pro celou skupinu. Neúspěšného lovce uvítá jen posměch a pohrdavé úšklebky. Takové uvítání si s radostí nechá ujít.

Vypustil šíp o okamžik dřív, než zamýšlel, neboť srnu cosi znepokojilo a on se bál, aby nepromarnil příležitost. Rána šla příliš nízko. Zasáhla srnu do stehna. Než se stačil vymotat z křoví, byla pryč. Pustil se po stopách drobných kopýtek doprovázených rudou značkou krve. Nemohla se dostat daleko, dobře viděl, že se šíp zahnízdil hluboko ve svalu.

Doufal, že se raněné zvíře nezaběhlo za Hranici. To by se mohl s úlovkem rovnou rozloučit.S ševelením večerního větru dolehl k jeho uším tichý, vemlouvavý hlas. Zaposlouchal se pozorněji a opravdu, o pár kroků dál, napolo skryta nízkými větvemi, klečela neznámá dívka. Se srnčí hlavou v klíně zpěvavě pronášela zaklínadla. Poznal ta zaklínadla a vůbec se mu nelíbila.„Přestaň s tím, nemá to cenu. Za chvilku bude stejně po všem," vyňal z toulce další šíp a vsadil ho do luku. Čekal, až dívka odejde, aby mohl srnu dorazit. Ale zdálo se, že čeká marně.„Můžeš svůj šíp vrátit do toulce a přidat k němu i tenhle," hodila mu zkrvavený šíp k nohám, „protože já ti ji nedám."

Pomalu vstávala, srnku v náručí.

Nevěděl, co dělat, cizinka ho doháněla k zuřivosti a on přemáhal chuť jí vytrhnout svou zaslouženou kořist z rukou a jednoduše zmizet. Ale prát se s ženou?! To bylo pod jeho důstojnost. I když, na druhé straně, riskovat výsměch celé osady v případě, že už na nic nenarazí...

Jako by snad četla jeho zoufalé myšlenky, váhavě mu pohlédla do očí.

„Tam za tou mýtinou číhá vlk a jeho kořist bude jistě větší než tahle ustrašená srna. Vezmi mu ji. A udělej mi prosím ještě něco k vůli."

„Co?" zareagoval zmateně.

„Pokus se líp mířit." Na okamžik mu připadlo, že se usmála, ale než mohl úsměv oplatit, prošla Hranicí. Chtěl ji následovat, zeptat se na její jméno a mnohem víc, ale věděl, že nikdo z Ridwalthanů neviditelnou stěnou projít nemůže. Stejně tak žádný Hrundik. Musila tedy přijít odjinud. Snad se ještě někdy objeví.

Lesní klid proťalo táhlé zavytí v místech, kde se ve svitu luny vypínala silueta vlka. Svolával své druhy na noční hon. Smůla bratři, pomyslil si lovec, sotva spatřil vytím vyplašeného daňka, ale tohle bude moje večeře.

„Slečno Iridaen, co to, prosím vás, nesete?" spráskla stará Marita vrásčité ruce. „Snad tu zase nechcete zkoušet ty své litanie?"

„Jak si to uhodla?" s úsměvem odpověděla dívka, pokládajíc na věkem se rozpadající kožešinu před krbem poraněnou srnku.

Brzy poté vyplnil kamenný sál Hrundického hradu hypnotizující šepot, po celá staletí známý svým mocným účinkem na ty, k nimž promlouvá.

„Hej, Danigene, co je to dnes s tebou?" šťouchl jmenovaného asi sedmiletý klučina. Měl ho rád snad víc než svého otce, protože o deset let starší Danigen se nestyděl s ním hrát, po večerech dokázal vyprávět pohádkové příběhy a nikdy se nesmál chlapcovým obavám ze strašidel. Stejně jako on byl Ridwalthanem jen napůl a musel snášet ústrky od těch skutečných. Malý Lundik zase chápal Danigenovu lhostejnost k vášnivým řečím zavedeným na Panství, k líčení dob, kdy půda Ridwalthu pila krev nepřátel. Nenávist k Hrundikům nebyla jeho nenávistí, Hrundiky neznal, ale na druhé straně po setkání s nimi ani netoužil.

„Nic, co by mělo být," odvětil Danigen až podezřele rychle.

