Jita Splítková

SEKVOJE
Jita Splítková

_ _ _ A smrt je zlo _ tak bozi uznali:
vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali...
Sapfó

Řidič přepravníku se nenápadně podíval do zrcátka na svého jediného pasažéra. Proč si asi sednul až dozadu? Chce spát? No musí bejt unavenej. Taky bych si na jeho místě schrupnul. Znovu se na něj podíval. Ne, nespal. Díval se na modročernou oblohu a hledal jednotlivé planety a hvězdy. Neodvažoval se ho rušit, ale tak rád by se od toho muže pohodlně sedícího a civícího vzhůru něco dozvěděl. Kdy se stane, že se dostane do takové blízkosti legendy.
Jak jen začít? Mám si troufnout oslovit ho? Prý to nemá rád. Mohl by si stěžovat. Kdo ví, nač může myslet? Kouká se nahoru jak nějakej blázen... Možná vzpomíná... Zůstalo mu tam dost přátel a kolik lidí asi zachránil... Vrací se jako hrdina... Ten musí mít zážitků! Tak slavný člověk... a já. Povzdechl si.
"Dlouhá cesta, co?" Ozval se zcela nečekaně cestující.
Honem nevěděl, co mu má odpovědět. "Dlouhá, dlouhá..." Vykoktal. A opět oba mlčeli. Řidič nakonec nevydržel. "Stýskalo se vám?" Skoro vykřikl do předního skla první otázku, co ho napadla.
"Stýskalo?" Udiveně opakuje. "Jestli se mi stýskalo? Myslíte jako tady po zemi?" Až teď přestal sledovat nebe a podíval se na řidiče.
"Ano, tady po tý naší drahý zlatý matičce kuličce." Rozpačitě se zasmál. Co jsem to řek za hovadinu? Kdybych raděj mlčel. Dívá se po mě tak divně. Jak magor, možná ten vesmír nějak působí na mozek. Co mám dělat? No budu zticha, něco už si tam mele.
"Stýskat po Zemi?" Znovu se zadíval na nebe. "Ne!" Vykřikl tak, až řidič sebou trhnul. "Ne! To ne. Když jste ve vesmíru, něco jako stýskání po Zemi vás vůbec nenapadne. Teď se mi stýská."
"Teď?! Po čem?!" Nevěřícně se na něj podíval. "Jestli se teda mohu zeptat." Rychle dodal s nehranou pokorou v hlase.
"Po čem?" Smutně se pousmál. "Po vesmíru."
"Ale, vždyť jste se právě teď vrátil?" Nechápavě kroutí hlavou a dokonce se mu poprvé podíval přímo do očí.
"Kdo tam nebyl, nepochopí." A opět zvedl hlavu k nebesům. "Tam, tam je všechno úplně jiné. Úplně! Všechno! Třeba barvy. Opravdu..." Zakroutil hlavou a zavřel oči. "Ty barvy! Ta krása." Začíná mluvit stále hlasitěji. Gestikuluje rukama. "Ne, takové tady nemůžete nikdy vidět. Nikdy! Žádnej malíř nic takovýho nenakreslil. Nemohl! Lidská fantazie nestačí. To musíte vidět, abyste to pak mohl nakreslit! Ale obávám se, že paleta našich malířů nebude stačit. To, to musíte opravdu vidět. Zažít. O tom se prostě nedá mluvit." Vstal ze sedadla a přešel až k místu řidiče. Chytil se jeho sedadla a pokračuje v monologu. " A když máte to štěstí, jako já, prožijete i stav beztíže! To je fantastický! První dny se vám sice zdá, že vám někdo rozřezává hlavu, na nic nemáte chuť, nic vás netěší. Já jsem třeba dva dny blil, ale to přejde! Všechno přejde a vám se najednou zdá, že jste sám součástí vesmíru. Není už něco cizého, nedostupného, nepřátelského. Je ve vás a vy v něm. Chápete ten úžasný pocit? Je to něco... něco..." Svírá dlaně v pěsti a buší si do hlavy. "Něco... neumím to říct. Neumím! Přál bych vám to zažít! Pak byste pochopil. Až pak." Sedl si na nejbližší sedátko. Sklonil hlavu. Přikryl si oči dlaněmi. Vypadalo to, jako kdyby plakal.
Do konce cesty už nepromluvil a řidič se už neodvážil položit další otázku.
Když dojeli, muž si rychle vzal svá zavazadla a až na posledním schůdku východu se zastavil a zakřičel na řidiče. "Díky za svezení a snad jednou tam nahoře." Ještě mu zamával a běžel k budově velení.

Dívá se za ním. Vedle něj zastavil další přepravník. Kolega na něj houkl. "Čau."
"Čau." Mechanicky mu odpověděl.
"Teda kámo, byl to..."
"Jo, je to neuvěřitelný, ale vez jsem samotnýho kapitána Iona Bella a až ti budu povídat, co mi von povídal, to budeš koukat! To se posereš! To mi věř!"

