IKARIE.net - Texty
O ÚČINCÍCH ČASOPROSTOROVÉHO ZLOMU NA ZELENÁ AUTA A NÁHODNÉ STOPAŘE
Edita Dufková
Píši tato slova do svého poznámkového bloku, i když pochybuji, že je kdy někdo bude číst. Ale třeba se to podaří. Sice vůbec netuším, jak by se mi dalo pomoci, ale nic jiného už mi nezbývá. Všechno to začalo dnešního mizerného rána 24.května.
Den začal špatně a to jsem ještě netušil, že bude hůř.
Ráno mi nezazvonil budík. Možná mu došly baterky, možná jsem ho jenom zapomněl nařídit, kdo ví. Probudil jsem se za pět minut půl osmé. V půl mi odjíždí autobus do práce a další jede až za hodinu. Autobusovou zastávku nemám od domu daleko, kdybych měl štěstí, možná bych to i stihl. Jenže dnes mě provázela smůla. Pod okny se mi proháněl nějaký cvok v zeleném autě a hrozně mě štval. A to byl teprve začátek.
Potom jsem zjistil, že v tašce chybí jeden důležitý dokument. Hledal jsem ho jako šílenec všude možně. Byl v pracovně. Spadl na zem a zalétl až do rohu pod stůl. A nakonec, když jsem se ve spěchu obouval, jsem nenašel peněženku a musel se vrátit.
Přirozeně, když jsem nemytý a neholený vyběhl před dům, právě kolem mě profrčel odjíždějící autobus. Za autobusem projelo brčálově zelené auto a jinak byla silnice prázdná. A tak jsem se rozhodl jít do práce pěšky. Od toho okamžiku už asi nebylo cesty zpátky.
Myslel jsem si, že třeba cestou někoho stopnu. Časově to vycházelo líp, než kdybych hodinu čekal na autobus. Na křižovatce (světla už zase nefungovala) mě málem přejel malý hranatý džíp ošklivě zelené barvy. Na dobré náladě mi to nepřidalo. Jinak bylo ticho a případné auto, které bych mohl stopnout, nikde.
Asi po deseti minutách kdesi přede mnou zaskřípaly brzdy. Nějaké zelené a bílé auto se tam vyhýbalo, značky jsem na tu dálku nerozeznal. A pak se konečně za mnou ozval motor auta. Otočil jsem se, ale vzadu byla jen prázdná silnice. Nejspíš se mi to zdálo.
Za chvilku jsem znova uslyšel auto. Tentokrát už doopravdy. Bylo brčálově zelené - ta barva se mi vůbec nelíbila. Začal jsem na něj mávat. Přijížděl ke mně malý hranatý džíp a já dostal nepříjemný pocit, že už jsem ho někde nedávno viděl.
Auto zastavilo a já nastoupil. Řidič byl rozcuchaný, pobledlý, se strništěm vousů na bradě. Byl mi hrozně povědomý, měl jsem dojem, že jsem se s ním už mnohokrát za jiných okolností setkal a že ho musím znát. Protože jsem si ale nemohl vzpomenout, přestal jsem tomu brzy věnovat pozornost.
"Svezete mě do centra?" zeptal jsem se a on jenom neurčitě kývl.
A tak jsme jeli. Díval jsem se na hodinky a přemýšlel, jestli to stihnu nebo ne. Když jsem dospěl k názoru, že nejspíš ano, vyhlédl jsem z okna.
Podle domů okolo silnice bych odhadl, že jsme se vrátili asi o dva kilometry zpátky.
"Tudy jsme už přeci jeli, ne?" povídám řidiči.
"Jo," zavrčel.
I jeho hlas mi připadal známý.
"Proč jedete tudy?" ptám se ho, "zavezte mě, prosím, do centra, já spěchám," a podíval jsem se zase na hodinky. Zastavily se.
"Tady už ale opravdu nic nefunguje!" naštval jsem se.
Řidič se jen krátce uchechtl a hleděl si svého. V protisměru nás minulo zelené auto. Hranatý džíp stejného odstínu, jaký jsem si před chvílí stopnul. Zapochyboval jsem, že existují dvě stejná auta stejně hnusné barvy ve stejný den na stejné silnici. To by byla příliš velká náhoda.
