Viktor Bocan - Vězňové civilizace
Edmund vešel do Kanceláře a
zavřel za sebou dveře. Mužík na nevysokém křesle se hned
zvedl a podával mu přes stůl ruku.
"Vítejte v naší
společnosti," spustil, "pane... pane..."
"Carpenter,"
představil se stručně Edmund a přijal nabídnutou židli.
Muž přejel po klávesnici počítače.
"Carpenter, Edmund,
doktor filozofie," říkal polohlasem, Ed lehkým kývnutím
potvrdil údaje.
"A... vaše Duše, pane
Carpentere?"
"Jsem Voják,"
odvětil stručně tázaný a podal úředníkovi výpis z
Oddělení R.
"Hm," zakabonil se
trochu muž. "Obávám se,... že zrovna vás naše nabídka
příliš nenadchne. Dříve k nám chodilo hodně Vojáků, ale
teď, co platí nová vyhláška... No, vždyť to určitě víte
sám."
Edmund přikývl. Přesto
zůstal sedět, rozhodnut neustoupit.
"Takže,"
pokračoval úředník a snažil se na tváři znovu vykouzlit
úsměv, "podle vyhlášky vás nesmíme pustit nikam, kde
by to mohlo být nebezpečné. Směrnice z Ministerstva času
mluví jasně a praví se v nich, že za vaši osobu teď neseme
plnou odpovědnost my."
Edmund pokrčil rameny, jako
že je to jejich věc. Úředník se poněkud ztrápeně drbal za
uchem.
"Tedy," řekl
nakonec, "Měli bychom tu teď asi jenom ty...
doprovody."
"Doprovody?" O tom
Edmund ještě neslyšel.
"Hm, ano. Je to asi
jediná možnost, jak vás můžeme někam poslat alespoň trochu
jako Vojáka a přitom si být jisti tím, že se vám tam nic
nestane. Můžete doprovázet nějakou historickou osobnost na
nebezpečné cestě, ovšem na takové, která pochopitelně
dopadla šťastně, to jest, do cíle se dojelo bez větších
problémů. To znamená, že vy si užijete dobrodružství, a my
dodržíme všechny podmínky. Tak by měly být snad uspokojeny
všechny strany. Alespoň trochu."
Edmund pokrčil rameny. Nebylo
to přesně to, co očekával, ale na chvilkové vytržení z té
nejvšednější reality kolem to mohlo stačit.
"Je tu doprovod princezny
Ladaminy na svatbu," začal vyjmenovávat úředník,
"dále doprovod Karla V. při návštěvě Anglie, pak tu
máme několik novějších cest, například byste mohl na
chvíli být jedním z osobních strážců doktora Haabera,
když jel převzít Nobelovu cenu, nebo stát vedle Nelsona
Mandely při jeho prvním projevu po posledním propuštění. A
jsou tu i další možnosti..."
"Ještě si to
rozmyslím," odpověděl Edmund a zvedl se ze židle.
"Opravdu..."
omlouval se úředník, "děláme vše, co je v našich
silách. Není to jednoduché, teď už se nedá vyhovět
každému. Třeba Lovci, ti to mají snadné. Pro trochu
povyražení je můžeme poslat třeba do doby ledové, kde
nenapáchají žádné škody. Zaloví si, pobaví se, zůstanou
třeba i týden a je to větší vytržení než pořád stejná
cesta k moři nebo na Měsíc, ale Vojáci... Jejich výpravy
byly vždycky spojeny se zabíjením lidí a čas od času se
přirozeně stalo, že se někdo nevrátil. A zaretušovat
takovou věc, to stojí skutečně velké peníze..."
Úředník omluvně krčil rameny. Edmund pozdravil a vyšel na
rušnou ulici.
Byl Voják, bojovník.
Vždycky. Před staletími to snad byla výhoda, ale dnes to jeho
Duši tížilo. Jak přecházel ze života do života, stále
obtížněji hledal uplatnění. Takoví Stratégové, těm bylo
hej. Nejdřív dělali u armády, a když zmizely už opravdu
všechny války (a že to trvalo), přešli k reklamě nebo se
stali poradci přes všechno možné. Obchodníci to měli
jednoduché vždycky a Zloději... hm, ti se ještě dlouho nudit
nebudou. Vojáci na tom teď byli asi nejhůř. Mohli leda čekat
na novou válku...
"Pan Carpenter?"
Edmund se otočil. Zezarohu se vykolébal malý muž s velkým
břichem a slizce se usmíval.