„Civíš do ohně a vůbec mě nevnímáš. Co v těch plamenech vidíš?" nedal se Lundik odbýt.

„Jen plameny, co jiného," zalhal Danigen. Dobře věděl, že před sebou má neustále jasný obraz té zvláštní dívky, jež potkal u Hranice. Opravdu zvláštní. Oproti ženám z Ridwalthu měla neobyčejně jemné rysy a pružný krok. Byla krásná. V její blízkosti ho přepadl neznámý pocit. Nedokázal rozeznat, jestli příjemný, nebo nepříjemný. Prostě něco dosud nepoznaného. A jako všeho neznámého se ho trochu obával.

Usmál se Lundikovu pátravému pohledu. Tomu mrňousovi snad nikdy nic neunikne.

Rosou zmáčená tráva příjemně chladila a spolu s ševelením větviček v bohatých korunách stromů dodávala pocit klidu a míru. Takového pocitu nemohla Iridaen v Panství nikdy dosáhnout . Rozhodně ně tam, kde se den co den rokovalo o tom, jak se pomstít odvěkým nepřátelům, jak a kolik stád nechat pozabíjet, kolik domů zapálit, čím konečně prolomit kletbu.

Jen trochu klidu a míru, nechat se pozvolna unášet zpěvem skřivanů, tlukotem motýlích křídel a vůní modravého vřesu. Vždy se těšila na své poutě po Ridwalthu, ale tentokrát ji kupředu poháněla i zvědavost. Kdo byl ten mladík s vlasy barvy medu? Nepochybně jeden z ridwaltských lovců. Alespoň tetování nad levým obočím tomu napovídalo.

Ale co dál? Co od něj mohla čekat při dalším, i když nepříliš pravděpodobném setkání? V hlavě jí probíhaly tisíce verzí jejich případného rozhovoru. Všechny stejně bláznivé.

Povzdychla si. Co ji to vlastně napadá? Ona ho má přeci nenávidět! Stejně prudce a věčně jako ostatní.

Ale jak? Bez příčin, bez popudu. Marita měla pravdu, otec si měl vzít ženu z rodu, ne vílu. Není divu, že je Iridaen jiná. V jejích žilách koluje smíšená krev. Krev, v níž nenávist prohrává s lhostejností, touhou po míru... a láskou.

Ze snění ji vytrhlo slabé zapraskání, jako když někdo šlápne na suchou větvičku. A vskutku, jen o malý kousek dál se pod ochranou stínu skrývala štíhlá postava.

Vystoupil z úkrytu, ruku nedbale položenou na rukojeti dýky.

Vyčkával. Nezvolnila krok, dokud mu nepohlédla do tváře. To, co v ní zahlédla, ji přinutilo zastavit. Páteří jí probíhalo slabé chvění. Věděla, co znamená. Nebezpečí, strach z neznámého, vzrušení. Podvědomě zbystřila sluch v neblahém očekávání skřípotu drhnutého kovu o kov. Temné plameny na dně lovcových očí nevěstily nic dobrého.

Stála tam a pozorovala tu změnu. Nedokázala si vysvětlit, jakým způsobem se mrazivá temnota změnila v jas a jazyky plamenů, jež ještě před několika okamžiky vzbuzovaly hrůzu, ve veselé ohníčky.

„Zase ty?" usmál se, když bezděky o krok ustoupila.

Musel si domyslet, jak na ni jeho pohled zapůsobil. Něco z toho sebevědomého úsměvu to dávalo jasně najevo.

„Kdo jiný?" nervózně si pohrávala se stéblem trávy omotaným kolem ukazováčku. Tohle nebyla žádná z verzí setkání, o kterých předtím snila.

„Nepoznal jsem tě. Myslel jsem, že přichází někdo z Panství. Nechtěl jsem tě vyděsit," snažil se vyplnit slovy nepříjemné ticho.

„Vážně?" věděla, že není moudré to říkat, ale ten všudypřítomný, vzrušující pocit nebezpečí ji neovladatelně přitahoval. „Ale já pocházím z Panství," pozorovala tvrdnoucí rysy lovcovy tváře, temnoucí pohled, ale už se nebála. „Co teď uděláš?"

„Kdo jsi?" zeptal se náhle cizím hlasem.

