VYMŘETE, s r.o.

Markéta Laňová

"Víte, co má slovo nemožný společného s dinosaury?" "Předpokládám, že je to řečnická otázka." "Především je to otázka, která vám možná pomůže pochopit stupeň našeho vývoje." "Tak už si na ni konečně odpovězte." "Souvislost je jasná. Podstata spojená s výrazem nemožný už z naší planety zmizela. Stejně jako dinosauři." Profesor Arnigan se s převahou pousmál výrazu toho omezeného úředníčka, odvrátil se od něj a lehkým krokem opustil místnost.Už si své přání prosadil a rádoby argumenty nějakého hlupáka nemohly nic změnit na jeho plánu pro dnešní večer. Za svou celoživotní práci při vývoji sauristicidů si rozhodně zasloužil povolení víc než jednoho takového pokusu. Ve svých plánech však raději nekalkuloval se spravedlností světa a už od začátku zapojil své rozsáhlé kontakty mezi vysoce postavenými osobnostmi, které mu dlužily službičku za navržení jejich volebních okrsků na nejvyšší prioritu čištění. Dokonce ani aparaturu nemusel zaplatit. Ta samá malá firmička, která mu kdysi půjčila peníze na vybavení první laboratoře a na tehdy ještě značně drahý implantát obsahující lidské vědění v oblasti biochemie, sponzorovala i jeho dnešní výlet. Nikdy nepochopil, kde vlastně je jejich zisk, požadované protislužby byly směšné. Nezdálo se, že by rostli, vyvíjeli se, profitovali ze spolupráce s ním. Ale ani nekrachovali. Prostě se vynořili vždy, když je potřeboval, pomohli a nacpali mu do mozku nějaký z těch svých podivných prográmků na vyzkoušení. Prý k tomu potřebovali génia. To rád slyšel. Nebál se - ještě na univerzitě investoval celý obsah mizerně zajištěného školního trezoru (vybraný den po příjmu státní dotace) do mimořádně účinné ochrany proti mozkové sabotáži. Činnost Sarnekových výrobků nikdy nezaregistroval, jako by ani žádná nebyla. "Připravený, profesore?" Sarnek si odhrnul z čela kadeř svých krásných vlasů a upřel na Arnigana ledově modré oči. Už padesát let vypadal na osmnáct, ačkoli mu to muselo přinášet spoustu výsměchu - věčné mládí vyšlo z módy před nějakými dvaceti lety. I když dnes - profesor měl sklon zapomínat, že žije mezi vyvolenými s přístupem k přímé stimulaci podvědomí. V oválech automatizovaných měst nad vzdáleným prérijním obzorem už se nikdo neposmíval. Posměch vyjadřuje názor. Názor vyžaduje myšlenku. A myslet je pro průměr stále těžší... "Měl bych se přeškolit na psychologa," zauvažoval profesor nahlas. Sarnek lehce povytáhl obočí. Arnigana z toho chlapa nikdy nepřestalo mrazit v zádech. "Největším úkolem současné vědy je zjistit, kde se bere apatie." Sarnek na to neřekl nic. Ale ne z nechuti nějak reagovat. Patřil k těm několika imunním, kteří obtížnou a drahou pomoc dostupnou pouhým deseti miliónům lidí nepotřebovali. Kromě toho mu nečinilo potíže zdržovat se ve společnosti Apatických, normální lidé včetně jeho zaměstnanců ho vídali zřídka. Vyvíjel své programy kdesi mezi ubohými prázdnými tvory, jeden z několika samotářských jedinců, jež to prostředí nedeprimovalo. Před několika okamžiky seskočili ze spodního výstupu Světového vědeckého centra na suchou planinu. Slunce pozvolna zapadalo a šikmé paprsky zalamovaly stíny vznášejících se budov do neskutečných tvarů. "Jsem připravený," pronesl profesor. "Tak se soustřeďte. Já věřím, že váš induktor průchodového pole funguje. Za pár vteřin uvidíte budoucnost." Jednu příjemnou vlastnost Sarnek měl. Důvěřoval Arniganovi. Vždy. Neřekl jediné slovo o nemožnosti pohybu vpřed v čase. Kdyby Arnigan oznámil, že pokládá za možné cesty do minulosti, všichni Normální by ho označili za blázna. A Sarnek by s úsměvem řekl: "Věřím vám, profesore. Co potřebujete?" Arnigan nezavřel oči. Viděl, jak ve vědeckém centru zhasla všechna světla, když Sarnek dal signál k přenosu veškeré energie do zařízení v jeho hlavě. Nepřišla žádná bolest, žhavý pocit, který očekával. Spatřil sám sebe uprostřed deště kapalné žuly, v prostředí odpovídající teploty, ale nevypařil se, horko tavící planety se ho nedotklo a nezřítil se do magmatu mezi krami času.

