Repatrianti

"Bc. X"

Johnu Varleymu

"Svině! Svině!" ječel pilot, když ho dva strážní táhli k letadlu. "Pusťte mě, hajzlové zasraný, já nechci zpátky, nechci zhebnout! Posíláte nás na smrt a sami si tu válíte šunky, panebože a kvůli tomudle my jsme cedili krev! Proč někdo smí zůstat a někdo ne, sadisti hajzlové vrazi! Jste horší než skopčáci, u těch měl člověk aspoň férovou šanci!" Zoufale sebou zazmítal, ale strážní ho bez problémů přemohli. "Sviněsviněsviněsviněsvině!"

Doktor zaklonil hlavu a s přimhouřenýma očima se zadíval do blankytné oblohy. Slunce ještě nevystoupilo ani nad stožár s větrným pytlem u hangárů, ale vzduch nad betonem ranveje se už začínal tetelit horkem. Dnes bude v kanceláři k nedýchání, prolétlo mu hlavou.

Strážní dovlekli pilota k jeho stíhačce, ležící na vozíku katapultu se spuštěným motorem. Pilotův řev zanikl v řevu dvanáctiválce a doktor teď mohl sledovat dění jen jako němohru. Strážní nacpali pilota do kabiny a přibouchli za ním kryt, načež bleskově seskočili na zem a utíkali pryč. Vzápětí vozík vystřelil kupředu, přelétl sto metrů kolejí a zmizel mezi deskami chronoportu. Zablesklo se a na letišti zavládlo ticho, jen od administrativní budovy sem dolétlo startování džípu a kdesi vysoko se ozýval neviditelný skřivan.

"Takhle se už dlouho žádný nerval," poznamenal plukovník, stojící vedle doktora. "Většinou přece jenom dostanou rozum a nevyvádějí tolik, ale takovíhle, co to nedokážou pochopit, mi vždycky zkazí celý den. Máme toho hodně?"

Mířili zpátky k bílé betonové budově. "Tři," odpověděl doktor. "Z toho jeden návrat do bitvy o Británii: seržant Harold Stokes, 615. peruť, narozen 16. 4. 1913, zemřel pětadvac-"

"Neříkejte mi to!" skočil mu do řeči plukovník. "Nepotřebuji to vědět a nechci. Dělám tuhle práci proto, že žádné jiné řešení neexistuje a někdo ji dělat musí, ale to neznamená, že je mi nějak příjemná, a nehodlám si to ještě komplikovat. Já vím, že o nich je ve skutečnosti rozhodnuto dávno předtím, než se tu vůbec octnou, a nikdo z nás na tom nemůže nic změnit, jenže o to je to horší, a kdybych do toho měl ještě vnášet osobní úhel... Čert aby vzal všechny ty kauzální řetězce!"

Na letišti se znovu rozproudil život. Kolem doktora s plukovníkem projel náklaďák s techniky, mířící ke katapultu, za budovou velitelství vzlétl štábní vrtulník. V hangáru, kolem něhož prošli, vyměňovala skupinka mechaniků bloky elektroniky v tmavošedém expedičním speciálu bez výsostných znaků. Skřivana už nebylo slyšet.

Doktor pokračoval: "Pak jeden missing in action a jeden, co jsme ho vytáhli přímo z palby a po zásahu údajně explodoval, takže to půjde snadno fingovat. Ti by potíže dělat neměli."

"To neznáte lidi," odpověděl mu plukovník, když procházeli kolem hlídky dovnitř budovy. "Vždycky chtějí pravý opak toho, co mají. Ti, co musíme vrátit, se rvou, aby tu směli zůstat, a ti, co ve válce zmizeli, mě prosí na kolenou, ať je pustím za kamarády a milenkami, a můžu jim to vysvětlovat jak chci."

Vešli do kanceláře a usadili se ke svým stolům; doktor si přitáhl stoh papírů. "A na večer se plánuje přistání devíti výprav do Koreje '51, takže v tom bude zase nejmíň jedna špatná lokalizace. To znamená..."

"Já vím," kývl hlavou plukovník, "vždyť už jsem to dělal stokrát. Napřed se mu pokusit nacpat do makovice, kde je, potom ověřit totožnost, zjistit, jak to s ním bylo dál, připravit návrat nebo usídlení a celou dobu ho hlídat, aby nikam nevlezl, nedověděl se nic, co nemá, a přitom se necítil jako ve vězení. Ách jo." Vstal a došel otevřít okno. "Tak ať sem pošlou prvního."

Doktor zmáčkl tlačítko komunikátoru a řekl do něj pár slov. Plukovník si znova sedl a rezignovaným tónem se zeptal: "Myslíte, že se někdy naučíme vytahovat naše výzkumníky z minulosti, aniž bychom v patnácti procentech šahali vedle?"

"To tam dřív přestaneme létat," odpověděl mu doktor.

Venku se znovu rozezpíval skřivan.

1994

** Amber Stories ver. 1.1 **