Polibek

Pavel a Petr Harašimovi

Umělé světlo proniklo nezastřeným oknem a odhalilo děsuplný vnitřek, který se nikdo ani nesnažil skrývat. Rodinka Misagriánců vypadala jako sousoší šíleného sochaře, které ztuhlo vlastní nedodělaností. Smrt je zastihla nepřipravené, když holé ruce polámaly jejich dvojité vazy, rozdrtily křehké struktury hlav, dýchací centra a zastavily bijící srdcové svaly.

Opodál seděl tiše jejich vrah. Nepociťoval lítost ani výčitky svědomí, protože nic z toho neuměl. Seděl zahalen v teplém přehozu v oné anonymní misagriánské výstavní vile.

Bylo jen otázkou času, kdy si pro něj přijdou. A co bude dál? To Bruga Vize nezajímalo. Věděl, že to, co udělal, nebylo správné, a věděl také, že by to udělal zase, na Misagrii, Kapě, kdekoliv. Neuměl prostě jen zranit, znal jen zabít, zabít, zabít a nemohl za to.

Čekal v tom domě na někoho, kdo má přijít a byl si naprosto jist, že přijde, a pak už bude vše v pořádku.

Brug Viza byl totiž něco jiného, než pouhopouhé číslo, kterým na něj volali, něčím jiným než A5, číslem elitní jednotky intergalaktické armády, v jejímž předvoji vždy šel.

Brug často vzpomínal a zasněně přemýšlel, zatímco jeho parťáci, zpití do němoty, drancovali dobytá území. Nad krvavými opary a nekončícími výkřiky strachu a smrti, viděl jak ho čísi ruce vedou tunely mezi roji kapající vody a umrtvující zimy. Vzpomínal si, jak v těch dlaních mizí mohutný svazek bankovek a slyšel svůj dětský pláč, který volal - "Táto!!"

Potom už byl navždy A5. Jedl zapáchající žlutou kaši, padal pod nekonečnými ranami na tvrdou zem, zemdléval únavou a zabíjel. Nejprve myši - zakroutit krk, roztrhnout holýma rukama, nebo zakousnout. Jak to bylo později snadné. Pak přišly kočky, psi, banyové, prasata, satci, torilly - lovy, honidby, mučení. Tak dlouho, až se z toho stal normální úkon, jako se umýt, nebo jít večer spát.

V patnácti létech měřil přes dva metry, vážil metrák a půl a neuměl se podepsat. Čekal ho přesun na Venuši do výcvikových táborů. Bylo mu to jedno, neměl nikoho, nevěděl kde je jeho domov a tady mu dali alespoň najíst.

Ovšem na Venuši to bylo peklo. Dvacet hodin na nohou a pot se řinul po jeho těle jako bystrý horský pramen. Růstové hormony byly nahrazeny svalovými aktivátory. A bezcitní cvičitelé vybíjeli z mladých těl poslední zbytky citu a rozumu. Nechávali je dny nespat, viset hlavama dolů, nechávali je dlouhé minuty pod vodou, nutili bušit do betonových sloupů, až měli klouby na padrť a musely se nahrazovat umělými. A když někdo nevydržel? Prostě smůla - lidí je dost a my potřebujeme elitu.

Z várky padesáti, jak se jim říkalo, kadetů, se zpět na Zem vracela necelá třetina v každém turnusu. Nikoho vůbec nezajímalo, že ti sotva osmnáctiletí kluci, jsou více zvířata, než lidé. Na Zemi se ke slovu dostali psychologové, pravé bestie, narozdíl od nich v bílých pláštích. Učili je zuřivosti, afektu i chladné chuti zabít cokoliv, podněcovali nenávist, onu věčnou služku zla. Vybičovávali je do lethální extáze, kdy kadeti nezřídka své učitele rvali na kusy.

A pak, kdy už ze všech byly jen masité trosky, v nichž všechno kromě umění zabíjet, bylo zatlučeno do míst odkud není návtratu, pak do jejich životů vstoupil se vztyčenou korouhví řád. Dal jim hodnosti, práva a povinnosti. Dal jim nový směr života.

