Rion - Dobrodružství v Morini - VI.

Václav Pravda

Kreslí: Vojtěch Lacko

Ráno nebylo vůbec veselé. Poslali pro mne kočár, abych se zúčastnil setkání se všemi, kdo byli na lovecké výpravě s královnou. Na všech bylo vidět vypětí předešlé noci, únava a snad i trochu hrůzy. Nikdo se neusmál.

Královna se viditelně s námahou nadechla : „Pozvala jsem si vás všechny, abych Vám poděkovala za to, co jste včera udělali. Bylo to těžké a přišli jsme o své přátele. Zítra jim vzdáme čest při pohřební slavnosti. Podrobnosti má na starosti správce hradu. A vy, protože jste dokázali zabít obludu, která sužovala lid v severní oblasti, dostanete odměnu. Lord Aminor se stává členem Královské rady, vážený rytíř Liolek rozšíří své panství. Mapu nových hranic přichystá správce ještě tento týden. Kapitán Molak bude pasován na rytíře a stane se také členem Královské rady. Tebe," obrátila se ke mně, „vezmu ze služby u kněžny Seglie a staneš se mým lovčím, protože spolu s Aminorem máš největší zásluhu na bezpečnosti severních lesů." Mé nadechnutí k odpovědi uťala pohybem ruky. „Kapitáne, vás žádám, abyste se spolu se správcem postaral o práci a živobytí muži, který přišel o ruku. Druhému muži vyplatí správce velkou odměnu, podle jeho schopností ho povyšte. Postarejte se i o rodinu mrtvého gardisty." Odmlčela se.

Lord Aminor vstal, poklekl na kolena a pronesl své poděkování a pak už jsme následovali jeden za druhým se svými díky my. Hlavou se mi honilo to, co jsem nyní zaslechl. Lord Aminor bude mít nyní podstatně blíž ke královně. Kapitán, který je mi nakloněn, bude blíž rozhodování o bezpečnosti státu. Já získám své vytoužené místo a můžu tak ještě ledasčeho dosáhnout. Mé cvičení s gardisty mi zůstalo. Měl jsem jen divný pocit z kněžky, která si mne prohlížela se zvláštním zaujetím. Ale nebyl to pohled ženy.

Během týdne se věci urovnaly. Pohřeb byl slavný a smutný, korouhve vlály, řečníci řečnily a slunce pohladilo jekoby na rozloučenou svými paprsky truhly s mrtvými. Všichni jsme dostali své jmenování a tak jsme si zbalil své věci do rance a chystal se odejít od Seglie. Při večeři na rozloučenou jsme seděli naproti sobě u dlouhého stolu, jedli vybrané lahůdky a pili sladká vína. Odlesky svící se míhaly na naleštěných nádobách, vůně se táhla komnatou jako kouzelný závoj. Vyprávěl jsem kněžně o výpravě. Bylo vidět, že mé povídání prožívá, jako by byla s námi. Očima visela na mých rtech a čekala na každé slůvko. Pak mne vyzvala, abychom si sedli na pohovku. Bylo mi jasné, že dneska mne čeká velký výkon na rozloučenou. Kněžna se ke mně naklonila a svá prsa, která jsem tak často laskal, nabídla mým rtům. Vlhkou špičkou jazyka jsem kreslil na její pokožku obrazce, které neměly žádný smysl. Uchopila mou hlavu do dlaní a přitáhla k sobě. Dívala se mi do očí a

Vzbudil jsem se celý rozlámaný až k poledni a po obědě odešel do královnina zámku. Kněžnu už jsem nespatřil. Čekal na mne sám kapitán. „Koukám, že máš za sebou nějaký zápas," utrousil posměšně.

„Správce bude muset shánět dalšího komorníka pro Seglii. Ale teď to bez něj kněžna pár dní vydrží."

„No jen abys to vydržel ty."

„Nevydržím, ale myslím, že to nebude takový problém. Už když jsem šel sem, služky na nádvoří se za mnou otáčely."

„Nediv se, máš teď pověst zdatného bojovníka a o službě u Seglie si už většina ví své. Kroť se ale, protože nevíš, k jaké nemoci můžeš přijít. Je to tady sice bezpečnější než ve městě, ale co si budeme povídat."

