Rion - Dobrodružství v Morini V.

Václav Pravda

Kreslí: Vojtěch Lacko

Ples na počest vítězů jsem nestihl. Až po několika dnech jsem se zbavil únavy a konečně také přestalo cukat v mých ranách, které jsem si odnesl z turnaje. Celou dobu o mne pečovala komorná. Nakláněla se nad mojí postel velmi otevřeným výstřihem, ladnými pohyby si přihlazovala šaty k tělu a občas se mně jakoby náhodou dotkla. Musím říct, že pohled na její krásně vykroužený zadeček lákal a snad proto jsem se vzpamatovával rychle. Čtvrtý den jsem byl už natolik vydrážděný z jejího vyzývavého chování, že jsem neodolal a strhl ji k sobě na zmuchlané pokrývky. Dravě jsem ji popadl za paže, přitiskl jí je k tělu, aby se nemohla bránit a zuřivě jsem plenil její rty. Lehce jsem ji kousal a sál, až stěží popadala dech. Sjel jsem jazykem po tváři dolů, zahryzl se jemně do krku, povolil stisk a znovu špičkou jazyka sjížděl níž, až k úžlabině ňader. Zabořil jsem do ní nos a nadechl se vůně čistého ženského těla. Povolil jsem stisk rukou a prudce škubl za konce šněrování. Netrpělivě jsem rozvazoval kličky, abych se dostal k oběma pokladům. Komorná se zatím činila v mém rozkroku. Ani jsem se nenadál a můj úd trčel z kalhot. Lomcovala s ním zuřivě, jako by ho chtěla utrhnout. Hnětl jsem její prsa, palci mnul nalité bradavky a střídavě i můj jazyk a mé zuby zanechávaly vlhké stopy na její nádherně hladké kůži. Přerývavě dýchala, vymanila se z mého sevření a rychle se zbavila i zbytků svého oblečení. Nemluvili jsme. Sáhla si do rozkroku a zvlhlou rukou mi přejela po tváři. Její vůně mne opájela. S roztaženýma nohama obkročmo dosedla a rukou si můj úd zavedla do svého rozdychtěného lůna. Zvedala se a spouštěla a já mačkal a hladil celé její tělo. Boky se jí námahou neznatelně chvěly, ňadra se pnula mně vstříc, oči jí zářily. Stále se zvedala a spouštěla, chvíli vláčně a smyslně, chvíli zběsile a prudce. Potom začala vykřikovat. Její vrchol byl na dosah. Ještě zrychlila, ale v posledních okamžicích zadržovala výbuch pomalými, dlouhými pohyby, které ji ještě víc rozdražďovaly. Najednou se začala třást, a v mém klíně bylo najednou spousta její vláhy. Pomalu sesedla a pohybovala se tak, že svým rozbouřeným klínem značkovala svou cestu přes mé břicho, přes hruď, až k ústům. Pak zemdlela, ale já nelenil a začal v ní zvedat druhou vlnu rozkoše. Jazyk mi kmital tam a zpátky, krátkými údery jsem útočil a jemným lízáním dráždil. Začala se vzpamatovávat.

Najednou jsem se lekl. Kdosi pohladil mé mužství a čísi ústa se kolem něj sevřela. Kněžna vzhlédla od své činnosti a řekla nám: „Zaslechla jsem výkřiky a musela jsem se jít podívat, co se děje. Mohlo mě to napadnout." Pak se opět sklonila k mému údu a dodala: „No tak, na co čekáte."