A náhle se roztřásl zimou. Mírná vyvýšenina, na níž předtím stál, se změnila v zaoblený pahorek. Teď se z ní otvíral pohled na bažinatou pláň, řídce porostlou jakýmisi keři. Asi sto metrů před ním několik set neuvěřitelně špinavých, zarostlých lidí zuřivě bojovalo holemi se špičatými kovovými hroty a ostře nabroušenými kusy oceli. Vyvíjeli více aktivity než osm miliard Apatických za deset let. Všechna směřovala k vzájemnému zničení. Okamžik tam Arnigan jen tak stál a vyrovnával se s protichůdnými pocity. Bylo nádherné zjistit, že se lidstvu zjevně vrátila životní energie. Tito jedinci očividně nepatřili k žádné elitě. Ale co se stalo s civilizací? Proč tu nádhernou čilost užívali tak hrozným způsobem? Netušil, jak daleko se dostal. Doufal, že mu to prozradí jeho přenosový přístroj. Jenže lokalizátor zarytě mlčel. Nic překvapivého. Že by fungovalo vše, bylo nekonečně nepravděpodobné. Udělal svůj první krok a pravá noha mu zmizela až po kotník v blátě. Ze zataženého nebe spadly první kapky deště. Nepočítal se změnou klimatu. Musel postoupit o mnoho desítek, snad stovek tisíc let. Přesto doufal, že vybavení v jeho expedičním vaku postačí pro pohodlné přežití po plánovaných deset dní pobytu. Pochválil sám sebe, že přibalil nejúčinnější ochranná zařízení.Stiskem tlačítka na opasku aktivoval clonu, která ho bezpečně ukrývala před očima savců - a pro jistotu i plazů - budoucí příroda mohla mít nečekané rozmary. Když ho muži na planině nemohli vidět, cítil se hned lépe. Během tří dnů proplachtil na svém mikrovznášedle polovinu kontinentu, který nepoznával ani po geologické stránce. Opravil svůj odhad délky časového skoku na milióny let. Našel osady a několik měst neskutečně primitivní společnosti, jakou by si v jeho světě nikdo nedovedl představit. Pokud jeho historické znalosti postačovaly, nikdy nic podobného neexistovalo, ani v mýtech. Že by takhle měl vypadat budoucí vývoj lidstva? Po osmasedmdesáti hodinách, navečer, přestaly všechny jeho přístroje naráz fungovat. Displej elektronického záznamníku se zobrazenám plánem zítřejšího průzkumu zhasl a už se nerozsvítil, ačkoli reklama výrobce slibovala životnost baterie patnáct tisíc let. Přesně vzato už je celé věky prošlá, napadlo Arnigana. Stál na okraji pralesa, sám, poprvé v životě bez ochranné bariéry technologie. Odkudsi z té nepřehledné změti rostlin se k němu doneslo táhlé zavytí následované radostným pokřikem. Jeho vzdálení potomci si obohacovali jídelníček. Mohli ti tvorové vůbec být jeho potomky? Ze zatažené oblohy se zablesklo a dunění hromu milosrdně přehlušilo ostatní zvuky z lesa. Na opačné straně, na obzoru rozsáhlé stepi, se pohnulo cosi velkého. Když vedle Arnigana měkce přistál Sarnekův osobní přepravní modul, profesorovým prvním pocitem nebyl úžas ale úleva. "Zachránil jsem vám život," konstatoval Sarnek, zatímco automatický pilot s jistotou dvěstěpadesáté generace mikropočítačů vedl vznášedlo bouří. Arnigan přikývl. Hleděl na svíjející se koruny stromů hluboko pod nimi. Právě doplnil své dřívější nadšení pro panenskou přírodu o zásadní podmínku - jen z bezpečné vzdálenosti. "Myslím, že mi nerozumíte. Zachránil jsem vám život tím, že jsem vás dopravil sem, do budoucnosti." Arnigan tázavě zvedl hlavu. Začínal si uvědomovat podivnost situace. "Co tím myslíte. A ostatně, jak jste se sem dostal vy?" Sarnek pronesl příkaz a kabina zmizela. Obklopila je holografická