Kapitán mi ukázal mojí komůrku a odešel. Uložil jsem svoji zbroj a šatstvo, udělal pár základních opatření proti nezvaným návštěvám a vrátil se za ním. Právě probíhal výcvik nováčků, kteří přišli náhradou za ztracené gardisty. Jeden rozčepýřený mladík se mi zvlášť líbil. Cvičil s houževnatou zarputilostí a jeho pohyby byly plavné a přesné. Ukázal jsem na něj a řekl kapitánovi. „Vypadá, jako že by z něj mohl být výborný bojovník."

„Už jsem si ho všiml. Garda má sice výcvik podstatně lepší než vojáci nebo stráže ve městě, ale chci udělat ještě jeden krok. Vycvičit skupinku vybraných gardistů a zasvětit je do problému, protože jen tak si budou moci všímat věcí, které by jim jinak ušly. A tenhle mladík k tomu má dobré předpoklady. Mám samozřejmě vybrané i čtyři veterány a dva mladší gardisty. Chci se jim věnovat sám a tebe chci požádat, abys jim své zkušenosti předával také."

„Ale co královna?"

„Lovit se zase tak často nejezdí a tak budeš mít spoustu času. Až budeš připravovat nějaký hon, samozřejmě zase pomůžeme my tobě."

„Zní to zajímavě. Dobrá."

Plácli jsme si a začali domlouvat podrobnosti výcvikového plánu. Rozohnili jsme se a při sporu o jeden chvat jsme tak dlouho přesvědčovali jeden druhého o správnosti svého postupu, až jsme to začali zkoušet spolu. Vojáci dostali pohov a pozorovali náš zápas. Bez domluvy jsme vynechali všechny údery a pokoušeli se toho druhého znehybnit. Převalili jsme se po zemi, vstali a zase se do sebe pustili. Kapitánova noha se zaklesla za mou a otočením se současným tahem za paži se kapitán pokusil mne svalit na zem. Jenže jsem jeho záměr vytušil a přetáhl jsem pád do převalení s neustálým sevřením kapitánova trupu. Stáhl jsem ho s sebou a vzepřel se proti jeho kleštím. Využil jsem jeho soustředění na vynaložení síly a získal lepší oporu pro ruce. Pak už jsem se nadzvedl, přetočil a kapitán rázem ležel pode mnou. Jednu ruku jsem blokoval, druhá byla zkroucená pod tělem. Nohy měl rozhozené a znehybněné mou váhou. Druhou ruku jsem měl volnou a držel jsem ho za vlasy.

„Vzdej to!"

Povolil napětí. Pustil jsem ho, vstali jsme a začali se oprašovat. Vojáci zatleskali.

„Musím uznat, že v boji zblízka na tebe nestačím. Ale tím lépe pro výcvik. Vojáci," obrátil se k okolostojícím gardistům, „nový královnin lovčí vám bude předávat některé své zkušenosti. Vypracujeme spolu plán a vy můžete zatím přemýšlet, jestli Vaše dosavadní úsilí bylo opravdové a jestli jste trochu nezlenivěli. Vyberu mezi Vámi skupinu, která dostane opravdu tvrdě zabrat. Královna má nepřátele a my ji musíme chránit ještě lépe než dosud. Vybraní vojáci budou mít stejné povinnosti jako ostatní, ale cvičit budou někdy zvlášť. Dostanou příplatek, samozřejmě. Musí ale souhlasit s výběrem, protože nejsem zvědavý na někoho, kdo má radši pohodlí normální služby. Jasné?"

„Jansnééé!" zaznělo ze všech hrdel.

„Rozchod!"

Vrátili jsme se k plánování. Kapitán mi ukázal vybrané gardisty. Musel jsem souhlasit s jeho výběrem. Muži vypadali jako ostřílení bojovníci. V plánování a výcviku uteklo odpoledne a přiblížil se večer.

„Zítra se mám hlásit u královny."

„Dobře, takže spolu znovu probereme události. Třeba na něco přijdeme."

„Co nového ve městě? Co Koler Queste," zeptal jsem se.

