Rion - Dobrodružství v Rimini IX.

Václav Pravda

Byl jsem zničený. Kapitán se mi stal přítelem. Vyptal jsem se na podrobnosti jeho smrti. V době útoku banditů byl ve městě zařizovat obranu. Když útok začal, byl to právě kapitán, který se v čele oddílu strážných a dvou gardistů, kteří ho do města doprovázeli, vrhl na pomoc posádce brány. V příšerném masakru se mu podařilo bránu ubránit a udělal tak první škrt přes plány banditů. Jenže v prvním náporu utrpěl tolik zranění, že když se odpoledne útok opakoval, zesláblý nebyl schopen se ubránit vůdci druhého útoku a v osobním souboji se navzájem zabili. Ale oddíl gardistů, který mezitím přijel na pomoc, už bránu ze svých rukou nepustil. O posledních chvílích mého přítele mi vyprávěl s hořkostí v hlase gardista Marek, který byl s kapitánem ve městě a teď léčil četné rány, které v boji utržil.

Musel jsem ale překonat smutek a vrhnout se do práce. Lord Aminor mne určil jako velitele skupiny, která měla na starost výkupné pro morlocké vojáky. Dva týdny jsme sepisovali a shromažďovali majetek vzbouřenců, prohledávali město a tahali zbytek banditů z jejich skrýší. Lidé přestali mít strach a až příliš ochotně prozrazovali všechno, co věděli. Měli jsme usnadněnou úlohu, chytali jsme všechny, kteří měli vytetované znamení Kolerovy bandy. Ve městě zbylo jen málo banditů, takže bude dlouho trvat než se domluví a získají další. Navrhl jsem Aminorovi, aby byli prověřováni všichni, kteří budou přicházet do města. Vymyslel jsem způsob, jak ubránit město proti přívalu povalečů, kteří by chtěli zaujmout uvolněná místa v bandě. Ale byl to jen plán do budoucna, stejně jako řada dalších. Měli jsme mnohem důležitější starosti. Armáda osvobodila města, která se dostala do područí banditů a vzbouřených šlechticů. Musel jsem si pospíšit se svou prací, protože královna se chystala na velkou cestu zemí, aby povzbudila obyvatele.

Přiblížil se den příjezdu morlockého královského posla, kterého jsme očekávali s napětím. Díky velekněžce jsme měli základní přehled, co se děje na hranicích a tak jsme věděli, že slib byl zatím dodržen. Podaří se ale přesvědčit krále a zbytek morlockých čarodějů? Majetek vzbouřenců byl už dávno naložen na vozy, morločtí vojáci už příliš dlouho dokazovali v našich hospodách, že hrubost a hloupost je jim skutečně vlastní. Byl skutečně zázrak, že se kromě pár rvaček nestalo nic vážnějšího, co by ohrozilo smír. Konečně jsme se dočkali. Posel se i s doprovodem vynořil na obzoru a pozorovatelé hned hradu hlásili jeho příchod. Když přišel, byla již připravena lázeň i oběd. Po nezbytném odpočinku se posel navečer vydal ke královně. Byl jsem jedním z pozvaných a tak jsem měl po dlouhé době příležitost si promluvit s kněžkou.

Očima jsem hltal její svůdnou postavu, která se rýsovala pod lehkým rouchem. Toužil jsem po ní už od chvíle, kdy jsme dorazili do města, ale nebyl čas na setkání. Potlačované touha se ve mně vzedmula a já pocítil nával krve v mém údu, který hrozil protrhnutím látky kalhot.

"Dlouho jsme se neviděli," prohodil jsem tiše.

"Snad jsem ti nechyběla," ušklíbla se.

"Ale ano, chyběla," rozhodl jsem se být upřímný. "Zdálo se mi každou noc, jak tě svírám v náručí."

"Budeš k tomu mít zase příležitost," slíbila s úsměvem.

Vyhrkl jsem prudce: "Kdy?"

"Brzy, neboj. Mám s tebou ještě velké plány," zavadila pohledem o vybouleninu na mém poklopci.