„Iridaen. Pro tebe Iridaen z Panství, prvorozená dcera pána Hrundiku. A kdo jsi ty, čarostřelče?"

„Mé jméno je Danigen, jsem lovcem, který ti dává dobrou radu. Odejdi. Odejdi odsud a už se nikdy nevracej," lehce povytáhl dýku z pochvy, „protože naše příští setkání by tě mohlo stát život."

Nevěděla, proč to dělá, ale přistoupila k němu blíž. Tak blízko, že téměř cítila ostří dýky na své kůži.

„Schovej si své rady pro někoho jiného, lovče. Já odejít nehodlám. Budu se procházet, kudy se mi zlíbí, a nikdo, posloucháš, nikdo mi v tom nemůže zabránit. Ani ty. A víš proč, Danigene z Ridwalthu?" přejela jemně malíčkem po jeho tváři. „Protože se mě nedokážeš ani dotknout. Nedokážeš. Víš to až příliš dobře. Není ve tvých silách zlomit kletbu."

Měla pravdu. On jí nikdy nebude moci vědomě ublížit, nebo se třeba jen dotknout. Jaktože ona mohla? Dotýkat nepřátel, procházet Hranicí a vysmívat se mu do očí. A proč on ne?

„Ve tvých snad ano?"

„Ani v mých ne, ale já se o to ani nesnažím. Jsem v její moci a zároveň jsem jí chráněna. Má nenávist, pokud nějakou cítím, nepochází z kletby, ale z mého srdce. Nevím, proč tomu tak je, ale je to právě tak. Můžeš mě nenávidět, jak chceš, s tímhle nic nenaděláš."

To, co řekla, ho zmátlo. A taky trochu vyděsilo. Nikdy nevěřil, že v sobě má rodovou nenávist, ale dnes se přesvědčil, že ano. Dala se ovládnout, ale byla tam. Temnota na dně jeho duše. Temnota, která jeho samotného děsila. A pak tu zbývala ta další část duše, ta, která patřila jiné krvi, která se nenávisti odmítala poddat.

Na jedné straně touha zabíjet, na druhé milovat. Obě tak rozdílné. A to vše kvůli této dívce, Iridaen z Panství.

Potřeboval klid, udělat si jasno v myšlenkách i citech. Naposledy změřil svůj pohled s jejím a pak se bez jediného slůvka otočil a šel. Kam, to netušil.

Přestože Ridwalthany znala převážně z vyprávění, vycítila, že Danigen je jiný. Neodlišuje se od svého rodu možná tolik, jako ona, ale je jiný... Zamyšleně si pohrávala s kvítkem medohlávku. Už by se měla vrátit domů. Otec už ji určitě shání. Slíbila, že s ním pojede do města. Poprvé od doby, kdy matka zemřela. Víly nebyly stvořeny k životu v nenávisti, ale k lásce. A té se na Hrundiku poněkud nedostávalo. Zvláštní osud stíhá ty, kdo žijí v tomto kraji. S hlubokým povzdechem prošla Hranicí.

„Co myslíš, Lundiku, šla by kletba nějak zlomit?" obrátil se bojovník na chlapce s nečekanou otázkou.

„Kdyby šla, tak už by to dávno někdo udělal. Určitě. Babička říkala, že to není možné. Ale u nás je to jiné. Naše krev, víš, kterou teď myslím, prokleta nebyla. Kletba se na nás v určitém smyslu nevztahuje. Proč se ptáš? Nikdy ses o to nezajímal."

„Časy se mění, mrňousku," rozcuchal Danigen zvědavci vlasy. „Nechceš se jít podívat na vlčata? Berta jich má pět. Včera se narodily."

„No jasně, že chci. Ale nemysli si, že zamluvíš mou otázku."

„Ne, to si určitě nemyslím," odevzdaně zamumlal Danigen.

„Co se děje, otče?" snažila se zjistit Iridaen.

Něco, nebo někdo způsobil, že se kolona vozů projíždějících uličkou zastavila. Zpředu se ozývaly výkřiky smíšené s třeskotem mečů.