„Nedává o sobě vědět, aspoň přímo ne. O to víc ale městem běhají fámy. Lidi jsou příšerně hloupí a to se nezmění. Byl jsem ve spoustě zemí a viděl, jak žijí lidé jinde. Jenže člověk je pořád nespokojený a tak se lidi nechají snadno namluvit, že se mají špatně a že by se mohli pod jiným vládcem mít líp. Vůbec si neuvědomí, že to nemusí a v našem případě ani není pravda. A už vůbec si nevzpomenou, že každá násilná změna s sebou přinese smrt, zkázu a spoustu nespravedlnosti, bez ohledu na to, jak dobrý pán je ten, který se pokouší získat moc."

„Co jsem zažil já při svých cestách a co jsem viděl tady, se vůbec nedá srovnávat. Neříkám, že se mi líbí všechno, ale myslím, že lidi tady nemají důvod k nespokojenosti. Ale je pravda, že se lehko nechají zmást trochou magie, trochou plamenných řečí a trochou problémů s pořádkem."

„A v tom je Koler přeborník. Jen ta magie mě mate. Kouzelníka sice má, ale ten umí jen pár zaklínadel a triků. Musel se s někým spojit. S někým mocným. Anebo..."

„..ho někdo najal. Přece Koler sám od sebe nemohl věřit v úspěch povstání. Být hlavou tlupy ovládající hlavní město království, to přece je samo o sobě dost důležité postavení. A peníze mu určitě nechybí. Přece by se nepouštěl do takového hazardu."

„Asi ne, protože město ovládá už dlouho a těsně po smrti krále měl daleko větší příležitost než teď. Lidé byli nespokojení, království bylo na zhroucení. To královna a její rada dosáhli toho, co vidíš dnes. Jenže změny jdou pomalu a ledacos se ještě nepodařilo. A na tom staví Koler své plány."

„Co my s tím můžeme udělat?"

„Moc ne. Za prvé. To co děláme, to znamená dávat pozor. Za druhé. Pokusit se získat zprávy přímo z Kolerovy tlupy. Za třetí. Vyprovokovat Kolera k něčemu nepředloženému v době, kdy ještě není úplně připraven. Doufám, že ještě připraven není. Za čtvrté. Spojit se s kněžkou a vyžádat si její pomoc."

„Pokud není tím, kdo Kolera najal."

„To, ne to by nesouhlasilo s útokem horského hada. A kněžka může královnu zabít, kdy si vzpomene."

„My ale nevíme, jestli to byl útok na kněžku. Taky to mohl být čin, který nesouvisel s celou záležitostí. A královnina smrt musí být jasná a z rukou někoho cizího. "

„Přemýšlením ale budeme jen ztrácet čas. Možná můžeme spojit dva pokusy v jeden. Pokud kněžka stojí za celou záležitostí, vyprovokujeme ji. Spíš ale ne, protože mne teď napadá, že stejně jako Koler ví, co je pro něj nejlepší, těžko může kněžka být nespokojená se svojí úlohou v životě království. Zasedá v radě, má přímý přístup ke královně, majetek, moc, oběti. Co nemá?"

„Nevím. Ale může se chtít stát ještě mocnější čarodějnicí a ovládnout větší území, ostatní čaroděje, může chtít víc obětí."

„Když jsme u těch obětí... Kdo byl ten mladík obětovaný před nedávnem?"

„Nemusíš ho litovat. Byl to pěkný prevít. Znásilnil dceru jednoho měšťana a když ho zatýkali, zabil tři stráže. Jeho otec se za něj styděl. Nedokázal ho vychovat. Mladík byl dva roky v MXXXXorloku a pochytil tamní chování. Byl zpupný, krutý a přitom zbabělý. Dalo by se říct, že si to zasloužil."

„A další?"

„Jedna šílená dcera někoho z měšťanů, dva mladíci, kteří holdovali černé magii, jeden zmrzačený syn lorda Orinona. Taky pár lupičů. Kolerův předchůdce, místostarosta města, několik šlechticů z venkova. Další si nepamatuji. Jo, vlastně ještě špeh z MorloXXXxu a nejvyhlášenější prodejná holka z přístavu, za kterou prý chodili mladíci z nejlepších rodin. Bylo jich hodně, každý rok aspoň čtyři nebo pět, ale nepamatuji se."

„Dobře. Jen si dělám obrázek, kdo by se mohl královně a kněžce mstít. A jak to vypadá, nenávist nemůže mít tolik lidí, na kolik to vypadá podle řečí, které jsem zaslechl ve městě."

