Rasisticko-šovinistická pohádka s ekologicko-homosexuálním podtextem

Miroslav Žamboch

Bylo nebylo.

Za devatero horami a devatero řekami a dvěstěpadesátišesti vrakovištěmi v rozlohou malé ale průmyslově významné diktatuře, žil šikovný řemeslník. Oženil se se zdatnou lichvářkou a po roce se jim, světe div se, narodil syn (nesmějte se, vzhledem k rozvinutému průmyslu a z toho vyplývajícího silného znečištění životního prostředí, bylo vzácností, když se potkali dva plodní lidé - muž a žena).

Jejich syn Rozmarýna rostl jako z vody, všechny mutace byly slučitelné se životem, ba co více, dokonce i prospěšné. V šesti letech se naučil kovat, v sedmi pro něj tátova dílna přestala být tajemstvím, v osmi se začal prosazovat jako zbrojíř. Na naléhání rodičů absolvoval univerzitu a tak svou strojařskou intuici podpořil důkladnými technickými znalostmi. Ke konci jinošského věku již získal značnou proslulost jako designér a výrobce těch nejoriginálnějších a zároveň nejspolehlivějších zbraní, které každý z nás potřebuje, pro uhájení svého občanské postavení. Například pro jistou ctihodnou měšťanku zhotovil tak tenkou platinovou jehlu, že dokonce ani nejlepší soudní patolog neobjevil místo vpichu a šťastná vdova ušetřila na vydáních za advokáty.

Ale v životě nejsou jen šťastné dny. Tlak okolností neúprosně dolehl i na Rozmarýnu. Jednou u oběda odložil tuplák piva dříve než dohlédl dna a pravil:

„Jářku, táto. Náš Diktátor, dej mu Ježíš dlouhý život, už nemá tu sílu co dřív a musel ustoupit tlaku prokletých humanistů , zelených a další verbeže. Uvalil na můj zbrojařský cech nové daně. Bojím se, že to bude jen horší a horší. Máma sice vaří dobře, i nevěstince jsou u nás prvotřídní, ale ať chci nebo ne, musím do světa."

Zaplakali hořce staří rodiče, i slzu uronili. Máma uháčkovala synovi tak hustou drátěnou košili, že jí ani kulka z dvaadvacítky neprošla, tatík po chvilce váhání prozradil své kontakty v cizině a přidal číslo nouzového bankovního konta. Sám Rozmarýn se na tři na třetí dnů zavřel v dílně a když vyšel ven, opíral se o nejlepší strojní pušku jakou kdy svět spatřil. K tomu nesl na zádech

veliký batoh.

Zpočátku putoval bez potíží. Nikdo se zbytečně nestavil do cesty dvoumetrovému vazounovi, kterému do jeden a půl metráku mnoho nechybělo. Až jednou, po dvoudenním dešti, potkal na cestě močálem staříka. Chudák uklouzl, upadl a nemohl se vysvobodit z mazlavého obětí. Rozmarýna se rozhodl, že mu pomůže a zkrátí jeho trápení. Už měl náboj v komoře a lícil, když se stařík zázračně vyprostil a postavil na hladinu močálu.

„Jsi dobře vychovaný, chlapče. Pomáháš nemohoucím, za to tě musím odměnit."

Než stačil Rozmarýna stisknout spoušť, hodil po něm kouzelný dědek hrst obranných granátů a zmizel. Teď posloužila mámina drátěná košile. Byla dlouhá až po kolena a Rozmarýna ji použil jako zástěru a všechny granáty do ní pochytal. Tedy až na jeden, ten však neexplodoval. Rozmarýna si ho pozorně prohlédl, aby zjistil jméno výrobce - fušéra a pokračoval v pouti.

Po mnoha a mnoha měsících dorazil do města potaženého černým suknem. Strážní u brány na něj sice hleděli podezíravě, ale když jim přátelsky pokynul hlavní, uspokojilo je to. Rychle zjistil, že sousední země, Spojená aliance skřetů, modrochů, zeleňochů, a jeskyňáků unesla královo jediné dítě, princeznu Samohoňku a že zdrcený vládce slíbil ji samu za ženu a půl království, tomu , kdo ji zachrání.

Rozmarýna hned vycítil šanci. Za cenu nehorázných úplatků, na které padlo celé tátovo konto, se dostal až do finálního výběrového řízení. Tady ale jeho štěstí končilo. Král se už už chystal podepsat úřední povolení k záchraně princezny

"Ó zadrž, moudrý a mocný a vznešený panovníče!"

Zvolal Rozmarýna. Krále nezastavilo ani tak oslovení, jako spíše síla hlasu. Podrážděně odfukoval krev, která mu z uší kapala na pergamen.

„Co chceš?" Zaskřehotal, aniž by se na Rozmarýnu podíval.

„Zachránit tvou dceru! Za slíbenou odměnu, samozřejmě."

Král si pohrdlivě odchrchlal a palcem ukázal na horu masa tyčící se uprostřed sálu.

„Myslíš, že budeš lepší než on?"