Co se jen mohlo stát? Seskočila z kozlíku a prodírala se davem lidí k místu, kam se nikdo z nich neodvážil vkročit. Dva muži bezvládně leželi v tratolišti krve, jejich druh se z posledních sil bránil dotírajícím zbraním tří útočníků. Nikdo je neznal, nikdo se nenamáhal napadanému Ridwalthanovi pomoci. Nikdo. Snad jejich osud dokonce přivítali. Kdo by stál o ty, jež neznají snad nic jiného než nenávist?

„Proklatě," procedil pán z Hrudviku, když spatřil mrtvoly svých nepřátel. Hledal očima vítěze, ale ti už se dávno ztratili v davu. Zanedlouho poté mrtvé kdosi odklidil z cesty, vozy se daly konečně do pohybu.

„Jak se to mohlo stát? Kdo a proč to udělal? Co kletba?" Tolik otázek žádala Iridaen zodpovědět. Nebyla však ani zdaleka jediná, kdo by o bitce rád věděl víc. Otec si zamyšleně mnul bradu a po chvilce jakoby pro sebe zabručel: „Zjistím to."

Na hrad přijeli se soumrakem a už v dálce je zachvátil nepříjemný pocit, že to, co se stalo ve městě, má co dělat i s nimi. S obavami projížděli branou a ještě s většími procházeli chodbou vedoucí do síně, kde bylo nezvykle rušno. Jejich tušení je nezklamalo.

Zatímco oni byli ve městě, na území Panství vpadli neznámí válečníci. Kudy prošli, tam nezbyl nikdo živý. Hrundik se sice dokázal ubránit, ale až příliš dlouhou dobu nezaznamenal skutečně nebezpečný útok.

„A pak tu nechali ještě něco," rozvázal stařešina od bláta zamazaný svitek. „Je to ultimátum." Četl temně černá písmena a plnil duše přítomných obavami. Měli na vybranou - buď podstoupit svou půdu útočníkům, tak, jak k tomu budou nuceni i ti z Ridwalthu, nebo se nechat zabít v předem prohrané válce.

Tak proto ti mrtví ve městě i v Panství.

Velitel nových nepřátel, podepsaný jako Wizyrah, si usmyslil získat rozsáhlé území. Ridwalth kvůli těžbě dřeva, Panství kvůli výhodné pozici - blízké řece, pevnému hradu a tučným stádům skotu a ovcí. Nechtěl toho málo.

Jak tohle všechno dopadne? Neklidně kousala stonek trávy.

Nepřátel bylo hodně, ale kdyby se jim postavily oba rody najednou, mohly by vyhrát.

Alespoň na čas překonat nenávist a přežít.

Ale ani pak by nebylo vyhráno. Nepřátelé vědí, že na vlastním území rody vyhrát nemůžou.

Nedokážou projít Hranicí, aby se navzájem podpořily. Proto měly náhlé nájezdy hluboko do území takové následky. Usedla na pařez při kraji mýtiny. Jen tak posedět, zaposlouchat se do uklidňujícího šumu lesa. Pocit uspokojení se však nedostavil. Místo něj se přiřítil pocit nebezpečí. Otevřela oči, roztěkaně přecházela pohledem z jednoho místa na druhé. Kde jen mohou být? Cítila je, věděla, že ji sledují, že jí chtějí a mohou ublížit. Sevřela rukojeť meče. Poslední dobou bez něj nevycházela. Nikdo neopouštěl beze zbraně Hrundik, málokdo odcházel sám.A pak je konečně zahlédla. Byli tři. Okamžitě vyřkla zaklínadlo, které chvíli na to zmrazilo pohyb toho nejsilnějšího z nich. Věděla, že působí jen krátce.

Nejlepší obranou je útok, pomyslela si, když se vyřítila proti vetřelcům; dříve než ji mohli sevřít mezi sebou. Podařilo se jí jednoho sejmout sekem přes břicho, ale než stačila zareagovat na útok dalšího, švihl ji nepřítelův meč přes stehno. Bolest to byla nesnesitelná, ale v boji nepřestávala. Snažila se vykrývat stále pádnější údery a v duchu se modlila, aby se nejsilnější z útočníků neprobral. Na zlomek okamžiku se štěstí přiklonilo na její stranu a dopřálo jí vnořit svůj meč do hrudi protivníka. Pak se příliš rychle vytratilo - ten, kterého se nejvíce obávala, procitl z kouzla.. Ani ji nepřekvapilo, když jí meč z ruky vyrazila šílená síla a na spánek dopadla pěst tvrdá jako z kamene. A pak už ji nemohlo překvapit vůbec nic, protože nastala jen hluboká, neproniknutelná tma.