Nenechali jsme se vybízet. Vzrušení z toho, že jsme byli přistiženi, bylo jako ty kouzelné masti berylských kouzelníků, které rozdmýchají vášeň na nejvyšší míru. Na mne působilo i vzrušení z milování se dvěma ženami najednou. Drtil jsem komorné ňadra a jazykem propátrával všechna místa její lasturky. Když jsem cítil, že dlouho nevydržím, soustředil jsem se na výstupek, jehož dráždění dělalo ženám tak dobře. V okamžiku, kdy jsem explodoval do kněžniných úst, sevřela komorná stehny v křeči mou hlavu. Sotva odeznělo největší vzrušení, vrhli jsme se oba na kněžnu. Svléci jí bylo dílem okamžiku. Naše jazyky se střídaly v jejím klíně, čtyři ruce bez přestání hladily její nabízející se tělo. Převalovali jsme se, měnili pozice a nenechali kněžnu vydechnout. Nemohla to vydržet dlouho. Za chvíli už se zavřenýma očima vychutnávala svoje uspokojení.

Kněžna se na nás ani nezlobila, ale zakázala nám, aby se něco takového mezi mnou a komornou opakovalo. Další den už jsem byl na nohou a vypravil jsem se za kapitánem, abych se dozvěděl, co je nového. Zastihl jsem ho při výcviku.

„Dobrý den přeji, pane. Myslím, že zítra už se pokusím vrátit ke cvičení."

„Rád tě vidím, příteli. Musím ti něco vyřídit od královny. Jsi pozvaný na hon, který se bude konat příští týden. Nezapomněl jsi na cenu pro čtyři vítěze ?"

Nezapomněl jsem. Vždyť kvůli tomu jsem pokoušel štěstí na turnaji. Musím se přiblížit ke královně. „Jsem poctěn přízní, kterou mi královna věnuje. Honu se samozřejmě rád zúčastním."

„Dobrá. Něco ti řeknu." Kapitán ztišil hlas, rozhlédl se kolem a chytil mne kolem ramen. „Zatímco jsi se zotavoval, někdo podnikl další pokus zprovodit královnu ze světa. V jednom jejím nápoji byl jed. Dlouho jsme zjišťovali, kdo ho tam mohl dát, pár lidí jsme natahovali na skřipec, i když to jinak moc neděláme, ale dozvěděli jsme se zajímavé věci. Teprve ve spolupráci s naším čarodějem jsme zjistili, že jedna z komorných byla pod vlivem silného kouzla. Nevěděla ani, kdo ji očaroval, ale podle druhu kouzla náš čaroděj usuzuje na berylského čaroděje Moonooma, který pomáhá Kolerovi v jeho plánech. Chci, abys věděl všechno a měl oči i uši otevřené. I na honu bude královna v nebezpečí, protože nás tam bude málo a les je velký. Kromě toho se množí pověsti o nějaké příšeře, která trhá lidi. Ve městě našli našeho gardistu. Mrtvého. Ani nevím, jestli jsem ti říkal, že zmizel. Našli ho. Chyběly mu prsty na ruce, hlavu jako by měl rozsápanou obrovskými drápy, břicho měl plné červů a hniloby. Ošklivý pohled. Něco se chystá. Něco velkého. Královnina smrt by ale byla jen prvním stupínkem. Takže se rozhlížej a poslouchej. Potřebuji někoho, kdo ještě není tak známý jako moji gardisté nebo městská stráž."

„Na hradě se asi moc nového nedozvím, bylo by dobré propátrat město."

„Už jsem na to myslel. Domluvil jsem se se správcem. Po honu tě vezme z kněžniných služeb a budeš pracovat pro gardu. Práce pro kněžnu bude jen zástěrkou. Ale volna budeš mít, kolik budeš potřebovat."

„A kněžna?"

„Neřekneme jí vše, ale uvedeme dostatečně závažný důvod. Pochopí to. Je královnina horlivá příznivkyně. Královna jí pomohla z dluhů, které zbyly po kněžnině manželovi, a podporuje kněžnin ples a turnaj."

Připomněl jsem si, jak zapálená byla kněžna při přípravě obou slavností a uvěřil jsem.

„Dobře," pohlédl jsem zpříma kapitánovi do očí, „zřejmě máte ve mne důvěru. Pokusím se jí nezklamat."

Kapitán se usmál: „Mám čich na lidi. Málokdy se pletu. Ale tobě věřím."