- - -

Starý muž pomalu vystoupil z výtahu. Rozhlédl se kolem sebe. Udělal několik
kroků k ocelovým dveřím a znovu se rozhlédl. V malé čtvercové hale bez oken ani nikdo jiný nemohl být, ale stařec je nedůvěřivý.
Pomocí své osobní karty a otisků prstů si otevřel masivní dveře.
Rychle vešel a zabouchl za sebou. Konečně je klidný. Je v bezpečí. Sáhl po vypínači, ale nakonec si to rozmyslel. Chvíli stojí a jen tak se dívá po pokoji.
Místnost je velice rozlehlá, se spoustou výklenků, vysokým, goticky klenutým stropem a množstvím obloukovitých oken, skutečně vypadá bizarně. Okna jsou zatažena těžkými nachovými závěsy. Skrz ně proniká dovnitř slabé načervenalé světlo. Odráží se od stěn, které jsou plné malých televizních obrazovek a zaplňuje prostor vzrušeným očekáváním.
Kromě obrazovek zde jsou ještě různé měřící přístroje, vysílačky a samozřejmě počítače. Přesně uprostřed je na pravém perském koberci postaven masivní dubový psací stůl. Za ním otáčecí křeslo. Posadil se do něj. Láskyplně pohladil kožené opěradlo. Ze šuplíku vyndal blok a propisky. Pečlivě všechno rozmístil na papírovou podložku a až teď dálkově zapojil do chodu jednu z obrazovek. Stisknutím dalšího tlačítka si zvětšil její obraz na celou stěnu.
Pozoruje rychle jdoucího muže. Zaznamenává každý pohyb jeho tváře, rukou. Usmívá se.
Zabzučela další obrazovka s číslem sedm. Stiskl tlačítko. Vchod do výtahu se právě rozevřel. Vyběhla z něj malá postava. Zvětšil si obrazovku. Další mužská tvář. Tahle byla vyděšená. Viděl, jak těžce dýchá. Všiml si, jak opatrně zazvonil u jeho dveří. Než stiskl vstup, pozorně prozkoumal halu. Všechno v pořádku, no tenhle by na nějaký podraz neměl. Zakýval hlavou a otevřel. Muž rychle vešel.
"Pane, pane, je to naléhavé." Vzrušením se až zajíká.
"Ano?" Zvedl obočí, ale neodvrátil pohled od obrazovky, kde neustále šel muž v uniformě kapitána vesmírné lodi.
Příchozí se rovněž na ni otočil. Zrudl. "Vidím, že už to víte." Vzdychl si zklamaně. "Přiletěl dříve."
"Je to tak. Všechno je připravené?"
"Ano, pane."
"Takže vám přeji úspěch." Po celou dobu rozhovoru se stařec na muže stojícího před ním ani nepodíval. Teď jen lehce mávl rukou.
Muž se až moc hluboce uklonil. "Děkuji, pane. Budete ho chtít ještě vidět osobně?"
"Proboha, jen to ne! Co vás to napadlo?!" Skoro zuřivě vykřikl stařec.
"Promiňte, pane, myslel jsem... byl jste jeho jediný velitel, loď převzal od vás..."
"No a?" Konečně se na něj podíval.
"Ví se," nadechl se "... je to váš...," nervózně polkl, "... vlastně asi byl..." Po čele mu teče pot.
"Je to můj přítel." Zařval starý muž. "Je to můj přítel! Myslíte si snad, že je to pro mne lehké?! Nic o tom nevíme a hodí se jen on. Jen on! Můj, můj drahý přítel! Můj...!" Začal se dusit. Rychle sáhl po sklenici vody. "Tohle rozhodnutí mě bude stát zdraví. Platím hodně vysokou cenu." Přiložil si dlaň na srdce a znovu se napil. "Ale povinnost vůči vědě, lidstvu, to je víc!" Vykřikl. " Všechno! Slyšíte, mladíku?! Všechno musí stranou! A když si tohle nebudete pamatovat a dodržovat, kupte si raděj bačkory, pořiďte ženu a fakany a neserte se do vědy! Slyšíte?!" Vstal a opřel se o desku stolu. V načervenalém osvětlení se jeho obličej změnil ve fialovorudý.
"Ano, pane," šeptl.
"Tak si to pamatujte! Já, on, ale měl byste i vy," ukázal na něj prstem, "my víme, co je naší povinností. Vždy na to pamatujem a ani na vteřinu nezapomínáme. Tak si to pamatujte a neblekotejte mi tady... je, byl... Víte vy, jak je to pro mě těžké?" Opět se chytil za hrudník. "Dovedete si to představit? Pochybuji o tom. Příště víc taktu, mladíku!"
"Omlouvám se, pane." Vzlykl.
Stařec spokojeně pokýval hlavou. "Dobře. Tak si to pamatujte!"
"Budu, pane."
"Jděte a splňte svůj úkol! Hlášení, jako vždy! Nestrpím žádnou ulejvárnu. Rozumíte?!"
"Ano, pane."
"Tak a teď vypadněte!" Rozpřáhl se rukou ke dveřím.
Muž se několikrát mlčky uklonil a pozpátku vycouval z místnosti.
Stařec se za ním dívá. Dveře se zavřely. Zapojil obrazovku. Pozoruje, jak se ještě i za dveřmi hrbí. "Sliz jeden zasranej." Hodil po obrazovce ovladač. "Chcípni, kurvo! Chcípneš! Když on, tak ty taky." Hlasitě se tomu zasmál. Ještě jednou se podíval na běžícího kapitána. Ty se máš, kamaráde! Moci tak odsud odejít. Copak by to šlo? Komu bych svěřil dozor? Zhluboka si vzdychl. Sáhl po telefonu. "Svolejte radu státu. Okamžitě! Experiment začal!" Hodil sluchátko na stůl. Vstal a pomalu si došel pro zahozené dálkové ovládání.
Jedna z obrazovek se rozezvučela. Sedl si, a zálibně pozoruje mladou ženu. Stojí před zrcadlem a zapíná si podprsenku.
Taková kočička. Usmívá se. Roztomilá... roztomilá... Zvedl telefon.

- - -

Zabouchl za sebou dveře až jejich skleněná výplň zařinčela.
Je to možný? Prý momentálně nepočítají s dalším letem! Mám prý počkat! Já! Tvrdnout tady! Kurvy jedny! Co asi za tím je? Maj někoho jinýho? Kde by ho vzali?!... Čekat! Já! To je neuvěřitelný! Otočil se na budovu Vesmírného výzkumu. Hlavně, že si postavili tohle monstrum. To se pak nedivím, že nemaj prachy. Kdyby všechny kurvy na světě chcíply, to by byla krása! To by bylo! Bezděky sevřel dlaně v pěsti. Mám ještě někam jít? Kam? Stejně by to bylo zbytečný. Nač se s těma hovadama rozčilovat! Půjdu se projít po městě.
Rozhlédl se po okolí a vydal se směrem k řece. Ušel asi sto metrů, když začaly padat první dešťové kapky.
No to snad ne! Ani ta příroda není se mnou! Otočil se a rychle utíká domů.

Zvláštním klíčkem si otevřel osobní schránku. Byla v ní pouze jediná bílá obálka. Hlavičku Výzkumu pro zdokonalení člověka nebylo možné přehlídnout.
Vzal ji do ruky. Co ti mi můžou chtít?
Nečekal ani domů, ale spěšně obálku otevřel. Použil přitom klíčku jako nože.
Vyndal dvě kartičky. První byla pozvánka do ústavu a druhá jeho osobní karta. Dívá se na ně a nechápavě si je znovu a znovu pročítá. Zvou mě?! A už na zítra! No to budu opravdu zvědavej. Ten kretén Sam na mě bude čekat v hale. To je let, co jsme se neviděli. Poznám ho vůbec? A profesora?
Zamyšleně došel až před své dveře. Odemkl. Jen se zul už se z obýváku ozval telefon.
"Kapitán Bell, prosím."
"Universita, institut pro zdokonalování člověka, dostal jste naši pozvánku?"
"Ano, právě ji čtu."
"Další materiály vám posíláme optickou poštou."
"Ano a ... " Chtěl se ještě na něco zeptat, ale žena okamžitě zavěsila. No to je chování! To musí bejt megera, ten hlas! Co vod nich můžu chtít! Snad aspoň ten úkol bude za něco stát? To se dozvím... Tak copak mi ten starej bláznivej dědek posílá? Popošel k monitoru a nastavil ho na příjem pošty. Cože?! Dlouhověkost hraničící s nesmrtelností? Co to je?! Začetl se do zprávy.

