Všichni moji zákazníci

Karel Šlajsna

Jezdívám tak zemí sem a tam. Někdy je mlha jako mlíko a jedu s cigárem přilepeným v koutku úst, kouř mě štípe do očí a pohled mám zapíchnutý na bílé čáry uprostřed. Jindy mi na cestu svítí měsíc, což mám nejradši. Dny trávím v těch nejlacinějších hotelích. Tam nejlépe hledám zákazníky.

Čtyři stěny neútulného pokoje, kde není nic, co by tě k tomuhle místu vázalo. Žádná fotka nebo jiný relikt tvořící součást tvého já tě nepoutá pupeční šňůrou vzpomínek k tomuto místu. Tady se lidé scházejí a rozcházejí, tady je křižovatka osudů, ke které patřím i já.

V rohu se tu krčí malé umyvadýlko s mýdlem, kterým by šlo řezat sklo, ale ne si namydlit ruce. Ručník visící splihle z věšáku jako sebevrah na smyčce. Prázdnota skříně, hroznější nežli vesmírné nekonečno. Uvnitř několik opuštěných ramínek, které nesly na svých bedrech snad tisíce sak, kabátů a kožichů dam. Deka na lůžku je v povlaku, který vymandlován do ostrých hran, připomíná spíš bílý mramorový katafalk rodinné hrobky bohatců, a když pod něj uléhám, pohřbívám sebe sama a ocitám se tak v jiném světě, kam ke mě jen vzdáleně skrz tenké sádrové příčky doléhá vzrušený dech milenců. Naslouchám mu a těším se, že to budou moji zákazníci.

Jindy je to prudká hádka. Ječivý diskant ženy a řev muže připomínající rozzuřenou šelmu. Hádka zakončená někdy dlouhým tichem, někdy se místo tečky ozve výstřel, jindy je to dlouhé chroptění a zápas. Ať vyhraje kdokoliv, oba jsou mými zákazníky. Přikrývám se a je to jako bych zasouval nad sebou těžké víko sarkofágu, tak dlouho, až se skřípotem zapadne na své místo a oddělí mě od tamtoho světa.

Jdu, ustupuji úzkou chodbou dolů po schodech. Kdesi nad mou hlavou jen spíše tušený ševel nesčíslných blanitých křídel nepopsatelných tvorů, jejichž příbuzní jsou bez křídel, ale za to mají klepeta, chapadla a rohovité prohnuté boltce. Pisklavě uhýbají před mýma nohama a prchají do temnot. Ve výklencích tu zavěšeny do bloků odpočívají pozůstatky mých aktivit. U některých už čas dávno setřel jakýkoli tvar a jiné zcela nedávné, které mají na tvářích dosud vyrytu děsivou bolest a hrůzu, se kterou pomalu umírali.

Konečně se po dlouhé cestě ocitám před branou pobitou stříbrem hvězd.

Otvírám je, aby si zde mé hmotné tělo na chvíli odpočinulo, než se bude muset vydat na další cestu.

Večer je mé lůžko netknuté a já jedu dál po silnicích, které nemají jména, jen jejich čísla se mění. Jím v restauracích a bistrech, nad kterými do tmy blikají nápisy rudé jako krev.

Všude stejný unuděný personál - zpocený poloplešatý kuchař, odkvetlá kráska s povadlými prsy v odvážném výstřihu kouří cigaretu a vzpomíná na zašlou slávu, kdy jí každý mužský návštěvník svlékal pohledem. Vyčouhlý puberťák, který tu dělá pingla, je už jediný, kdo si o ní sní, když na rozvrzaném kanapi v kumbálu vzadu ulevuje svojí touze.

Nepohrdnu ani špinavými santusáky válejícími se s flaškou laciného pití v příkopech cest. Nacházím je nejčastěji jak chrápou v kontejnerech na odpadky, zabalení do novin a kartónů. Je to ta nejhorší sorta, ale má to výhodu v tom, že po takovém člověku není sháňka.

Ale pravým důvodem proč se plahočím s tímhle auťákem z místa na místo a křižuji zemi sem a tam, jsou stopařky. Ty mladé dívky, které postávají u cest, bílé tričko, šortky, na zádech batoh a mávají na projíždějící auta, jsou nejlepší noční úlovky, které mám. Nepáchnou, mají krásnou hebkou pleť a co je nejdůležitější, než se rozeběhne vyšetřování, jsem už dávno někde jinde.

V dávných dobách lidé mnohem lépe znali mou podstatu a nepřiřazovali nás k lidskému druhu, ale jak jich bylo čím dál tím víc a my přišlí odjinud jsme vymírali, zmenšovala se jejich kolektivní paměť a zapomínali. Zprvu pro mě neměli žádné jméno a nazývali mě pouze číslem 666. Jak však šel čas a nás bylo stále méně, zapomínali na hrůzu, kterou jsme šířili. Zapomínali, proč stavěli pevné kyklopské hradby a hluboké podzemní úkryty, proč budovali nepřístupná města v horách a strašidelné symboly v kopcích. Zapomínali na trauma porobené rasy vyššími bytostmi. Nazývali mě Bafomet, Antikrist, Lucifer, Satan. Říkali, že jsme upíři a sotva měli přesilu, probodávali naše těla kůly, využívajíce doby, kterou my potřebujeme k odpočinku. Tvrdili o nás, že jsme černokněžníci a strhli naši vládu v době, kdy jsme se znesvářili.

Tak postupně z vládnoucí rasy zůstaly jen trosky, jen pár bytostí rozptýlených po celé zemi. Naše moc upadla v zapomnění, hradby se rozpadly, podzemní prostory byly zasypány sutí a nad strašidly v horách si dnes lidé lámou hlavu. Naše každodenní obřady se staly jen hrůznými legendami, kterými opředli své dávné zapomenuté bohy. Bylo jen málo těch, kteří dokázali oprášit zašlé vzpomínky a poznat z trosek dávných vědomostí pravdu. Při sepisování našich dávných skutků Abdul Alhazret zešílel, stejně jako o pár století později J. Dee, když si jeho knihu přečetl a po něm další. Mé jméno je Azathoth, a nepoznán a přinucen se potupně skrývat, jezdím od města k městu. Nesnáším příliš denní světlo, raději ukrývám svou tvář ve tmě, stranou zvědavých pohledů.

Tak to jsem já, mé jméno je Zlo a za sebou nechávám mrtvoly bez krve a jiné, jejichž duše jen pomalu a bolestně opouštějí jejich tělo.

** Amber Stories ver. 1.1 **