IKARIE.net - Texty

ÚSMĚV DRUHÉHO DRUHU

Josef Berger

Doktor Budský prošel kolem nové sekretářky svého šéfa bez povšimnutí, přistoupil ke dvěřím a zaklepal. „Pojď dál, Jano!" ozvalo se za dveřmi. Doktor nic neříkal a otevřel. Starší, prošedivělý sedmdesátník zvedl oči od monitoru a pracně zaostřil na příchozí postavu. „Ach, to jste vy, doktore." Oslovený nijak nezareagoval, pouze suše oznámil: "Máme ho." Starší pán zpozorněl, na svůj věk rychle vstal, přešel přes celou, luxusně zařízenou kancelář a zavřel dveře. „Myslíte C03?" „Ano, pane. Včera před devátou se pokusil vykrást klenotnictví na hlavní třídě." Starší pán přešel k oknu, odhrnul záclony a podíval se ven. Pršelo.Prudce se otočil na doktora. „Povedlo se mu to?" „Ne." „Jak to?" vyštěkl nečekaně starý pán. „Tvrdil jste, že podobné akce pro něj nebudou nejmenší problém. Přesně tak jste to říkal. Nemám pravdu?" „Ne," odpověděl s naprostým klidem doktor, „říkal jsem, že konečná verze nebude mít s akcemi podobného druhu žádný problém. C03 je sice již třetí verze, ale teprve první zcela provozuschopná. A navíc. Obchod byl opravdu nadstardandně zabezpečen." „Takže, co máte v plánu? Zřejmě chcete stáhnout z C03 potřebná data.Zkušenosti, nebo jak tomu říkáte," promluvil klidným hlasem starý pán. „Ano, pane, ale jak víte, selhala autovyhledávací jednotka, takže přesně nevíme, kde je, i když teď jsme na tom o mnoho lépe." Stařec se posadil za svůj krásný dřevěný pracovní stůl a pohodlně se opřel. „Pošlu vám na to někoho," prohlásil jakoby mimochodem, když už byl doktor na odchodu.

Za stolem se krčila asi čtyřicetiletá žena. Staré otlučené nádobí, které stálo na stole před ní jen dokreslovalo všude přítomnou chudobu.Někde o patro výš začal mužský hlas křičet a ječivý ženský mu odpovídal.Žářivka, která už bez tak chabě osvětlovala kuchyň, zablikala a na chvíli zhasla úplně. „Takže, paní Halaxová," promluvil na ženu naproti ní stojící mladý policista," vy tvrdíte, že svého syna jste viděla naposled před dvěma lety.Ano?" „Ano," přisvědčila žena. Detektiv se na okamžik zamyslel. „A jak už jste říkala, nemáte ponětí, kde je, s kým se stýká, a tak. Prostě vůbec nic o něm nevíte. Ano?" „Ano," přitakala dnes již po několikáté. „Takže, jak jste věděla, že má na starosti tu vykrádačku, žádné noviny neuváděly jména, ani iniciály. No tak paní Halaxová! Kde je! My víme, že to víte!" zkusil to dnes aspoň už po páté. Žena se rozvzlykala. „Nevím!" „Tak od koho o něm víte?" zeptal se detektiv s zjevným nezájmem. Nečekal, že mu na tuto otázku odpoví. „Už jsem vám říkala, že nevím. Nechte mě bejt!" hystericky zakřičela. Zkusil trik. „Víte, paní Halaxová, když ho nenajdeme my, najdou ho Rudí Andělé. No myslím, že je vám jasný, o koho jde. Váš mladej jim dluží peníze, a on je nemá. Ta vykrádačka se mu totiž nepovedla. Oni si s ním nebudou hrát. Co tak asi dělají těm, co neplatí dluhy?" „Nic nikomu nedluží," vzlykala žena. „Ale jestli ano, tak ho pravděpodobně zastřelí, nebo tak, přesně vám neřeknu." Stále nic neříkala. I když ho zpočátku ani nenapadlo, že by mu tento otřepaný trik mohl vyjít... No, co, zřejmě ji dobře zpracoval. „Když mi neřeknete, kde je, paní Halaxová, tak je s ním ámen. A vy se na tom budete podílet. Tak co, chcete ho zabít?" Určitě to vyjde, pomyslel si. „Tady je moje telefonní číslo, zavolejte mi," podával jí vizitku. Odešel. Nemýlil se. Za dvě hodiny mu zavolala. Prej je v prvním pásmu.Vůbec ho to zjištění nepotěšilo. Kterýmu poldovi by se taky chtělo přímo do vosího hnízda, ale co proti tomu zmůže.