„Tudy asi cesta nevede."

„Ale je to jedna ze záminek pro burcování nespokojených šlechticů."

„Za krále měli někteří větší pravomoce a asi si nezvykli, že najednou zodpovídají za své činy."

„No jo, ale co teď uděláme?"

Vyhlédl jsem do soumraku. „Půjdeme do města na večeři, popijeme a najdeme si nějaké holky."

„Služba mi skončila, proč ne. Ale vezmeme ještě pár chlapců a zajdeme do Kolerova hlavního stanu. A cestou se ještě stavíme u stráže, aby dávala pozor kolem toho podniku. Můžeme tak zkusit nějakou tu provokaci."

Skočil jsem se převléci, ozbrojil jsem se mečem a po malém zamyšlení vzal i váček s pár amulety a kouzly. Chvilku jsem počkal na kapitána se třemi veterány. Vyvedli jsme koně a projeli branou. Ujeli jsme kousek po svahu od hradu a zaslechli ještě zaskřípění zavírané brány. Po chvíli jsme ujeli dost velkou vzdálenost a kapitán zasvětil gardisty do plánu trochu vypovokovat Kolera nebo spíš jeho lidi. Gardistům zasvítily oči. Vědět, kdo je váš nepřítel a nemoci na něj kvůli zákonům, které on sám nedodržuje, je rozčilující a tak uvítali příležitost.

Mělo mě to napadnout. Přijeli jsme k zábavnímu hostinci, který byl mým druhým zastavením po příjezdu sem. Tady jsem potkla Kateku a Ondareje, tady jsem se seznámil s Ohalinou. Začal jsem se těšit. Rychle jsem kapitánovi vysvětlil, kdy jsem tady byl a co se stalo.

„Tak to jsi byl ty! Vím jen, že Koler tenkrát strašně zuřil. To se ale koneckonců hodí. Teď půjdeme dovnitř tři, po nějaké době vejdi ty a za tebou ještě ty Marku," obrátil se na posledního gardistu. „Nepatříme k sobě. Nemohou znát každého gardistu. Ale ty, Rione si dávej zatracený pozor."

Rozloučili jsme se. Potuloval jsem se chvíli po ulicích, odmítal nabídky holek a čekal až uplyne dostatečně dlouhá doba. Usoudil jsem, že vzrušení po příchodu kapitána gardistů už muselo opadnout a tak jsem se vrátil. Uvázal jsem koně vedle koní gardistů, jen volně, aby se dalo rychle ujet. U vchodu stál neznámý muž. Vzpomněl jsem si na Ondareje. Vešel jsem. Nic se nezměnilo, jen obličeje u pultu byly jiné než tenkrát. Chyběl i hostinský, který mi minule naléval. Ten by mě asi poznal. Měl jsem štěstí, ale neustále jsem byl v napětí, jestli někdo nevykřikne a nesesype se na mne horda Kolerových ničemů. Hudebníci hráli, květinářka tady dneska chyběla. Kapitána jsem zahlédl v rohu i s jeho gardisty. A s povědomým tlouštíkem. No jasně. Koler osobně poutá kapitánovu ozornost a zároveň tím brání, aby se ke kapitánovi někdo dostal s nějakou zprávou. Odvrátil jsem se, abych na sebe neupoutal Kolerovu pozornost. Vypadal jsem sice jinak, než když jsem mu před tímto hostince zabil pět jeho nejlepších mužů, ale nechtěl jsem pokoušet osud. Můj pečlivě vybraný amulet by měl posílit mou nenápadnost. Skrývalo se v něm kouzlo. A koneckonců v klášteře mě naučili i to, jak na sebe neupoutat pozornost.

Poručil jsem si něco k pití, pozoroval okolí a vyhížel Ohalinu. Bylo ještě brzo a tak jsem doufal, že ještě nemá zákazníka. Kolem se pletlo pár holek, ale zatím mne neuznaly hodna pohledu. Ohalina přišl zvenku. Shodila plášť a vklouzla dozadu. Zatím si mne nevšimla. Chvilku za ní přišel Marko. Zábava se rozjížděla. Ohalina se vrátila načesaná do místnosti a konečně si mne všimla. Strnula, pak se divoce rozhlédla po místnosti, ale když viděla, že si mne nikdo nevšímá, zase se uklidnila. Mrkla na mě a nenápadně se vydala obchůzkou místností, aby se po nějaké chvíli zastavila i u mne.