"Předpokládám, že
vám nevyhověli..." pokračoval. "To víte, Vojáci
dnes nejsou v módě. Ale my bychom pro vás něco měli, takové
malé... no... povyražení. Pravda, bylo by to o něco
dražší, ale pro vás přece peníze nehrají žádnou roli. Je
nám jasné, že se tu musíte nudit." V tom muži bylo
něco, co v Edmundovi vzbuzovalo odpor. Ale nabídka ho
zajímala...
"A co mi
navrhujete?" zeptal se přímo.
"Měli bychom pro vás
výlet. S bitvou, se vším všudy. Můžete si i zabít
domorodce... Narozdíl od Kanceláře, u nás je všechno
povoleno. A je to jen na vaše triko, takže si smíte dovolit
skutečně... všechno, co chcete."
Edmund si vzal leták, který
mu mužík vsouval do ruky a pokývl na rozloučenou.
Společnost Vězňové
civilizace, četl na letáku. A pak něco jako Nudí
vás všední život? Je vaše Duše nespokojená s dobou? Nic
jednoduššího, my máme řešení. Pojeďte s námi na výlet
tam, kam vás vládní Kancelář nikdy nevezme. Nabízíme vám
to, co vám nikdo jiný nenabídne. S námi můžete uniknout
všedním trampotám a na okamžik se vymanit z okovů
civilizace... a tak dále. Otočil papír. Na druhé straně
bylo připsáno rukou: "zítra v 8.00 ve staré továrně na
Pinkertonově třídě, peníze s sebou". Pak tam byla
uvedena suma, která by leckomu vyrazila dech. Edmund pokrčil
rameny a celou noc mu ta věc vrtala hlavou. Ráno se dostavil na
určené místo. Za pokus nic nedám, řekl si. Kromě peněz,
ovšem.
Na místě srazu už čekalo
jedenáct dalších zbohatlíků. Edmund je přejel pohledem.
Jeden, možná dva Vojáci, ostatní Obchodníci, Zloději,
Pracháči, Páni, jeden Sluha a další na první pohled
znudění "vězňové civilizace". Dokonce jedna žena.
Pěkná sebranka, řekl si v duchu.
Po zaplacení vyrazili
vznášedlem do vzdálené budovy, kde nastoupili do časového
člunu. Odpočítávání, start. Doprovázel je malý tlustý
muž, který Edmunda včera kontaktoval. Představil se jako
Ricky.
"Takže vás tu všechny
vítám," hlaholil Ricky, "vás, které už znudila
civilizace. Máme tu pro vás výlet nad jiné, něco, co
nemůžete mít nikde jinde. V minulých životech jste byli
slavní generálové a válečníci, lovci a dobrodruzi,"
zjevně přeháněl, "a dnes vaše duše marně hledá
patřičné povyražení. Proto jsme tu my, jak se říká,
spousta muziky za trochu peněz, jenom pro vás." Nějaký
tlouštík se samolibě usmíval, na Edmunda ten proslov nijak
neúčinkoval. Věděl dobře, co byl zač v minulých životech,
a občas ho to děsilo jako ta nejstrašnější noční můra.
"Jedeme do
Jillspantského lesíka," pokračoval Ricky. "Bude
tamtudy projíždět doktor Haaber, aby převzal Nobelovu cenu,
no a byl ohlášen atentát, který se sice v té původní
historii nestal, ale... Sliboval jsem vám přece něco
exkluzívního, my své slovo držíme."
Edmund dost poděšeně
vzhlédl... Čekal, že je zavezou někam do doby kamenné
vyvraždit kmen lovců mamutů, ale tohle... To je přece
nesmysl. Přesto zůstal klidně sedět. Jestli se něco za ta
staletí naučil, tak čekat.
Dorazili do cíle. Přepadení
se mělo odehrát v lese, tak se rozestavili do křoví kolem
cesty. Vyzbrojeni byli dobově, kulomety, pistolemi a granáty.
Ozval se motor auta.
Edmundovi došlo, že to není
sen. Ti znudění milionáři tu jsou skutečně proto, aby
zabili Haabera. Ale měnit minulost...
Jeden z obchodníků vyskočil
na cestu s plamenometem. Auto zabrzdilo a jeden ze strážců
vystoupil.
"Hej, co je?"
zavolal, ale Obchodník na něj pustil jazyk ohně plnou silou.
Strážce zařval a spadl zpátky na auto. Vzápětí vyskákali
z houští další zabijáci. Ženská zavřeštěla a sevřela
v každé ruce jeden granát. Pneumatiky, zapálené
plamenometem, vydávaly strašlivý puch a dým, některá
křoviska chytla.
