Tranjeeovy příhody

Ivan Nekuda

Jsou různé příběhy, napínavé a krvavé, bouřící humorem

a slovními hříčkami, smrtelně vážné, příběhy, které se hodí

na čtení v autobusu a příběhy krásné, když si je čtete před

spaním. Povídání o Tranjeeově světě je přesně takové.

Je to svět, podobající se zahradě při západu

slunce, svět dobrých lidí a příjemných věcí.

Ale stejně jako ten náš, není takový vždycky.

Skřítek Tranjee spěchal. Těšil se domů - neměl totiž rád velká a hlučná města. A tohle mělo skoro šedesát domů. Ale zase - velké město - dobré obchody. Tranjee zálibně pomyslel na tři červené misky, které koupil. Už je dlouho chtěl - ale v zimě je draho. Teď je tedy konečně má. Spokojeně přidal do kroku. Už to neměl daleko - jen přejde údolí a vyběhne na kopec, kterému říkal Fagi. V jeho jazyce to znamenalo strážní věž. Někdy měl opravdu pocit, že kopec hlídá jeho domov - prostornou jeskyni ve skále u jezírka obklopenou na míle a míle hlubokými lesy, prosvětlenými jen občas mýtinami, na kterých v létě kvetlo nespočet květin, a zrály jahody a ostružiny. Tranjee si uvědomil, že má hlad. Zastavil se, vytáhl z torny chleba a pustil se do jídla. Na chvíli se posadil, a vytáhl z torny misky. Rozložil se do trávy, a potěšeně se na ně díval. Po chvíli je znovu opatrně uložil, a vydal se na cestu.

Bylo chvíli po poledni, když sbíhal svahem k jezírku, obklopenému skalami. Jeskyně nebyla ještě vidět, byla zakryta skálou, připomínající stojícího medvěda. Tranjee ji oběhl - a strnul. Co se to děje ? Kde má jeskyni ? Vlastně - jeskyně je tamhle, ale proč před ní leží ten drak ? Tranjee byl zmatený. Ale pak si řekl, že jde určitě jen o nedorozumění, a vydal se k drakovi. Byl pěkně velký, Tranjee se proti němu takřka ztrácel, a zdálo se, že spí. "Dobrý den," řekl Tranjee. Nic se nedělo. "Dobrý den," řekl o něco hlasitěji.

Drak pomalu a líně otevřel oči. "Promiňte, ale ležíte mi před vchodem do jeskyně a já nemohu domů," řekl Tranjee.

Drak opět zavřel oči. Tranjee chvíli čekal, ale nic se nedělo. Pak to zkusil znova:

"Byl byste tak laskav, rád bych šel domů..."

Drak otevřel oči:

"To přece není má záležitost," odzívl Tranjeeho.

"Ale ležíte mi před vchodem," namítl Tranjee. "Líbí se mi tu," odpověděl drak. A spokojeně opět zavřel oči.

Tranjee si sedl opodál, a přemýšlel co bude dělat. Nic kloudného ho nenapadalo. O dracích sice slyšel a s pár se už i setkal, ale to bylo vždy jen na chvíli.

"V noci tu bude zima," zívl náhle drak. "Seženu vám dříví, a vy mě pustíte domů, ano?" zaradoval se Tranjee. "Hned to bude!"

Rozběhl se do lesa a stahoval dříví kus před draka. Za chvíli ho natahal pěknou hromadu.

"Samé chroští," ohodnotil to drak, "to nic nevydrží. To chce pořádné kmeny."

"Nemám sekeru," namítl Tranjee.

"Tak si ji někde půjč," uchechtl se drak.

Tranjee si povzdechl, otočil se, a dal se na cestu. Neměl to naštěstí daleko, a za hodinku už klepal na dveře trpaslíka Czornyho. Trpaslík Czorny byl velice starý a živil se výrobou zbraní. Pustil Tranjeeho dovnitř, a posadil se: "Co potřebuješ Tranjee?" zeptal se.

"Sekeru na dřevo", řekl Tranjee.

"To nevedu," zavrtěl hlavou trpaslík, "ani žádnou nemám. Kdybys chtěl dvouhlavou válečnou...", ukázal na stěnu za sebou. "Ale ty jsou na dřevo těžké a nepohodlné."

Tranjee si povzdechl: "Nevadí, co se dá dělat. Co třeba tamhletu?"

Trpaslík sundal sekeru ze stěny a podal ji Tranjeemu: "Je opravdu pěkná. Čím zaplatíš?"

V Tranjeem se zastavilo srdce: "Já... já... jenom na den..." Trpaslík mlčel. "Já ji opravdu dnes potřebuji... prosím..."

