Pohled z hlubin

Aleš Krčil

Nejistým krokem procházel jednou z mnoha uliček toho zvláštního města. Nevěděl, jestli je den nebo noc. Neměnné šero a hustá mlha znemožňovali třeba jen přibližnou orientaci v čase. Stejně se zdálo, že tady něco jako čas ani neexistuje. Zima a zatuchlý vzduch v něm vzbuzovali pocit úzkosti a bezmocnosti. Mrtvé město mu optimismu také nedodalo, ale to prostředí a atmosféra se naprosto jedinečně hodily k šedi polorozpadlých baráků. Pomalu šel dál a zmateně se rozhlížel. Nevěděl kde je, jak se sem dostal, ani proč tu je. Přesto cítil, že tu je správně, ale nemohl si uvědomit proč. Až nyní si všiml, že budovy jsou také zvláštní. Neviděl nikde dveře ani okna. Byly to jen potlučené budovy, obalené prachem a špínou. Stále pomalu zacházel hlouběji do města. Nikde ani sebemenší náznak života, jakoby byl v celém tom ponurém a nevlídném městě zcela sám. Hlavou se mu stále honily otázky, na které zatím marně hledal odpověď. Vzpomínal na všechno, co se mu jenom vybavilo, aby přišel alespoň na to, jak se tu ocitl. Zastavil se a zahleděl se do prázdna. Začalo mírně poprchávat. Často někde hodně blízko prolétl blesk. Hned vzápětí burácel hrom.

Viděl hladinu vody, v níž cosi bylo. Pomalu to stoupalo vzhůru. Zatím nedokázal určit, co by to mohlo být, ale vzbuzovalo to v něm nepříjemný pocit strachu. Snažil se odvrátit svůj pohled pryč, ale něco jej nutilo dívat se. V uších mu zněl něčí tlumený hlas, ale nerozuměl mu. Jako by pocházel z té vody.

Jeho tělo prudce vystřelilo a on se celý propocený posadil na postel. Těžce dýchal a celý se třásl. Když se trochu uklidnil podíval se na budík, dne svítilo 2:30. Pomalu, aby nevzbudil manželku, vstal a odšoural se do kuchyně na kafe.

Nyní pocítil, že je celý promoklý, a že je docela solidní bouřka. Jeden blesk stíhal druhý, ale on to teď nemohl vzdát.

Opět ta hladina, ta věc ve vodě i ten hlas. Soustředil se, aby zjistil, co je v té vodě, ale stále se mu to nedařilo. Ani tomu hlasu nerozuměl, ale ten hlas .... Ten hlas odněkud znal.

Nesnesitelná zima jím třásla, ale nechtěl přestat. Ukryl se pod jedním z výklenků jakési budovy. Déšť na něj již tolik nemohl.

Věc se pomalu přibližovala a hlas mu nesrozumitelně řval do uší. Nerozuměl tomu co říká, ale poznal ten hlas. Znal jej velice dobře. Celý se třásl, když sledoval, jak ta věc pomalu vyplouvá na hladinu. Byla to nějaká tvář. Začaly se objevovat rysy, když ucítil dotek a odmrštil se stranou. „Máš zase ty sny ?" Naslouchal zadýchaně milému hlasu manželky. „Všechno bude fajn. Jsou to jenom hloupý sny." Soucitně jej pohladila po propocených vlasech a ulehla. Miloval ji a věděl, že ji těmi nočními můrami trápí, ale i právě proto se rozhodl bojovat.

Už bylo možné rozeznat některé části. Již odtékaly poslední potůčky vody, když konečně poznal i tvář. Svoji tvář. Bylo to, jako když se dívá do zrcdla a naslouchá svému hlasu. „Ano, jsem to já a budu stále s tebou ...". Zděšeně hltal každé slovo, ale jejich význam vnímal opožděně. „Nadešel čas setkání. Petr čeká. Neváhej a běž ! Vrať se do svých vzpomínek !" Náhle byl oslepen pronikavou září a všude nastal klid.

Bouřka pomalu přestávala, jen občas kolem prolétl nějaký zbloudilý blesk. V hlavě mu stále poletovala ta slova, ale nedávala mu žádný smysl. V mysli se mu vybavil jediný Petr, kterého znal. Ale ten je již skoro rok mrtvý. Měl v hlavě pořádný zmatek. Nerozuměl tomu, ale vzpomínka na něj ho ubíjela a požírala zaživa a on cítil, že možná našel nitku. Bouřka to ještě nevzdávala a blesky také ještě nebyly spokojeny.

Tehdy se v parku spolu škaredě pohádali. Oba v sobě měli nějakou tu skleničku, takže přátelství šlo stranou. Petr se kněmu pomalu přibližoval s nožem, který se ve světle lampy zlověstně třpytil. Nevěděl co dělat, jen věděl, že jeden z nich tu dnes asi zůstane, ale zemřít se mu nechtělo. V kapse nahmatal nůž, ale zatím jej ostří nože seklo po tváři. „Ty bastarde !" Zařval, vytáhl nůž a bodl. Petr zavrávoral a bezvládně se zhroutil k zemi.

