Rion VIII.

Václav Pravda

Nevěděl jsem, co mám dělat. Vzbudil jsem kapitána, stejně už bylo nad ránem. Oblékl se a vyšli jsme na nádvoří. Hrozně by mě zajímalo, co se děje ve městě, ale nechtěl jsem být uprostřed rozruchu. Vyklopil jsem mu události noci, pochopitelně kromě podrobností setkání s Juricou. Kapitán se opíral o meč a netvářil se vůbec nadšeně, spíš naopak. Ale nakonec uznal, že teď se aspoň zamíchají karty.

"Mohl jsem vědět, že provedeš něco tak šíleného, Rione."

"Ne, to nemohl. Ani já jsem to nevěděl. Ale musel jsem využít tu příležitost. Nikdo z tvých vojáků by to kvůli zákonu nemohl udělat."

"A jak se ty vypořádáš se zákonem? Vlastně bych tě měl zatknout."

"Budu muset utéct."

"No, Koler dostal, co zasluhoval. A jeho ochránci nebyli žádní beránci. Spousta holek z přístavu by mohla vyprávět. A spousta dobrejch chlapů by už nemohla. Takže co se mě týká, já tě soudci neprozradím."

"Teď jsem ale ve městě málo platnej, když si můj obličej prohlídla většina lumpů v té hospodě."

"Jako špeh by ses v tomhle městě už opravdu neuživil. Budeš muset chodit v uniformě."

"Abych se vrátil k jejich plánu. Myslíš, že i po Kolerově smrti bude útok na město proveden?"

"Asi ano. Přece už víme, že za ním stáli morločtí čarodějové. A ani největší hlupák z Kolerových lidí by nezničil jejich plán. Kromě toho, Koler měl pod sebou několik podnáčelníků. Možná právě teď mezi nimi zuří boj o nadvládu nad bandou. Třeba nám ještě ubyde několik protivníků."

"Asi máš pravdu."

"Takže já jdu zařídit přípravu gardistů. Pak zajedu do města, aby se připravila i vojenská posádka a městští strážníci. Bude nám asi všem horko."

"Je potřeba poslat posly do ostatních měst království. Chystá se válka."

"To zařídím."

"Možná, že Kolerova banda neřekne morlockým čarodějům, že je jejich plán prozrazen. Možná si to prozrazení ani neuvědomí, nemohou přece vědět, jestli jsem Kolera nezabil kvůli penězům nebo krevní mstě."

"Na to bych nespoléhal."

"Jasně, ale bylo by to jednodušší. Já se teď vydám za kněžkou, aby nám poskytla veškerou pomoc, které bude schopna. Ale královnu bys měl zpravit ty."

"Vyrazím hned, moc času nezbývá."

V chvatu jsem vyrazil do chrámu. Zabouchal jsem na zavřenou bránu. Nikdo se ale neozval. Pokud ji střeží zombie, asi se s nimi nedomluvím. Udělal jsem tedy to jediné, co zbývalo. Stejnou cestou jako při první návštěvě jsem se dostal na galerii. Tentokrát jsem ale neplýtval časem a silami na souboj se zombiemi. Vytáhl jsem lahvičku mrtvé vody a vycáknul její obsah proti stráži nemrtvých. Kapky se propálily skrz zombie, stravovaly jejich těla ohromnou rychlostí. Nečekal jsem, rozrazil dveře a dostal se do vnitřních prostor chrámu. V dlouhé chodbě jsem otevřel první dveře, ale za nimi nikdo nebyl. Otevřel jsem další a narazil na nějakou kněžku. Probudila se a hned vztáhla ruce, aby provedla nějaké kouzlo.

"Zadrž, nejsem nepřítel! Potřebuji rychle mluvit s tvou představenou. Dějí se strašné věci!"

Okamžitě se rozmyslela, vstala a vyběhla ven. Mávla rukou, ať pospíchám za ní. Po cestě jsem jí v chvatu vypověděl to nejdůležitější. Propletli jsme se několika místnostmi a chodbami, a po schodišti se dostali ke komnatám hlavní kněžky. I před jejími dveřmi stála stráž, ale na pokyn poodstoupila. Kněžka mávla rukou a závora se rozlétla. Vtrhli jsme dovnitř. Proti nám se vztyčila dvě nahá ženská těla. Kněžka měla společnost.