Trpaslík pokýval hlavou: "Tak si ji půjč. Ale do týdne ji vrátíš!" uzavřel rozhovor.

Tranjee nasekal velikou hromadu dříví, pěkné kmeny. Byl na sebe docela pyšný.

"Tak, a hotovo. Pustil bys mě teď domů?"

"Proč ?", zeptal se drak.

"Vždyť jsem ti nasekal tolik dříví," zoufale zvolal Tranjee.

"A nutil jsem tě k tomu? To byla jen tvá vůle. A já ti nic neslíbil." odsekl drak.

Tranjee byl zoufalý. Šel k torně a vyndal misky. Jednu po druhé postavil před draka:

"Prosím tě, pusť mě domů. Dám ti za to tyhle misky. Já opravdu potřebuju domů!"

"To je tvá záležitost, ne má," odpověděl drak. "A nějaké misky...," pohrdlivě je shrnul ocasem. Misky praskly a rozpadly se.

Tranjeemu se zalily oči slzami. Pak se obrátil, šel si pro sekeru, a vrátil se zpátky k drakovi. Zdvihl sekeru nad hlavu, a udeřil s ní do drakova těla.

"Co to děláš ?" zavyl drak bolestí. Tranjee pokrčil rameny:

"A nemyslíš, že je to moje věc ? Jdu prostě domů !" A zdvihl sekeru k další ráně.

* * *

Tranjee a čaroděj Izar seděli ve stínu staré sosny u Izarovy chatrče a povídali si. Bylo horké, líné odpoledne, a jejich rozhovor byl podobně malátný a líný, ale byli rádi spolu, a byli tak spokojeni. "Krásný den", řekl Izar. "Trochu dusný", zamumlal Tranjee. "Stejně je to pro mně nejkrásnější den v roce. Před mnoha lety jsem se v tento den narodil," vysvětlil mu Izar. "Ty máš narozeniny ? Proč jsi nic neřekl? Přinesl bych ti dárek !" zvolal udiveně Tranjee. "Ale Tranjee," usmál se starý čaroděj vlídně, "největší dar je pro mě tvoje přátelství". Pak se lišácky usmál a obrátil se vlídně na Tranjeeho: "Ale kdyby jsi teď náhodou zašel do chalupy, vzal tam misku, a nasbíral mi ji plnou ostružin, taky bych nebyl proti."

* * *

Tranjee se toulal po lese. Měl takové procházky rád, rád se díval na stromy, trávu a vůbec. Měl radost, že fouká mírný větřík, měl radost z toho, že pálí slunce. Bezcílně spokojeně bloumal lesem, až došel k brlohu medvěda Brogieho. Medvěd byl zalezlý a spal. Tranjee to nechápal. Takový krásný den, a on spí! Opravdu to nechápal. Odešel od medvěda zpátky do lesa na procházku, ale klidný ne byl. Za chvíli se k Brogiemu vrátil a strčil do něho:

"Brogie, vstávej ! Je překrásně, pojď se podívat !" Medvěd jen cosi nesrozumitelně zabručel. Tranjee do něj strčil znovu:

"Brogie, ty prospíš nejkrásnější chvíle života! Vstávej!"

Medvěd znovu zabručel a otevřel oči:

"Co děláš rámus, Tranjee ? Já vím, že je krásně."

"Ale spíš !"

"No ano," odpověděl rozvážně medvěd, "venku je opravdu krásně. Ale v mých snech je ještě krásněji, víš ?"

A medvěd Brogie se převalil na druhý bok a zase spokojeně usnul.

* * *

Tranjee byl na návštěvě u čaroděje Izara. Seděli v horkém letním odpoledni ve stínu jeho chatrče, pili čaj a pozorovali mýtinu.

"Máš tu krásné bydlení" pochválil Tranjee výhled.

"Jde to," souhlasil čaroděj. " Víš co mám v létě nejraději, Tranjee ? Každé ráno si nasbírám malou misku jahod. To je lahoda! A pak se celý den těším, jak si druhý den ráno nasbírám další."

"Asi jich tu roste málo, ne ?" usoudil Tranjee.

"Ne , je jich tu všude plno," odpověděl čaroděj.

"Tak proč si jich nenasbíráš víc ? Nebo kdykoli máš chuť?" zeptal se nechápavě Tranjee.

Čaroděj se usmál:

"A na co bych se potom celý den těšil ?"