„Zatím budu špicovat uši tady na hradě."

„To udělej, před námi se má každý na pozoru, my už se toho moc nedozvíme. Jen to, co nám někdo donese a na to se nemůžeme moc spoléhat, protože to může být záměrně falešná zpráva. A jednej opatrně. Nevíme, kolik nepřátel tu na hradě ještě máme."

Mlčky jsem přikývl a vracel se parkem ke kněžnině domu. Mezi křovisky se proplétali dva chlapci. Šermovali dřevěnými holemi. Chvíli jsem pozoroval jejich zápolení, zaujalo mne. Jejich pohyby nebyly dětsky hravé. Mladší zatlačil staršího ke stromu, ale pak udělal hloupou chybu a ztratil výhodu. Mrzutě vykřikl. Nevydržel jsem a zavolal na ně. Starší se mi zpříma postavil. „Kdo jsi?"

„Pracuji pro kněžnu Seglii. Jmenuji se Rion. A kdo jste vy?"

„Jarys a Petrys. Naším otcem je lord Dorovar. Proč jsi na nás zavolal?"

„Líbilo se mi vaše zápolení. Budou z vás velcí bojovníci. Chtěl jsem jen tvému bratrovi vysvětlit, kde udělal chybu. Bylo by škoda, kdyby se naučil něco nesprávně."

„A ty umíš bojovat mečem? Ty nejsi komorník?"

„Jsem, ale jsou i komorníci, kteří umějí dobře bojovat mečem, protože nebyli vždycky komorníky."

„Poraď mi," ozval se mladší.

Věnoval jsem se chlapcům asi hodinu. Bylo vidět, že dychtí po zlepšení. Snažili se ze všech sil. Při tom jsem si s nimi povídal a snažil se upřesnit si obraz života na hradě. Docela jsme se spřátelili.

Vrátil jsem se ke kněžně. Zatím se po mně nesháněla. Opravdový komorník by měl méně volnosti, ale moje hlavní služba byla noční. Dnes už budu mít opět sílu. Naobědval jsem se. Pak přišla kněžna a vyzvala mne, abych jí šel pomoci s převlékáním. Chystala se do města. V duchu jsem zajásal, protože to byla dobrá příležitost, jak něco zjistit. A v uhlazeném komorníkovi nikdo nebude hledat drsného chlapíka, který před pár týdny přistál v tomto městě a stačil si už nadělat spoustu nepřátel.

Otevřela se hradní brána a s klapotem kopyt na dřevěném mostě jsme vyjeli z rozsáhlého hradu. Seděl jsem venku vzadu na lavici, obrácený zády ke směru cesty. Prohlížel jsem si znovu celý hrad. Mohutné hradby obtáčely malé vnitřní město, ve kterém bylo dost místa pro královnin zámek, domy dvořanů, budovu pro správce a jeho pomocníky, stáje i zámecký park se zahradou. Samotné zdi královnina zámku se daly ubránit před velkou přesilou, ale než by se nepřítel prokousal k nim, musel by překonat hradby hradu a důmyslně rozvržené ulice, které se daly snadno zatarasit a dobře bránit. Pokud jsem věděl, ve sklepeních zámku bylo několik studní a obrovské zásoby jídla. Odhadoval jsem, že existuje nějaká tajná chodba, která spojuje hrad s okolím. Určitě by bylo sebevraždou podniknout přímý útok. Jedině zrada by měla šanci na úspěch. Jenže za normálních podmínek by se vycvičená garda rychle zrádců zbavila. Snad jen zmatek po případné královnině smrti, nápor současně zevnitř a zvenčí, kouzla a jedy zároveň by mohly znamenat ohrožení. Jenže tohle všechno určitě Koler Queste má v plánu. Bude potřeba zjistit, kdo jsou jeho spojenci a kdy přijde rozhodující útok na královnu. Dosavadní útoky jen matou a vytvářejí nejistotu. Musím se uvolnit ze služby u kněžny a vyzvídat ve městě. Nesmím se ovšem zapomenout vyhýbat Horisovi a jeho kumpánům, kteří mne už znají.

