Osmý den Valhaly

Jaroslav A.Polák

Žádnému z nás nebyl otcem muž,

jenž zbaběle v posteli zhas`.

A my sami nechceme jinou smrt

než na poli ocelí chladnou.

Bertran de Born

Rudá krev vsákla se do písku arény, však nebylo nikoho, kdo by zvolal "sláva hrdinovi!", jen mrtvé ticho zůstalo. Vítěz i bojiště před tváří bohů zmizeli, a hle!, znova se rodí a zabitý znovu zrozen k boji pozvedá meč. Souboj začal se. Opět.

"Zabít ho; můj úkol v tomto pekle. Zabít toho ďábla," mumlal Thorleif a ostražitě sledoval protivníka. Ten si výsměšně měřil svalnatého barbara, zlatovlasého a modrookého syna svého národa. Thorleif znova, snad už potisící, žasl nad nepřirozenou zručností a silou nepřítele. Jistě jsi polobůh, pomyslel si. Ale nejsi nezranitelný, ty bastarde Tyrův, či snad Odinův. Pamatoval si na den, kdy strašlivého soka zranil poprvé. Bylo to jen škrábnutí, ale i to mu dodalo odvahy. Umínil si, že jej zabije. Polobůh zahájil souboj překvapivým útokem na barbarovo koleno. Thorleif s šíleným výkřikem odskočil a špička čepele mu jen lehce prosekla kůži na noze. Roztočil meč nad hlavou a předstíral sek na krk. Jakmile sok útok vykryl, barbar stočil úder na břicho. Vtom však jako blesk sjel nepřítelův meč dolů a uťal svalnatou ruku. Thorleif zařval a udělal několik kroků zpět. "Příště tě zabiju," slíbil - jako už tolikrát. Zasvištění dokonalé čepele, pád hlavy, temnota.

Thorleif se rozhlédl a zašklebil se na černovlasého poloboha. "Bohové, já vám dokážu, že si zasloužím Valhalu!" zvolal, ale v jeho hlase zněl podtón zoufalství. Se smíchem bojoval za Erika v nejdivočejších řežích a s radostí umíral, když se mu chladná ocel vnořila do vnitřností. Díval se na nebe a hasnoucíma očima hledal svou valkýru. Ale žádná nepřiletěla. A pak - aréna a nepřemožitelný bojovník. Znovuzrození, boj, smrt, znovuzrození. Bez konce. Ale naděje, naděje žila. Žila v kapce cizí krve na čepeli meče. Nepatrný, ale jediný příslib vítězství. Barbar bojoval jako zběsilá šelma. Podařilo se mu nepřítele zranit, jenže rychlé ostří bohů si našlo svůj cíl. Nestihl ani zaklít.

Narození, boj, smrt, narození, ...mnohokrát.

A Thorleif se stále zlepšoval. Jeho pohyby byly rychlejší a stále častěji tekla krev toho druhého. Nevnímal už neustálé smrti, představoval si hlavu černovlasého boha ležící v prachu a Odina vítajícího hrdinu ve Valhale. "Mnoho jsi vytrpěl, ale stal ses tak nejlepším ze všech mrtvých válečníků a budeš mojí oporou až nastane Ragnarök. Společně svedeme poslední bitvu a zahyneme," snil Thorleif, když bojoval, umíral a znovu se rodil k dalšímu klání.

Opět kolem sebe kroužili a odhadovali vhodnou chvíli pro výpad. Svalnatá těla s nadlidskými reflexy se leskla potem v letním slunci. Sek, odražení rány, ostří roztínající kůži, výkřiky bolesti, šílenství i radosti spojené do zpěvu boje. Oddychování, chvíle odpočinku a výpad. Znovu a znovu. Thorleif zahlédl nekrytý krk. Takovou chybu udělal soupeř zatím jen dvakrát, ale barbar nebyl nikdy dostatečně rychlý, aby jí využil.

Jenže od té doby se mnohé naučil.

Bez jakéhokoli krytí provedl otočku. Nic, ani bohové, nemohlo zadržet čepel na její triumfální cestě. Černé vlasy zavlály vysoko ve vzduchu a z krku vystříkla fontána krve. "Dokázal jsem to, bohové, já ho zabil," šeptal Thorleif. Vyčerpaný, raněný, ale šťastný.

Arénu zaplavila bílá záře a seveřan cítil, jak se mu vracejí síly. Napjatě očekával vytouženou odměnu.

Světlo zmizelo. Opět stál na suchém písku arény. Rozložitý barbar s rezavými vlasy si zmateně prohlížel okolí a nejistou rukou svíral meč. Thorleif potlačil vlnu zoufalství a rozsekal žasnoucího protivníka na kusy.