projekce. Trošičku rozechvělá, ale na přenosné zařízení v rychle letícím modulu rozhodně velmi slušná. Úpatí sopky Adranbua, nejznámějšího vulkánu Arniganovy doby. Na obloze zazářilo datum a čas. "Hodinu po vašem skoku," komentoval Sarnek. Simulace se zrychlila a v několika vteřinách se stali svědky strašlivého výbuchu, agónie zemské kůry, jež ve skutečnosti trvala hodiny. "Ohromný objem horniny vyvržené až do horních vrstev atmosféry poškodil satelit pro vysílání stimulačních impulsů. Současné zemětřesení zavinilo poruchu centrálního počítače automatických měst. Nikdo ji neopravil, protože všichni propadli apatii. Během několika měsíců se systém, který zásoboval zcela pasívní lidi, úplně zhroutil. Většina vaší rasy pak vymřela v jednom týdnu." Projektor ukazoval dokonalé interiéry měst a netečné postavy umírající v několika dnech žízní, protože se nepřiměly opustit svůj kousíček prostoru a hledat vodu venku. Arnigan zavřel oči. Úlevu nahradila bezbřehá hrůza. Jeho přenosný mozkový stimulátor, jediný na světě, vyvynutý pro cestu časem, při výpadku také selhal. Zasyčení, jak Sarnek hrůznou scenérii vypnul.

"Vás apatie nečeká. Kdybyste tu svůj stimulátor potřeboval, už teď byste byl chodící mrtvola." Ano, to souhlasí, ozvala se profesorova logika. Snažil se vzít na vědomí dosah Sarnekova sdělení. A pochopil, že tam vzadu nebyl ani on zcela ušetřen. Necítil nic. Apatie nezasáhla jeho myšlení, ale jeho city. Mezi miliardami mrtvých v jeho světě nebyl nikdo, kdo by pro něj něco znamenal. Teď to viděl. Tady prokletí nepůsobilo. Zauvažoval, jestli otupělost časem zmizí - a jestli se pak zhroutí. Pokusil se Sarnekovi podívat do očí. "Kdo jste? Říkáte ´vaše rasa´. Vy nejste člověk?" "Nevyjádřil jsem se přesně. Je těžké najít správné slovo. Víte, lidstvo, z vašeho pohledu nové lidstvo, se vyvinulo několik miliónů let po zániku vaší civilizace. Teď se nacházíme na počátku nového letopočtu mých předků, v roce 254. Já jsem se narodil v roce 2108." "Cesta zpět v čase není proveditelná." "Omyl. Kromě náročnosti technologie jí nic nebrání." "A co změna minulosti?" "Nedojde k ní. Několik nadšených vědců to risklo, samozřejmě nelegálně. Ukázalo se, že každý zásah už je předem součástí historie. Počítá se s ním. Čas ho absorbuje. Pro mě je život a práce v minulosti jen otázkou starých známých faktorů - času a peněz." "Proč to děláte?" "Jsem obchodník. Víc než to. Možná se mi podařil největší obchod v historii. Projekce se vrátila. Scenérie se naprosto změnila. Malý chlapec si prohlížel obrovské dinosauří stopy v prašné půdě. "Váš praprapradědeček," řekl Sarnek. "Jeho rodina se v roce 2103 tajně vystěhovala do doby, které my říkáme pravěk. Zakladatelé vaší civilizace. Trvala asi šest tisíc let a vyvíjela se kupodivu mnohem méně bouřlivě než naše - věřil byste, že díky několika propadům zpět a neustálým snahám o "návrat k přírodě" jste nás za celou tu dobu technicky nepředčili?" Hologram zprůhledněl a vytratil se. Stejně tak i zamračené nebe. Arnigan se musel odvrátit od okna, oslněný světelnými hady v neurčitém prostoru za ním. "Obchoduji s energií," sdělil mu Sarnek. "Přesněji řečeno - zabývám se přeměnou duševní energie živých bytostí na energii použitelnou pro naše přístroje. Patent mé sestry. Zní to šíleně - i u nás - ale je to velmi efektivní." Arnigan se ptal sám sebe, jestli bude ještě žít dost dlouho, aby se pokusil spát a ta