vzpominky

Vzpomínky

Karel Šlajsna

Kapitán Carlo de Shin seděl ve své kabině a otupěle zíral na kontrolní panel. "Vše v pořádku," hlásily senzory. Tak tomu bylo i včera, předevčírem, před týdnem. Ta jednotvárnost ho ubíjela a ničila. Ztěžka vstal a rozhlédl se. Byl tu stále stejný pořádek tak jako kdysi. Zprvu, když tu zůstal sám, chtěl udržet starý zvyk a sedět v čele stolu v jídelně. Vzdal to, protože nemohl snést to ticho, tu prázdnotu, a usídlil se ve své kabině. Říkal si, že je to jen na čas, ale už u toho zůstal. Nejraději by tu byl stále. Nemohl se přinutit, aby vstal a vyšel okolo těch dveří, za kterými už měsíce nikdo nebydlel, a přitom mu jedny každé přinášely bolestná muka vzpomínek na přátele a kamarády. Byla to pro něj cesta utrpení, zakončená místo vykřičníku dveřmi Beaty.

BEATA! Ještě dnes cítil teplo jejího hebkého těla, slyšel její zrychlený dech, když se milovali. Znovu prožíval tu nevýslovnouz bolest, která mu rvala srdce z těla, když si vzpomněl na hořící průzkumný člun, ve kterém seděla ONA. Sledoval jeho rozkolísanou dráhu, než mu zmizel za horizontem. Vzápětí k němu dolehl zvuk vzdáleného výbuchu. To bylo na planetě Reano. Nebo to byl Alien? Talio? Už se mu ta jména pletla a za nic na světě by se nešel podívat do pamětí. Ta jeho jej mučila každý den, každou vteřinu ...

Ve dvojce bydlela Nina. Zůstala na planetě Eden. Dostala to jméno, protože jim připadalo, že jsou v ráji. Kéž by dokázal vypudit své vzpomínky na její krásné tělo koupající se v té modré vodě!. Na její výkřik hrůzy v momentě, kdy se ode dna zvedla snad miliarda těch malých tvorečků, kteří ji pohltili dřív, než mohl kdokoli zasáhnout. Chtěl zapomenout na její ruku, čnějící setinu vteřiny v zoufalém gestu z vody. Zaryl prsty do křesla v návalu zoufalé bezmoci při té vzpomínce.

A co Rodrigo? Změnil se v obrovitého ježka, jsa proboden desítkou oštěpů domorodců! Luis, pozřený obrovitou masožravou lilií v tropických pralesích Caliostra. Petr, rozdrcený traverzou při opravě základny na Toru. Veselá Jane a graciézní Patricie, které si tamtéž šly prohlédnout trosky podivné budovy. Zmizely jako když sfoukne svíčku. V jednom okamžiku tu byly a v dalším ne. Jejich stopy končily v prachu cesty tři metry od vchodu. Carlo viděl jak Michal, který se jim vrhnul na pomoc, skončil stejně. Čtyři kroky od něj se prostě rozplynul. Roger se z toho zbláznil a Carlo ho našel ve sprše. Voda spláchla krev tekoucí z jeho otevřených tepen na zápěstí a on tu ležel bílý jako sníh. Uzlíček svalů, bezvládné tělo, pouhá hmota.

Vzpomínky! Vzpomínky! Ty staré tíživé vzpomínky ho pronásledovaly. Byly s ním všude. Byly jako živé a Carlo jejich proud jen násilím přetrhl a chtěl se podívat znovu na pult, když vtom téměř mimoděk koutkem oka uviděl v chodbě nějaký letmý pohyb, stín. Jakoby tam někdo byl, někdo, kdo uskočil za roh.

„Blbost!" řekl nahlas, aby zahnal tu myšlenku, a podrbal se na zarostlé bradě. Znělo to jako šelest větru v suchém rákosí. Chvíli sám se sebou vydržel, ale pak to se zaklením vzdal. Obrátil se a vyšel do chodby. Dorazil na rozcestí, kde předtím zahlédl ten jistě klamný pohyb, ale nebylo tu nic. Holá chodba a nouzové osvětlení. Nač taky svítit, když je tu sám? Nalevo nic, napravo také. Už se uklidněn chtěl vrátit, když to zahlédl znova, teď už zcela jasně a nepopiratelně. Někdo tu byl s ním!

„Nesmysl, vždyť jsou všichni mrtví, viděl jsem je umírat. Zešílel jsem a mám halucinace," přesvědčoval se, „musím jít a vzít si nějaké léky. Jsem unavený a podrážděný a k tomu stále ty živé vzpomínky!"

Ucítil letmý dotyk - takové poškrábání za uchem. To nemohl být přelud! Tak ho vždycky škádlívala. Otočil se a zahlédl mizející stín. „Beato!" zařval a rozběhl se nechápajíc, proč si s ním hraje na schovávanou. Zdálo se mu, že za rohem zaslechl její zvonivý smích.

„BEATO!"

Valil se chodbou jako pancéřák. Rozrazil dveře do skladu a přivítala ho tma, ticho a prach.

„Beato!" zaječel.

„...to ...to ...to!" vracela mu s posměchem ozvěna.

Možná, že se schovala do některé kabiny, napadlo ho. Vracel se, ztěžka supíc, a otvíral jedny dveře za druhými. Tak došel až na druhý konec chodby, až k číslu jedna - její ka-bině. Vzal za kliku a náhle měl pocit, že chodba za ním je plná a začal tušit, že ty pokoje ve skutečnosti nejsou prázdné, ale naopak. Jejich obyvatelé tam byli. Jeho živé vzpo-mínky tam jsou s ním. Věděl to téměř jistě, ale bál se otočit, aby se o té pravdě ujistil.

Měl jednu možnost: zmáčkl kliku a vstoupil dovnitř. Beata tam stála před zrcadlem a hrála si svlasy barvy havraního křídla. „Beato," vydechl překvapeně a něžně. Chtěl ji pohladit, ale jeho ruka prošla jejím tělem. Dveře se znovu otevřely a zjevila se v nich Jane: „Beato, pojď k večeři. Všichni už čekají."

Jen se zasmála a dál hřebelcovala ten černý vodopád vlasů.„Už jdu." A prošla skrz Carla.

„Neměla bys pořád nosit ty černý šaty, vždyť už je to skoro rok, co Carlo ..."

Další slova neslyšel, protože si zděšeně zacpal uši. „Né, né, to nemůže být pravda," ječelo jeho já. Všechno se v něm vzpínalo a obracelo. Pak se otočil a jeho oči zůstaly vytřeštěně zírat na lesklou plochu zrcadla, ve kterém se odrážela prázdná plocha pokoje. Pak se uklidnil.

Ano, musí to tak být. Tak dlouho byl se svými vzpomínkami a znova a znova je oživoval, až ožily doopravdy. Tolik životů za ten jeden jeho mizerný? To je přece báječný kšeft, jaký se hned tak nepovede! Zasmál se tomu. Měl náhle výbornou náladu. Už se neobtěžoval otevíráním dveří a prostě prošel stěnou.