Před ním šlo asi deset lidí. Nezdálo se, že by se vzájemně znali. Jeden si nevšímal druhého. Muži měli většinou uniformu nebo oblek a kravatu, ženy kostým. Vedle aktovek a kabelek si ještě každý nesl přes rameno tašku s osobním přenosným počítačem.
Trošku zpomalil, aby nešel s nimi v tom podivném houfu samotářů, a taky, aby si je prohlédnul.
Připadalo mu směšné, jak všichni přihrble spěchají do práce. Občas se některý z nich podíval na hodinky a okamžitě zrychlil chůzi. Ostatní samozřejmě rovněž přidali do kroku.
Teda to bych nemoh. To ne. Ráno přesně na minutu, v poledne dvacet minut na oběd a večer přesný odchod. Už abych zase byl nahoře.
Houfek lidí vešel do rozlehlé univerzitní zahrady. Vrátný u vchodu se na něj netečně podíval. Chtěl rovněž vejít.
"Haló, haló! Kampak, kampak?!" Zakřičel za ním muž ze své prosklené kukaně. "Stůjte! Kam jdete?"
Otočil se na něj. Nějak se mu nechce s tímhle staříkem diskutovat, proto normálním hlasem odpoví. "Na univerzitu."
"Tak na univerzitu?" Přejel ho nenávistným pohledem. Podíval se dlouze na jeho plátěné kalhoty a tričko. "To by mohl říct váženej, kdekdo. Tady to není holubník! Rozumíte?!“ Vstal z křesla a chytil se za klopy saka. „Sem jen tak nesmíte!" Zvyšuje hlas "Máte nějakou propustku!" To už doslova zařval.
Občas ho baví hrát si s lidmi. Usmál se na dědka. "To víte, že mám." Zakýval hlavou a stojí klidně před vrátnicí.
"No tak, že byste mi jí laskavě ukázal?!"
"To víte, že ano." Znovu se usmál a položil před malé okénko svoji kartičku.
Vrátný ji dlouho studoval. Občas se na něj podíval. Pak ji vsunul do identifikátoru. Nakonec někam volal. Hovor ho zřejmě dost vyděsil. Rychle mu hodil kartu zpátky a přes okénko zabručel. "Můžete jít!" Bez jediného slůvka omluvy.
Sebral doklad, zasalutoval. "Tak naschle, dědulo." Nečekal na jeho odezvu a spěšně vešel do parku.
Dědek hnusnej, ani slovíčko "promiňte". Podnik se prý pozná podle vrátnýho a hajzlů. Takže vrátnej je tady strašnej. Určitě vysloužilej voják. A jestli tady budou mít posraný a smradlavý hajzly, tak to abych raděj balil kufry. Takovýhle to tady dříve nebylo. To teda ne. Ten dědek, ten mi dal. No jo, je zvyklej na větší perzóny. Poslední asistentek odsud je víc v televizi než já.
Odplivl si na trávník. Kolem něj akorát procházela starší žena v uniformě vesmírného výzkumu, v jejím pohledu uviděl pro změnu opovržení, štítivě se mu vyhnula. Podíval se za ní a znovu si odplivl. Ty seš taky důležitá. Krávo jedna, aby ses nezbláznila, nebýt mě tak tady těžko dřepíš na prdeli. Já dokazuju teorie. Já můžu bejt zejtra bradou vzhůru a oni si tady hezky hačaj. Kurvy jedny zasraný!
Rozhlédl se po parku, všechny rostliny zde byly sladěny do veselých teplých tónů, po nízkém jasně zeleném trávníku se procházel párek bílých pávů. Sameček právě roztáhl ocasní péra do vějíře. Podobnost s jemnou krajkou byla úplná. Dívá se na toho zvláštního páva, ale špatnou náladu mu to nezlepšilo. Spíš naopak. Vztekle nakopl malý kamínek na cestičce.
Tak tady se prochází největší světové mozky. No, udělali si to opravdu hezký, aby ne. Trávníčky, pískový cestičky, kytičky, fontánky. To se tu bádá. Musí přeci odreagovat ty své vzácné přepracované šedé kůry. Výkvět lidstva... Šmejdi! Vobyčejný šmejdi, ale uměj v tom chodit...
Celou tu dobu, než došel k hlavní budově, se v duchu jen vztekal. Unikla mu tak zvláštní zvířata umístěná v klecích za budovou prezidenta pro vědu. Jindy by se jistě udiveně podíval po ovci se psím tělem, vepříkovi s malilinkatou hlavičkou a obrovskými kejtami. Dnes jde, nevidí, neslyší. Jen při chůzi občas nakopne kamínek.
U dveří do univerzitní budovy stojí několik ozbrojených strážců. Bell očima hledá velitele. Všechno to jsou mladí kluci, zatím bez hodnosti.
Asi šetřej, tak sem postavili tyhle děti. Napadlo ho a bez dalšího rozmýšlení, prvnímu, který mu přišel do rány, podal své doklady a pozvánku.
Uniformovaný mladík si je pozorně prohlíží. Najednou prudce zvedne hlavu. "Vy jste kapitán Bell?" Zakřičí na něj. Hoch už neumí jinak mluvit, připadá mu přirozené a normální, že se musí křičet. Ne tak Bellovi, není na takové jednání zvyklý. Svraští čelo a snaží se říci, co nejlhostejněji. "Ano, to bych byl, máte to tam přeci napsaný a co je úřady zapsáno, o tom se přeci nepochybuje." Zvedl ukazováček, "To nevíte, mladý muži? Základní poučka na přežití v tomhle světě."
Mladík zčervenal. Dobře ví, koho má před sebou a mrzí ho, že jeho idol se k němu chová tak zvláštně. "Ano... ano... promiňte...", koktá, "víte, velitel nám o vás vyprávěl..." Strážce je celý rozčilený, žmoulá v ruce jeho doklady a obdivně mu civí přímo do obličeje. Jindy by ho to rozčílilo, ale tady mu tím vrátil dobrou náladu. Usmívá se a mlčí, baví ho mladíkovy rozpaky.
Tak jakpak se z tohohle, hošánku, dostaneš? To ti pan velitel nepovídal... Skrz skleněnou výplň dveří si všiml silnějšího muže. Á já o vlku, támhle už k nám kráčí hodnost.
Vchod se otevřel a rychle vyšel velitel stráže. "Co se tady děje?" Zařval a podíval se na něj nepřátelsky. "Ááá...", ujelo mu. Aby to skryl, honem zasalutuje a ještě silněji zakřičí. "Vítáme vás, kapitáne Belle, na univerzitní půdě." Doslova vyrval strážci jeho doklady, které mladík neustále křečovitě svíral v ruce a se servilní uctivostí mu je vrátil. "Omluvte nás za zdržení. Jistě ho pochopíte. Zrovna, zrovna včera jsme o vás mluvili, probírali jsme váš sólový let na Venuši a najednou vás vidět živého před sebou, to se, myslím, poštěstí málokomu."
Usmál se a zavrtěl hlavou. "Nic se neděje. Opravdu ne. Vždyť přeci nejsem žádná vysoká vojenská perzóna." Ohlédl se po mladém strážci. "Akorát... mohl bych vás o něco poprosit?"
"Samozřejmě, pane."
"Nevyvozujte z toho pro nikoho žádné sankce. Ano?"
"Samozřejmě, pane." Znovu mu ukázkově zasalutoval.
Bell se napřímil a lehce pokýval hlavou. Letmo se ještě podíval na mladíka.
Je krásné dělat dobré skutky, ten kluk na mě nikdy nezapomene.
Tahle scénka mu úplně zlepšila náladu. Do dveří vešel s úsměvem.