Přiblížila se brána města. Strážní uvítali pozdravem kněžnu a propustili kočár dovnitř. Zatočili jsme se pár uličkami předměstí a pomalou jízdou se blížili k tržišti, které jsem už znal. Kočí přitáhl koním uzdy. Vyskočil jsem, abych pomohl kněžně vystoupit. Vzal jsem její koš na nákupy a o krok za ní ji doprovázel od stánku ke stánku. Všude bylo něco zajímavého k vidění - jemně tepané šperky, hedvábné šátky, drahá koření, ale i prosté ovoce, zapáchající ryby a obnošené boty. Snažil jsem se prohlédnout si nabídku zbrojířů, ale kněžna pospíchala ke krajkářce, kde si dlouho vybírala. Bylo to pro ni dobrodružství, nakupovat sama. Většinu nákupů obstarala komorná nebo kuchařky. V davu lidí jsem vyhlížel někoho známého. U bylinkářky jsem narazil do jakéhosi staříka. Otočil jsem se k němu s omluvou a poznal mastičkáře, který mi léčil bolavé rameno. Pamatoval si mne.

„Synku, jak se hojí tvé rameno?"

„Tvá mast byla dobrá, nepodařilo se mi mazat se každý večer, ale i tak jsem nedávno při turnaji neměl potíže. Teď si ještě ruka odpočine a slibuju, že budu užívat tvou mast lépe."

„To rád slyším, protože by bylo škoda nevyužít hojivou sílu bylinek, které v masti jsou. Právě tady nakupuji přísady. Maliela už mne zná a má pro mne vždy to nejlepší," usmál se bezzubě na bylinkářku. Ona se usmála na mne. Snažil jsem si ji zapamatovat, každá známost se může jednou hodit. Chvíli jsem klábosili, ale kněžna už přestala čichat k voňavkám, dala svůj nákup do koše a pokračovala dál. Rozloučil jsem se.

Jsem zvyklý běhat, bojovat, chodit dlouhé cesty, ale neustálé popocházení, zastavování, nepravidelný rytmus chůze a tvrdé dláždění si vybraly svou daň. Začaly mne bolet nohy a ani se mi nepodařilo něco zjistit. Jen jsem vycítil, že atmosféra není tak uvolněná jako byla, když jsem byl na tržišti naposledy. Zaslechl jsem pár útržků rozhovorů. Usoudil jsem z nich, že město sužuje Kolerova banda stále víc. Zřejmě chtějí vzbudit nespokojenost, která jim může jen pomoci. Lidé už se začínali ptát, na co mají městskou stráž a vojáky, když nedokáží zamezit řádění. Stačí pár provokatérů, aby obrátili hněv správným směrem, připoměli lidem, že neschopné vojáky platí z jejich daní a už tu může být docela velký problém. Docházel mi rozsah připravované události. Nestačilo by odstranit královnu a obsadit hrad. Je potřeba podpora lidí, aby v prvních nejistých dnech mohli noví vládci upevnit svou moc. Pak už si na všechny došlápnou. Tomu se musí zamezit. Nepochyboval jsem, že kapitán gardistů je schopný muž a správce hradu se mi jevil jako člověk, který může vymyslet něco, co by zamezilo rozrůstání pověstí a nespokojenosti. Kněžna mne vytrhla z mého přemítání.

„Vrátíme se ke kočáru, uložíš nákup a půjdeme se navečeřet. Jsem pozvaná ke starostovi města. Jeho žena mi chce předvést nové jídlo, které se její kuchař naučil připravovat."

Udělali jsme to jak řekla. U starostů jsem se usadil v místnosti pro služebnictvo a dostal dobré jídlo. Služební ale mlčeli jak zařezaní a tak jsem se nic nedozvěděl. Večer jsme se vrátili do hradu a já posloužil kněžně ještě jednou. Ani mě to moc netěšilo, protože jsem byl unavený. Za pár dní ale bude líp.