Vešla královna, posel jí složil poklonu a byl pozván k rokovacímu stolu. V čele seděla královna, místo vedle ní patřilo kněžce. Z druhé strany seděl Nejvyšší rádce, pak Aminor a já. Posel seděl tak trochu osamoceně. Královna pokynula. Posel vybalil svitky papíru a ukázal je královně. Královna přečetla sama nahlas jednoduchý dokument, ve kterém se Morlok zavazoval k neútočení po dobu nejméně tří let, výměnou za výkupné a pochytané bandity. Každý jsme ke smlouvě něco podotkli, ale v zásadě nebylo nad čím přemýšlet. Královna smlouvu podepsala. Posel vzal svoje svitky, zabalil je a čekal na výzvu k odchodu. Nejvyšší rádce ještě jednou prohlédl smlouvu a rovněž opatrně sbalil svitky. Budou uloženy k ostatním cenným dokumentům do hradní knihovny. Požádal jsem o povolení a zeptal se posla: "Vidíme před sebou radostný výsledek. Ale rád bych věděl, co předcházelo sepsání této smlouvy. Váš král asi nechtěl o smlouvě slyšet. Je to tak?"

"Můj král vskutku podlehl naléhání Gunara a čarodějů. Víc neřeknu."

Ani nemusel. Bylo mi jasné, že mír je ještě křehčí, než se zdá. Jakmile se z jakéhokoliv důvodu čarodějové rozhodnou, že se jim válka vyplatí, budeme je mít na krku ani se nenadějeme. Ale získali jsme čas na důkladnou přípravu. A to je hlavní.

Posel se ujal velení nad výpravou vozů, které odvážely výkupné. Bandité přivázaní řetězy klopýtali za vozy. Čarodějové je mohli použít znovu nebo právě získali spoustu obětí pro své čáry. Nás čekaly příjemnější věci. Královna před cestou nechala nachystat velký ples na oslavu vítězství a smlouvy. Hlavní úkoly svěřila kněžně Seglii, takže jsem měl několikrát možnost se s ní setkat. Pomyslel jsem i na něco víc, ale nebyl čas. Ani kněžku jsem neviděl. Připravovala poděkování bohům. Žil jsem skoro jako mnich. Jen to víno mi zůstalo.

Rada mne jmenovala kapitánem gardy. Provedl jsem urychlený nábor na doplnění počtu a zahájil s nováčky tvrdý výcvik. Zvláštní skupina zatím neměla speciální výcvik, musel jsem se věnovat i jiným věcem. Soudce ve městě měl plné práce s přípravou procesu se zrádci z řad šlechticů a měšťanů. Starosta města řídil obnovu zničených částí města. Byly strženy i zbytky dosud nevyhořelých domků ve čtvrti u přístavu. Všem občanům byl uložena povinnost pomáhat ze všech sil. Tresty byly nemilosrdné, ale nebylo moc případů, kdy jich bylo nutné použít. Soud se šlechtici proběhl rychle. Těch, kteří nestihli uprchnout, bylo málo, někteří už zahynuli při boji. Dva si vyžádala kněžka jako oběť bohům, ostatní byli popraveni mečem. Město se vzpamatovalo z utrpěných ran.

V den plesu už byla ta nejhorší práce z námi. Měl jsem za sebou dokonce i dva dny odpočinku, takže jsem znovu začal toužit po kněžce. Poslala mi vzkaz, že se uvidíme na plese. Těšil jsem se. Nemiloval jsem ji. Můj vztah k ní byl tím nejčistším puzením muže k ženě. Přitahovala mě až bolestně. Musel jsem neustále myslet na naši první noc, na bouřku, která jakoby přešla do nás a na šílenství, které nás svázalo.