"Sestro, odpusť, ale je to skutečně důležité. Věřím tomu muži."

"Promiňte mi tu smělost, ale nezbývá nic jiného. Morločtí čarodějové táhnou s armádou k našim hranicím a Kolerova banda chystá na dnešní půlnoc ovládnutí města. Jejich kumpáni v ostatních městech jsou připraveni také. Potřebujeme spolupráci. Je málo času."

"O pohybu morlockých čarodějů už vím, ale neznala jsem jeho důvod," ovládla kněžka svůj hněv. Zahalila se do plátna pokynem ruky, odehnala svoji noční družku a posadila se do křesla.

"Až na to bude čas, budeš mi vyprávět, jak jsi se dostal dovnitř," blýskla pohledem. "Ale teď jsou důležitější věci."

"Kapitán připravuje vojenské síly na útok. Od tebe potřebujeme vědět, jakou pomoc nám můžeš poskytnout a uvítáme radu, co dělat. Jak si poradíme s morlockými čaroději?"

"Neporadíme. Zbývá doufat, že když ztroskotá útok ve městě, budou mít tolik rozumu, aby svou armádu nehnali do velké války. Ani jejich záměrům nepomůže příliš těžké vítězství. Já sice nejsem schopná se postavit čarodějům přímo, ale můžu rušit většinu kouzel, která sešlou na bojující armádu. Pokud se ale jejich snaha obrátí přímo proti mně, nemám velkou naději."

"Kdo by nám mohl pomoci?"

"Královna by měla požádat o pomoc Iriwana, mocného čaroděje, který žije jako poustevník někde v lesích Altanie. Spolu bychom morlocké čaroděje zastavili. Jenže tak rychle ho nenajdeme. Můžu se pokusit se s ním spojit kouzlem, ale nevím, jestli se to podaří. Když jsem to zkoušela naposledy, vůbec se se mnou nebavil."

"Co by ho mohlo přesvědčit?"

"Nevím."

"Co navrhuješ jiného?"

"Jestli se podaří zmařit útok Kolerovy bandy, je třeba, aby na hranicích byli připraveni vyjednávači. Snad zastaví morlocké čaroděje."

"Kdo?"

"Někdo z královniny rady, já... a ty!" dodala po odmlce.

"Jak se tam ale tak rychle dostaneme?"

"O to se nestarej. Vrať se na hrad a vyber někoho z rady. Připravím se na cestu a dvě hodiny před polednem vyrazíme. Přijedu na hrad."

"Dobře."

Nezdržoval jsem se, jen se letmým pohledem na rýsující se bradavky rozloučil s krásou kněžky a vyšel jsem ven. Sestra, která mne přivedla, mne dovedla až k bráně a zařídila její otevření. Doběhl jsem ke svému koni a vracel se na hrad. Cestou jsem přemýšlel, koho vezmu s sebou na vyjednávání. Usoudil jsem, že nejlepší asi bude lord Aminor. Už jsme se trochu znali, je mladý, odvážný, silný a obratný v zacházení se zbraní. A hlavně není žádný hlupák.

Hrad už byl vzhůru nohama. Vynutil jsem si rychlé přijetí u lorda Aminora a už po několikáté vypravoval, co se chystá.

"Samozřejmě, že pojedu. Nevím sice, jakým kouzlem nás kněžka dopraví až na hranice, ale na tom nezáleží. Chci být u toho a udělat, co budu moci."

"Jsme tedy domluveni. Zatím se rozloučíme, jdu si připravit nějaké věci."

Odešel jsem do svého pokoje, abych si sbalil to nejnutnější. Všude se míhali gardisté, ozýval se vzrušený hovor a cinkání připravovaných zbraní. Kapitán zrovna vyrážel do města.