V hale už na něj čekal mladý poručík profesorův asistent. Potřásli si krátce rukama. "Pojďte Ione, představím vás vědecké radě."
Překvapilo ho to. "Hned?... Myslel jsem, že nejdříve zajdeme za profesorem. Musím se ho ještě na všechno zeptat."
"Tak se ptejte mě. Generál je zaneprázdněn."
"Děkuju, Same,“ podíval se mu do očí, „neuražte se, ale jedná se o osobní rozhovor s profesorem."
"Nevím." Sam se nejistě rozhlédl po hale. "Opravdu nevím..."
"Nešlo by to nějak pro starýho známýho udělat? Same..." Snaží se dát do hlasu co nejvíc prosebný tón. "Same, zaskočím na chvíli za Altheimem, určitě se na mě nebude zlobit, jsme tak domluvený, že když začnu cokoliv nového, tak přijdu nejdříve za ním." Podíval se mu do očí. Viděl, jak se nemůže rozhodnout.
Nakonec řekl jen, "A je to pro vás, mluvit s generálem, opravdu důležité?"
"Ano." Odpověděl mu sebejistě. Ty hovado, co furt meleš o jeho hodnosti. Teda už abych byl zase nahoře nebo tady nevydržím… s generálem...
Sam sevřel ústa a bylo na něm na první pohled poznat, jak usilovně vymýšlí nějakou výmluvu. Zřejmě ho nic nenapadlo, protože už dost dlouho mlčí a pouze pokašlává. Všiml si Bellova upřeného pohledu. „Tak Same, minutka s profesorem? Je to takový problém?“
Sam se vysmrkal se a hovoří s velkými rozpaky a bolestným výrazem v obličeji. "Znáte gen… profesora... Kdybyste ho vyrušoval pro maličkost. A navíc, on má skutečně moc práce..." Opět si nervózně odkašlal. "Ani já k němu dnes nesmím. Tak to Ione, prosím, zvažte." Poslední slova skoro zakřičel. Působilo to dost zvláštně, protože celý rozhovor mluvil tichým nevýrazným hlasem. Vůbec celkový dojem z jeho osoby byl takový nijaký.
"Bohužel, musím." Trval nekompromisně na svém Bell. Chtěl by už mít tenhle rozhovor za sebou, ví, že Sam nedokáže prostě nikomu říct ne, ale nějaký pocit sympatie nebo přátelství k tomuhle člověku nikdy nepocítil, i když už mu kolikrát pomohl. Ta pomoc nebyla ze Samovy dobroty, ale ze slabosti. Takový člověk nechce být hodný dobrák, jenže se nedokáže skoro nikomu vzepřít. Bojí se říci ne. Slizká dobrosrdečnost.
Tenhle Ionův postřeh se hned potvrdil. Asistent se nejdříve podíval kolem sebe a pak na hodinky. "Je za deset deset, rada zasedá v jedenáct. Máme hodinu deset minut. Tak honem běžte, já tady na vás za půl hodiny budu čekat."
"Dobrá, jako že jsme se minuli. Ano? Vidíte, že tu nikdo není." Rozmáchl se rukama kolem sebe.
Sam pokrčil rameny a přihlouple se usmál.
Musím tomu tupci ještě něco říct. Taky se servilně usmál a pokýval hlavou. "Chápu vás, Same. A díky, máte to u mě." Nečekal na další proud Samovy hrané laskavosti a vyšel na schodiště. Na třetím schodu si vzpomněl, že se nezeptal, kam má jít. Obrátil se a uviděl Samův vzteklý obličej. Dělal, že si ničeho nevšiml a schválně bodře zahulákal. "Jó, profesor je pořád ve třetím patře?"
Sam se jeho zvučného hlasu lekl a jen přikývnul hlavou. Když se znovu přesvědčil, že v hale skutečně nikdo není, tiše, že ho skoro nebylo slyšet dodal. "Ano, nic se tady za ty roky, co jste tu byl naposled, nezměnilo."
No to bych nerek, napadlo ho, ale radši už mlčel.
Tak mám půlhodinky čas. To by mělo stačit.
Jde po schodišti a přitom si všechno prohlíží. Opravdu univerzita se nemění, támhle je ta přiblblá socha Pocta dobyvatelům vesmíru, támhle maketa DNK... Měděná deska s nápisem Univerzita Jofryho a Institut pro výzkum zdokonalování člověka... dveře do studovny... Proč se to vlastně jmenuje univerzita, když sem smí jít studovat ročně pět vybranejch odborníků z armády? Asi by museli měnit všechny tabulky, dopisní papír, to by bylo peněz. A nakonec, mě to může bejt ukradený. Ježiš, co je to támhle za ženskou?
Nechápavě se dívá na docela pohlednou blondýnu. Co to má s rukama a nohama? Takový divný, hubený a jako by ji na nich rostla srst. No to snad ne.
Žena si všimla jeho pohledu a honem se ztratila v jedné z pracoven.
Co to bylo? A támhle zase ten chlap má zobák, orlí zobák a i oči! Do čeho jsem to zase vlez?! Co tady vlastně teďka zkoumaj? Bude mi to muset drahej profesor Altheim vysvětlit, jinak jdu od toho!
Zaklepal na dveře profesorovy pracovny a okamžitě vstoupil, nějakými formalitami, jako je čekání na vyzvání ke vstupu se nikdy nezabýval. Občas se tím přivedl do zajímavých situací, ale bavilo ho přistihovat lidi. I dnes se mu zdálo, že profesorova tajemnice byla až nějak moc blízko u starého pána.
"Dobrý den, profesore, mám málo času, můžeme si na chvilku promluvit?"
Profesor se chvíli nechápavě díval do jeho tváře. "No ano, kapitán Bell!" Rychle vstal a podával mu ruku. "Vítám vás, musím se přiznat, že jsem vás po tý době, co jste pro nás dělal ty experimenty na Venuši, nemohl poznat." Odkašlal si zrovna tak nervózně jako Sam.
"To se vám ani nedivím, nepoznal mě skoro nikdo, to víte, nebylo to tam odpočinkové sanatorium." Nutí se do veselosti, ale má ze všeho takový divný, velice nepříjemný pocit. Ty lidi před ním chtějí něco zamlčet nebo jaký by byl jiný důvod té nervozity?
Profesor se rozesmál. "To vám věřím, to ano. Proto jsem si přál, aby jste byl náležitě oceněn."
"Děkuju, nestěžuju si, ale včera jsem dostal tuhle pozvánku." Podal mu malou kartičku. Profesor se na ni jen letmo podíval.
"Ano, to je pozvánka na genetický experiment. I to je vážený, součástí vašeho ocenění."
Bell se na něj nechápavě podíval a chtěl něco namítnout, ale profesor pokračoval ve své řeči. "Vidím na jedenáctou, ale měl na vás v deset čekat můj druhý asistent? Tak..." Profesor dost dobře skrýval podráždění, Bell si toho ani nevšiml a skočil mu konečně do řeči. "Tak jak to, že jsem tady? Asi jsme se minuli, myslel jsem, že můžu zajít rovnou k vám."