Edmund se prodral houštím.
Před ním stál vyzáblý muž s bazukou a mířil na auto.
"Hej!" zavolal Ed.
"To nesmíte!" Jednou rukou srazil bazuku na stranu a
druhou praštil muže do obličeje. Vyzáblík vykřikl a
skroutil se bolestí. Ze křoví vyběhl Ricky. Edmund ho nakopl
do tlustého panděra a pak ho odstrčil do houští. Sebral
bazuku a vyběhl na silnici.
Rozjívená ženská hodila
granát a chystala druhý. Auto hořelo. Haaber se snažil
vyprostit ven přes mrtvého strážce. Další Obchodník
střílel z kulometu odněkud zprava, Edmund tam zamířil
bazukou a vypálil. Výbuch rozmetal křoviny i člověka. Edmund
se rozhlížel, odkud vyběhnou další. Čekal Vojáka.
Jeden po něm skočil z
vysokého stromu. Ed to nezpozoroval včas, a tak se svalil pod
vahou těla na zem. Pak se mu podařilo odhodit protivníka
stranou a oba se zvedli, Voják vytáhl pistoli, ale Edmund mu ji
stačil vykopnout. Pak se na sebe vrhli pěstmi.
Jeden Obchodník vyběhl na
silnici. Nevnímal nic kolem sebe, řval a pálil ze samopalu.
Automobil explodoval dřív, než se Haaberovi podařilo vysoukat
se ven. Jeden ze strážců Obchodníka zastřelil, ale pak mu
přímo pod nohama vybuchl granát, hozený hubenou ženskou
rukou. Edmund srazil svého protivníka a skočil po jeho
pistoli. Vystřelil, ale Voják obratně uhnul, takže kulka
trefila do břicha ženu, která se v euforii shýbala pro
další granát. Druhou střelu už poslal Edmund přesněji,
Vojákovi přímo doprostřed čela.
Ricky se vykolébal z
houští. Zbytky auta hořely, pár raněných ještě žilo,
Carpentera nikde neviděl. Proklel ho a vydal se směrem ke
člunu.
Edmund tam byl dřív. Na nic
nečekal, zahodil pistoli a aktivoval motor. Zmizel právě ve
chvíli, kdy dorazil Ricky.
Na místě, kde vzlétali,
nikoho nepřekvapilo, že se Edmund vrací sám.
"Dobrý den, pane
Carpentere," pozdravil ho hubený muž, "doufám, že
se vám výlet líbil." Edmund neodpověděl.
"No," pokračoval
muž, "pokud ano, za tři dny, ve stejnou dobu za stejnou
cenu. Bude to," ztlumil trochu hlas, "atentát na
princeznu Ladaminu, na cestě na svatbu. Spousta vzrušení,
meče, luky, a tak..." Spiklenecky se usmíval. Pak podal
Edmundovi leták a rozloučil se. Edmund Carpenter,
zrestaurovaný zabiják, vyrazil k domovu.
Stál zase v Kanceláři.
"Takže... jak jste se
rozhodl? Vezmete nějaký doprovod?"
Edmund se usmál: "Co
takhle doktor Haaber při cestě na převzetí Nobelovy
ceny?" Úředník zavrtěl hlavou.
"Ale pane Carpentere,
vždyť víte, že vás smím posílat jen na cesty bezpečné.
Haaber byl zabit, když projížděl Jillspantským lesem. Tam
nesmíte."
"Ovšem, zapomněl
jsem... Tak tedy," zašátral v kapse a nahmátl leták od
Vězňů civilizace, "rád bych doprovázel princeznu
Ladaminu na svatbu."
"Ale jistě,"
roztál úředník. "To je konečně slovo. Je to zábavné,
ale přitom dokonale bezpečné... Blahopřeji. Tady mi to
podepište." Edmund podepsal a rozloučil se. Záhadného
úsměvu na jeho tváři si úředník nevšiml.
Bylo brzy po ránu a princezna
nasedala do nosítek.
"Výsosti,"
přistoupil k ní lokaj. "Dovolte, abych vám představil
sira Edmunda, je tu kvůli vaší bezpečnosti. Dorazil na
poslední chvíli."
Princezna se usmála a Ed
úsměv s mírnou úklonou opětoval. Pak nasedl na koně a
průvod se dal do pohybu. Když se blížili k lesu, Edmund
zpozorněl. Potom se znovu usmál a sevřel jílec svého meče.
Tedy do toho, řekl si a pobídl koně vpřed. Hořím
nedočkavostí.