"Královna už všechno ví, z hradu nikdo kromě mě a tebe nesmí odjet. Mají se jen vrátit kuchařky z nákupu na tržišti, ale ti samozřejmě nemohli odsud žádné varování odnést, protože odcházely ještě než jsi přišel. Ale ty se jich vyptej, jak to vypadá ve městě. Aspoň budeš vědět, do čeho jedu."

"Rozumím."

"Dohlédni na přípravy na obranu."

Kapitán vyrazil, brána se otevřela, aby ho propustila ven a zase se zavřela, aby nikdo nemohl varovat Kolerovu bandu, jak se připravujeme. Blahopřál jsem si k odhalení špeha, kterému jsem tenkrát v zahradě usekl prsty a ucho. Snad tady někde nepobíhá další s mluvícím ptákem, který by mohl donést zprávu do města.

Dohlédl jsem na přípravy. Nikde jsem nezaslechl smích, tak obvyklý pro všední den. Vytratilo se lelkování šlechticů v salonech i děveček u kašny. Spolu se správcem a radou jsme prošli všechny hlavní úkoly, které se musí udělat. Hodně nám pomohla královna, která nechala všechny svolat na největší nádvoří a krátkou řečí jim vysvětlila, co hrozí, a zavázala je k pomoci.

Kolem hradeb muži káceli stromy a prosekávali houštiny, aby bylo nepřítele vidět, stavěli zábrany, kopali pasti, ostřili zbraně, vyráběli šípy. Ženy kontrolovaly zásoby, připravovaly obvazy a místa k ošetření bojovníků. Všude se něco dělo.

Vrátily se ženy z nákupu. Vzal jsem si je stranou.

"Co se děje ve městě?"

"Je vzhůru nohama! Někdo zabil Kolera Queste!" překřikovaly se.

"A co jeho lidé? Jsou v ulicích nebo někde zalezlí?"

"My je neznáme, ale na tržnici si chlapi povídali, že banditi jsou až moc klidní," ujala se slova kuchařka, která mne přivedla na hrad.

"Dobře."

"Taky říkali, že se našlo tělo nějakého Olina, prý to byl Kolerův podnáčelník."

A vida, přecejen se podnáčelníci mezi sebou nedohodli po dobrém. Ještě chvíli jsem vyzvídal, ale nic důležitého jsem se už nedozvěděl. Vrátil jsem se k přípravám.

Ve stanovenou dobu jsem čekal u brány. Připojil se ke mně lord Aminor na svém nádherném vraníkovi. K sedlu měl připoutánu lehkou výstroj. Vypadal spokojeně.

"Rozloučil jsem se s královnou. Požehnala naší výpravě a dala mi tenhle šátek," ukázal na předloktí levé ruky, kde měl omotaný pestrobarevný hadřík.

Brána se pootevřela a dovnitř vjela kněžka. Pokynula nám a všichni jsme zase bránou vyjeli ven. Zapadla za námi s třesknutím. Neměl jsem dobrý pocit. Nebál jsem se žádného bojovníka ani přesily, ale bojovat proti nejhorším čarodějům je něco jiného. Sice jsem ovládal několik drobných kouzel, která může putující bojovník potřebovat, ale temná magie Morloku je proti mým kouzlům jako železem okutý bojovník proti nemluvněti. Zpočátku jsme jeli volným tempem a mlčky, ale kněžka po chvíli protrhla mlčení.

"Až vyjedeme z dohledu, udělám jedno kouzlo. To nám umožní dorazit do údolí řeky Leny, kudy se blíží morlocké vojsko. Část nepřátel pluje po moři, ale s tím nic nenaděláme. Hlavní síla čarodějů ale cestuje po zemi. Zatím se mi daří zjišťovat jejich směr postupu."

Probírali jsme možnosti, které máme. Zvažovali jsme každou drobnost, abychom se nedopustili nějaké chyby. Domluvili jsme se, že vyjednávat s velitelem vojska bude Aminor. Protože jsme byli už dostatečně daleko od zvědavých očí, zastavila nás kněžka, vytáhla jakousi krabičku z tlumoku, odříkala v nějaké hrdelní řeči několik slov a posypala nás práškem z krabičky. Prášek vytvořil oblak, který nás zahalil.