Oblékl jsem si své nejlepší šaty a včas se vydal do velkého hradního sálu. Byl slavnostně vyzdobený prapory a květinami. Na vyvýšeném stupínku byli připraveni hudebníci s nablýskanými kovovými i dřevěnými nástroji. Stoly se prohýbaly množstvím studených pokrmů a nápojů, ale věděl jsem, že hlavní chody teprve přijdou. Sálem proudili pozvaní hosté. Ve městě se ve stejnou dobu odehrávala pro obyčejné lidi tancovačka. Chvíli jsem zatoužil být tam, najíst se nějakého obyčejného jídla, napít piva nebo sprosté kořalky a popadnout první hezkou holku. A pak druhou. Tak jako vždycky. Ale na královském plese jsem měl také spoustu možností. Už jsem byl poměrně známý a tak se kolem mě točily mladší i starší urozené dámy. Občas se odvážily i nějakého náznaku. Usmíval jsem se na ně, ale vyhlížel jsem královnu s kněžkou. Konečně jsem se dočkal. Vpluly s fanfárami do sálu. Vlna ticha se rozšířila sálem a královna procházela mezi uklánějícími se dvořany a veliteli armády. V závěsu za ní kráčela velekněžka. Pohledy většiny lidí v sále se od ní odvracely nebo na ní spočinuly jen na okamžik a pak utekly někam jinam, kam bylo bezpečnější se dívat. Kněžka byla oblečená s vybraným vkusem. Její šaty jen podtrhovaly její smyslnost. Byla mrazivě nádherná, žádoucí, ale nebezpečná. Díval jsem se na ní, mé vzrušení rostlo. Strnule otočila hlavou a zabodla pohled přímo do mých očí. Usmála se nepatrně, ale už i mě šel mráz po zádech. Ale toužit jsem po ní nepřestal.

Královna usedla na své vyvýšené křeslo v čele obrovské tabule, zazněly ještě jedny fanfáry. Královna pokynem ruky pozvala všechny ke stolu, postupně všichni usedli na svá místa. Královna vstala s pohárem v ruce a všichni ji napodobili. Její řeč byla krátká. "Vážení hosté, sešli jsme se zde, abychom oslavili vítězství v boji s bandity, kteří sužovali hlavní město i města další a abychom oslavili smír s Morlockým královstvím. Tento smír je ale velmi křehký a je jen odkladem do té doby, kdy Morlok ucítí další příležitost. Budeme muset připravit celé království ještě lépe na hrozbu z Morloku. Ale to počká na zítřek," usmála se, "dnes se budeme především bavit. Chci poděkovat všem, kteří k vítězství přispěli." Vyjmenovala několik jmen, mezi nimi i moje. "Připíjím na rozkvět našeho království!" zvedla číši ke rtům.

Nastal čas večeře. Nebudu popisovat, co všechno dobrého jsme měli, ale vzpomněl jsem si na kuchařku a její děvčata, že se musela opravdu činit. Sloužící sklidili nádobí a donesli drobné slané i sladké zákusky a hlavně konvice s vínem, džbány s pivem a láhve s likéry. Odhrnul se závěs, který do té doby zakrýval druhou polovinu sálu. Nádherná květinová výzdoba všechny uchvátila. Kněžna Seglie přijímala blahopřání s uzardělými tvářemi. Začala hrát hudba a do sálu vběhli tanečníci. Předvedli své umění a zase odběhli, další tanec patřil hostům. První páry se pustily na parket. Zábava se rozproudila. Procházel jsem sálem, občas se někde zastavil, ale i když tak trochu hrdina, nepatřil jsem mezi ně. Víc jsem si popovídal jen s lordem Aminorem, který netrpěl předsudky a se kterým jsme si rozuměli, a s kněžnou Seglií, pochopitelně. Usmívala se na mě zářivě a škádlivě se mně vyptávala, jestli se mi po ní nestýská. Při pohledu do jejího výstřihu jsem musel připustit, že stýská.

Zavěsila se do mě a procházeli jsme sálem. Představila mne svým známým. Všichni jí znali a věděli, jak se to má s jejími komorníky, ale Seglii to promíjeli. Byla oblíbená a tak jí procházely i věci, které by si nikdo jiný nemohl dovolit. Alespoň ne veřejně. Poočku jsem sledoval kněžku a přitakával kněžně. Bylo mi jasné, že čeká, že se jí tuto noc budu věnovat. Nebyl jsem proti, ale mířil jsem na jiný cíl a tak jsem se od ní při vhodné příležitosti odpoutal a skrz skupinky rozjařených hostů jsem se prodíral ke kněžce, která si něco špitala s královnou. Když spatřila, že se k ní blížím, rozloučila se s královnou a vydala se mi vstříc.