S vysoko zdviženým mečem se připravoval k smrtícímu úderu. Zabíjel rád. Nikdy by se nenadál toho, že by mohl být zabit on sám. Nikdy by se nenadál toho, že právě v okamžiku svého triumfu ukončí jeho mizerný život bojovník mnohem mladší a nezkušenější než je on sám. Tak, jako se tomu stalo teď.

Děkoval bohům za příznivý vítr, který neodklonil dráhu vystřeleného šípu. Na takovou vzdálenost střílel jen málokdy a také málokdy trefil.

Zkontroloval svou ránu a v duchu se musel pochválit. Odstrčil nohou mrtvolu žoldáka, aby viděl, koho chtěl těsně před svou zajisté nečekanou smrtí dorazit. Překvapením couvl. Před ním ležela Iridaen z Panství. Bez váhání utrhl kus své haleny a obvázal stehno v místě, kde z něj crčela krev. Opatrně Iridaen nadzdvihl, aby ji mohl uchopit do náručí. Musila ztratit dost krve a rudý pramínek stékající po spánku jasně udával příčinu bezvědomí. Věděl, že pokud nenajde pomoc, dlouho dívka žít nebude. Myšlenku odnést ji do osady zavrhl okamžitě. To by ji tu rovnou mohl nechat napospas vlkům.

Sevřel pevněji bezvládné tělo a zamířil k Hranici. Tehdy poprvé neviditelnou stěnu prošel. Tehdy poprvé v jeho duši převládlo cosi nad nenávistí. Cosi, co nedokázal pojmenovat, ale co se stalo jeho nedílnou součástí...

„Ano, tušíte správně, nebylo to nic jiného než láska. Danigen si to sice nepřiznával, ale podvědomě jednal pod vlivem té neovladatelné, mocné čarodějky. Tak se stalo, že zraněnou Iridaen odnesl až na Hrundik. Kdosi jednou prohlásil, že Danigen tehdy nemohl být úplně při smyslech, když se opovážil vkročit do samotného středu nepřátel a až s urážející samozřejmostí požádat Rokea - pána Hrundiku o rozhovor. Ale, jak se říká, štěstí bláznům přeje. Výsledkem lovcova troufalého činu se stala jakási dohoda mezi oběma znepřátelenými stranami. Dohoda, která posléze vedla k vypuzení společného nepřítele z Prokletého kraje.

Chvilku trvalo, než se Wyzirahova vojska podařilo vylákat mimo území chráněné Hranicí, a tam je po nedlouhém boji porazit. Během té doby se Iridaen s Danigenem sblížili, i přes značnou nevoli svých druhů a rodičů. Hlavně rodičů...

A pak přišel čas, kdy už se rody prostě nepotřebovaly, kdy už nezbylo nic z toho, čemu se nenávist načas musela podřídit. Milenci se tedy scházeli dál tajně. Nepomohly hádky, zákazy ani výhružky. Naopak - vždyť zakázané ovoce láká nejvíc.

Naneštěstí každé tajemství jednou vyplave na povrch. Rokeo se své dcery zřekl a pak, jako by toho bylo málo, vykázal ji z Panství. Kdo by si snad myslel, že se nad Iridaen slituje, ten se krutě mýlil. To s Rokeovým lhostejným přihlížením dopadaly spršky urážek i kamení na neštástnou dívku, dokud se nerozhodla odejít. Jedno ale vím jistě. Přestože ji vyštvala vlastní rodina a nikdo z Panství by jí za žádnou cenu nenabídl pomocnou ruku, přes to všechno odcházela s pocitem, že nezůstane sama. Nikdy...

Nějakou dobu žili milenci v části lesa, kam bojovníci obyčejně lovit nechodili. Jediným pojítkem s okolním děním zůstal Lundik - ještě malý, ale věrný až za hrob... S každou návštěvou přinášel zprávy o situaci v osadě.

Abyste rozuměli, Iridaen s Danigenem do poslední chvíle doufali, že budou moct žít v klidu, že podle pořekadla „Sejde z očí, sejde z mysli" na ně bývalí přátelé zapomenou.