„Rád tě vidím, Ohalino."

„Ty ses musel zbláznit nebo tě někdo uřkl," zašeptala a tvářila se jako že se baví s případným zákazníkem.

„Mám tady úkol a zatím si mne nikdo nevšímá." Jenže to jsem se pletl a brzo se mělo ukázat, jak moc.

„Stejně mám strach."

„Získal jsem dobré místo na hradě a nejsem tady sám, mám tu přátele, kteří by mi pomohli, kdyby se něco stalo."

„Vrátím se za chvíli."

Odešla k dalšímu muži a putovala hostincem. Trpělivě jsem na ni čekal. Chtěl jsem s ní strávit pár chvil, chtěl jsem ji sevřít v náručí a pomilovat, i když to bylo nebezpečné. Ohalina se zastavila u nálevního pultu. Něco objednávala a muž za pultem, jehož prasečí očka se mi pranic nelíbila, jí podal naplněnou sklenici. Usrkla a vydala se znovu ke mně. Obhlédl jsem situaci. Kapitán seděl pořád na stejném místě, na klíně měl pěknou světlovlasou dívku, kterou objímal kolem pasu, a naslouchal svým kumpánům. Ale Kolera jsem nikde neviděl. U všech démonů! Jak jsem sledoval Ohalinu, nevšiml jsem si, že se zvedl. Ještě než mi výhled zakryla rozesmátá tvář Ohaliny, propátral jsem zrakem místnost. Kolera jsem neviděl, ale neviděl jsem ani známky nebezpečí.

„Kam tak koukáš?

„Hledám Kolera."

„Odešel před chvílí, když jsem s tebou mluvila poprvé. Nevšiml sis?"

Cítil jsem se provinile, ale vůně, která stoupala z nádherně plného výstřihu, mi zatemnila rozum. Mateřské znaménko bylo na svém místě. Vzpomněl jsem si jak jsem ho minule líbal a dostal o to větší chuť na pokračování. Chvíli jsme si povídali o tom, co jsme prožili v době, kdy jsme se neviděli. Trochu jsem si vymýšlel, abych se neprozradil víc, než je nutné. Nakonec se na mě Ohalina zadívala upřeným pohledem. Zaváhala.

„Ráda bych se s tebou milovala," řekla nakonec tiše. Asi se bála odpovědi, protože jí na ní záleželo.

„Proto jsem přišel." V tu chvíli jsem si ani nevzdechl na to, co jsem před chvílí tvrdil o úkolu. A myslel jsem to vážně. Odešli jsme nahoru.

Vešli jsme do komůrky, která sloužila pořád stejnému účelu. Ohalina dopila nápoj a začala mi rozvazovat tkanice kazajky. Nechal jsem kazajku sklouznout po pažích dozadu a objal silně Ohalinu. Naše rty se potkaly. Vpíjeli jsme se jeden do druhého, jakoby zítra končil svět. Odtrhli jsme se od sebe a zhluboka nadechli. Začal jsem hladit její ňadra a osvobodil je ze sevření šatů. Sundala mi halenu a do ruky uchopila kožený váček s mými talismany. Tázavě se na mne podívala.

„Jsou v něm amulety a kouzla," vysvětlil jsem.

„Proto se tedy hýbou."