Zastavili jsme se u stolu. Nabídl jsem jí slané pečivo a nalil oběma pohár vína. "Jsi krásná," ocenil jsem její vzhled.

"Kde se v bojovníkovi berou lichotky?"

"Nejsem jen bojovník, jsem i milovník, nezapomnělas?"

Zasmála se: "To nemusíš mít strach."

"Ale možná by sis chtěla osvěžit paměť."

"Pro jistotu, pochopitelně."

"Pochopitelně," začal jsem se smát.

Připili jsme si a dál si povídali.

"Když jsi mě tehdy ráno vzbudil, slíbila jsem ti, že se budu ptát na to, jak jsi se dostal dovnitř. Teď je zrovna tak vhodná doba jako jindy."

Kroutil jsem se, ale musel jsem jí to vysvětlit. Dovedla se během chvilky stát z příjemné mladé krásné ženy stát velekněžkou řádu, tvrdou a krutou čarodějkou. Možná právě to na ní bylo tak vzrušující. Popsal jsem jí cestu, kterou jsem se dostal dovnitř, ale nic jsem jí neříkal o své první návštěvě. Zároveň jsem jí vysvětlil, že není zas tak moc lidí, kteří by dobrovolně lezli do jejího chrámu, ani tolik lidí, kteří by to stejnou cestou zvládli. Poradil jsem jí, jak cestu zabezpečit, ale neřekl, že si pořád ještě nechávám v zásobě způsob, jakým se dá dostat dovnitř nebo ven. Opatrnosti není nikdy nazbyt.

Na druhé straně sálu se nějakému páru zamotaly nohy a tanečníci padali jeden přes druhého. Ohlédl jsem se tím směrem a se smíchem sledoval nemotorné zápolení vstávajících. Otočil jsem se zpátky ke kněžce. "Víš už, co potřebuješ?"

"Myslíš jen na nemravnosti," odpověděla na mou otázku, která sice nebyl míněna dvojsmyslně, ale kněžka, i když si toho byla vědoma, naschvál to dvojsmyslně pojala.

"Jen ne, ale hodně. Zvlášť když se musím jen dívat."

"Říkal jsi přece, že se ti líbím."

"To ano, ale bojovníkovi, který svou sílu v posledních dnech věnoval jen práci, nestačí se jen dívat. Mám s tebou i jiné úmysly."

"A jaké?" dělala hloupou.

"Zaveď mě někam stranou a já ti to vysvětlím."

"Tak na sílu bojovníka," zvedla pohár.

Ťukli jsme si a já do sebe naráz obrátil zbytek poháru. Teprve když víno steklo do mého žaludku, ucítil jsem na jazyku jakousi pachuť, která předtím ve víně nebyla. Jenže než jsem stihl cokoliv udělat, strnul jsem a nemohl se hýbat. Jak ve snu jsem viděl kněžku zvedající paže do jakéhosi gesta. Zatočila se mi hlava, zatmělo před očima, ale když to pominulo, stál jsem pořád u stolu a v ruce jsem měl pohár. Zdálo se mi to? Opatrně jsem se pohnul a nenápadně zkoumal chuť v ústech. Nic zvláštního jsem necítil. Sáhl jsem si na místo, kde nosím amulet upozorňující na kouzla, ale nenahmatal jsem ho. Vzpomněl jsem si, že se mi přetrhl řemínek a tak jsem ho nechal na stolku ve svém pokoji. Cítil jsem se ale normálně a tak jsem vše připsal únavě. Kněžka se ke mně přitiskla.

"Už dlouho se chci zeptat..."

"Ano?"

"Ty se mě opravdu nebojíš? Všichni ze mně mají strach, jenom ty, královna, lord Aminor a pár dalších se se mnou dokážete normálně bavit."

"Nemám strach ani z tebe. Potkal jsem už spoustu čarodějů, ale pokud jim nezkřížím cestu, vždycky se nějak domluvíme. Občas se stalo, že jsme se s nějakým čarodějem dostali do sporu, ale stojím tu já a oni se smaží v pekle. A lidí, kteří sem tam někoho zabijou... Těch se přece není proč bát. Takových znám tisíce. Ale to spojení u krásné ženy mě spíš vzrušuje. A to jsme už zase u toho. Kdy chceš odsud utéct?"