"Jeďme! Prášku není mnoho a dlouho nevydrží!"

Vyrazili jsme. Sledoval jsem s údivem, jak pomalu se najednou ve větru hýbou stromy a jak kopyta našich koní zběsile tepou povrch cesty. Z křoví vlevo vyrazil zajíc. Mohl jsem ale sledovat, jak se pomalu přesouvá zadní pár jeho nohou, pomalu, pomalu... Vzduch nám svištěl kolem uší, takže nebylo nic slyšet. Byli jsme šíleně rychlí. Tohle zrychlující kouzlo bych rád znal. Budu se muset kněžky zeptat.

Jeli jsme něco přes tři hodiny, alespoň tak jsem to odhadoval podle slunce, které se zdánlivě vůbec nepohybovalo. Oblak prášku kolem nás se zmenšoval, ubýval s ujetou vzdáleností. Odhadoval jsem, že tímto tempem budeme na hranicích ještě odpoledne.

Z nebe se k nám snášel nějaký dravec. Kněžka nám naznačila, abychom ho nechali na pokoji a nastavila mu ruku. Zaťal drápy do látky, kterou si omotala kolem předloktí. Naklonila se k němu a naslouchala jeho skřekům. K mému údivu mu začala odpovídat! Dravec se po chvíli vznesl a zmizel zase v dálce za našimi zády. Kněžka nám ukázala, abychom zpomalili. Vzduch přestal hučet, naše tempo se zpomalilo, ale pořád bylo rychlejší než nejzběsilejší jízda, kterou jsem kdy jel. Ale teď už jsme mohli mluvit.

"Dostala jsem zprávu. Kolerovi banditi změnili plán a zaútočili už v poledne."

Hlavou mi letěla spousta úvah. No jistě, v poledne se ulice vyprázdní, je doba oběda. Brány města se zavírají, stráž se střídá, takže je v tu chvíli zranitelná. Nevymysleli to špatně.

"Ve městě se bojuje. Banditům se ale ovládli jen dvě brány. Ve třetí neuspěli a tak přístup do města zůstal pro vojáky volný."

"Jak mohli banditi spoléhat, že se jim podaří udržet se celý den za slabými městskými hradbami?"

"Morlocká flotila se díky příznivému větru přiblížila k městu dříve. Pokud se vojákům nepodaří udržet bránu, aby mohli města postupně osvobodit, město bude ovládnuto. K banditům se totiž přidalo i několik skupin obyvatel. Jednak chudáci, kteří nemají co ztratit a také pár nespokojených měšťanů a šlechticů se svými služebníky."

"Víš ještě něco?" zeptal se lord Aminor.

"Víc zpráva neříká, ale pokusím se podívat."

Kněžka vytáhla křišťálovou kouli, nejoblíbenější a nejznámější magický předmět, přetřela ji rukávem, zamumlala zaříkadlo a nahlédla do ní."

"Vojáci postupují bránou dál do města, zatlačují vzbouřence. Bandité mají problémy také u budovy soudu, kde se k strážníkům přidala spousta lidí."

Vyslechli jsme kněžku, ale ona už netrpělivě ukryla kouli a opět zrychlila na dřívější tempo. Přizpůsobili jsme krok našich koní a pádili krajinou. Koně vůbec nevypadali unavení. Oblak prášku se zmenšoval a naše rychlost se začala snižovat. Bylo mi jasné, že ke hranici nedojedeme tak, jak jsem původně myslel, ale později. Záleží na tom, kdy kouzlo skončí. Bylo zvláštní pozorovat, jak se všechno vrací k běžnému pohybu. Z oblaku prášku už zbýval jen obláček. Za chvíli i ten zmizel. Kněžka dala pokyn k zastavení.

"Uděláme si přestávku. Mohla bych sice použít silnější kouzlo, ale nechci se vyčerpávat, protože budu potřebovat každý kousek své magické síly. Do večera bychom měli dojet na hranici."

Najedli jsme se, zatímco kněžka se kousek opodál zaobírala svými zavazadly. Prováděla nějaká kouzla, ale nechtěl jsem vyzvídat. Nakonec přišla k nám.