Začal jsem si víc všímat, kudy jedeme. Připadalo mi to, jako kdybychom se pořád motali v kruhu. Džíp projížděl částmi města, které jsem znal, ovšem nějak na přeskáčku. Ulice byly zpřeházené, nenavazovaly na sebe tak, jak by měly. A několikrát jsem spatřil totéž zelené auto. Přestávalo se mi to líbit.
"Mohl by ste mi zastavit, myslím, že odsud už to dojdu," řekl jsem nervózně.
"To sotva," zabručel polohlasně řidič a přidal plyn.
Byl mi čím dál tím víc povědomý, ale pořád jsem si nemohl vzpomenout, odkud ho znám. Z té divné jízdy začal jít strach.
"Zastavte!" vykřikl jsem a pokusil se stočit auto ke straně.
"Nešahej na to, stejně se s tím nedá nic dělat!" vyštěkl a vrátil džíp na silnici.
"Já chci ven!" zaječel jsem a začal se s nim tahat o volant.
"Neblbni, nebo se něco stane!" křičel, ale nezastavil. A pak se náhle objevil před autem člověk. Asi právě přebíhal silnici.
Řidič zeleného džípu dupnul na brzdy, jenže pozdě. Chodec se na nás v poslední chvíli podíval, měl uštvaný, zděšený výraz, neholenou tvář a rozcuchané vlasy a mně přišlo, že ho znám, že jsem ho nedávno zcela určitě viděl.
Džíp ho srazil.
"Tys ho zabil!" zařval jsem.
Auto pomalu zastavovalo. Řidič resignovaně civěl před sebe.
Nechápal jsem to. Vyskočil jsem z vozu a chtěl běžet k tomu člověku.
Jenže na silnici nikdo neležel. Dokonce jsem tu ulici vůbec nepoznal. Jako kdybychom tamtudy nikdy nejeli.
"Co se to tu ksakru děje?" obrátil jsem se na řidiče.
Opíral se o střechu svého zeleného auta a vypadal zničeně.
"To kdybych věděl," pokrčil rameny.
"Co to má znamenat, já chci pryč!" začal jsem zase křičet. Tohle mu nejspíš dodalo.
"Tak ty chceš pryč? Já chci taky pryč! A sakra proč ne? Tady máš auto, jeď si kam chceš, já už toho mám dost. Třeba přijdeš na to, jak z toho ven. Já tady končim. Sbohem!" a rozběhl se přes silnici.
Díval jsem se na něj, takže jsem přesně viděl, jak se před ním najednou objevilo auto, zelené hranaté auto, s kvílícími brzdami ho srazilo k zemi a potom zmizelo. A s hrůzou jsem si uvědomil, že právě to se před chvílí stalo. Před chvílí on sám srazil sám sebe.
Žádné tělo na silnici neleželo. Skoro bych byl přísahal, že se mi to všechno zdálo, jenže džíp tu byl pořád. Malý, hranatý, brčálově zelený džíp. A protože mě nenapadl lepší způsob, jak se odsud dostat, se smíšenými pocity jsem nasedl. Když jsem se díval do zrcátka, zahlédl jsem tu tvář.
To byla přece jeho tvář! Toho řidiče! Rozcuchané vlasy, neholený, pobledlý. Musel jsem se dotknout obličeje, abych se ujistil, že ten v zrcátku jsem opravdu já. Ale kdo je teda on? Proč jsme si tak podobní? Je to náhoda nebo něco jiného? Do čeho jsem se to dostal? Co se to dneska děje? Pryč! Musím pryč!
A s touhle myšlenkou jsem šlápl na plyn. V následujícím okamžiku jsem ale musel brzdit. Přede mnou se z ničeho nic vyhoupla bílá mazda. "Kam čumíš, vole?" zařval na mě upocený plešatec.
"Na vola," odsekl jsem mu a jel dál.
Mrkl jsem do zrcátka, abych se podíval, jak zuří, jenže mazda za mnou nebyla. Džíp vyjížděl ze slepé uličky, kde stály jen tři přecpané popelnice. Kam se ten plešoun poděl?
Ohlédl jsem se, protože mě napadlo, že je něco se zrcátkem. Slepá ulice tam byla pořád a mazda nikde. Tohle mi nešlo na rozum.
Vrátil jsem pohled na silnici před sebou a právě včas. Pod kola mi málem vletěl nějaký chlapík. Vyhnul jsem se, chtěl mu vynadat, jenže v tom mi došlo, kde jsem. To je přece křižovatka.