"Hned," spokojila se s mou odpovědí. Vzala mě za ruku a vedla zadními dveřmi kamsi pryč.

"Mám tady svoji komnatu, ve které přebývám, když jsem na návštěvě u královny."

Proti nám šli sloužící, ale kněžka máchla rukou, zamumlala jednoduché kouzlo zapomnění, které jsem znal i já, a pokračovala chodbou. Vešli jsme zdobenými dveřmi do jejích pokojů. Rozsvítila lampu, vzduch zhoustl omamnou vůní. Dveře zaklaply. Kněžka se postavila proti mně a líně se ke mně přitiskla. Z jejího pružného těla zářila dlouho potlačovaná vášeň. Začal jsem divočet. Nehýbal jsem se, čekal jsem, co se bude dít, ale každá buňka v mém těle se vzpínala. Kněžka se o mě jemně otírala a zvyšovala své i mé vzrušení. Přisáli jsme se k sobě. Naše jazyky jak klubko hadů zápolily, zuby chňapaly po rtech.

Kněžka se odtrhla, položila mi prst na ústa a zašeptala:

"Svlékni se a čekej. Hned tě k sobě zavolám. Jen se převléknu." Odešla do další místnosti.

Vysvlékl jsem se a čekal na zavolání. Ve spáncích mi hučelo vzrušením. A nejen ve spáncích. Kněžka zavolala a já vtrhl k ní. Ležela na rudým sametem potaženém obrovském lůžku, vyrobeném ne ze dřeva, ale z kovu. Svítilo tady jen malé světlo s červeným stínidlem. Plamínek poblikával a stíny vrhané na strop vypadaly skoro strašidelně. Na stěnách visely provazy, biče, dýky a mečíky. Tázavě jsem se podíval na kněžku. Na sobě měla jakési černé kožené řemeny, které se jí zařezávaly do kůže. Lehký plášť byl rozhalen tak, aby vyniklo její tělo. Dech se mi úžil. Pomalu jsem přistoupil k lůžku a sedl si naproti ní. Vychutnával jsem si ten pohled. Zvedla se ke mně, naklonila a sáhla mi na spánek.

Když jsem se probral, byl jsem přivázaný pevnými provazy k posteli. Zkusil jsem jejich pevnost, ale v tuto chvíli byly ještě nad moje síly, snad až se uvolní. Vešla kněžka.

"Co to má znamenat?"

"Drž hubu! Na nic jsem se tě neptala!"

Takhle se mnou ještě žádná žena nemluvila.

"Jsi v mé moci a já si s tebou budu dělat co budu chtít. Kdybys tady měl chcípnout, bastarde!" Její slova doprovázelo šlehnutí bičem, který držela do té doby za zády. Byl jsem svlečený, takže mě ten zásah poznamenal rudým pruhem na kůži. Byl jsem zvyklý na bolest, ale nelíbilo se mi to. Řekl jsem jí to.

"Budeš prosit, abych tě zase šlehla jen bičem," sňala ze stěny karabáč.

Zneklidněl jsem a zkoumal provazy. Nenápadně jsem povoloval a zase zatínal svaly, abych provazy co nejvíc uvolnil. Dostal jsem několik ran, až jsem málem vykřikl. Po prsou mi stékala krev.

"Ty se mně budeš bát, chci, aby se mě báli muži báli!"

Zvedla ruce k seslání kouzla. Najednou na mne padla jakási tíha a slabost. Cítil jsem, že kněžka je jediná žena, kterou mohu milovat. Díval jsem se omámeným pohledem na její vztyčené bradavky. Chtěl jsem, aby na mne promluvila. Chtěl jsem, aby si mě všimla, aby tam jen tak nestála, aby se ke mně sklonila a drtila mi polibkem ústa. Toužil jsem po jejím dotyku. Udeřila mě. Líbilo se mi to, chtěl jsem, aby se mě dotýkala ještě, silněji.

"Dotkni se mě."

"Popros, otroku."

"Prosím."

"Popros pořádně!" švihla mě bičem.

Svíjel jsem se rozkoší.

"Prosím, dotýkej se mě, má paní."