„Cože?" Uchipl jsem váček. A skutečně. Jemné chvění amuletu mi oznamovalo, že někde nablízku je magie. Ale nemyslel jsem v tu chvíli, že by to znamenalo nějakou hrozbu. Znovu jsem začal laskat Ohalinu, ale váček jsem nesundal. Kalhoty ano. Suknice letěla do stejného kouta. Ještě pár chvil a stáli jsme proti sobě nazí. Klekl jsem si před Ohalinu a jazykem zakroužil kolem po jejím břiše. Sjel jsem níž a zase se vrátil až k ňadrům, hladil jsem její zadeček, paže. Znovu jsem si stoupl a jemně ji políbil. Byla už opravdu vzrušená. Můj úd trčel dopředu jako stožár lodi a ona svou hebkou ruku položila na něj. Poklepala slabě prsty, vystřídala pevným sevřením, které vzápětí zase uvolnila a nahradila jemným přejížděním prstů po celé jeho délce. Oplácel jsem jí svojí rukou, která zabloudila do jejího rozkroku. Něžnosti ubývalo, vášeň se stupňovala. Začalo to být bouřlivé. Nevnímal jsem nic. Nepostřehl jsem ani zvětšující se škubání váčku s amulety. Klesli jsme na lůžko. Po bezdeché chvilce jsme se spojili. Sevřel jsem Ohalinu pevně a strnuli jsme, abychom vychutnali blízkost toho druhého. Teprve po chvíli jsme se začali pomalu pohybovat. Klouzal jsem v ní. Její nohy jsem měl obtočeny kolem ramen v pevném sevření. Pomalu jsem ji dráždil, pomalu, ještě pomaleji. Převalovaly s v nás vlny rozkoše. Vlny rostly a hrozily utopením. Blížili jsme se k vrcholu. Vtom mne něco píchlo do hrudi. Odpoutal jsem svůj zrak od pootevřených úst Ohaliny, ze kterých se neslo sténání, trochu se nadzvedl, uvolnil si ruku a sáhl na váček s amulety, stísněný mezi našimi těly. Divoce pulsoval. Silná magie musí být nablízku! Ale Ohalina najednou v milostné křeči zaryla nehty do mých zad a já málem váček pustil z ruky. Varování amuletu mne donutilo vyskočit z postele. Před mýma očima se něco dělo s Ohalinou. Její kůže se začala svraskávat, vlasy zůstaly v chomáčích na lůžku, prsty se jí začaly měnit v drápy. Už jsem věděl, odkud jde všechna ta magie. Uskočil jsem pro své zbraně a vyčkával. Slyšel jsem kdysi o kouzlu, které v okamžiku vrcholu rozkoše změní člověka v démona. Měl jsem štěstí, že jsem nedošel k vrcholu před Ohalinou, protože démon by vnikl do mě.

Démon nabral sílu a vrhl se na mě. Proklouzl jsem pod jeho napřaženými pařáty a sekl mečem. Jenže marně. Ostří mého meče na démona nepůsobilo. Překočil jsem lůžko a hodil po démonovi sklenici, ve které dostala Ohalina očarovaný lektvar. Démon se na mne vrhl znova. Odrážel jsem jeho výpady a přemýšlel, jak se mu dostat k tělu dýkou, kterou kovali kováři v Daarmenu. Vykřikl jsem: „Ohalino!"

Démon zaváhal, protože to jméno pro něj něco znamenalo. A nevěděl co. Já ano. Smrt. Nenáviděl jsem se za to, ale bodl jsem dýkou do těla, které jsem ještě před chvílí laskal. Démon bezhlesně padl a já se díval na to, jak se tělu vrací podoba Ohaliny. Ležela tam s dýkou vraženou mezi žebry, na rtech úsměv, a jen vypadané vlasy nasvědčovaly tomu, že před chvílí byla zuřivým démonem.

Odvrátil jsem se, protože jsem slyšel dupot na schodech. Přikrčil jsem se a planoucí vztekem jsem očekával boj na život a na smrt. Rozpřáhl jsem se k úderu... ale včas ho zastavil, když do dveří vpadl kapitán. Obhlédl situaci. „Vysvětlíš mi to potom. Teď uteč, protože se sem začínají stahovat Kolerovi zabijáci. Asi tě přecejen někdo poznal."

Věděl jsem, že ano, protože jen ten mohl dát Ohalině démonem otrávený lektvar. Pohledem jsem se rozloučil s Ohalinou. Seběhli jsme ze schodů, odstrčili nějakou dívku a vpadli do hostince. Tvořili jsem čtveřici a ve střehu se přesouvali ke dveřím. Byl vidět vztek v očích lumpů kolem, ale nikdo se nechtěl seznámit s naší ocelí. Venku jsme naskočili na koně a pobídli je k útěku. Za městem jsme chvíli počkali. Ozval se klapot kopyt. Byl to ale jen Marko, který počkal, až se muži uklidní a pak odjel také. Seděl jsem v sedle s hlavou svěšenou a přemýšlel o chybě, kterou jsem udělal.

„Probereme to zítra," řekl kapitán a pak už jsme jen mlčky stoupali ke hradu.

© Zbraně Avalonu