„No, to se vám vskutku povedlo, doktore!" Starý pán nekřičel, přesto z jeho hlasu čišela hrozba. „To vás nenapadlo, že se to může stát?" „Ne," odvětil doktor, „to bych mu nainstaloval potřebný hardware." „Bože," posteskl si starý pán, „on vyšle super vojenskýho robota mezi lidi, aby získal potřebné zkušenosti, které pak zkopírujeme do ostatních robotů, a zapomene, bože zapomene, že robot opravdu získá zabijácký instinkt.No to se nemůžeme divit, že jme přišli o pár lidí ve snaze ho chytit!" Na chvíli se odmlčel. Rozčilený jak to jen šlo, křižoval pracovnou sem tam. Zničeho nic se zastavil, otočil se na doktora a pološeptem promluvil.„Doktore, co kdybychom vycvičili dalšího robota, nechali ho získat jakousi sumu zkušeností a pak ho poslali proti C03?!" Doktor na okamžik zaváhal, odkašlal si, neboť měl sucho v krku. „Už jsem o tom uvažoval, pane, ale C03 bude mít s větší pravděpodobností bohatší zkušenosti. Pozitivní výsledek nemohu v žádném případě zaručit." „Tak co tedy!" nevydržel starý pán. Docházela mu trpělivost s tímhle hlupákem, jak ho v duchu nazýval. „Jeden můj spolupracovník navrhl docela reálný plán, pane," osmělil se doktor. Pryč byl jeho ledový klid. „Poslouchám," vyštěkl stařec. V jeho hlase nebyla slyšet pouze hrozba, ale i zoufalství.

Petr pomalu vylezl z úkrytu. Laserovou pušku připravenou. Rychle se ztáhl zpátky. Nic. Buď je to léčka, nebo ho už dostal. Klidně by tu počkal dvě hodiny, ale Andrej mu dělal starosti. Už dlouho neslyšel jeho starou devítku. Opatrně se rozhlédl. Byli v staré opuštěné stanici metra. Kromě slabých záblesků světla od čadících sudů s odpadky byla všude tma. Světla v této stanici svítila naposledy tak před padesáti lety. Stejně tak tomu bylo i v jiných částech prvního pásma. Proto všichni obyvatelé podzemního města používali čočky pro noční vidění. Zpočátku si na ně nemohl zvyknout. Jistě viděl díky nim vše, ale pouze v různých odstínech zelené. Zpočátko si na tuto změnu jen těžko zvykal, ale s postupem času čím dál více si uvědomoval, že bez čoček by byl hned vyřízenej. Dnes už mu to ani nepřišlo. V nevzdálenějším rohu stanice, hned vedle omšelého, nejmíň pár desítek let rozpadajícího se bufetu, ležel muž, tedy přesněji řečeno, to, co z něj zbylo. Naštěstí na dálku neviděl detaily, ale i tak se odvrátil, když zahlédl potkany, jak hodují na odstřeleném zápěstí. Andreje si všiml až po chvilce... Už je to čtrnáct dní, co pochoval Andreje, uvědomil si. Vybavil si situaci po té nepodařené vykrádačce. Útěk do prvního pásma, nejstarší a nejchudší části města. Andrej sem nikdy moc nechtěl, vzpomněl si. Vždycky tvrdil, že tu nemůžou přežít. Měl pravdu. Vždy, když si na něj vzpomněl, ho napadlo, co by asi dělal, kdyby se dozvěděl, že on, Petr, není člověk, ale robot. Co by dělal? To už se nedoví.Škoda. Zahnul za roh a v dálce uviděl světlem zalitý východ z podzemí. Automatika přepla na normální denní vidění a on vystoupil na povrch. Poprvé po dvou měsících v podzemce na něj dopadly sluneční paprsky.Mžoural, zavíral oči. Večerní šero oslepovalo na tmu přivyknutý zrak. Jediný důvod, proč vylezl, aspoň si to namlouval, byl fakt, že mu kdosi nabídl práci, za kterou nabízel celkem slušnou částku. Vůbec se mu to nelíbilo, ale policajti takovýhle fígle přece nepotřebujou.Kvůli němu by se přece zas tolik nenamáhali. Anebo tady jde úplně o něco jiného. Není přece úplně normální, je robot... Anebo je to doopravdy nabídka na práci. A peníze potřebuje jako sůl. A navíc dva měsíce tam dole mu bohatě stačilo.