Sáhla mi rovnou mezi nohy a krutě sevřela mé napnuté mužství. Cloumala mi s ním zuřivě a přitom něco křičela. Dostal jsem pár sladkých ran bičem. Byl jsem obrovsky vzrušený. Na špičce údu se objevila vlhká kapička. Rozetřela si ji po rtech. Vzala do ruky svíci. Její horký vosk mi začal spalovat kůži. Kapka za kapkou stékala na mé tělo. Šílel jsem vzrušením. Odložila svíci a zase se věnovala mému mužství. Vzhlížel jsem oddaně k ní, cítil její vzrušení byl jí vděčný. Chtěl jsem pro ní zemřít. Dostal jsem další ránu bičem. Znovu se rozpřáhla. Zášleh biče za jejími zády shodil závoj ze zrcadla. Zahlédl jsem svůj vytřeštěný obličej a v tu chvíli jsem procitl, kouzlo přestalo účinkovat. Uvědomil jsem si, co se mnou udělala a pocítil jsem silnou nenávist z to, že mě takhle ponížila. Zuřivě jsem zacloumal uvolněnými pouty, až praskla. Mé paže pokračovaly v letu a srazily kněžku, sklánějící se ke mně, do bezvědomí. Uvolnil jsem pouta na nohou. Šílel jsem vztekem. Přivázal jsem ruce bezvládné kněžky k rámu lůžka, ták, aby klečela na zemi, zády ke mně. Roztáhl jsem jí nohy od sebe a napružený úd jsem vrazil do ní. Dal jsem jí několik úderů dlaní přes tvář, aby se vzpamatovala. Sotva zvedla hlavu, zmáčkl jsem jí čelisti, aby otevřela ústa. Necpal jsem jí do nich kus hadru. Teď nemohla seslat žádné kouzlo. Drtil jsem jí pod sebou a surově vrážel úd stále hlouběji. Nepřestával jsem. Prohýbala se, aby uhnula náporu, ale neměl jsem slitování. Sáhl jsem po karabáči, který ležel na lůžku. Švihl jsem jí tak, abych neprosekl kůži. Svíjela se, ale přidal jsem ještě několik ran. Pak jsem sevřel její ňadra a štípal jsem jí do nich. Kroutil jsem bradavkami a kousal jí do zad. Přitom jsem nepřestával přirážet. Ale už to nemohlo trvat dlouho. Bylo ve mně stále ještě to vzrušení a k němu se teď přidalo vzrušení z kněžky, jejíž rozšvihaný zadek jsem měl před sebou. Vykřikl jsem a vycukl svůj úd ze svíjející se kněžky. Sotva jsem na něj sáhl rukou, zatmělo se mi před očima a mohutný výstřik zkropil v několika záškubech kněžčina záda. Svalil jsem se stranou.

Vzpamatoval jsem se skoro hned. Kněžka ležela s hlavou v mém klíně. Rychle jsem se podíval na rám postele. Provazy, kterými byla přivázaná, ležely neškodně na zemi. Kněžka ke mně zvedla své oči.

"Myslíš, že když mám svázané ruce a roubík, že nemůžu čarovat? To se pleteš," usmála se ukojeně. "Hezky jsem si to vychutnala, i když jsem s tím nepočítala."

"Takhle se mnou zacházet nebudeš!"

"Myslíš?"

Dotkla se mého spánku a zase jsem byl ve stejném stavu jako předtím. Mávnutím kouzlo zrušila. "Jsi v mé moci a budeš plnit moje přání, kdy se mi zachce."

"Kdy se ti zachce asi ne."

"To kouzlo ti dá neomezenou sílu," usmála se zle.

Přemýšlel jsem. Kněžka se mi líbila, ale vůbec jsem nechtěl být jejím pouhým otrokem a hračkou, i kdyby jen na krátkou dobu. Chtěl jsem být svobodný. Musím zjistit, jak zrušit kouzlo, kterým mě ovládá, ale do té doby budu muset plnit svoji roli. Pak mi došlo, proč kněžce vyhovují omámené oběti při jejích chrámových hrátkách. Chce mít pocit nadvlády. Tady bylo i nebezpečí pro království, protože kněžce nemusela stačit moc, kterou má nad svými oběťmi. To všechno mi letělo hlavou, když jsme se oblékali.