Další dni uplynuly v cvičení s gardisty, posluhování Seglii, učení Dorovarových chlapců a flirtování s děvčaty z kuchyně. Správce jsem ani nezahlédl.

Nastal den honu. Ráno jsem si mohl vyzvednout svého koně, oblékl jsem svou zbroj a vydal se za kapitánem. Už mne vyhlížel. Zkontroloval pohledem mojí výbavu a podal mi pěkný luk a toulec plný šípů.

„Umíš s tím zacházet ?"

„Docela slušně. Kdy vyrazíme ?"

„Co nevidět. Za chvíli se k nám připojí královna s doprovodem a vítězové rytířského turnaje. Máme namířeno na sever. Je to nebezpečné, protože odtamtud přicházejí zprávy o nebezpečné příšeře, ale je tam nejlepší lovná oblast a královna projevila výslovné přání jet tím směrem."

Pozdravil jsem se srdečně s vojákem, se kterým jsem bojoval v předposledním boji i s důstojníkem gardy, který rovněž byl mezi vítězi.

Královnina družina se blížila. V pokleku jsem si prohlížel její doprovod. Aminora a lorda Malerona jsem už znal z rytířského turnaje. Další dva nejlepší rytíře jsem si pamatoval jen letmo. Několik gardistů bylo určeno ke královnině ochraně. Ale nepočítal jsem s další osobou. Hlavní kněžka z chrámu, který jsem nedávno potají navštívil. To bylo skutečně překvapení. Na honu bych ji nečekal. Ale byla zřejmě dobře připravena. Měla zbraň a na pevném řetězu se vzpínala obludná šelma. Ještěže se něco podobného nepotulovalo chrámem, když jsem tam byl na výzvědách. Královna nás přivítala a pokynula kapitánovi. Ten zavelel k odjezdu. Uspořádali jsme se do tvaru s královnou uprostřed, vůz se zásobami a stany vzadu a projeli branou. Zaskřípěla ve veřejích, když ji za námi zavírali až mne zamrazilo.

Sjížděli jsme cestou z návrší a putovali severní cestou. Jeli jsme zpočátku mlčky, ale pak se rozproudila zábava. Bavili jsme se o zbraních, o lovu. Povídali si s námi i rytíři. Stále jsem se snažil zavést řeč na válečné střety, abych se dozvěděl, jak hodnotí situaci právě oni. Jestli někde nehrozí nebezpečí zvenčí. Ale na tohle téma se nikdo zvlášť bavit nechtěl a já chtěl být nenápadný. Pochopil jsem ale, že nebezpečí hrozí z jihozápadu, kde krajina neposkytuje takovou obranu jako hory na zbytku území nebo moře od východu. Bojovné království Berylů je pověstné čaroději, kteří se zabývají černou magií. Jejich král je dobrodružný hlupák, který by neváhal porušit příměří, kdyby cítil šanci.