"Samozřejmě" Profesor si nasadil brýle a sedl si na své místo. "To jste udělal správně, máte ke mně důvěru... stejně bych si s vámi musel nejdříve popovídat." Profesorův hlas nezněl moc přesvědčivě, teď už si i Bell všiml, že má vztek. Zřejmě ho svojí návštěvou zaskočil. Bellovi začínalo být v pracovně nepříjemně. Stál tady jak žáček před učitelem. Nikdy se takhle profesor nechoval, vždycky mu ke každému novému pokusu řekl všechna pro i proti na rovinu. Přemohl se a přátelsky se na Altheima usmál. "Mohu se tedy ptát jako jindy?"
"Proč byste nemohl?" Altheim zahrál dokonalý údiv. "Ale jsem to hostitel, zapomínám, posaďte se přeci." Horlivě ukázal na volné křeslo proti svému stolu. "A asi bude lepší, když vám na úvod řeknu pár slov sám."
"Budu jen rád, protože opravdu nevím, co si pod vaší nabídkou, maximálního prodloužení života, mám představit. Pokud to je pravda a mohl bych se dožít dalších tisíciletí, bylo by to něco, něco..."
"Je to pravda!" Vykřikl najednou profesor. "Uzavřel jsem výzkum, a tady." Otočil se a vzal ze stolku za sebou malou měděnou krabičku. " Tady je výsledek." Odemkl zámek a nadzvedl víčko. "Podívejte Ione, sen mnoha generací, elixír nesmrtelnosti."
Kapitán povstal, aby se mohl podívat, v krabičce ležely tři zelenošedé ampule.
Profesor chvilku počkal, aby se na ně dostatečně vynadíval. Pak opět krabičku pečlivě zamkl. "Tohle", něžně pohladil měděné víčko, "Tohle je moje celoživotní práce."
"Gratuluji vám, ale zní to tak neuvěřitelně. Jste si skutečně jistý, že váš objev není omyl? Pořád se mi to zdá jako neskutečná báchorka."
"Ale je to pravda! Ne báchorka! Všechno máme experimentálně a simulačně potvrzené." Profesor zvýšil hlas a zrudl. "A jestli mi nevěříte, nemusím s vámi spolupracovat. Víte vy, co máme zájemců?! A kdybych to uveřejnil v televizi, zájemci by nás převálcovali. A vy, místo děkuji, mě tady urážíte!" Profesor prudce vstal. "Prý jestli jsem si jistý? To mi ještě nikdo neřekl," zabodl prst do vzduchu proti Bellovi, "Kdo jste pane?! Co jste vynalezl vy? Zmůžete se jen na to letět tam a zase zpátky! Nic jiného!"
Bell se začal potit, díval se na toho uraženého ješitného staříka. Teď ho snad klepne pepka a mě zavřou. Proč jsem nedržel hubu. Jsem skutečně idiot, dobrej jen na pilotování... a jestli mi v kabině není líp, než se tady srát s takovejma hovadama a úslužně se usmívat...
Profesor ke všemu začal rychle přecházet po místnosti a něco vykřikoval, nerozuměl mu. Strašně se mu chtělo smát.
Tak snad už by to mohlo stačit, kdy přestaneš. Nesmím holt všechno hned říkat, snad si to u něj vyžehlím. Olízl si rty. "Máte pravdu pane profesore, jsem idiot. Samozřejmě, že vám věřím, nechtěl jsem vás urazit. Je to má hloupost, nedovedu pochopit jak je to možný. Jsem pilot, technik, celý život sedím v kabině rakety, sám. Odvykl jsem komunikovat, proto jsem se špatně vyjádřil," sepnul ruce, "chápete mě? Chápete?"
Profesor se na něj podíval, zdálo se, že se uklidnil. "Jistě." Řekl už normálním hlasem a dokonce se pokusil usmát. "Jsem unavený, podrážděný." Přešel k Bellovi a poklepal mu na rameno. "No zapomeňme na to. Asi jste se chtěl zeptat, jak je to možné, že kapitáne?"
"Ano." Až přehnaně horlivě zakýval hlavou.
Profesor Altheim si sundal brýle, chvíli je držel v ruce za nožičku a pohupoval si s nimi. "Jak vám to nejjednodušeji vysvětlit? Geny a chemie, Belle, jsou všemohoucí." Roztáhl paže a podíval se mu do očí. "Nemá cenu vám tady dlouze vysvětlovat, jak je to možné. Prostě se nám podařilo přijít na způsob přenosu různých genetických informací. Mezi živočichy to šlo celkem bez problémů, od psů získá člověk čich a vyšší práh pociťování bolesti, od aligátorů kůži, od gepardů rychlost a dokonce jsme izolovali ze svatojánské mušky gen, který ji umožňuje zářit. Člověk se tak stane dokonalejší, bude lépe slyšet, vidět, běhat a bude i tisíciletý. Gen dlouhověkosti jsme izolovali nejdříve ze želvy, ale podařilo se nám vyřešit problém přenosu genetických informací mezi faunou a flórou a tak jsme použili genetickou informaci ze sekvoje. Dítě s jejími geny se už narodilo!" Profesor bezděky začal zvyšovat hlas. "A my šli ještě dál," udeřil pěstí do stolu, "a my můžeme zajistit dlouhověkost i už žijícím lidem. A nejen dlouhověkost!" Prudce chytil Bella za rameno a zacloumal jím. "Aktivní dlouhověkost. Slyšíte?!" Pěstí udeřil do stolní desky. "Aktivní! Objevil jsem látku zabraňující tvorbě senilních plak, takže," opět bouchl pěstí, "žádní chromí senilní stařešinové! Aktivní lidé! Nesmrtelní! Nesmrtelní! A já, já je stvořil!" Poslední slova profesor zakřičel, co mohl nejhlasitěji.
Bell sedí jako zhypnotizován naproti profesorovi. Zapomněl, že se chtěl zeptat, proč vybrali za odměnu zrovna jeho. Zapomněl na tu podivnou blondýnu i sokolího muže. Na svůj neurčitý pocit strachu. Na přetvářky tady těch lidí. Dívá se jen na měděnou krabičku. "To je opravdu splnění snu. Budu moct letět skoro kam budu chtít a dožiju se přistání! A žádný zmrazování. Budu moct monitorovat celý let. Každý den budu moct sledovat zvláštnosti vesmíru. To je užasné!" Zašeptal.
"Ano, kapitáne Belle, to je hlavní účel těchto ampulí. Doletět na Alfu Centaury a vrátit se zpět na Zem. A pečlivě sledovat vesmír během letu. Zjistili jsme, že automaty, jsou bohužel jen opravdu automaty a přehlédnou tu zvláštnost, se kterou my tady na Zemi nepočítáme a tím pádem jim ji nezakódujem do paměti. A tak přicházíme o drahocenné informace o vesmíru. To se živému člověku s vašimi zkušenostmi nemůže stát."
Bell je úplně ohromený, neustále jen opakuje. "To je úžasné... úžasné!"
"Ano, kapitáne. A nyní pojďte se mnou před vědeckou radu. Podepíšeme s vámi smlouvu a hned vám dám jednu injekci."