Ale opak byl pravdou.

Dvojice byla jedinou příležitostí ublížit nepříteli. Zabít Danigena znamenalo ublížit Iridaen.Nemohlo to dopadnout jinak, než že se milenci rozhodli odejít. S jistou dávkou ostražitosti by se sice dalo přežít, ale to rozhodně nebyl způsob života, jaký by mohl vést jejich potomek. Nebylo třeba dlouho přemýšlet, aby jim došlo, že dítě, v jehož žilách bude kolovat krev obou, bude zranitelné jako obyčejní lidé z okolního světa."

„Danigene, zmírní se někdy jejich nenávist natolik, aby nás nechali žít v pokoji?"

„Jako by si chtěla, aby oheň nepálil," odvětil zasmušile. Nikdy se nezmírní. Nikdy už Danigen nebude poslouchat historky svých strýců, dědů či přátel. Nikdy víc.

Ale kdyby se mu naskytla nová možnost volby, kdyby mohl vrátit běh událostí tam, kde se rozhodl vložit svůj život do rukou Iridaen, věděl, že by volil stejně. Pro hloubku jejích očí, pro teplo jejího náručí. Věděl, že doma bude tam, kde se uloží k spánku ona. A věděl, že ona s ním půjde kamkoli.

„Už mě unavuje se pořád bát, co se stane za okamžik. Kdy sem vtrhnou, aby mohli zabíjet. Nechci prožít celý život spoutaná cizí nenávistí, nechat se pomalu, ale jistě ubíjet strachem...Proč tak marnit čas, když existují kraje, kde bychom mohli žít svobodně, beze strachu?

Danigene, odejděme odsud. Dokud je čas. Tohle není prostředí, ve kterém by mohlo vyrůstat naše dítě."

Čekala na odpověď a zároveň se bála. Věděla, že není nic, v čem by jí kdy nevyhověl, ale tohle bylo jiné. Danigen se v Ridwalthu narodil, tady vyrůstal a Dubový hvozd byl jeho domovem. Pokud se rozhodne zůstat, pak je jí určeno zůstat po jeho boku. Tak, jak to stálo ve slibu, který mu dala jako svému muži. Jeho city budou i nadále to jediné, na co se bude moci spolehnout...

Konečně promluvil. Klidně a vyrovnaně, jako by o té možnosti už přemýšlel dříve.

„Už není nic, co by mě tu drželo. Ale kam půjdem? Neznáme život v tak dalekých krajích. Bude těžké se s lidmi sžít..."

Měl pravdu. Tak jako vždy. Ale za takový život stálo bojovat i trpět.

Ticho, jen sotva slyšitelné oddychování hostů a předení starého kocoura na šenkýřčině klíně...Všichni upírali zrak na starého muže, který jako by se zapomněl kdesi uprostřed dávných vzpomínek. Pak, snad pod tlakem všech těch naléhavých pohledů, smočil své rty ve víně, nechal sladký mok projít vyschlým hrdlem a pokračoval.

„Život se s nikým nemazlí. A s těmi dvěma teprve ne...

Sžít se s ostatními lidmi bylo opravdu těžké, díky nesmyslným předsudkům dokonce nemožné. Vždyť to sami znáte, když do města zavítá cizinec. Jakmile to není kupec, obchodník, nebo někdo jako my, každý raději uhne pohledem, než by se mu podíval zpříma do očí. Má strach, strach z neznámého...

Jako zatracenci skončili znovu v Ridwalthu. Pár týdnů zůstali, aby načerpali sílu na další cesty, a tehdy je napadla taková bláznivá myšlenka. Přesněji řečeno, přišla s tím jednoho dne Iridaen. Snad někde slyšela, nebo vyčetla, že v poušti je možné vytvořit pomocí dostatečně silného kouzla život. Chytla se toho nápadu, jako se tonoucí chytá stébla, a podařilo se jí s nepřehlédnutelnou pomocí malého Lundika přesvědčit i Danigena..."

„Přestávám věřit, že je na světě taková síla, která by tady mohla stvořit život," znechuceně poznamenal Lundik, kterého žhavý písek i dotěrné slunce deptaly jak fyzicky, tak psychicky.Iridaen s Danigenem přešli poznámku bez řečí. Co dodávat.