"Řekni mi upřímně, líbilo se ti to?"

Zamyslel jsem se a nerad připustil, že vlastně ano.

"Vidíš, myslela jsem si to. Přijď zítra za mnou."

Neřekl jsem už nic. Vrátili jsme se do sálu, kde mezitím značně stoupla nálada. Opilí dvořané se muchlovali ve dvojicích i trojicích, dokonce i královně se leskly oči. Seděl u ní lord Aminor a něco si s ní povídal. Naslouchala mu pozorně a s úsměvem. Viděl jsem, jak vytáhl šátek, který od ní dostal na cestu do pohraničí, políbil ho a dal ho královně kolem krku. Držel oba konce a pomalu si královnu přitahoval k sobě. Jejich ústa se setkala. Zatím si toho nikdo nevšiml, ale když oba vstali a ruku v ruce odešli ze sálu, nebyl jsem už jediný, kdo je viděl. Okamžitě se to začalo šeptat po celém sále. Měl jsem radost. Aminor byl konečně oslyšen a je naděje, že země dostane dobrého krále, kterého potřebuje. Vzpomněl jsem si i na scénu z chrámu a pomyslel si, že si Aminor bude muset dát pozor na kněžku, jejíž pozici u královny ohrozil.

Plynuly týdny. Pokračovaly práce na obnově království. Královna na své cestě přinesla povzbuzení lidem ve všech krajích. Cesty jsem se zúčastnil s ní, jako nový velitel gardy a zároveň královnin lovčí. Aminor a kněžka nechyběli, takže pozorné ucho by zaslechlo steny vášně hned ze dvou ložnic. Kněžka už nikdy nepoužila bič, ale občas mě k mé velké nelibosti ovládla kouzlem a dělala si se mnou co chtěla. Jednou dokonce sehnala dvě dívky, které se k nám přidaly. Byl to zážitek, ale dívkám jsem ho raději z hlavy vyhnal kouzlem zapomnění. Jenže kněžka měla stále chuť na milování a tak jsme se občas i přes den odloučili od ostatních, abychom zapadli do nejbližšího křoví a narychlo se ukojili. Chovala se ke mně celkem dobře, ale v milování s ní mi chyběla něha a pohlazení. Vzpomínal jsem na Ohalinu a další dívky, které do milování vkládaly víc, než jen vášnivé pohyby a znalost lidského těla.

Navštívili jsme i Rolin, ale protože město bylo ubráněno, královna se jen krátce zastavila. Neměl jsem ani čas zjistit, jestli tady ještě žije Ondarej s Katekou.

Lord Aminor měl na královnu blahodárný vliv. Královna byla neustále v dobré náladě a její komorné se přestaly bát, že bezdůvodně vybuchne. Hlídal jsem, jestli kněžka nedělá něco proti Aminorovi. Ale ničeho jsem si nevšiml. Družina už si začala povídat o svatbě.

Putovali jsme krajinou, i počasí nám přálo. Většinou jsme přijali pohostinství některého města nebo větší osady, ale několikrát jsme se utábořili v přírodě. Náš doprovod byl poměrně početný, protože jsme někde mohli narazit na nějaké uprchlé bandity. Opatrnost se nám vyplatila.

Brodili jsme se zrovna řekou, jel jsem v první skupině s královnou a lordem Aminorem. Doprovázeli nás pouze dva gardisté, ostatní pomáhali u vozů. Z křoví se na nás vyřítilo sedm lupičů. Vytáhli jsme meče a nastala bitka. Lupiči neměli moc šancí a ani jsme jim žádnou nechtěli dát. Rozsekal jsem dva na kusy, ale než jsem se mohl pustit do dalšího, bylo po všem. Královna nebyla ani škrábnuta. Bylo to pro mě vítané rozptýlení, ale královna se chtěla vrátit do hradu rychleji. Zbytek cesty pak proběhl rychle. Když se před námi vynořila silueta chrámu, věděl jsem, že budu ve svých pokojích ještě ten den. Na hradě se nic vážného nestalo a tak jsme mohli spokojeně usnout.

** Amber Stories ver. 1.1 **