Stočtyřiačtyřicet kadetů stvořilo oddíl. První, tak se nazývali. Vždy šli jako první, i kdyby je poslali do pekel, šli by tam první. První, z něhož měli v kalhotách i ti nejstarší mazáci a o jehož existenci se raději nevědělo.

To bylo dětství Bruga Vizeho.

Žádný z odborníku později nepodal fundovanou zprávu, i když se to maximálně vyžadovalo, proč zrovna Brug Viza byl jiný. Byly v tom bilióny investic a o ty se rozhodně nemohlo přijít kvůli nějaké výjimce. Jediné, co doporučili, bylo, aby se k Prvním braly jen právě narozené děti, bez vzpomínek.

Brug Viza byl prostě jiný. Možná by stačilo tenkrát, když První dobývali povstalecká města území zemské-lipiotské kultury, vzít Brugovi malý předmět, který už nikdy poté nepustil dobrovolně se svých rukou. A kdo by na druhou stranu bral dvouapůlmetrovému obrovi něco, co je jeho. A ta malá knížka už byla jeho. Knížka s malým skřítkem na předních deskách, která měla věčné místo vedle pulsních karabin, nožů a laserů v jeho orvaném vaku.

První opravdová akce ho čekala na jedné planetě systému N-beta. Zpočátku zcela neobydlená planeta, vyvrhla ze svých útrob děsivé kreatury, jenž se svého domova rozhodně vzdát nechtěly. První elitní útočil a rozmetal řady kreatur, svou drtící silou na prach. Zpřerážené kosti a vyleštěné lebky se staly obchodním hitem po celém systému planet Zemského společenství.

A První elitní byl najednou na výsluní přízně nejmocnějších celé společnosti. Byli to praví hrdinové, příkladní mužové, jenž z láskou bojují za svou Zem. První dlaždice na cestě slávy byla položena.

Přišly další akce a další nevinná těla začala vybuchovat ve svárech samotného Společenstva.

A mezi tím vším začal Brug dělat první písmena prázdnou nábojnicí ve zvířeném prachu moselských pouští. A5 se měnil. Skřítek na obalu byl ohmatán nekonečným používáním, ale vždy byl čistý, narozdíl od toho v čem Brug žil.

Další a další akce nenechávaly První v klidu. Šli z boje do boje a za nimi byla jen spoušť, kterou už ani nikdo neuklízel. Najednou bojovali proti těm, kteří je stvořili. Velitelé tomu říkali nutnost, ale Brug tomu nerozuměl a jediný osamocený byl ve svých pochybách. Vlastně ne. Jeho skřítek tomu taky nerozuměl. Proč by měl Brug zabíjet, proč ničit ta křehká těla, která se mnohdy vzdáleně podobala jeho odrazu na hladinách vod. A skřítek je měl rád, posta ze svých pohádek a hlavně měl rád děti. Možná právě ty děti které První dojednoho zprovodili ze světa v Statské části Neptunu, kde šli osvobodit své otce z vězeňských kobek. Skřítek poprvé plakal a Brug s ním. Měl je rád? Nerozuměl tomu, co skřítek povídal a co s velkou námahou vyčetl z knížky. Skřítek je má opravdu rád. On, Brug , na skřítka nedá dopustit, nestále na něj myslí. Má ho taky rád? Má rád i lidi?

Seržant Marshall ho nechal mučit žlutými injekcemi, když se ho na to zeptal. Dělal mu bolest, jakou už dávno nepoznal a Brug mu za to polámal ruku a přerazil páteř. Šel za to jako průzkumník na Kapu, planetu mrazu a zarostlých inteligentních poloopic. Vrátil se víc mrtvý, než živý, potom co jeho skupina srovnala ze zemí většinu jejich ledových sídel.