"Morlocká armáda skutečně míří do údolí Leny. Na hranici se s nimi setkáme. Zatím jsem se s jejich čaroději nespojila. Ve městě to vypadá nadějně. Bandité neovládli přístav a vstříc morlockým lodím vypluli naši námořníci. Ti by je měli zdržet a dát tak čas vojákům k vyčištění města. Bandité ztratili druhou bránu a třetí opustili sami, protože jim už byla k ničemu. Stáhli se do své čtvrti u přístavu a pokoušejí se zabránit v odplutí co nejvíce lodí."

Nechal jsem si to projít hlavou a navrhl jsem: "Možná by ses měla spojit s morlockými čaroději. Říct jim, že tu na ně čekáme a chceme vyjednávat. Jejich plán se hroutí."

Lord Aminor mne podpořil: "Jen bych ještě počkal, jestli se námořníkům podaří zadržet morlocké loďstvo."

"Dobře, uděláme to jak říkáte, ale teď bychom se měli vydat zase na cestu."

Jeli jsme dál. Neprohlížel jsem si příliš krajinu, jen jsem sledoval, jak sílí tok Leny a údolí se rozšiřuje. Slunce putovalo po obloze a začalo se sklánět k západu. Blížil se večer. A blížila se také hranice, přítok další velké řeky. Za tou už začínalo území Morloku. Na našem břehu byla hranice tvořena hřebenem skal, který se zvedal od Leny a přecházel až v mohutné hory, které chránily zemi na severu. Tam někde je Rolin, město, ve kterém teď žije Ondarej s Katekou, vzpomněl jsem si na své přátele.

Začalo se stmívat a tak jsme přebrodili řeku a utábořili se pod skalním převisem. Mraky na obloze dávaly tušit déšť a nechtěli jsme zbytečně moknout. Kněžka opět zjistila, co se děje ve městě. Zprávy byly povzbudivé. Bandité přecenili nespokojenost lidí. Nepřidalo se jich k nim moc a tak se teď bandité jen bránili v malých izolovaných skupinkách. Vojáci postupně čistili město. Několik měšťanů už bylo ve vězení a čekalo na soud. Naše loďstvo sice utrpělo nějaké ztráty, ale bránilo vylodění morlockých vojáků.

"Spojím se s morlockými čaroději. Zítra ráno se s nimi setkáme."

Přihlíželi jsme, jak kněžka odříkává magické formulky, zavírá oči, soustřeďuje se a upadá do transu. Její tvář byla klidná a v odlesku plamenů byla krásná i přes hrozbu, kterou v sobě skrývala. Zatoužil jsem po ní. Už dříve mě zneklidňovala, ale teď jsem si byl jist, že ji chci.

Kněžka vyšla z tranzu. "Už o nás vědí a souhlasí s vyjednáváním. Vědí, že se Kolerovým lidem nepodařilo ovládnout hlavní město a jejich kumpáni uspěli jen ve dvou městech. Jejich loďstvo se vzdálilo od pobřeží a čekají na ráno."

Oddechli jsme si. Nemohl jsem nepřemýšlet, jak by to dopadlo, kdybych nevyslechl Kolera a nezbavil bandity jeho prohnanosti. Hádky mezi podnáčelníky musely oslabit jednotu banditů. Musel jsem se pochválit. Třeba to někdo později udělá také, ale víc chvály mi neuškodí. Uložili jsme se ke spánku.

Trhl jsem sebou. Vzbudilo mne prásknutí blesku. Hrom zaburácel. Podíval jsem se na Aminora. Spal a nenechal se rušit ani bouřkou, která se rozpoutala nad našimi hlavami. Kněžka ale nebyla na svém místě. Přiložil jsem dříví na žhavé uhlíky, rozfoukal opět oheň a vydal se jí hledat.