klidná tvář ho mohla děsit v nočních můrách. "Vy jste zavinil celou tu katastrofu." Sarnek se nepatrně pousmál. "Kromě výbuchu sopky. Nebýt ho, mohl jsem ještě víc zbohatnout, než bych vás úplně vyčerpal. Bohužel nelze vrátit se na začátek a čerpat znovu. To venku jsou poslední zbytky. Nacházíme se v mezičasovém přívodním tunelu mého konvertoru energie." Modul se obrátil a zamířil po směru pohybu jiskřících pruhů. Sarnek položil na pohled staršímu muži ruku na rameno. "Netvařte se tak otřeseně, Arnigane. Bez vaší spolupráce by se mi to nepodařilo." Pohybovali se časem tak snadno, jako by i samotný tunel byl jen gigantický hologram, a Sarnek vyprávěl o svém projektu. O tom, jak využil faktu, že lidská rasa narazila v pravěku na nesmiřitelného nepřítele ve všech inteligentních druzích dinosaurů. O nezjistitelném a přece hlavním účinku zázračných chemikálií, které zajistily vymření všudypřítomného nebezpečí, pronikly do potravinového řezězce a vázaly na sebe energii pro Sarnekův tunel. O skutečnosti, že žádná z Arniganových převratných myšlenek se nezrodila v jeho mozku. "Můžete se klidně pokusit dělat mi problémy, až dorazíme do mé přítomnostní báze, do roku 2178. Ale k ničemu to nepovede. Víte, když se zjistilo, že akce v minulosti nemohou přítomnost změnit, nikdo nepokládal za nutné přijímat nějaké speciální právní úpravy pro těch pár osob, které se tam mohou vypravit." Arnigan pokrčil rameny. "Ani my jsme neměli zákon, který by zakazoval genocidu obyvatel prehistorických dob. Ale proč mi to všechno říkáte? Proč jste mě zachránil? Co když se vás, až se úplně zotavím z účinků vašeho odsavače, pokusím zabít? Co ode mě chcete, pomoc v nějakém dalším podobném projektu?" "Příliš si věříte, profesore. Ano, chystám se na nové akce, i když jiného typu. Terraforming obydlených planet. Ne každý to chce dělat, chápete? Ale je to výnosné. Jak o tom tak uvažuji, možná byste mi mohl pomoci. Vy skutečně jste génius. Dodaný základ jste po stránce žádoucího účinku, o kterém jste věděl, zpracoval velmi zajímavě. Ne, dokonale je lepší slovo. Ale já jsem vás nezachránil kvůli vaším znalostem. Zařízení, která jsem vám vložil do mozku mají miliardovou hodnotu, a vybavení pro jejich opětovné vyoperování nelze přenášet tunelem, tím méně potom tvrdým skokem, jaký jste zkusil vy. Tak prosté to je." "A co se mnou uděláte pak?" "Chtěl jsem vás prostě nechat běžet, vypustit vás do dvaadvacátého století. Ale vnukl jste mi lepší myšlenku. Máte dvě možnosti. Zaprvé - půjdete se mnou na planetu 777-d a budete dál vykonávat svou profesi. Do ukončení terraformování tam na mně budete závislý, takže se vás nemusím bát. Pak můžete jít, nebo se dohoneme na další spolupráci." Arnigan konsternovaně mlčel. "Druhá možnost..."

Znovu stál na okraji pralesa. Byla černá noc. Právě přestalo pršet. Nějaký pták vykřikl ze spaní. Sarnek se vyklonil otevřeným vstupem vznášedla. "Nezapomeňte, signál můžete vyslat kdykoli, když se rozhodnete přijmout moji nabídku. Kdybych byl mimo planetu, vyzvedne vás moje pozemská sekretářka. Bude u vás v několika minutách." "Neudělám to," pronesl Arnigan, celý schoulený zimou. "Ale ano. A i kdyby vám rozhodnutí chvilku trvalo, vy to tu zvládnete." Modul se neslyšně odpoutal od země a okamžitě zmizel ve tmě. Ve stejné chvíli se probral k životu Arniganův implantovaný komunikátor a v jeho hlavě zazněla jediná věta: "Věřím vám, profesore."