Premiéra

Roman Kočur

Kosmická loď nás unáší od rodné základny stále rychleji. Průzory vidíme trajektorie zářících spojovacích chodeb s blyštivými démanty společenských center a sportovišť, s perlami obytných modulů, barevnými odlesky technologických komplexů a biobází. Vším se proplétají barevné stužky informačních datových a řídících světelných spojů, kontrolních a varovných svazků i záblesky energetických kvantizátorů. S přibývající vzdáleností se tato dokonalá geometrická formace smršťuje, jednotlivé detaily se slévají a odbarvují.Zanedlouho se základna stane pouhým zářícím bodem v černi kosmu.

Na ní jsme zanechali rodiče, kteří si říkají lidé. Nám, přestože jsme jako oni z masa a krve, říkají "děti". Já ale vím, že od pradávna byly děti také lidmi. I oni, když byli dětmi, byli též lidmi a byli jimi snad víc než jejich otcové a matky. A přesto nám stále rodiče opakují: "Jste dosud dětmi lidí." Těm z nás, kteří již dospěli, říkají: "Jste dospělými dětmi." Nechápu, co na tom může změnit tato cesta k planetě našich rodičů.

---

Ještě před malou chvílí nás se základnou pojilo pouto fotonů prodírajících se za námi nehostinným prostorem. Krátce po korekci naší dráhy bylo náhle přerušeno hradbou mlhoviny.Všechny děti reagovaly vzápětí tím, co osobní kontrolní systémy vyhodnotily jako krátkodobou fyziologickou labilitu. U lidí, kteří nás doprovázejí, nenastala žádná odezva. Konečně jsme my děti i oni lidé pochopili, že se vzájemně odlišujeme, a to průkazně, a že to není jen pocit, ale jistota. Není to snad dostatečným důkazem o nesmyslnosti této dlouhé cesty?

Nechápu, proč si rodiče tolik přejí, abychom se jim my, jejich děti, ve všem podobaly.Zabýval jsem se tím problémem po několik posledních dnů. Dnes jsem dospěl k závěru, že problém neleží v oblasti logiky, ale psychiky lidí. Je to strach. Rozhodně se tím nesnaží kompenzovat vlastní nedokonalost, jak se domnívají některé děti. Křivdili bychom rodičům. Je to přece jejich zásluha, že my děti jsme životu na základně tak dokonale přizpůsobeny. Stálo je to nezměrné úsilí. Bojí se, že budeme žít po svém, zbaveni všech primitivních pout, která nás svazují s nimi, která svazují je s minulostí a jimiž by k ní rádi připoutali i nás. Pro nás tyto vazby nejsou důležité, neboť nás ovládá rozum, logika všech vztahů a vesmírných zákonů. Je ovládají pocity, které nejsou výslednicí logického hodnocení situace, ale dědictvím jejich dávné minulosti, a to není nic jiného, než břemeno vzniklé z rozporu tužeb, činů a logiky. Lpí na nás citem, kterému říkají láska. Není to ten cit, který vyplynul z naší závislosti na rodičích, ale ten, který jim poroučí obětovat život pro jiné děti a lidi, zatímco nám přikazují usilovat vždy o vlastní záchranu. Kolikrát se již prokázalo, že ta jejich od logiky a rozumu oproštěná láska je zátěž, která má na svědomí jen další zbytečné ztráty na životech. Snad proto, že my, děti, užíváme dokonaleji svého rozumu, nejsme lidé? Vím dobře a vědí to i ostatní děti zde na lodi, že zůstaneme stejní, nepřipoutaní ke svým rodičům, i kdyby nás vysílali na desítky takovýchto cest. Budeme nadále spoléhat na své smysly, na informace, které nám předají, na signály indikátorů, receptorů a detektorů, které zpracuje náš rozum podle vztahů a zákonů našeho světa. Ne, tu není místa pro hloupou, nepodloženou informaci srdce, toho nedokonalého orgánu neschopného pracovat v podmínkách základny bez podpůrných systémů. A přesto mnohdy v naprostém protikladu s logikou se lidé rozhodují podle hlasu srdce, podobně jako kdysi na planetě rodičů se lidé rozhodovali podle letu ptáků, stavu jejich vnitřností či postavení hvězd.Jestliže nás jednou budou nazývat lidmi, je nesporné, že to bude známkou změny myšlení rodičů.

---

Lidé jsou vzrušeni. Již několik dnů je vzrušují slova. Opakují stále stejná slova.Ta, která nás učili po léta: strom, tráva, řeka, kořeny, louka, les, rybník, pták, kůň, pes, vánek, bouře, déšť, chléb ... K těm slovům necítím nic. Jsou pro mne mrtvá, i když si je vybavuji na displeji obrazové paměti. Nepociťuji žádnou ozvěnu srdce.Znám slova, která nejsou ze slovníku Země a snad jsou i méně melodická, na která však mé srdce reaguje vyšší tepovou frekvencí a mozek zvýšenou aktivitou. Objekt DRX 45 s erupcemi tvrdého záření vyvolá únikovou reakci za ochrannou energetickou bariéru.MMG JL - jeho energetická kvanta jsou provázená ohňostrojem fantastických barevných záblesků na sítnici, směsicí vybavovaných pocitů a svalovou relaxací i poruch podpůrných systémů. Pulsy pole SFC vyvolávají vedle mírných bolestí hlavy touhu opustit základnu a vydat se do hlubin vesmíru. Stimulátor mozkové aktivity přechází okamžitě na režim 1H. Na záření AML můj organismus reaguje zvýšenou tvorbou prospěšného karciferolu.JGG zabíjí lidi, jestliže se dají zlákat fatou morgánou svých zobrazených tužeb po loukách a jezerech, jež jejich srdce neunesla. Nás děti naopak inspiruje a podněcuje v názorném tvůrčím myšlení, probouzí v nás touhu ovládnout celý vesmír. Přesto nám rodiče brání vystavovat se účinku JGG, jehož nazývají Jago.