Našel jsem jí na návrší opodál. Kněžka seděla nahá na zemi, svírala kotníky svých nohou a sledovala hru blesků na obloze. Vypadalo to jako když z jejich energie čerpá sílu. Nemohla mne v tom rachotu slyšet, ale přesto pohlédla neomylně přímo na místo, kudy jsem se k ní blížil. Propalovala mne pohledem. Sedl jsem si vedle ní na zkřížené nohy. Chvíli seděla klidně, pak vztáhla ruce k nebi a zaklonila hlavu. Její ňadra se vzepjala. Vzrušovalo mě pozorovat jí. Mé mužství se probouzelo. Jakoby to věděla, vstala, přikročila těsně ke mně a rozkročila se. Její kadeřavý klín se ocitl přímo před mým obličejem. Udělala ještě jeden krůček a mojí hlavu si přitáhla do klína. Nasál jsem její vůni. Cítil jsem jasně, že je vzrušená, její vůně mne opájela. Nemohl jsem se ovládnout a jazykem jsem přejel odshora dolů. Ještě více se rozkročila, aby mi umožnila snadnější přístup. Byl jsem maximálně vzrušený. Míhající se blesky umocňovaly zvláštní atmosféru. Můj jazyk se dal do pohybu. Polaskal jsem její závojíčky, zakroužil na tom místě, které ženy nejvíc vzrušuje a zabořil jazyk co nejhlouběji. Sál jsem a lízal její pohlaví. Kněžka měla ruce zabořené do mých vlasů a třásla se rozkoší. Netrvalo dlouho a z její růžičky vytrysklo pár kapek. Ruce na mé hlavě strnuly. Klesla na kolena a dlouhým a divokým polibkem se mi přisála k ústům. Její sliny se mísily s božskou chutí jejího klína. Zuřivě jsme se líbali. Byl jsem jako omámený. Kněžka mi rozepnula kazajku, stáhla jí a položila na zem. Vstal jsem. Rozepnula mi i kalhoty a stáhla je až k zemi. Vykročil jsem z nich. Mé mužství se tyčilo jako stěžeň. Zkoumavě jej políbila na špičku, olízla a pak je vsála do úst. Svírala a povolovala rty, přejížděla po něm jemně jazykem a také je jemně kousala. To všechno mi působilo šílenou slast. Obemkla mé mužství u kořene rukou, laskala jej a přejížděla stále rychleji nahoru a dolů. Špičku stále sála a líbala. Začala se ve mně zvedat omračující vlna. Křeč mne vzepjala na špičky a z mého údu začala tryskat životadárná tekutina. Lačně jí polykala a nepřestávala v pohybu rukou a rtů. Křeč polevila a přihlásila se trocha bolesti na rozcitlivělém mužství. V opojení jsem ale bolest nevnímal a tak jsem neochabl. Kněžka vstala a přitiskla se svými ňadry k mé hrudi. Svíral jsem ji v náručí a z jejích rtů ochutnal sám sebe. Začal jsem laskat její tělo. Přejížděl jsem jí rukama po zádech, po bocích, obkroužil vztyčené bradavky a přikryl prsy dlaněmi. Potom jsem rukou zamířil přes břicho do jejího rozkroku. Vlhký prst jsem potom olízl, abych si připomněl její chuť a vůni. Položil jsem ji na kazajku. Zesiloval jsem stisky svých rukou na citlivých místech. Její nalité prsy přitahovaly mé prsty i můj jazyk. Hladil jsem ji jemně po tváři a ve vlasech, sevřel mezi svými zuby její ucho a jazykem pak polaskal lalůček. Vlhký jazyk v uchu ji úplně rozdivočel. Klekl jsem si mezi její stehna a nabodl ji na své kopí. Zasténala a nehty rozdírala má záda. Zdivočel jsem. Drtil jsem ji pod sebou, drtil jsem rukama její stehna, její ňadra, kousal jsem ji. Milování začalo připomínat zápas. Propleteni jeden v druhém jsme se převalovali pod zamračenou oblohou. Kdesi blízko práskl blesk a spustil se liják. Kapky dopadající na naše rozpálená těla málem syčely. Bylo to ohromně vzrušující. Pobídlo nás to k ještě větší zběsilosti. Zatmívalo se mi před očima. Začala se zmítat ve vrcholu vášně a to už jsem nevydržel. Vzepjal jsem se na loktech a stříkal sémě do jejího nitra. Stahy jejího klína ze mne vyždímaly poslední kapku. Asi jsme omdlel.