Všechno proběhlo rychleji, než čekal. Před radou mu přečetli smlouvu, ve které souhlasí s experimentem. Bylo to tak nečekané a nádherné, že ani neposlouchal, co mu čtou. Když mu podali smlouvu do rukou, nemohl se soustředit na čtení, a tak ji raději hned podepsal. Sotva odložil starodávné pero, všichni mu přišli potřást rukou. Nevnímá další slova a úsměvy, dívá se jen na ty ampulky, které leží na stole před předsedou.
Konečně i ten vstává, bere krabičku a jde k němu. Potřásl mu rukou, jako ostatní a předal krabičku profesorovi. Ten mu okamžitě píchl do žíly obsah jedné z ampulí. Trochu to píchlo a chvilku se mu točila hlava. Jinak nic.
Až za branou parku mu došlo, že nikde neviděl profesorova asistenta Sama. Místo něj tam byl úplně jiný chlap. Asi měl důležitější práci. Napadlo ho a víc se tím nezabýval.

Neví co, ho probudilo. Otevřel oči. První co si uvědomuje, je tma. Všude je tma a něco mu leží na prsou. Nepříjemný, skoro bolestivý tlak. Nemůže se pořádně nadechnout. Chce honem vstát a rozsvítit. Pohne rukou. Na tváři ucítí něco ledového.
"Áááá..." Vykřikne.
Někde se rozsvítilo světlo, ozářilo jeho ložnici a Bell se pomalu probírá. Chce si otřít čelo, ale nemůže pohnout rukama. Dojde mu, že to ledové byla jeho vlastní úplně zmrtvělá ruka. Snaží se pomalu vstát. Bolí ho celé tělo, ale konečně se mu to podařilo. Masíruje si studenou paži a jasně cítí, jak mu v ní začíná proudit krev. Pod hrudní kostí ho tak divně tlačí.
To se mi ještě nestalo?! Co to se mnou je? Možná aklimatizace na život znova na Zemi. Dlouho jsem tady nebyl. To bude ono. Už abych zase letěl. Profesor říkal za měsíc.
Snaží se znovu usnout. Poslouchá rytmický tikot hodinek. Špatně se mu dýchá, ale snaží se zkoncentrovat a nemyslet na to.
Jsem jak hysterka, jen mě píchne, tak vyvádím... A přitom to je tou aklimatizací. Snaží se sám sobě vysvětlit neznámou bolest. Nesmí se to nikdo dozvědět nebo už nepoletím. To přejde. Zhluboka dýchá. Cítí jak mu přerývaně buší srdce.
Usnul, když venku začalo svítat.

Probudil ho pípot budíku. Chtěl rychle vstát, ale tentokrát má úplně mrtvé nohy. Tře si studenou kůži a připadá mu to, jakoby hladil nohy nějaké mrtvoly. Na lýtku necítí vůbec dotyk prstů. Vzal z nočního stolku injekční jehlu a píchl se. Ne, nic necítí, konce nohou má úplně znecitlivělé.
Tohle už snad není normální! To vypadá jakoby mi odumíraly nohy! Celý se zpotil. Zoufale se snaží s nimi pohnout. Nejde to. Chce se postavit, ale upadne. Vyschlo mu v ústech. Strašně se mu chce pít. Doplazil se do kuchyně. Vzepřel se na jedné ruce a druhou otočil kohoutkem. Vzal ze stolku skleničku a nalil si vodu.

Hltavě pije. Voda mu teče za tričko. Zkusil trochu pohnout nohou. Už to jde. Za chvíli si může i stoupnout. V nohách ho nepříjemně řeže, ale opět mu do nich začíná proudit krev. I píchnutí už ho normálně zabolelo. Začaly ho svědit žíly.
No, co tohle mám? Měl bych zajít za doktorem? Ještě počkám. Když mě to chytne potřetí, tak za ním půjdu. Nesmí se stát, že bych neodletěl.
Omyl se studenou vodou. Na jídlo dnes neměl vůbec chuť, jen se zase napil. Najednou měl pořád žízeň.
Celý den se cítil tak divně, vyšel si na procházku, ale rozbolela ho strašně hlava a občas mu rukou nebo nohou projela bolest jako jehla, a tak se vrátil domů.

Nesmím na to myslet. To určitě nic není… čím víc si to říká, tím víc je nervózní.
Nejde to nemyslet na bolest.Vtíravé myšlenky ho pronásledují.
Sedl si a vzal měřič tlaku a teploty. Přiložil si ho na paži. No všechno mám v pořádku.
Znovu si přiložil přístrojek k ruce. Je to tak, nic mi není! Štípl do nohy, aby se přesvědčil, že je má v pořádku.

Večer se u něj dostavily nové příznaky. Najednou se mu z ničeho nic, i když třeba sedí rozbuší prudce srdce a začne se mu točit hlava.
Snaží se být v absolutním klidu. Sedl si do křesla, opřel si hlavu o polštář. Zavřel oči a pravidelně dýchá.
Co to se mnou je? Nesmím na to prostě myslet… všechny funkce mám v pořádku. Musím něco začít dělat.
Vzal si knížku a pokouší se zaměstnat čtením. Nějak se mu to nedaří, písmenka se mu slévají v černé čáry. Něco ho píchlo v hlavě. A znovu.
Opět se opřel o polštář a zavřel oči.
Dýchá pomalu a hluboce. Píchání přestalo.
Podíval se do knížky.
Červené stránky mu kmitají před očima. Modré písmo se zvětšuje Víc, stránka modrá… Zatočila se mu hlava, Néééééééééé …, odhodil knihu, co nejdál od sebe
Co to? Co to je?
Podíval se na sebe. Tričko má také červené. Krev! To je krev! Došlo mu. Honem běží do koupelny. Podíval se do zrcadla a udělalo se mu nanic. Z nosu mu proudem teče světle červená krev.
To se mi ještě nestalo!
Snaží se krev smýt, ale nedaří se mu to. Zacpal si nosní dírky vatou. Není to nic platné.
Co jen mám dělat? Co? Člověk je tady tak sám. Koho zavolat? Koho? Kdo by mi pomohl? Dívá se na telefon. Komu zavolat? Nemám komu. Nemám. Nikoho nemám.
Přepadla ho lítost. V očích má slzy. To je strašný, já jsem na tomhle zkurveným světě úplně sám. "Sám... sám..." Křičí strachy do prázdných místností. Všude je ticho a klid. A krev mu neustále teče. Celá koupelna, sedačka, koberce... všechno kudy běží nebo si sedne, je hned celé od krve. Dostal strašný strach, že je to konec. Ne, nechce se mu umřít. Má být přeci nesmrtelný! Lhali mi? Lhali! Musím jim zavolat. Podíval se na telefon.
To byla jeho poslední myšlenka, než omdlel.

Probrala ho strašná zima. Ještě nikdy nepocítil takovou zimu. S námahou vstal ze země. Snažil se upamatovat, co se to s ním stalo. Rychle si sáhl na nos. Měl ho plný zaschlé krve.
Oddychl si.
Umyl se. Ulevilo se mu. Dostal dokonce kromě žízně i hlad.
Otevřel ledničku. Byla prázdná. Chvíli se do ní díval až mu došlo, že musí jít nakoupit.
Pomalu a opatrně, aby se nebouchl do nosu, se oblékl, vzal si peníze a vyšel ven.
Na chodbě potkal sousedku. Pozdravil jí. Podívala se na něj tak nějak divně. "Jé, pane Bell, vy jste jak stěna. Není vám zle?"
Co jí na to odpovědět? Kývnul hlavou a šeptnul. "Je." Skoro se lekl toho svého sípavého hlasu.
"Měl byste teda raděj zůstat doma."
"Bohužel musím pro jídlo."
"To ano. To ano." Podívala se na něj a honem odchází ke svým dveřím. Před nimi se ještě zastavila a zakřičela za ním. "A kdybyste náhodou něco potřeboval, tak zazvoňte." Dveře se zabouchly.
Přišlo mu to docela líto, že se nenabídla, že mu dojde nakoupit. Ty řeči o pomoci si mohla odpustit. Měla mlčet. Zřejmě to řekla pro klid svého svědomí. Lidi hubou naslibují a vypomůžou. Jen hubou. Vzdychl.