Těla těchto nepřátel ani nestačila vychladnout ve svém ztraceném domově, když se První přesouval na Jupiter. Zemské společenstvo se dělilo. První bojoval na straně výbojářů, jak jinak, statisté by je nechali zrušit. Všech osmdesát, včetně Bruga, co doposud přežili všechny akce, šli do svého nejtěžšího boje. Gigant válčil s gigantem. Planeta praskala pod těžkými údery a První ve své vražebné řeži dělal z protivníka fleky na bitevních polích.

Výbojáři vyhrávali. V dusnu tryskající krve prchala vojska statistů před archou úmluvy výbojářů. Hroznější než smrt, šílenější než chaos vesmíru, byla ta krvežíznivá schizofrenie lidského těla Prvních. A Brug stále táhl s nima. Kolonie statistů plály plameny v nichž zmíraly pod rukama Prvních rodiny vojáků. Děti, ženy - nic nemohlo zastavit tu ďábelskou fúrii z masa a kostí.

Skřítek z knížky plakal nad zohavenými tělíčky. Řval - DOST!, křičel, spílal, plakal, ale slyšet jej mohl pouze A5.

Jupiter byl vypleněn do posledního statisty. Výbojáři slavili smrtku ve svých řadách. Připíjelo se krví nepřátel a slzami jejich matek.

Skřítek byl smutný. A První se stali polobohy v očích prostých výbojářů. Korunovali je na muže nejvyšší odvahy a pod uklidňujícími narkotiky byli přijati u prezidenta výbojářské unie. Tisíce mužů se hlásilo k jejich otcovství. Bylo přeci výhodné být otcem hrdiny. Ruce roztřesených otců pasovaly zlatými kříži své odhozené ratolesti na rytíře.

A jen Brug poznával navždy vryté rysy šedivého muže, jenž mu ze stupínku připínal jakýsi kříž na rozložitou hruď a přivíral oči plné slz.

"Táto!" volal za ním Brug. "Táto?" volal za ním skřítek. Obrovitá postava běžela dlouho za klátícím se starcem, než ji na zem srazil proud energie.

Vzali mu vše - vak, knihu, skřítka a nahradili je tlustými mřížemi a trápením.

"Na Misegrie tě naučíme pořádku. Nebudeš si dělat to, co my nechceme," řval na něj poručík Svak. "Budeš prosit můj stín, aby jsi se mohl nažrat, abys mohl vylízat podlahu. Neboj, já to umím moc dobře!!"

Napůl prožraný od nenasytných mikrobů se válel ve vlastní krvi a moči a myslel přitom na skřítka.

Svakovi rozrazil čelist, když oba strážné nabodl na kůly přívodu energie.

Pak prchal, přepásán kusem hadru, s malou knížkou a obrovskou pulsní karabinou mrazivou nocí, až vykopl dveře první vily, na kterou narazil.

Pětičlenná žijící jednotka unhumanoidů se pokusila o odpor, ale Brug byl však zatracený profesionál.

Teď seděl a s pohledem upřeným do stránek nadšeně pročítal skřítkova dobrodružství. Smál se, když se mu líbila. Byl zamračený, kdykoliv se mu nevedlo.

Uběhl den, dva, tři, aniž by se Brug odtrhl na chvíli od skřítkových dobrodružství, až jej vyrušilo zaklepání na dveře. - Táta je tady. - pomyslel si Brug, - přišel si pro Bruga. -

Marně ho skřítek varoval. V otevřených dveřích stál velitel a za ním A3, A12, B6, B8. Z hlavní vyšlehl záblesk a Brug přestal cítit levou ruku a z rány v břiše se mu kouřilo. Utlumovače bolesti zapracovaly okamžitě. Brug utrhnul A dvanáctce hlavu a přibouchl zpět dveře. Pomalu se doplazil ke své malé knížce a opřel se o nejbližší stěnu.

Skřítek se usmíval a vypadal jako ten šedivý muž na Zemi. Už neslyšel povel ke střelbě. Jen čmáral prstem od krve na zeď - Polibte tátu - A pak odcházel, skřítek ho vedl za ruku a špital mu přitom do ucha, - pojď, jdeme tam za tátou. -