Naše křižovatka s nefungujícími světly. A ten kretén, který mi málem skočil pod auto... Polilo mě horko. Ten kretén jsem já sám. Jsem to já běžící do práce, když mi ujel autobus a potom mě málem přejel zelený džíp. To přece není možné. To se stalo alespoň před hodinou.
Hodinky mě o tom ovšem neujistily. Jejich ručičky jen tak bezcílně bloumaly po ciferníku. Pokusil jsem se zamířit domů.
Jenže s tímhle podivným autem to nebylo jednoduché. Párkrát jsem se dostal někam úplně jinam, ale nakonec se džíp ocitl v ulici, kde bydlím. U autobusové zastávky čekalo několik lidí. A hodiny ukazovaly za pět minut půl osmé.
Právě teď se probouzím u sebe doma... Je vůbec možné existovat na dvou místech zároveň? Zpomalil jsem a prohlížel si okna svého bytu. Závěsy byly zatažené. Vím zcela určitě, že jsem je ráno roztáhl. Nezastavil jsem, chtěl jsem vědět, jestli za chvíli opravdu vyběhnu z domu. Na konci ulice jsem se pokusil otočit, džíp se na chvíli ztratil v nějaké ulici, kterou jsem neznal a pak se znovu objevil tam, kde prve.
U zastávky stál autobus. Jel jsem za ním a s napětím sledoval, co se bude dít před mým domem. Ze dveří vyběhl nějaký člověk a vztekle pohrozil ujíždějícímu autobusu. Byl jsem to já. Zcela určitě jsem to byl já. Přesně takhle se to ráno stalo. Nějak jsem se vrátil do minulosti a teď vidím sám sebe. Ale jak je to s tím džípem? Viděl jsem ho za autobusem a potom jsem ho stopl. Ale teď jsem řidič já a stopař on. A potom ten řidič srazil sám sebe. Jenže řidič jsem já! Jestli je moje úvaha správná, tak dneska zemřu! To se nesmí stát.
Musím něco udělat. Hlavně zachovat klid. Proč se to stalo? Nedával pozor na cestu, tahal se se mnou o volant. To kvůli stopaři se zabil. Nesmím nabrat stopaře! Rozhodl jsem se, že někde zastavím, v klidu dojdu domů, dám si panáka a vyspím se. Zajel jsem ke kraji a zastavil. Jenže najednou vidím, že moje zelené auto stojí v protisměru a co nevidět ho smete náklaďák. Rozjel jsem se a vjel do správného pruhu. Náklaďák zmizel. Ani už mě to nepřekvapilo.
Místo něj mě minul zelený džíp. Řidič a spolujezdec si byli podobní jako vejce vejci a divně se po mně dívali. Zkusil jsem zastavit ještě jednou. Džíp se ocitl uprostřed křižovatky.
Potřetí už jsem podivné vlastnosti zeleného auta nepokoušel. Vystoupit se prostě nedalo. A pak jsem uviděl toho člověka. Šel po kraji silnice a právě se otáčel, aby na mě zamával.
Něco ve mně se rozkřičelo: To jsem já! Stopař! Nesmí nastoupit! Šlápl jsem na plyn. Stopař kamsi zmizel a džíp se ocitl asi o sto metrů zpátky. Vpředu jsem šel po silnici já sám a doufal, že stopnu nějaké auto. Stopař se otočil a zamával na ten prokletý zelený džíp.
Zastavil jsem.
"Svezete mě do centra?" zeptal se ten neholený hajzl.
Kývl jsem a poručil džíp osudu. Co se dalo dělat. Stejně to asi nakonec dopadne tak, jak má, ať už udělám cokoliv. Ale proč? Proč zrovna já?
"Tudy už jsme přeci jeli, ne?" vyrušil mě najednou.
Souhlasil jsem a on začal hysterčit, že spěchá. Potom se rozčílil na hodinky, protože se zastavily. Přišlo mi to k smíchu. Tady se dějí takové věci a on nadává na pitomé hodinky!