Znovu ho přepadla ta zvláštní lítost. Ten pocit beznaděje. Samoty. Po tvářích mu stékají slzy. Hlasitě vzlyká. Proč? Proč to takhle se mnou dopadlo?
Dovlekl se z nákupu domů. Hlad ho mezitím přešel. Měl jen žízeň. Vypil litr vody. Sedl si do křesla a usnul.

Je mu stále hůř. Třetí den se mu zdá, že mu chladne celé tělo. Když se ráno probudil, nemohl vstát z postele. Ještě nikdy se necítil tak slabý. Podíval se na hodiny. Nemůže se nějak soustředit. Vidí ciferník, ale rozostřeně, spíš se mu zdá, že se dívá na několik vzájemně se překrývajících budíčků. Podíval se po místnosti. Ačkoliv má roztaženo a do ložnice mu svítí sluníčko, všechno kolem vidí jako v šedé mlze. Špatně a těžce se mu dýchá. Znovu se mu rozbušilo srdce. Snaží se silou vůle vstát. Spadl z postele a strhnul sebou i věci z nočního stolku. Malý budíček ho uhodil do hlavy. Ztratil na chvíli vědomí.
Když konečně znovu otevřel oči, uviděl svůj byt nádherně prozářený slunečním světlem. Ta divná mlha zmizela. Podařilo se mu vstát. Podíval se na sebe do zrcadla. Má úplně šedivý obličej, bílá ústa a... Co to jen... To snad ne...
Podíval se na sebe ještě jednou. To nikdy u nikoho neviděl. Tak malé oční panenky. Co to se mnou proboha jen je?!
Zavřel oči a znovu je otevřel. Nic. Přikryl si otevřené oči dlaněmi. Opět nic. Panenky nereagují na změnu světla, zůstávají na té neuvěřitelné špendlíkové velikosti.
Najednou se mu udělalo na zvracení. Neví, jestli ze strachu nebo z čeho. Honem doběhl na záchod.
Zvrací do mísy žlutozelenou tekutinu. Bolest mu projíždí žaludkem. Nesnesitelně ho pálí v krku. Myslí jen a na jediné. Nepoklknout zvratky, neudusit se. Takhle umřít, to by bylo hloupý.
A jak najednou bolest na něj přišla, tak najednou přestala. Sedí celý malátný na podlaze a opírá se zády o záchodovou mísu. Cítí se slabý, strašně slabý, ale aspoň ho nic nebolí. Takle to opravdu nejde. Zajdu za doktorem. Je to ta aklimatizace, musí mi na to něco dát. Už abych byl odsud. Takhle mi nebylo ani v beztíži, a že to bylo něco. Podíval se okénkem na oblohu. Doma jsem jen tam nahoře. Jen tam... Teď musím za tím doktorem...

Domů sotva došel. Bolelo ho celé tělo a zdálo se mu, že má teplotu. Sáhl si na čelo a tváře. Úplně mu hoří.
Ještě se nepřevlékl a už se honem běží napít. U doktora mu nic nenabídli a jemu už se jazyk lepí na patro a v krku ho nepříjemně škrábe.
Vypil asi pět sklenic vody. Bolest v těle trochu ustala. Sedl si do křesla a vyndal z tašky vitamíny od doktora.
Prohlíží si barevné dózičky. Mám si je brát pětkrát denně. Prý mi to pomůže, podle něj mi nic není, je to jen reakce na dlouhý pobyt ve stavu beztíže. Má pravdu... Jenže, proč jsem tyhle příznaky neměl nikdy předtím?
Polkl několik barevných tabletek. Asi stárnu. Stárnu? Ale podle Altheima budu žít tisíce let! Ale jestli budu mít problémy s nemocemi stáří, tak takový život by stál za hovno. Teda to je hrozný, jak mě všechno najednou bolí. A ta ruka do který mi doktor píchnul tu utišující injekci. Tu mám v jednom ohni.
Vytáhl si rukáv a prohlíží si předloktí. Místo vpichu mu úplně zezelenalo. Teda ten mi udělal modřinu. Hovado! A nějak mi ta ruka nabíhá.
Vykasal si i druhý rukáv, aby si porovnal paže. Ale to... Dívá se na druhou ruku a vidí na ni náplast. To mi dělal na týhle... tu modřinu mám od profesora! Zajdu za ním zítra.

Profesor nasadil káravý otcovský tón. "Ale kapitáne Belle, vy kvůli nějakému malému píchnutí v těle hned naděláte. To jsem si myslel, že vydržíte víc."
"To není malé píchnutí. Křeče mi kroutí celou ruku i nohy. Mám časté krvácení z nosu. Mrtví mi tělo a podívejte se na mě, copak nevidíte, jak jsem zezelenal?" Vyhrnul si rukáv a strká mu ruku před oči. "Tak se podívejte!" Přestává se pomalu ovládat. "No prohlídněte si to! A pořádně!" Řve.
Profesor Altheim se na něj upřeně podíval. "Nic nevidím, jen obyčejnou modřinu. To jste si všechno vsugeroval. A ty křeče a odkrvování, to je reakce na dlouhodobý pobyt ve vesmíru, ale to už vám řekl váš lékař. Takže nezmatkujte. Ano? Nebo se už na další lety necítíte? Tohle, co jste mi tady předvedl by stačilo k penzionování."
V jeho hlase Bell cítí výhrůžku. Ano, odvelují kvůli menším psychickým vybočením. Zalekl se toho. Co by tady na Zemi dělal. Mírnějším hlasem chce profesorovi všechno vysvětlit. "Dobře, ale..."
Profesor ho nenechal domluvit. "Kdyby se vám zdálo, že je vám moc zle, tady máte mojí vizitku a zavolejte mi klidně i domů." Podal mu namodralý obdelníček tvrdého papíru a přešel ke dveřím. Bell chtěl taky vstát, ale nemohl, křeč mu zkřivila celé tělo. Svaly na rukou, nohou i krku se mu natahovaly a smršťovaly, dokud mu úplně neztvrdly. Celé jeho tělo se napnulo a až neskutečně protáhlo.
Profesor stál u dveří. Vypadalo to, že se bojí pohnout. Když Bell přestal křičet, opatrně k němu přistoupil. "Už je vám líp?" Jemně se ho dotkl. Bell nijak nereagoval. "Belle! Belle!" Zatřásl jím.
Křeč mezitím přestala a jeho tělo dostávalo původní tvary.
"Napít!" Vykřikl Bell.
"Ano, ano, už to bude." Profesor honem běží k vodovodu. Bokem vrazil do baněk umístěných na skřínce vedle umývadla a všechny je shodil na zem. "Střepy, to je štěstí." Snažil se usmát. "Tak tady máte vodu... Počkejte, podržím vám sklenici."
Bell se na něj dívá zelenavým bělmem. Dívá se na něj, ale nevidí ho. Nic nevidí, jen cítí.
Profesor si otřel čelo a přešel k telefonu. Vyťukal několik čísel. "Pavle, jste to vy? Okamžitě přijďte ke mně... Ano mám tady dalšího, šlo to rychleji, než jsem čekal... ano, naštěstí ho to chytlo u mě, tak dělejte." Třískl telefonem.