Ano, většina slov, která doléhají k mým uším, je pro mne mrtvá.

---

Včera poprvé bylo možné spatřit Slunce bez pomoci teleskopu. Od této chvíle se lidé zdržují převážně v řídícím sále u rozměrného panoramatického průhledu. Stojí strnule a slova donedávna vzrušená a jasná vyslovují nyní s námahou, takže jsou sípavá a vyprahlá, jako by jim vázla v krku. I já jsem hleděl na to bájné, životodárné Slunce, na sídlo božstev dávnověku lidí. A přece mé smysly v něm analyzovaly hvězdu kategorie Y6, čtyřapůlté absolutní velikosti s povrchovou teplotou 5700 K, bez jakkoli slabé ozvěny srdce.Jsme skutečně jiní. To poznání nás osvobozuje. Nikoho z nás již nebude zraňovat oslovení "děti". Ta cesta přece jen není tak nesmyslná, přestože nesplní záměr lidí. Jak ale budeme říkat našim dětem?

---

Po několik dnů nás oslňuje zář Slunce, brání nám ve výhledu ve směru Země. Nyní se oslnění zmenšuje. Úměrně s tím vzrůstá vzrušení lidí, jsou nepokojní, rozechvění, v nezvykle rozevřených očích se jim zrcadlí vlhký lesk. Stojí u průhledu na nejistých nohou, které stejně jako jejich ruce přepadá třes. Dýchají otevřenými ústy mělce a zrychleně a z hrdla občas vyrazí nesrozumitelný zvuk. Jejich vzrušení se pozvolna přenáší i na nás. Vždyť nás, děti a rodiče, rozděluje právě tento svět, planeta, ze které vzešli a jež je jim matkou. Čím bude nám? Babičkou? Ten nápad byl směšný. Bylo to ale poprvé, kdy slovo minulých významů mi rty protáhlo v úsměv s odezvou radosti.Uvědomuji si, že pro nás na základně je to zároveň slovo významů budoucích, až se dětem lidí narodí - děti?

---

Jsou-li výpočty bezchybné, náš palubní počítač je takřka neomylný, má se za několik minut rozhrnout rušivá opona protisvětla. Na jevišti vesmíru bude mít Země svou premiéru.Aby nebyla rušena, provedli lidé v předstihu potřebné korekce dráhy. Všechny motory jsou vypnuty. Obklopuje nás absolutní ticho, které umocňuje naše vzrušení. Lidé upadli do pózy jakési strnulosti či vytržení. Přes to, co my děti pociťujeme, udržujeme si stále potřebnou rezervu sebekontroly. Aby naše případné zklamání premiérou nebylo neúměrně vysoké a neprohloubilo ještě více to, co nás s rodiči a ostatními lidmi rozděluje.Náhle se začala světelná opona stahovat. Jako by z prostoru před námi vyletovaly myriády žhavých, zářících jehel. A pak, když naše oči přivykly hluboké černi s bodajícími démanty hvězd, jsme ji spatřili. Byla podobná té na fotografii nad mým lůžkem, která pro mne nikdy nebyla ničím víc než obrazovým dokumentem původu rodičů. A přece byla jiná. Neboť po chvíli, kdy jsem na ni hleděl, ucítil jsem lehké mrazení v zádech, které se stupňovalo, až vystoupilo do kořínků vlasů. Tělem mi projela dosud nepoznaná horká vlna, něco jako jazyk ohně, který ve mně něco sežehl, něco jako pohlazení matčiny ruky, které ve mně něco rozžalo. Neboť pojednou jsem ji viděl jinou, osamocenou a statečnou v propasti času, jehož plynutí jsem zahlédl poprvé v životě. Vznášela se před námi zahalená v modrém, průzračném závoji s přelétavým úsměvem bílých oblaků obepínajících rovník s hebkými prstýnky na jeho okrajích a bílými čepičkami na pólech, s modří moří, hnědí ornice a zelení luk, polí a lesů. Vznášela se jako maják života v propasti vesmíru a vysílala k nám, dětem, poselství naděje otců a matek, poselství lidí.

Náhle jsem si uvědomil, že užívám slov, která do tohoto okamžiku patřila do slovníku lidí a která, nečekaně uvolněna, jako perly náhrdelníku padají mým vědomím rovnou do srdce a probouzejí v něm tušení mořského příboje, šelestu listí v korunách stromů, šumění deště i pohlazení paprsky léta, chvění stébel v objetí jara i vůni chleba v matčině ruce.

Stál jsem neschopen pohybu a viděl, že i z očí ostatních dětí se kutálí to, čemu lidé říkají slzy, a že srdce ovládá naše tělo tím, čemu lidé říkají pláč.

Ano, byla to určitě Země. Protože táta i maminka nám vždy říkali, že lidé poznají Zemi srdcem!

CopyRight © IKARIE