Rozhovor

Jan Lipšanský

Stalo se před mnoha a mnoha lety.

Pro upřesněnou -- stmívalo se.

Na břehu moře seděl chlapec a klacíčkem vyťukával do vody signál. Za chvíli se objevil delfín.

"Mám," přikývl chlapec, aniž by otevřel ústa. Pak sáhl za sebe a z velké kameninové nádoby začal házet delfínovi ryby. které dnes ulovil v jezeře.

"Bezvadný! To je pošušňáníčko!" lebedil si delfín.

"Však se ti musím nějak odměnit za to, žes mě zachránil, ne?"

"Ale prosím tě, to byla maličkost. Takových denně zachraňuju tucty, co se topí. Kdy se vy lidi konečně naučíte plavat, to by mě zajímalo. Ono to zachraňování totiž občas pěkně bolí," mumlal delfín telepaticky a s plnou pusou.

"Teď jez a neudav se!"

"No jo, no jo, to je porád řečí. Ale když opravdu něco potřebuju, tak se na mě vykašlete!"

"Co třeba?"

"Například vodu. Čistou vodu! Furt mi tam hážete kdejakej sajrajt přímo na hlavu!"

Delfín se trochu rozčilil a v zapadajícím slunci mu začala kůže zeleně zářit.

"To je bezva!" vydechl kluk.

"Co jako?" ohlížel se delfín, ale na kůži si neviděl.

"No, jak ti krásně svítí kůže. Tak dozelena."

"Už zase? Vždycky, když se trošku rozpálím, tak mi to začne dělat. A zvlášť, dyž svítí slunko, tak to jsem zelenej, že si mě pletou s mořskou pannou. Cha chá, já a panna!"

Kluk se zasmál, i když nevěděl vlastně čemu. Slunce už pomalu mizelo za vrcholkem blízké hory. Z ještě bližší vesnice se ozvalo klukovo jméno, vyvolávané jeho matkou a zvoucí k večeři.

"Taky budeš baštit, co? To ti přeju. A dones zítra zasejc ňáký ty rybky. Dneska sem si výtečně pochutnal!"

"Abys nám nezbaštil celý jezero!"

"Tak? Neboj. V době, kdy se rodí nový rybky, mám dovolenou. Taky mi jich nemusíš nosit tolik. Už to vidím, večer neusnu a bude mě bolet břicho!"

"No tak promiň. Ale já už fakt musím jít."

Od vesnice se znovu ozvalo volání.

"No tak ahoj. Já mám doma taky pár špuntů, tak vím, co je s nimi za starosti. Tak ať tvá máma nemá starost," dodal měkce.

Slunce už zapadlo a nastala tma, rušená jen světly z vesnice. Kluk se rozběhl domů. V půli cesty se však zarazil.

"Slyšíš mě ještě?"

"Slyším, slyším."

"Tys mi slíbil, že mi řekneš, jak se jmenuješ."

Nejdřív zazněl tichý smích a teprve pak odpověď:

"No vidíš, já na to úplně zapomněl. Ale proč bych ti to tajil? Vodník mi říkají, Vodník!"

** Amber Stories ver. 1.1 **