"Vykopejte tu jámu větší." Zakřičel na zahradníky profesorův asistent Pavel.
"Proč, prosím vás. Tohle musí stačit." Mávnul jeden z mužů otráveně rukou.
"Říkám vám, vykopejte to hlubší!" Přiběhl až k jámě. "Hlubší!" Znovu zakřičel.
"Vždyť tohle opravdu musí stačit." Otráveně poznamenal druhý.
"Říkám vám naposled, že ne. Udělejte laskavě, jak vám přikazuji." Brunátní, hlas mu začíná vztekle přeskakovat. S úsměvem ho pozorují. "A nediskutujte se mnou. Já to musím vědět." Zařval ještě na ně, než odešel.
"No jo, no jo. Tak to teda ještě prokopnem." Sklonil se ke kolegovi. "Ten je nějakej chytrej. Co von může vědět vo stromech. Takovej nafoukanej idiot."
"Ví hovno, jen chce buzerovat. To víš, nasrali si tímhle do vlastního hnízda, tak jsou vzteklý."
"Jo a vylejvaj si to na nás. Svině..." Plivnul do jámy. "Kdyby všechny kurvy na světě pochcípaly, to by tu bylo nádherně."
"Jo, to jo." Zasmál se kámošově vtipu. "A co by tu bylo místa!"
"No jo, to se nikdy nestane." Vzdychl si. "Tak kopej, za chvíli ho tady máme. Kdo má toho vola pořád poslouchat."
Zabrali se do vyhazování hlíny.
"A je to. Úplnej kráter jak na baobab." Zabodl rýč do země a sedl si na trávu. "Pojď si taky odpočnout."
Chvíli seděli a mlčeli.
"Nač dumáš?"
"Prej se mu tu nelíbilo. Chtěl zase letět tam." Ukázal do nebe a ušklíb se.
"No tak tu bude doslova zakořeněnej."
Muži se hlasitě rozesmáli, jakoby to byl ten největší vtip.

Postavili ho na břeh velké řeky, která tekla za univerzitním parkem. Vnímá teplo a chlad, cítí přítomnost všech živých bytostí a hlavně má neustále žízeň. Saje kořínky vodu prosakující do země z řeky. Je šťastný, když zaprší a voda mu omyje listy. Celkem nic mu neschází, bude žít tisíce let.

Dokud se jeho tělo úplně nepřeměnilo na kmen velké sekvoje, hlídali ho ve dne v noci, potom už si ho nikdo nevšiml.

Lidé s gepardími běhy, psím tělem, kravskou hlavou, křídly místo rukou, běhají kolem něj bez sebemenšího povšimnutí. Vždyť jim v jejich okolí nepřipadá nic divného, neděsí se navzájem. Takhle se narodit je přeci normální. Copak se někdy rodili jiní lidé?
Je něco strašného v tom jejich zmateném pobíhání. Ty jejich kmitavé nemotorné pohyby jsou snad strašlivější, než oni sami. Je to šílený běh umírajících. Má štěstí. Kdyby vnímal, zešílel by.

Park pustne a sekvoje mohutní. Pravidelně každým rokem poctivě zásobí okolí svými malými semínky.
Sekvojí přibývá. A všude je najednou absolutní klid, nikdo už nepobíhá kolem, nikdo nelétá po obloze. Nikdo nikde. Vůbec nikdo!

Pomalu usychá. Zelené už jsou na něm jen liány. Končí život, který by stačil na let k Alfě Centaury a zpět. Ano, teď někdy by se vracel. Teď. A mohl by přistát třeba támhle u té lavičky. Je poslední v parku na okraji města. Za ní začíná prales. Ano, u té by jistě přistál, už jenom proto, že na ní sedí dva lidi. Malý kluk s tátou. Přišel by blíž. Tiše, aby nepolekal a nepřerušil rozhovor.

"Tatí." Ozve se hoch. "No tak, tatí!" Zatřese otci novinami.
"No copak?" Zabručí muž, trochu otráveně.
"Tatí, jak vzniknul tady ten prales?" Zeptal se hoch a ukázal před sebe.
"Jak vzniknul?" Otec si vzdychnul. "Ten nevzniknul, tam prostě od pradávna rostly stromy a lidí tam bylo málo, a tak je nekáceli a teď je tam prales."
"Hmmm, takže nebyl nějaký první strom, z kterého vzniknul? Třeba to mohla být nějaká sekvoje, četl jsem, že ty se dožívají tisíce let."
"Ne, nebyl žádný první strom. To je přeci hloupost. A běž si hrát. Já si čtu. Nevidíš?" Hoch se pozorně podíval na otce.
"Aha a tati, může se člověk ve strom proměnit?"
"No, to už vůbec ne, prosím tě, kam na takový nápady chodíš?" Nechápavě kroutí hlavou.
"Já jen, že jsem to čet v jedný pohádce, jak nějakýho prince zlý kouzelník píchl do ruky a on se tím píchnutím proměnil ve strom. To tomu zlýmu kouzelníkovi nestačilo a proměnil i všechny princovi poddané v různá zvířata a zrůdy."
"To je opravdu možné jen v pohádkách." Řekl nahlas otec. Kam na ně ty lidi choděj. Si jen myslel. " A nech už mě konečně aspoň chvilku číst. Tady takovej zajímavej článek a ty mě pořád rušíš."
"Zajímavej článek?" Opakoval hoch. "A o čem?"
Otec vzdychl a odložil noviny. "Ale tomu bys těžko rozuměl. Běž si hrát."
"Tak o čem je?" Kňourá synek.
" A když ti to řeknu půjdeš si hrát?" Zkouší otec smlouvat se zvědavým dítětem.
"Půjdu, slibuju. Tak o čem je?"
Otec chvíli přemýšlí, jak přečtené přetlumočit do dětské řeči. "Víš, tady jeden moc chytrý pán představuje své pokusy. Tenhle pán chce zdokonalit chovná zvířata. Víš, třeba kravičky, které budou mít velké vemínko a dávat hodně mlíčka. A nebo prasátka, která budou mít obrovské zadní nožičky. A nebo slepice velké jako pštros, aby dávaly tak velká vajíčka. Prostě ten chytrý pán chce pomoci celému lidstvu."
"To je napsáno v tom článku?" Nevěřícně se ptá.
"Ano."
"A proč to dělá?"
"No, jak už jsem ti řekl. Chce pomoci celému lidstvu." V otcově hlase je už slyšet netrpělivost.
"A má ten chytrý pán injekce?"
"Samozřejmě."
"Jako ten zlej černokněžník." Pokývá chlapec hlavou. "A to bude taky dělat nové lidi?"
"Lidi? To ne! Jak tě něco takového mohlo napadnout? Copak by to šlo předělávat lidi? To přeci nejde." Usmál se na chlapce.
Ten našpulil pusu, dupnul si nohou a trucovitě řekl. " Je čaroděj a je. A tou injekcí začaruje všechny lidi. A tohle je on! Zlej čaroděj! Uvidíš."
Otec se tomu hlasitě zasmál.