„Takže jste připraven?" „Ano, pane," přitakal doktor. „Jestli to ale zase zkazíte..." Hrozba visela ve vzduchu, až se z toho doktorovi rozbušelo srdce. „Spolehněte se, pane!"

Nacházel se uprostřed Moderního Centra. Kolem dokola mrakodrapy tyčící se do impozantních výšek. Vtíravé reklamy, troubení nervózních řidičů.Hluk aut, smrad výfukových plynů. Nic podobného poslední dva měsíce neviděl. Mladí bysnysmeni s kufříkem právních spisů. Na podobné prostředí si jaksi mimoděk odvykl, ne že by někdy sám šel na nějaké obchodní jednání.To zase ne, ale přeci jenom... Chvilku kličkoval spletí postranních uliček, občas se podíval na název pěší zóny nebo podobně, jestli nejde špatně. Před budovou jednoho z největších mrakodrapů se zastavil. Byl u cíle.Podle instrukcí má nyní u bloku I sjet do podzemních garáží, nasednout do červeného BMV, které bude na parkovacím čísle 1672. Další instrukce jsou prý na disku zasunutém v přehrávači. Vše udělal podle instrukcí a po chvíli našel červené BMV. Již zdálky pomocí zoomu čoček zaostřil na BMV. Nic podezřelého neviděl. Obešel auto a otevřel dveře na straně řidiče. Motor ihned naskočil.Zařadil a sešlápl plyn. BMV po pár metrech jízdy explodovalo. Zvuk výbuchu roztříštil okénka poblíž stojících aut a několik již začalo hořet...

„Úkol splněn, pane!" Starý pán se mírně usmál. „Doufám, že projekt bude dál již pokračovat bez nejmenších potíží." „Zajisté," odvětil doktor opět se svým sebejistým klidem. Zajisté, opakoval si pro sebe starý pán. Stejně bude lepší, když ho někdo z jeho lidí odklidí. Stejnou chybu by mohl znova zopakovat. Kdyby ho ale jen tak propustil, klidně ho může vydírat, nebo část projektu prodat konkurenci. Ne, opravdu bude lepší, když mu dá trvalou dovolenou. Nahlas ale řekl: „Skvělý plán, doktore, opravdu!" „Děkuji," odpověděl s ledovým klidem. Za nic, za nic, usmál se pro sebe starý pán.

Dodatek

Nevěděl, proč si do auta nesedá, přesto ale udělal vše, co mu říkala intuice.Nastartoval a nastavil ruční plyn. Pak zabouchl dveře a schoval se pod vedle stojící dodávku. Z výbuchu málem ohluchl. Žár exploze ho málem spálil. Mírně se usmál.Po druhé narozen. Po prvé, poopravil se. Usmál se. Usmál se!! Hlavou mu vířily nejrůznější myšlenky. Snad ho už nikdo nebude pronásledovat, napadlo ho. Pokud z auta něco zbyde, kriminalisté už určitě dokáží pomocí těch svých nových metod najít, že tam seděl. Sečtou jedna plus jedna a bude úředně prohlášen za mrtvého. Na jeho 'strojovém' obličeji se rozhostil úsměv od ucha k uchu. Z garáží zmizel jako stín. Jakmile si byl jist, že ho už nikdo nebude s výbuchem spojovat, sedl si na poblíž stojící lavičku a začal se nahlas smát. Ten, kdo ho chtěl zabít, je jistě také spokojen, problesklo mu jeho supravodivými obvody. Za chvíli přestal a zaposlouchal se. Vítr šustil lístečky v korunách stromů, Slunce příjemně hřálo. Kdesi v dálce, na promenádě, uslyšel dětský pláč. Vše si uvědomoval. Sám sebe, krásu okamžiku, vůni obyčejného dne...A ne jako informační šum, nýbrž jako jakési impulzy života. Měl by si najít práci, blesklo mu hlavou. Vítr pročísl jeho umělé vlasy a on si to uvědomoval. Bylo mu nepopsatelně krásně. Nahlas se usmál. Úplně stejně jako člověk.

Povídka je zveřejněna se souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona. Dílo, které bodovalo v soutěži Čas robotů.