* * *

Tranjee něco hledal. Nebo spíš očekával. Měl už dlouho pocit, jako by se mělo něco stát. Možná má někoho potkat... Tranjee nevěděl co, ale něco velmi důležitého mu chybělo. Neustálý neklid ho hnal z místa na místo, a nikde nic. Když byl doma, měl pocit, jako by něco důležitého se dělo za jeho dveřmi, vybíhal ven a rozhlížel se. Třeba v lese ? Hodiny bloumal mezi stromy a pak ho cosi táhlo zpět k domovu. Šel domů a hledal nějaký tajuplný vzkaz, nadějeplně se díval, jestli něco neleží na stole. Stůl byl prázdný, mlčel les i mýtiny. Jeho přátelé se věnovali všední práci. Tranjeeho nic nebavilo. Co chvíli se zastavil a jeho duch bloudil bůhví kde. Neochotně se vracel k práci, za chvíli ji stejně nechal a naslouchal tomu tesknému volání, co neustávalo a ozývalo se odevšad.

Nakonec šel Tranjee spát, ale převaloval se a co chvíli se budil. Pak vstal, otevřel dveře a díval se do tmy. Na obloze chladně svítily hvězdy. Jsou to ony, kdo ho volají ? Ne, hvězdy to nejsou. Co tedy vlastně ? Tranjee smutně pokrčil rameny, povzdychl si a zavřel dveře. Musí jít spát, ráno má spoustu práce.

* * *

Byla překrásná zima. Všude leželo po pás sněhu, bílého, lehkého, a v paprscích slunce se leskl jako démanty. Celá krajina potichu přemýšlela a čekala na jaro. Tranjee se ve svém domově chystal na cestu přes údolí. Dnes bude noc slunovratu a sejde se svými přáteli, medvědem Brogiem, trpaslíkem Czornym a čarodějem Izarem. Loni slavili noc slunovratu u něj, letos je pozval Izar. Tranjee si připravil ošatku a nakladl na ni ořechy, jablka a sušené ovoce. Nemůže přece přijít k Izarovi s prázdnýma rukama

. Vyšel do večerního soumraku, zavřel dveře a spěchal přes údolí.

Už z dálky viděl světlo v Izarově chatrči a v duchu viděl Izara a ostatní, jak na něj čekají. Konečně dorazil k cíli, zaklepal a vešel.

"Dobrý večer," pozdravil.

"Dobrý večer, Tranjee", odpověděli mu Brogie, Czorny a Izar.

"Pojď k nám, už tě čekáme." Tranjee položil na stůl ošatku, a posadil se k ostatním.

"Jsme všichni, můžeme zahájit večeři" oznámil Izar, a rozdal každému misku s kaší a medem.

A pak jedli a povídali si, co se ten rok stalo, a co by rádi dělali příští rok, vzpomínali na řadu svých známých, vyprávěli si různé historky, které se staly, nebo o kterých slyšeli. A o půlnoci všichni čtyři vstali, a vyšli ven se podívat na hvězdy.

"Je pravda Izare, že hvězdy visí na železné desce?" zeptal se medvěd Brogie.

"Nevím," odpověděl Izar, "je to možné. Ale jestli je to pravda, tak je to určitě velice pevná deska, protože na ní hvězdy visí odnepaměti.

"Co kdyby praskla ?" zeptal se trpaslík.

"Řekl bych, že nemůže prasknout." usoudil čaroděj. "To už by se určitě totiž muselo někdy stát. A nikdo nic takového nepamatuje." Zmkli a znovu pozorovali oblohu.

"Izare?" zeptal se Tranjee. "Rád bych se tě na něco zeptal." Zaváhal a podíval se na starého čaroděje. Ten se jen povzbudivě usmál. "Víš, Izare, hledám něco, a nevím co. Mám pocit, že mě někdo volá, ale nevím kdo a odkud. Co se to děje? Jsem snad nemocný ?"

"Ne Tranjee, nejsi nemocný," odpověděl pomalu čaroděj. "To co cítíš, tomu se říká touha."

"Touha ?" podivil se Tranjee.

"Ano, touha," řekl čaroděj, "každý z nás po něčem touží - někdo po něčem určitém, někdo ani neví po čem, protože touha má mnoho tváří, Je nekonečná, nezná prostor ani čas. Neutečeš před ní, ať poputuješ kamkoliv. Sahá do tvé minulosti, je právě teď s tebou, a dívá se do budoucnosti.

Znám ten neurčitý smutek, Tranjee, sám se někdy v noci probouzím a nevím proč. Jedno ti ale Tranjee řeknu: je to znamení, že žiješ. A dokud budeš žít, bude tě touha, a občas i její sestřička naděje, provázet, ať budeš kdekoli a budeš dělat cokoli. Tak je to, Tranjee," dokončil starý čaroděj, a znovu se zamyšleně zadíval na hvězdy.

Ještě pěknou chvíli se na ně všichni čtyři beze slova dívali, než jim začala být zima a vrátili se zpět do chatrče. Ale ten pohled si nesli s sebou.

Agent & E-mail: Marek Sochor

© Dech Draka 2/92