povede

Kam to všechno povede...

Radomír Klabal

Celosvětová konference politiků všech zemí jednala neúnavně šest let. Pak slavnostně vyhlásila, že svou práci úspěšně dokončila.

Byl vyhlášen Den osvobozených Pozemšťanů, zrušeny hranice, přihlašovací povinnost, rozpuštěny armády, zakonzervovány zbrojní arzenály. Všichni jásali, plakali radostí, objímali se, pochodovali ulicemi měst a vsí, provolávali slávu.

Jen má žene Jenifer si starostlivě položila otázku, kam to všechno povede. Jenže v minulosti jsme nikam nesměřovali, kdežto nyní jsme před sebou měli Budoucnost. Její otázka i obava, která se v ní skrývala, nedávaly smysl.

Po týdnu oslav jsme se vrátili k práci a s nadšením vykonávali i to, co nám dřív připadalo nudné.

Při prvním výročí Osvobození oznámil Komitét osvobozených Pozemšťanů, že lidé jsou napříště osvobozeni i od práce, která se jim nezamlouvá. Bylo dost robotů, kteří mohli vyplňovat dotazníky a formuláře tří set úřadů, pojišťoven a neziskových institucí, jenž dbaly o svobodu a některé záležitosti občanů.

Objal jsem svou ženu Jenifer. Zdálo se jí to potěšitelné, jen by bývala ráda věděla, kam to povede.

Napadlo mě, že možná přijdou těžkosti, nedostatek. Ale Komitét osvobozených Pozemšťanů fungoval znamenitě. Stačilo patřičné zdůvodnění, a kdo nechtěl, nemusel pracovat vůbec. Když o další půl roku později zrušil Komitét liberalizované ceny i peníze, pocit naprosté svobody už kazil pouze zákon o povinnosti uchovávat dvacet let všechny paragony a účtenky pro kontrolní účely berních úřadů.

Jenifer kroutila hlavou a opakovala, kam tohle povede, kam jen to všechno povede. Potom jsme byli osvobozeni od hlučných dopravních prostředků. Až na úředníky nikdo nepracoval. Ti zůstávali v úřadech i přes noc, aby mohli posloužit, kdyby bylo třeba, nikam nejezdili. Ostatní měli času na zbyt, proč by nemohli pěšky, když už někam chtěli. Skupinky neuvážlivých jedinců protestovaly, ale většina chodila před úřadovny poboček KOP a provolávala slávu.

Postupně jsme byli osvobozeni od mnoha dalších věcí, i od zvyklostí, jako děkování a zdravení. Teprve nyní si mnozí začali ujasňovat, jak obrovský je prostor skutečného osvobození člověka.

Byl jsem tím nadšený i udivený, avšak Jenifer pouze pronesla to své, kam to povede. Poprvé mě to opravdu rozlobilo.

Když o čtrnáct dní později vydal KOP nařízení k osvobození od manželských pout, vyzval jsem ji, ať jde, ať sama sebe vede, kam se jí zlíbí.

Týden nato jsem své příkrosti litoval, chyběla mi. Ale KOP nás zrovna osvobodil od šatů. A o den později i od puritánských konvencí, jež se naštěstí týkaly právě toho, proč mi Jenifer scházela. Cítil jsem se osvobozenější, než ostatní.

Padly i další zákazy a omezení. Byli jsme už úplně svodbodní. A tehdy kohosi napadlo, že bychom se ještě měli osvobodit od Komitétu osvobozených Pozemšťanů.

Jenže jak? Čím?

Vysedávám nahý ve své kobce, hryžu si palec u nohy a přemýšlím, kam to všechno povede.