Vzduch kolem zhoustl. Cítil něčí přítomnost, ale nikoho neviděl. Připadalo mu, jakoby ta neurčitá přítomnost nabývala na síle a rozměru. Úzkost se v něm hromadila a mísila se strachem z čehosi neznámého. Rozhlížel se kolem sebe, ale nic nespatřil. Ani sebemenší náznak. Srdce mu bušilo jako o závod. Chtělo se mu křičet, ale křečovitě sevřené hrdlo mu to nedovolilo. Rozběhl se jednou z mnoha uliček. Nedíval se kolem sebe, jen ze zbytku svých sil utíkal. Konečně se zastavil, aby se vydýchal. Než se však nadechl, věděl, že je to tu s ním. Beznadějně se vrhl opět do bezhlavého útěku. Míhal se šedivými uličkami a zdálo se mu, že na něj všechny ty otlučené stěny s krutým smíchem padají. V hlavě mu zněl jejich hlučný a deprimující smích. Tělo mu sláblo a nohy vzdávaly boj, když stejně věděl, že ať se vrhne kam chce, neuteče. Těžce dopadl na zem a čekal. Čekal, až si to pro něj přijde a zakončí toto nesmyslné trápení. Nečekal vůbec. Bylo to s ním. Bylo to s ním stále, ať utíkal nebo ne. Naplnila jej beznaděj. Nic ho nenapadlo a i kdyby na něco přišel, neměl by již sílu to realizovat. Odevzdaně zůstal ležet a hlavou mu prolétávala myšlenka za myšlenkou. Vzpomínal na ženu, na své přátele a své rodiče. Vzpomínal na to, co kdy udělal nebo udělat měl. Co šlo zvládnout lépe a co dělat nemusel vůbec ....

Ucítil bolest pod pravým okem. Rukou setřel krev a podíval se před sebe. Něco zakřičel, ale ústa zůstala němá. S nožem v ruce se vrhl do temnoty ...

Povolil bolestivě sevřené pěsti a otevřel oči. Stále ležel, ale cítil se lépe. Nechápavě vstal a díval se kolem sebe. Přestože vše bylo jako před tím, viděl město nějak jasněji. To cosi bylo pryč a on hltavě vdechoval vzduch života do svých plic. Pevným krokem se vydal jednou z ulic, jakoby věděl kam jít. Došel až na malé náměstíčko, kde stály dvě postavy. Zarazil se. Nevšímaly si ho, ale jemu byly povědomé. Obě se mihotaly v šedomodrém světle, jako i jejich bezprostřední okolí, ve kterém bylo nepřirozeně i několi stromů. Přistoupil opatrně blíž, až na samý okraj světelné hranice.

Na hladinu pomalu vyplavala tvář, jejíž pohled byl pevný, ale také z něj vyzařoval smutek.

Jedna postava se přiblížila k druhé a nožem ji sekla po tváři. Ta druhá si to místo přejela rukou a něco zařvala, ale ticho nebylo narušeno jedinou hláskou. Naklonila se k té první a pevně zabodla svůj nůž do jejího břicha. První postava se s bolestivou grimasou sesunula k zemi. Modř zablikala, mírně to zapraskalo a opět tu stály dvě postavy. Jedna postava přistoupila k té druhé a sekla ji nožem po tváři. Ta si setřela tvář od rány a něco zakřičela, ale opět nebylo nic slyšet. Naklonila se k té první a pevně zabodla svůj nůž do jejího břicha. První postava se klátila k zemi, ale v momentě tu byly opět obě postavy.

Přesně pod okem, jehož pohled stále směřoval jen a jen na něj, měla škaredou starší ránu. Zmateně si přejel rukou po místě, kde měl jen nepatrnou jizvu.

Vešel do namodralého prostoru. Trochu to zabzučelo a jedna postava se k němu obrátila. „Vypadni ! Teď jsem tu já. Tys toho zvoral už dost !" Zařval. Postava se rozzuřila, ale úder, který mu vpálila do obličeje, necítil. Ruka mu prošla tváří bez nejmenší známky nárazu. Udiveně na sebe hleděl, ale ve chvilce ve své namodralé podobě zmizel. Otočil se k Petrovi, než však stačil cokoliv říct, ucítil štiplavou bolest pod pravým okem. Rukou si přejel po bolestivé ráně. V kapse nahmatal nůž. Vytáhl jej ven a podíval se na Petra. Nechtěl opakovat, čeho tolik litoval a odhodil nůž stranou. Petr se na něj podezřívavě podíval a bodl jej do boku. Pomalu se sesunul k zemi. Krvácel a cítil, jak ho opouštějí síly. Petr se k němu skláněl, aby mu zasadil konečný úder. Sebral ještě všechny svoje síly a odkopl jej od sebe. Těžce po chvíli vstal a s úděsem zjistil, že petr má svůj nůž zaražený v břiše. „Ne !" Bezradně klesl na kolena. „To mě přece nemůžeš udělat !" Petr i namodralé okolí se zlehka rozplynuli a on zůstal sám se svým marným pokusem.

Hladina byla klidná a nad ní se vznášela jeho tvář beze známky rány. Její mlčenlivý výraz neříkal nic a přece vše.

„Vstávej !" Otevřel oči. „No tak, vstávej lenochu !" Tahala ho z postele manželka. „Přijdeš pozdě do práce ... Jak se ti spalo ?" Trochu se probral a opřel se o lokty. „Šlo to, ale byla to fuška." Prohodil s úsměvem. „Co ?" Nechápavě se na něj usmála. Obrátil se nabok a s bolestivým zasičením se převrátil zpět. Lehl si a se spokojeným výrazem si v duchu řekl : „zatracená cesta do vzpomínek". „Děje se něco miláčku ?" Starostlivě dotírala žena. „Ne, jen jsem chtěl poprosit o šálek kávy".

** Amber Stories ver. 1.1 **