Měl jsem skoro škodolibou chuť zamávat protijedoucímu zelenému džípu a jeho vyděšenému řidiči. Nakonec jsem to neudělal. Přemýšlel jsem nad paradoxem zeleného auta. Jestliže já jsem řidič i stopař tohohle vozu, kdo ho tedy řídil předtím, než jsem nasedl? Existovalo vůbec nějaké předtím? Kde se tady to auto vzalo? A proč se s ním dějou takovéhle věci?
"Mohl by ste mi zastavit, myslím, že odsud už to dojdu," pronesl můj stopař bledý jako sedma.
"To sotva," odtušil jsem a sledoval silnici. Nesmí se se mnou poprat o řízení. Nesmí. Nesmím srazit toho člověka a všechno bude v pořádku!
"Zastavte!" zaječelo najednou moje dvojče a trhlo volantem ke straně.
Dostal jsem strach. Já nechci zemřít. Já nechci takhle zemřít!
"Nešahej na to, stejně se s tim nedá nic dělat," pokusil jsem se ho uklidnit a vyrovnal auto.
Nedal si ale říct.
"Neblbni nebo se něco stane!" křičel jsem na něj a pokoušel se udržet džíp na silnici. Uvědomuje si ten vůl, že zabíjí sám sebe?
Najednou se před autem objevil rozcuchaný člověk. Brzdil jsem jak to šlo, ale stejně se mi nepodařilo vůz zastavit včas. Zavřel jsem oči a jenom ucítil tupý náraz do spodku auta. Stalo se.
"Ty´s ho zabil!" obvinil mě ten mizera a vyběhl z auta. Vystoupil jsem taky. Už se nedalo nic dělat.
"Co se to tu sakra děje?" zeptalo se mě moje dřívější zděšené já.
"To kdybych věděl," pokrčil jsem rameny.
"Co to má znamenat, já chci pryč!" vřískl docela jako ženská.
"Tak ty chceš pryč?" zařval jsem na něj, "já chci taky pryč! A sakra proč ne?" praštil jsem do brčálově zelené střechy džípu.
"Tady máš auto, jeď si kam chceš, já už toho mám dost! Třeba přijdeš na to, jak z toho ven. Já tady končim! Sbohem!"
Měl jsem jedinou myšlenku. Pryč z toho všeho. Utéct co nejdál. Ztratit se. Najednou přede mnou zaječely brzdy. Byl to džíp. Malý, hranatý, zelený džíp a v něm dva stejní lidé. My tři jsme byli jedna a tatáž osoba a já právě zabíjel sám sebe. A potom už mě zelený džíp srazil k zemi...
Probudil jsem se u sebe v posteli. To byl ale pitomej sen, řekl jsem si a zašátral po budíku.
Za pět minut půl osmé. Zaspal jsem. Vůbec mě nenapadlo, že by ten sen mohla být skutečnost. Nenapadlo mě to ani tehdy, když mi ujel autobus a já po cestě do práce stopnul zelené auto. Došlo mi to teprve v tom okamžiku, kdy řidič srazil sám sebe a já se stal tím řidičem. To už se ale nedalo nic dělat.
A znovu jsem skončil pod koly zeleného auta. Cyklus se už mnohokrát opakoval. Vždy jsem zaspal, stopl sám sebe v zeleném džípu, zabil se a potom se nechal sám sebou zabít a znovu se probudil za pět minut půl osmé 24.5. ráno. Nevím, jak z toho ven.
Vždycky doufám, že mi dojde, že to není sen a něco udělám, ale nikdy se to nestane. Rozhodl jsem se proto všechno zapsat a doufám, že mi někdo pomůže. O řízení se nestarám. Džíp stejně nakonec dojede tam, kam má. Nevím jak, nevím proč a je mi to jedno. Jenom chci z toho časoprostorového zlomu pryč. Vyhodím tuhle zprávu z okna a doufám, že ji někdo najde. Pokud to čtete, prosím, pokuste se mi pomoci!
A hele, támhle stojí stopař. Tamhle mávám já, abych zastavil sám sebe, abych se později svezl, zabil a byl zabit. POMOC!!
Bílé listy papíru vyletěly z pootevřeného okna zeleného hranatého auta a ztratily se kdesi v neprobádaných zákoutích časoprostoru.
Džíp zastavil špatně oholenému stopaři a ten nastoupil.
"Svezete mě do centra?" zeptal se.
Povídka je zveřejněna s písemným souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona. Dílo, které bodovalo v soutěži O cenu Jima Dollara.