Probral jsme se v šumění lijáku, který zmáčel naše těla. Kněžka přímo zářila energií, kterou ji naše milování přineslo. Ohlédla se na mě: "Je v tobě velká síla."

Nevěděl jsem, co na to říci a tak jsem sebral své mokré oblečení, podal jí ruku a vraceli jsme se ke skomírajícímu ohni. Necítil jsem zimu, protože jsem si připomínal každý detail našeho zážitku. Cítil jsem se slabě. Měl jsem pocit, že se se mnou něco stalo, ale nevěděl jsem co.

Oživil jsem oheň a rozvěsil kazajku, košili a kalhoty tak, aby uschlo. Dříví jsme nalámali večer dostatek, tak by nám mělo vydržet, než mi oblečení uschne. Přehodil jsem přes sebe přikrývku. Kněžka se oblékla.

Klímal jsem a jen občas se vytrhl, abych přiložil. Ráno se blížilo, bouřka zmizela v dálce. Oblékl jsem se a uvařil čaj. Aminor vstal, rozcvičil se a s údivem sledoval mokro kolem. Připomněl jsem si jeho nepřirozeně tvrdý spánek a zkoumavě pohlédl na kněžku. Odvrátila se. Musel jsem ale na to všechno zapomenout, protože nás čekal velký úkol.

Sbalili jsme věci, osedlali koně a vydali se vstříc morlocké armádě. Spatřili jsme vyjednávací skupinu. Čekala na nás. Bylo jich pět. Když jsme se přiblížili, poznal jsem velitele vojska, se kterým jsem se už kdysi při svých cestách potkal, jeho zástupce, pak muže s odznaky krále a dva čaroděje. Usadili jsme se naproti nim. Čarodějové zkoumali kněžku a ona zkoumala je. Mlčeli jsme. Je lepší, když první promluví oni. Nevydrželi to.

"Proč jste tady a co chcete?" promluvil netrpělivě králův zástupce. Velitel se na něj s nesouhlasem podíval. To vypadalo nadějně.

Mlčeli jsme. Pak promluvil velitel. "Jmenuji se Kale Gunar. Vedu tuhle válečnou výpravu," zpražil znovu pohledem králova zástupce. "Naši čarodějové mi řekli, že s námi chcete vyjednávat. O čem?"

"Jsem lord Aminor, zástupce naší královny. Vím, že jste přímý muž a proto budu jednat také zpříma. Chcete napadnout naši zem. Spojili jste se s našimi bandity, abyste ovládli naše města. Můžete to popřít?"

"Ne, to opravdu nemohu," neochotně přiznal velitel. "Náš král rozkázal. Chce vaše území."

"Má málo svého? Nebo chce hlavně naše bohatství? Vždyť by těžko mohl ovládat naši zem. Nedávno jste byli oslabeni válkou."

"O tom se bavit nebudeme," zneklidněl velitel. "Důležité je, jak chcete zabránit našemu vítězství."

Promluvil jsem: "Podcenili jste nás. V tuhle chvíli naši vojáci zabíjejí poslední bandity v hlavním městě. Ani jinde povstání neuspělo. Vaše loďstvo se nedokázalo přiblížit k našemu přístavu. A vy to víte," ukázal jsem na čaroděje. Jejich temné pohledy jen podporovaly strach, který vzbuzovali pouhým svým vzhledem.

"Ano, my to víme," souhlasil jeden z nich. "Ale i tak se nám nemůžete postavit."

Lord Aminor navázal. "Vskutku jste silnější. Známe vaší moc a nechceme proti ní bojovat. Ale protože se vám nezdařilo překvapit nás, jsme připraveni. Vaši lidé budou všude narážet na ozbrojený odpor, vaši vojáci budou umírat po desítkách šípy, které přilétnou ze tmy. Budete všude nacházet jen spálenou zem. Budete mít hlad, budete oslabováni a svého cíle nedosáhnete."