„Jak můžeme být daleko?"

„Na cestě jsme třetí den. Můžeme být tak před polovinou. Už jsme dost daleko."

„Taky bych řek," důležitě Lundik odsouhlasil Danigenův odhad. Neměl rád ticho a tak nevynechal žádnou příležitost k hovoru. Ale možná právě on uchovával v srdcích milenců naději. V něm si představovali svého budoucího syna, důvod, proč hledat místo k životu v samotné poušti.

Slunce se pomalu snášelo na horizont, tma se tiše rozprostírala po rudém písku a ochlazovala rozpálený vzduch. Blížila se další z mnoha chladných nocí.

A právě tento okamžik jako by se přímo vybízel ke konání zázraků.

Iridaen sňala s krku váček s hlínou z panských luk smísenou s lesní půdou Ridwalthu, Danigen vyndal z tlumoku hrst žaludů, klásky obilí a semena lučního kvítí. Sledoval apaticky Iridaenino počínání. Nevěřil, že by poušť mohla dovolit komukoliv žít ve své pusté říši, ale tam někde ve skrytém koutku duše sídlila malá, ale věčná naděje. Pozoroval svou ženu, jak ve větru rozprašuje hlínu a plody rostlin z rodného kraje, poslouchal podivná slova, jež se jí snášela z úst. A pak se ta malá naděje rozptýlila po celé jeho duši. Najednou věřil; věřil v Iridaen, věřil v život, věřil v lásku a věřil, že je dost silná, aby překonala krutost pouště a dost vytrvalá, aby život z ní vzešlý vydržel po věky.

Aniž by znal ta zvláštní zaklínadla, přistihl se, že mu plynou z úst současně s Iridaen. Zavřel oči a vložil do těch náhle důvěrně známých slůvek všechno. Úplně všechno. Tak jako ona.

„Písně vyprávějí, že manželé v Oáze žili šťastně a mnoho, mnoho let, než je přizvala na svou pouť smrt. Písně mají končit dobře, protože jejich cílem je posílit naději. Naději, že všechno může šťastně skončit. V žádné z těch písní se nezpívá o tom, že po několika opravdu šťastných letech dostihla dvojici nenávist v podobě bývalých přátel. Že kletba znovu zvítězila.

Tak po nich zbyly jen vzpomínky, písně skládané těmi, které jejich Oáza spasila, které zachránila před nemilosrdným žárem pouště..."

„Tvé vyprávění je pravdivé, mágu," prolomil ticho v hostinci neznámý muž, „ale v jednom se mýlíš."

Zraky všech se stočily k cizinci. Nezalekl se jejich nevraživých, podezřívavých pohledů, jen se pousmál a klidně čekal, až se vzrušený šepot přítomných utiší, aby mohl pokračovat.

„Kletba prohrála; ano, trvá až dodnes, ale v tomto boji s láskou prohrála..."

Působil zvláštním dojmem. Přesně ten typ člověka, proti kterému nemáš ani to nejmenší, ale pod svou střechu ho nepozveš. Tmavé, divoké oči, světlé vlasy slámové barvy splývající podél jemně řezané tváře. Ve štíhlé postavě se dala tušit nevídaná síla.

Mág povstal a jako jediný pohlédl muži zpříma do očí. „Kdo jsi, že se opovažuješ něco takového tvrdit?"

Poznal ho dřív, než dostal odpověď.

„Já jsem důkaz jejich vítězství." Zvedl tázaný koutek úst do toho zvláštního, trošku trpkého úsměvu a loudavě se vydal ke dveřím.

Hrobové ticho narušilo jen vrznutí zrezavělých pantů a vítr jež se zvedl s cizincovým odchodem.

„Kdo byl ten muž, pane?" ozval se jeden z vesničanů.

Mág se k němu obrátil, ale svůj pohled upíral skrze jeho postavu. Pak téměř slavnostním hlasem pronesl: „Ten, v jehož žilách koluje krev Iridaen a Danigena, krev, nad kterou kletba ztratila svou moc. Ten, kterého před řáděním prokletých zachránil Lundik. Ten, který se stal důkazem toho, že láska je silnější než cokoli na světě..."

A pak přešel jeho hlas v tichý, téměř dětsky veselý smích...

** Amber Stories ver. 1.1 **