Rozmarýna si uvážlivě prohlédl tunový kolos. Podle barvy vlasů usoudil, že je to potomek draka a lidské čubky. I tupé oči tomu nasvědčovaly.

„Ano, králi jsem lepší. Inteligence, ta rozhoduje." Prohlásil sebevědomě.

„Souhlasím, souhlasím!"

Zapištělo něco, co původně pokládal ze nepovedený glóbus. Až teď si uvědomil, že vedle něj stojí lidský lilipután s obrovskou hlavou přidržovanou ve vzpřímené poloze speciální drátěnou konstrukcí.

„Jak promítneš šestirozměrnou kvadriku do nuladimenzionální Meneláoovi roviny?"

Zeptala se věc triumfálně a upřela na Rozmarýnu nechutně inteligentní žluté oči. Rozmarýna štítivě máchl okovanou pažbou pušky a ustoupil před jezírkem rozlévající se mozkové hmoty.

„Samozřejmě inteligence ve spojení se silou.," doplnil své předchozí prohlášení.

Král se přemýšlivě poškrábal na zadku.

„Asi máš pravdu, ale už jsem tu práci slíbil jemu," pokývl směrem k drakoidovi. Nerad bych ho popudil. Pokud ho přesvědčíš ..."

Rozmarýna popošel k právě jmenovanému zachránci princezny a půlhodiny si s ním přátelsky povídal. Pak ho tvor konečně zaregistroval. Rozmarýna pokračoval v družbě a pozval drakoida na večeři. Jako první chod navrhl a ihned servíroval granátová jablka se sekanou náplní. Tentokrát dědečkův dáreček nezklamal.

Následujícího rána s glejtem profesionálního zachránce překročil státní hranici

s alianci, která mezi tím začlenila do svých řad i ciktámy.

Už po patnácti kilometrech se k Rozmarýně začaly stahovat první šiky nepřátel. Po hodině ho již bolel prst od neustálého mačkání spouště. Hlaveň strojní pušky žhnula jako samo peklo, ale nepřátel neubývalo. Rozmarýna si nevšímal bolesti ani horka a srdnatě postupoval dál. A šiky se změnily v pluky, pluky v armády, armády v mračna. Rozmarýna střílel co mu síly stačily, uzávěr se nestíhal vracet do výchozí polohy, střely dum dum, vysoce výkonné náboje magnum, plášťované kulky se činily seč mohly, ale skřeti, rudoši, modroši, zeleňoši a další lidský hmyz se dostával blíž a blíž. Křičeli, ječeli, kouleli ušima, škrábali se v rozkroku a dělali spoustu dalších nepopsatelných věci.

Před polednem Rozmarýna pochopil, že strojní puška nestačí a že nadešel čas jeho mistrovského díla. Jediným pohybem sáhl do ruksaku na zádech (zde se projevila výhoda šestikloubové paže) a vytáhl tajný triumf - kouzelný kulomet. Šest hlavní z ochuzeného uranu se černě lesklo, olej hydrauliky omamně voněl, iridiová mířidla zářila jako samo slunce. A co teprve, když si na levou paži namotal téměř nekonečný pás tříštivotrhavých velkorážných nábojů!

Nepřátelé zavyli zděšením a v poslední zoufalé snaze se sápali na neohroženého Rozmarýnu. Dum,dum, dum, dum. Rozezněl se zpočátku velebně a posléze rychleji a rychleji kulomet.

Ani ty nejzákeřnější a nejpodlejší útoky nemohli Rozmarýnu ohrozit, neochvějně kráčel dál a dál a k večeru spatřil Sfiňaburg, hlavní město Aliance. Celou noc mu trvalo, než se probil až do hradu, kde věznili nebohou Samohoňku. Konečně stanul před vězením a jeho oko spočinulo na její křehké kráse.

„Och! Jak jsem ráda, že jsi to právě ty!" Vzdychnula, když ji přivinul na svou hruď.

Rozmarýna přesunul náměrnou aby zlikvidoval elitní oddíl modrochů, kteří se snažili dostat dovnitř oknem.

„Miluji tě!" Zařval mezi dvěma přesnými dávkami.

„Musím ti něco říci květinko." Zaševelila mu trochu nervózně do ouška.

„Jsem chlap."

Rozmarýna se usmál a zálibně ho pohladil po zadečku.

„Ale to přece vůbec není na závadu, nikdo nejsme dokonalý."

Rozmarýna i s princezňákem nakonec zůstali v Sfiňaburgu. Za týden uspořádali veselku, kde všichni jedli, pili a dobře se měli. Dokonce i kouzelného granátometčíka vypátrali a pozvali, Rozmarýna vrátil otci peníze na konto i s tučnými úroky, mámě koupil nový háček, místo toho, který si zničila při výrobě košile. A zazvonil zvonec a pohádky je konec. A pokud jim nedošly náboje, šťastně tam žijí dodnes.

P.S.: Jen tu kupu dětí vám nemohu zaručit, poněvadž genetické inženýrství bylo tehdy v ještě v plenkách.