"My vás zničíme!" vykřikl zuřivě králův zástupce. Čarodějové se k němu nesouhlasně obrátili. Stačil malý pohyb a ústa muže se otvírala jen naprázdno. Nevyšel z nich ani hlásek.

"Neoslabujte své síly. Vaše hranice nejsou také bezpečné, divoké národy na vás útočí."

"Možná," připustil velitel. "Určitě máte nějaký návrh."

Aminor začal vysvětlovat naši myšlenku. "Povstání se zúčastnilo několik šlechticů a měšťanů. Budou potrestáni a jejich majetek propadne královně. Protože hlavním cílem vaší výpravy byla podle všeho asi kořist, zvažte, jestli by nebylo lepší, kdybyste se vrátili s menší kořistí, ale všemi vojáky domů. Nabízíme výkupné za mír. Bohatství všech povstalců."

Nevěděli jsme, jestli se můžeme spoléhat na rozum vyjednávačů, jestli nepřeváží touha po ničení. Čarodějům nezáleželo na tisících vojáků. Chtěli zesílit svou čarodějnou moc obětováním nepřátel. Ale velitele jsem trochu znal a lord Aminor také. Jemu na jeho vojácích záleželo. Proto byl také dobrým vojevůdcem. Vojáci by neposlechli čaroděje. Proto by měli čarodějové hodně zvažovat, jestli se postaví proti nám. Mohou sice vyvolat k boji nemrtvé a všelijaké obludy, ale to umí naše kněžka také. A čarodějové mezi sebou neradi bojují, protože každé vítězství oslabuje a čaroděj pak může podlehnout jiným. Nevěděl jsem sice, jestli tohle nebezpečí hrozí i mocným morlockým čarodějům, ale kněžka tvrdila, že ano. Poodešli jsme, aby se mohli v klidu poradit. Je těžké se vzdát svého plánu. Znal jsem to.

Přivolali nás zpět. Čekali jsme, jak se rozhodli. Napětí bylo nesnesitelné, ale snažil jsem se ho nedat najevo.

"Uznali jsme, že dlouhá válka by Morloku neprospěla. Přijmeme vaše výkupné, ale máme ještě podmínku. Našim čarodějům," obrátil se k nim velitel, "dáte všechny zajaté bandity. Co s nimi udělají, bude čistě jejich věc."

Podívali jsme se s Aminorem na sebe. Kněžce to asi nepřišlo divné, ona byla zvyklá obětovat lidi a vzývat různé síly, ale mně přejel mráz po zádech v představě, co bandity čeká. Bylo mi jasné, že se Morlok svých dobyvačných plánů nevzdá, ale naše království potřebovalo odklad, aby zesílilo. Morloku zbývala ještě spousta zemí, které bylo možné dobýt snadněji. Ale banditů mi líto nebylo, proč taky.

"Souhlasíme," vzal na sebe Aminor rozhodnutí. "Vaše armáda se teď vrátí domů. S námi pojede oddíl s několika vozy. Naloží majetek vzbouřených šlechticů, měšťanů a banditů a se zajatci se vydá na cestu zpět. S nimi pojede posel s mírovou smlouvou, kterou podepíše váš král."

"Ujednáno."

V duchu jsem jásal. Podařilo se nám odvrátit krveprolití, zbídačení země a posílení Morloku. Na zpáteční cestě se nám pojede dobře. Sice nás čeká práce v hlavním městě a musíme osvobodit ta dvě města, která padla do rukou banditům, ale to byla jen malá obtíž. Ulevilo se mi. Pohlédl jsem na kněžku a pocítil nával touhy. Všechno je opravdu skvělé. Počkali jsme, až se k nám připojí vybraný oddíl morlockých vojáků. Vydali jsme se na zpáteční cestu. Kněžka čas od času v kouli kontrolovala, jestli morločtí plní svůj slib a stahují armádu a loďstvo. Přivolala dravce a poslala po něm zprávu do chrámu. Za tři dny jsme byli na hradě.

První věc, kterou jsem se na hradě dozvěděl, byla, že v bojích ve městě padl kapitán gardistů.

** Amber Stories ver. 1.1 **