Jeli jsme krokem dál, celé dopoledne a zastavili jsme k obědu na pěkném rozcestí, kde vyvěrala čistá voda v upravené studánce. Pro pocestné zde byly připraveny lavice z kmenů stromů. Královna prohlásila, že se jí nechce do hostince a že ráda pojí prostě. Dva sluhové, kteří ji doprovázeli, prostřeli na stůl zásoby jídla. Studené uzené maso, čerstvý chléb, různé ovoce a zelenina, k pití slabé víno. Královna i kněžka, které se dosud drželi stranou, se přidali k našim hovorům. To se mi ještě nestalo, aby se královna chovala tak přirozeně. Zatím jsem se v jiných zemích setkával s tím, že i sebemenší rytíř se k obyčejným lidem choval pohrdlivě. Znovu jsem v duchu složil poklonu tomu, jak je království spravováno. Jen mi do hlavy nešly ty oběti, které kněžka požaduje na šlechticích a měšťanstvu. To se mi nesrovnávalo s ostatními dojmy. Proto jsem se nenápadně přisunul blíž ke kněžce. Ucítil jsem její vůni. Zamávalo to se mnou. Rázem jsem si připomněl onu noc v chrámu, kdy jsem pohledy hltal její odhalenou postavu. Snažil jsem se zapomenout a poslouchat, co říká. Ale neměl jsem štěstí, bavila se úplně normálně. I to mi mělo něco říct, ale nevěděl jsem co. Přesto jsem dál pozorně sledoval kněžku a královnu. Proto jsem si také všiml jakéhosi záblesku v trávě a nenadálého pohybu. Zabrnělo mne varování mého amuletu. Strnul jsem v napětí. Pomalu jsem se zvedl a naklonil se za lavici. Stál jsem téměř kněžce za zády, když to přišlo. Jako blesk se mihlo po dřevu lesklé tenké tělo, ale já jsem švihl rukou a stejně jako v mládí s bratry chytil útočníka za krkem. Kroutil se hlavou proti mně a rozeklaný jazyk se míhal nebezpečně blízko ruky. Všichni vyskočili. Kněžka zbledla. Pozvedl jsem hada.

„To je tanbu, je hodně jedovatý !" „Zab ho!" „Kde se tu vzal ?" „Není tu ještě nějaký ?"

Vytáhl jsem dýku a téměř neznatelným pohybem jsem usekl hadovi hlavu. V tom okamžiku jsem ale svíral v ruce ... nic. Výkřiky údivu nebraly konce. Sbalili jsme věci a zamlkle se vydali na cestu. Kapitán se ke mně přitočil: „Tady skutečně nebývají, jsou to horští hadi. A to, že zmizel... musel být přivolán magií... ale jeho uštknutí by určitě bylo smrtelné."

Přiznal jsem mu, že mne varoval můj amulet. Hada vyvolalo kouzlo a s jeho smrtí pominulo. „Jde o to, jestli byl had určen nám, a komu z nás, nebo jestli jsme někoho předběhli."

„Radši budeme počítat s tím, že byl určen nám. Buď královně, což je nejpravděpodobnější, nebo kněžce. I to je možné. Má přecejen vliv na královnu. Možná ji chtějí oslabit. Uvažuji o návratu."

Přiblížila se kněžka. S novým zájmem si mne prohlížela. „Vděčím ti za svůj život. Chci se ti odměnit. Navštiv mne v chrámu a já tě obdaruji."

To už jsme z hlavní cesty odbočili na lesní cestu. Vůz s hlídkou jsme nechali poblíž cesty a vydali se hledat příhodnou paseku, kde bychom založili tábor. Našli jsme ji zanedlouho a tak sluhové s několika gardisty začali budovat tábor. My ostatní jsme se vydali do hloubi lesa. Drželi jsme pospolu a vždy, když jsme vyplašili nějaké zvíře, vyrazili jsme kupředu, abychom ho ulovili. Na událost u oběda nikdo nemyslel. Vítr svištěl kolem uší, štvaná zvěř před námi, pár dobrých zásahů. I královně se podařilo skolit srnce. Sotva jsme zabránili kněžčině šelmě, aby se na srnce nevrhla. Jinak byla užitečná, protože na kněžčin pokyn nadháněla zvěř. Kapitán nás svolal rohem, protože se už připozdívalo. Gardisté se postarali u úlovek, vyvrhli ho na místě a zavěsili na koně. Mezi úlovky nechyběl ani vlk, několik srnců i menší zvířata. Vraceli jsme se k táboru. Tady pomohla kněžka, která se soustředila a potom ukázala ten správný směr. Přiblížili jsme se k plápolajícímu ohni. Sluhové se ujali přípravy večeře a za chvíli zavoněla pečeně. Ukusovali jsme dobré maso a zapíjeli vínem i kořalkou. Noc už rozprostřela svá černá křídla a my se chystali spát. Určené hlídky měly na starost bezpečnost. Usnul jsem.

Vzbudil mne nejasný pocit nebezpečí. Popadl jsem svůj meč a strčil do vojáka, se kterým jsem sdílel stan. Okamžitě se vzbudil. Šeptem jsem ho vyzval, aby mne následoval. Vylezli jsme ven. Pár plamínků poskytovalo trochu potřebného světla. Přihodil jsem pár větví. Už se ale začalo rozednívat.

Ozval se strašný řev a mezi nás vpadla obrovská příšera. Máchla tlapou a strážný odletěl s rozervaným břichem stranou. Křik strážného gardisty zvýšil zmatek. Ze stanů se začali vymotávat spáči, jenže to už jsme odráželi tlapy příšery svými meči. Příšera byla podobná medvědu, ale daleko větší a trochu jinak stavěná. Už se k nám připojil kapitán, ale nevypadalo to, že bychom byli pro obludu vážným nebezpečím. Převyšovala mne o hodně a i při její váze se pohybovala hrozně mrštně. Doplatil na to můj společník ze stanu. Chvilka zaváhání a tlapa mu rozdrtila hlavu. Kapitánovi se ale v tu chvíli podařil dobrý zásah. Obludu to ale ještě víc rozzuřilo a vrhla se proti nám. Rozestoupili jsme se, ale příšera se otočila. Do boje se zapojili rytíři. Teď jsme měli mírnou převahu, protože obluda se nemohla rozhodnout, na koho zaútočí. Lord Maleron se neopatrně přiblížil. Obluda se k němu vrhla a sevřela ho do smrtícího sevření. Poslední výkřik Malerona pohltil zvuk praskajících kostí. V tu chvíli se na obludu vrhla kněžčina šelma. Skočila jí na krk a drápy drásala kůži. Obluda sáhla na krk a šelmu doslova překousla. V poslední křeči ale šelma rozsekla příšeře oko. Měli jsme s Aminorem stejnou myšlenku. Přiskočili jsme z oslepené strany a sekli vší silou. Přesekl jsem zvířeti šlachu v podkolení a Aminorovi se podařilo zapíchnout meč pěkně hluboko do jejího těla. Vytrhnout ho nestačil. Obluda se zuřivě točila a vrhala se na všechny strany. Klopýtnutí se stalo osudným jednomu z rytířů. Příšera ho prostě zalehla. Ležel na zemi jako pošlapaná hadrová panenka a nehýbal se. Dotírali jsme ze všech stran. Aminor se chopil luku a ostřeloval příšeru, kdykoliv se naskytla šance. Šípů v těle přibývalo, únava zpomalovala nejen obludu, ale i nás. Další gardista přišel o ruku. Ale pak se Aminorovi podařil nádherný zásah do druhého oka obludy. Zbývalo už jen jedno. Kapitán otevřel ránu na krku, já ochromil tlapu. V posledním náporu jsme měli všichni štěstí, nikomu se nic nestalo, ale obluda přišla o zbytek svých sil. Poklesla na kolena. Přiskočil jsem zezadu a zabodl meč do oblasti ledvin. Znovu a znovu. Silné chvění zacloumalo obrovitým šupinatým tělem. Kapitán útočil na krk znovu a znovu. Aminor vystřílel poslední šípy. Obluda už ležela na zemi a dodělávala. Nechali jsme ji být a snažili se zvládnout chaos v táboře. Obvázali jsme rány, zastavili gardistovi krvácení z utržené ruky a pokoušeli se vzkřísit rozlámaného gardistu. Umřel nám v náručí. Světla už hodně přibylo. Tiše jsme se postarali o potřebné, nechali stany i obludu ležet a naložili mrtvoly na vůz. Vydali jsme se na zpáteční cestu. Královna byla v šoku, kněžka měla silnější povahu, ale i ona mlčela. Ohlédli jsme se s kapitánem na místo, které přineslo tolik zlého a všichni jsme se vydali zpět na hrad.

© Zbraně Avalonu